Sibiřský chanát
| Sibiřský chanát Sıbır Chanlığı
| |||||||||
geografie
| |||||||||
| obyvatelstvo | |||||||||
národnostní složení:
|
|||||||||
| státní útvar | |||||||||
vznik:
|
|||||||||
zánik:
|
|||||||||
| státní útvary a území | |||||||||
| |||||||||
.svg){kind=small}
Sibiřský chanát (tatarsky Sıbır Chanlığı), historicky též zvaný Turanský chanát, byl stát s turkicko-mongolskou vládnoucí elitou na území jihozápadní Sibiře v 15. a 16. století. Vznikl jako jeden z mnoha tatarských chanátů po rozpadu Zlaté hordy[1] a zanikl po anexi Ruskem. [1] Hlavním sídlem bylo opevněné město Isker (též Sibir nebo Kašlik),[1] na soutoku Irtyše a říčky Sibirky.
Sibiřský chanát vládl nad etnicky různorodým obyvatelstvem, sestávajícím z turkických Sibiřských Tatarů a Baškirů a vedle toho Chantů, Mansů a Selkupů, hovořících jazyky uralské skupiny. Jeho porážka Jermakem Timofejevičem v bitvě na Čuvašově mysu roku 1582 znamenala počátek ruské expanze na Sibiř.
Sibiřský chanát spravovali mirzové (perské slovo označující knížete nebo vojenského velitele), pocházející z různých domorodých kmenů. Vládli volně spojeným državám, které všechny nominálně podléhaly chánovi Tjumeně a Sibiře. Vedli také chánova vojska do boje.
Kultura[editovat | editovat zdroj]
Státním náboženstvím chanátu byl islám, víra jeho vládce. V Tjumeni i v Sibiři byly vybudovány honosné mešity, paláce a hradby. Je známo, že vrchní imámové a muftíové Sibiřského chanátu měli jistý vliv i v Povolží a dokonce i v Samarkandu. Chanát byl nejsevernějším historicky doloženým muslimským státem; jeho území sahalo až Severnímu ledovému oceánu.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Sibiřský chanát a s ním moderní město Tjumeň vznikly v průběhu 15. století (pravděpodobně v roce 1468), v době úpadku státu Ulus Džuči vzešlé z někdejšího Čingischánova impéria. Původ zakladatele jménem Taibuga není jasný. Sídlem prvních chánů bylo město Čimki-Tura (nebo Čingi-Tura) poblíž místa, kde Rusové založili roku 1586 pevnost Tjumeň poté, co po porážce chanátu Jermakovými kozáky bylo město zničeno nebo opuštěno.
Na vládu nad chanátem si činili nárok také přímí potomci Čingischánova syna Šajbana, z nichž Ibak Chán porazil a zabil Taibugova vnuka Mara. K restauraci Taibugovců došlo, když Marův vnuk Muhammad porazil a zabil Ibaka cca roku 1493. Muhammad se rozhodl opustit Čimki-Turu a založil na Irtyši nové hlavní město Iskar (Sibir). Nakrátko se stal i chánem v Kazani (1496).
Dobytí Kazaně Rusy roku 1552 vedlo taibugovského chána Jadigara ke snaze navázat přátelské vztahy s Moskvou. V cestě mu však stál vnuk Šajbanovce Ibaka Küčüm. Boje v letech 1556–1563 skončily Jadigarovou smrtí a Küčüm se stal chánem.
Konec chanátu[editovat | editovat zdroj]
Küčüm usiloval obrátit Sibiřské Tatary, převážně šamanisty, na islám. Jeho rozhodnutí napadnout stroganovské obchodní stanice vyprovokovalo expedici, kterou proti chanátu vyslali Stroganovové, složenou z 540 donských kozáků a tří set jejich vlastních ozbrojenců, pod vedením kozáka Jermaka.[2] Ten Küčümovo vojsko porazil roku 1582 v bitvě na Čuvašově mysu a ještě téhož roku vstoupili kozáci do Iskaru. Küčüm doplnil svoje vojsko, roku 1584 zabil v bitvě Jermaka a znovu ovládl Sibir.
V následujících čtrnácti letech však Rusové chanát zvolna dobyli. V roce 1598 byl Küčüm poražen na březích Obu a donucen uprchnout na území Nogajců. Jeho vláda skončila.
Panovníci (chánové) (zdroj?)[editovat | editovat zdroj]
- Munch-Timur (1359)
- Alibek (1359–1375)
- Gijas Kaganbek ud-Din (1375–1396)
- Tochtamyš (1396–1406)
- Žumaduk (1406–1421)
- Mahmud Hodža (1421)
- Hizr (1421)
- Kažy-Mohammed (1421–1428)
- Abu'l-Khayr (1428–1464)
- Ibak (1464–1495)
- Mamuk (1495–1502)
- Kuluk (1502–1530)
- Küčüm 1563–1598)
- Ali (1598–1604)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Khanate of Sibir na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d Трепавлов, В. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-08-05]. Heslo СИБИ́РСКОЕ ХА́НСТВО. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-18. (rusky)
- ↑ ŠVANKMAJER, Milan et al. Dějiny Ruska. 4. vyd. Praha: Nakladatelství LN, 2004. ISBN 80-7106-658-3. S. 56–57.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sibiřský chanát na Wikimedia Commons - (česky) článek o Sibiřských Tatarech
