Kolovratové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Kolowrat. O slovenské hudební skupině pojednává článek Kolowrat (hudební skupina).
Kolovratové
(Kolowratové)
Erb Verně a stále.gif
země České království
tituly páni
říšská hrabata (1624)
česká hrabata (1660)
zakladatel Albrecht starší z Kolowrat
mýtický zakladatel kníže Vlastislav
rok založení 14. století
současná hlava Maximilian Alexander Krakowský z Kolowrat
větve rodu Krakovští z Kolowrat, Bezdružičtí z Kolowrat, Libštejnští z Kolovrat, Nowohradští z Kolowrat, Žehrovští z Kolowrat, Kornhauzští z Kolowrat, Mašťovští z Kolowrat, Černoničtí z Kolowrat

Kolovratové (starým pravopisem Kolowratové) jsou starobylý český šlechtický rod, původem ze středních Čech, jehož historie sahá až do konce 13. století. Rod Kolowratů hrál nezanedbatelnou úlohu v historii a politice nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Najdeme mezi nimi nositele dědičných říšských i českých hraběcích titulů či rytíře řádu zlatého rouna. Členové rodu zastávali nejrůznější významné funkce. Našli bychom mezi nimi polní maršály, první ministry, nejvyšší kancléře, královské místodržící, guvernéry, ambasadory, arcibiskupy a také podporovatele českého národního obrození. Řada z nich podporovala umění, kulturu, vzdělání, hospodářský a stavební vývoj a podílela se na ekonomicko-sociálním rozvoji státu.

Počátky rodu[editovat | editovat zdroj]

Bájný příběh[editovat | editovat zdroj]

Znak Viléma Albrechta Krakowského z Kolowrat, nejvyššího zemského sudího (1656–78) a hofmistra (1678–88); freska na stropě místnosti zemských desek na Pražském hradě.

Bájný příběh podle Bohuslava Balbína vypráví o silákovi, který zachránil českého krále a jeho malého syna před jistou smrtí, když zachytil loukotě jejich vozu a zastavil tak splašené koně. Rodové příjmení Kolowrat pak vzniklo spojením slov „kolo" a „vrátit" a na počest této události směli páni z Kolowrat užívat erb v podobě kola s osmi loukotěmi.

Kronikář Dalimil pokládá za prvního předka rodu Kolowratů lučanského knížete Vlastislava, což však dnes nelze nijak doložit. Podle tradice a listinného falsa pochází rod Kolowratů z konce 13. století a jeho kolébkou je ves Kolovraty poblíž Uhříněvsi u Prahy, kde kdysi stávala tvrz. Podle tohoto falsa je zmiňován k roku 1297 Zosimír z Kolovrat a z Průhonic

Zakladatel rodu[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele rodu a prvního historicky doloženého pána z Kolowrat je považován až Albrecht starší z Kolowrat, jehož předkové pocházeli z vesnice Kolovraty. Hejtman a maršálek královny Anny Svídnické (manželky Karla IV.), přísedící zemského a dvorního lenního soudu vstupuje do historie v roce 1347, kdy figuruje jako svědek při prodeji Rožmitálu. Se třemi manželkami měl osm dětí, z toho šest synů, kteří položili základy tohoto šlechtického rodu. V roce 1373 zakládá Albrecht z Kolowrat v Ročově augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie, kde je také po své smrti pohřben.

Rodové větve[editovat | editovat zdroj]

Během 14. a 15. století se rod Kolowratů rozdělil do osmi rodových větví, které jsou odvozovány od synů Albrechta z Kolowrat. Známe tedy Kolowraty Liebštejnské (konec 14. století–1861), Kornhauzské (konec 14. století–1511/20), Žehrovické (počátek 17. století–1473), Bezdružické (počátek 15. století–1642), Nowohradské (konec 15. století–1802), Maštovské (polovina 15. století–1623), Černonické a jediné dosud žijící – Krakowské.

Kolowrat-Krakowští[editovat | editovat zdroj]

Linie rodu Kolowrat-Krakowských odvozuje svůj název od hradu Krakovec u Rakovníka, který zakoupil v roce 1443 Albrecht z Kolowrat (1422–1470) a založil tak nejpočetnější větev Kolowratů, jejíž potomci žijí dodnes.

Význačným příslušníkem linie Kolowrat-Krakowských je bezesporu vzdělaný a schopný politik, kterého si dokonce oblíbila Marie Terezie – hrabě Leopold Vilém (1727–1809), který získal řád Zlatého rouna. Leopold Vilém měl se dvěma manželkami 17 dětí a nejmladší z nich – hrabě František Xaver (1783–1855) je společným předkem všech dnes žijících potomků pánů z Kolowrat. Jeho nejstarší syn Leopold (1804–1884) zakládá starší týneckou, tzv. Leopoldovu linii a druhý syn Theodor (1806–1875) mladší rychnovskou, tzv. Theodorovu linii.

Leopoldova větev Kolowrat-Krakowských, dnes spravuje lesy na Tachovsku, Klatovsku a vlastní majetky v Praze. Theodorovi potomci sídlí na Rychnovsku a dnes používají variantu jména Kolowrat-Krakowští-Liebsteinští. Rychnovsko-černíkovické panství nyní spravuje hrabě Jan Egon, syn hraběte Kryštofa Jaroslava (1927–1999), který se po roce 1989 vrátil do Československa z rakouského exilu.

Kolowrat-Liebsteinští[editovat | editovat zdroj]

Kolowratský palác na Ovocném trhu

Rodovou linii zakládá Albrecht mladší z Kolowrat (uváděn 1369–1416), sídlí na hradě Libštejn, od kterého odvozují také svůj název. V majetku Liebsteinských byli mimo jiné statky Krašov, Kolešovice, Bezděkov a Jezeří. Rodová linie vymírá s nejslavnějším členem rodu hrabětem Františkem Antonínem II. v roce 1861. František Antonín II. (1778–1861) se stal v letech 1836–1848 státním a konferenčním ministrem, de facto 2. mužem v Rakousku-Uhersku. Získal řád Zlatého rouna. Před ním se držiteli řádu stali také hrabata František Karel I., Norbert Leopold či Vincenc Maria Kolowrat-Liebsteinští. Mezi členy rodu patřili také významní mecenáši, například hrabě Václav (1634–1659) zafinancoval výstavu profesního domu a chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

Kolowrat-Nowohradští[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem této linie byl Albrecht († 1491), bratr Jana Bezdružického. Rod vlastnil tvrz v Jimlíně, nedaleko od něj si však postavili Nový Hrad, podle něhož získali také své jméno. Dále vlastnili Buštěhrad, Košátky, panství Mělník, Libochovice, Krásnou Horu, Lnáře, Vimperk nebo palác na Hradčanského náměstí. Tato rodová linie vymírá Františkem Antonínem v roce 1802.

Z významných členů rodu jmenujme Jáchyma, který dosáhl politické kariéry na dvoře Rudolfa II. ve funkci místodržícího. Stal se také karlštejnským purkrabím, během této funkce nechává opravit a rozšířit Karlštejn. Zastával tedy zemský i dvorský úřad, což nebylo příliš obvyklé. Ignác Jindřich(1575/77–1628) se proslavil díky své duchovní kariéře, neboť se stal zástupcem olomouckého biskupa Františka kardinála Dietrichsteina, byl zvolen také proboštem olomoucké kapituly. Wolf († 1609) byl poručníkem Petra Voka z Rožmberka, kterému radil jak v obchodních, tak politických otázkách. Stal se zemským soudcem a zastával další dvorské úřady.

Kolowrat-Bezdružičtí[editovat | editovat zdroj]

Rodovou linii Bezdružických založil čtvrtý syn Albrechta z Kolowrat Purkart († před 1410). Svůj název získali díky vlastnictví statku Bezdružice. Jeho potomci vlastnili Bezdružice a Opočno, dále pak Buštěhrad, Bystrou, Svojanov, Chrášťany a Bělou pod Bezdězem. Rod vymírá roku 1642 po přeslici.

Jednou z významných postav rodu byl Jiří (1481–1526), který byl nejvyšším zemským soudcem a stal se svědkem soupeření panského stavu s královskými městy a moc v zemi. Dalším významným členem rodu byl Václav († před 1539), který byl nejvyšším lenním soudcem a purkrabím na Vyšehradě. Zasloužil se o rozsáhlou opravu rodového kláštera v Dolním Ročově.

Kolowrat-Žehrovští[editovat | editovat zdroj]

Zakladatel této větve byl nejstarší syn Mikuláše z Kolowrat Albrecht († asi 1416). Rodová linie odvozuje svůj název od tvrze Žehrov. Albrecht zdědil po otci statek Žehrovice a sídlil na tvrzi Žehrov. Mezi majetky Žehrovských počítáme také Úhošťany, Dolany, Mšec, Černoc a Dobrovíz. Tato větev rodu Kolowratů vymřela po přeslici roku 1473.

Nejslavnější příslušník této větve rodu byl Jan (uváděn 1434–1473), syn Mikuláše Žehrovského a Anny Bekové z Dubé. Proslavil se díky tomu, že byl spojencem Jiřího z Poděbrad a zúčastnil se jeho mírového poselstva ve střední a západní Evropě v letech 1465–1467. Stal se jako první Čech rytířem Zlatého rouna, do kterého jej přijal burgundský vévoda Filip III. Dobrý. Anglický král Eduard IV. mu udělil Zlatý řád a pasoval jej na rytíře. Proslavil se také díky mnoha rytířským turnajům, kterých se účastnil. Díky své výšce a síle byl obávaným rytířem.

Kolowrat-Kornhauzští[editovat | editovat zdroj]

Tato větev rodu dostala název podle německého pojmenování obce Mšec. Založil ji druhý syn Mikuláše Žehrovského z Kolowrat Jan (1393–1437). Kornhauzští z Kolowrat vymřeli po meči v letech 1511–1520.

Kolowrat-Mašťovští[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem větve Mašťovských z Kolowrat byl Herbort. Vlastnili statky Mašťov, podle kterého odvozovali také svůj název, Ročov a Pnětluky. Linie Mašťovských vymírá Herbortovým vnukem Václavem v roce 1623. Za zmínku stojí ale další Václav († před 1555), jenž byl hejtmanem žateckého kraje, v roce 1554 byl nejvyšším dvorským lenním soudcem v Čechách. 

Historie[editovat | editovat zdroj]

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Hanuš, pocházející z libštejnské linie, získal od krále Zikmunda Dobříš, Točník, Plasy a Žebrák, jeho syn Hanuš se stal proboštem pražské (svatovítské) kapituly.

Nejznámějším představitelem žehrovické linie se stal Jan Žehrovický z Kolovrat, který podporoval Jiřího z Poděbrad a proslul svou silou a obratností.

V roce 1600 se Magdaléna Marie z Kolovrat provdala za Jana Zrinského ze Serynu (1565/6–1612), synovce Petra Voka z Rožmberka; když ovdověla, prožila milostný románek s pobělohorským dobrodruhem, španělským šlechticem Martinem Huertou, za kterého se nakonec provdala.

Roku 1629 Kolovratové přijali smlouvu, kterou potvrdil císař Ferdinand II. Štýrský, že kdo by si vzal za manželku někoho z nižšího, než panského stavu, bude vyloučen z rodu.

17. století působil Jan Vilém jako vratislavský a olomoucký kanovník a generál řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Z týnecké rodiny se do historie nejvíce zapsal Emanuel Václav, který jako viceadmirál maltézského řádového vojska řídil boje s Turky v 18. století.

Krakovští žili v Radeníně a měli statky na Táborsku, kde působil kancléř a ministr Marie Terezie Leopold (17261809).

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším představitelem libštejnské linie se stal František Antonín (1778-1861), který byl první ministerský předseda rakouské monarchie. Také podporoval založení Národního muzea, jemuž daroval své mineralogické sbírky a knihovnu, řetězového mostu v Praze (Most císaře Františka I.); vykonával funkci prezidenta Královské české společnosti nauk, od roku 1826 zastával ve Vídni post ministra vnitra a stal se osobní i politickou protiváhou kancléře Metternicha. Na jeho počest nesla ulice Na příkopě v letech 1839–1870 jméno Kolowratská třída. Jím také libštejnská větev vymřela (její jméno však převzala část Kolovratů-Krakovských).

Z březnické větve pocházel Alois Josef Krakovský z Kolovrat, který založil krakovskou linii, která své jméno získala podle hradu Krakovec na Rakovnicku. Roku 1830 jej jmenovali pražským arcibiskupem.

Jan Nepomuk Karel (1794-1872) podporoval Matici českou a založení Národního muzea, kterému daroval cenné sbírky z březnické knihovny. Tato linie rodu držela Březnici, HradištěÚjezd.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Alexander ("Sascha") (1886-1927) byl nejvýznamnější z Kolovratů 20. století. Vešel ve známost jako úspěšný automobilový závodník, akcionář firmy Laurin & Klement, spolupracovnik Ferdinana Porscheho[1], a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Zemřel po rakovině slinivky v roce 1927[2]. Jeho bratr Jindřich (1897-1996) se podílel na protinacistickém odboji, za což mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž, a po osvobození pracoval jako vyslanec v Turecku (1945-1948). Po komunistickém převratu a odchodu z Ankary v roce 1948 se hrabě i s rodinou odstěhoval do Spojených států, kde se živil jako farmář a obchodník s tělocvičnými pomůckami (rotopedy).

Pokračovatelé rodu[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Vilém Albrecht Pavel hrabě Krakowský z Kolowrat

Po roce 1989 se do tehdejšího Československa vrátili z exilu v USA Jindřich Kolowrat-Krakowský (1897-1996), kterého, jako jediný z potomků, doprovázel jeho nejmladší syn František Tomáš (1943-2004), aby společně zařídili restituci rodového majetku v Česku. Po navrácení majetku pronajal Kolowratský palác Národnímu divadlu za symbolickou 1,-Kč. Hrabě Jindřich v roce 1996 zemřel a jediným dědicem a správcem rodového majetku stanovil Františka Tomáše.

František Tomáš Kolowrat-Krakowský zakládá s JUDr. Dominikou Kolowrat-Krakowskou, rozenou Perutkovou, rodinu a na svět přichází syn Maxmilián Alexander (*1996) a dva roky poté dcera Francesca Dominika (*1998). Po předčasném úmrtí hraběte Františka Tomáše v roce 2004 přebírá řízení a správu rodového majetku, z pozice správce majetku, paní Dominika Kolowrat-Krakowská.[3][4] Ta společně se svými dětmi Maximiliánem a Francescou zakládá dne 26. února 2008 u příležitosti nedožitých pětašedesátých narozenin Františka Tomáše Nadační fond Kolowrátek. V návaznosti na historickou tradici rodu Kolowrat-Krakowských směřují aktivity také do oblasti kultury, vzdělávání a lidských práv, do podpory osob v tíživé sociální situaci a do podpory poskytování sociálních a zdravotně-sociálních služeb.[5][6]

V dubnu roku 1992 byl dle restitučního zákona vrácen zámek v Rychnově nad Kněžnou včetně sbírek, zámek v Černíkovicích, a v srpnu 1992 i pozemky, tj. lesy a zemědělská půda Kryštofu Jaroslavu Kolowrat-Krakowskému-Liebsteinskému, který zde hospodařil do roku 1999. Nyní správu nad majetkem zajišťuje jeho syn Jan Egon.

Povýšení do říšského a českého hraběcího stavu[editovat | editovat zdroj]

Říšský hraběcí titul získal dne 15. dubna 1624 jako první Zdeněk Lev Kolowrat-Liebsteinský (1588–1640).

Do říšského hraběcího stavu byl povýšen také Zdeněk Kolowrat-Nowohradský († 1658), a to 4. října 1653.

Dne 20. července 1658 byli za své zásluhy František Karel Ferdinand Ludvík, Jan Vilém a Leopold Oldřich, tři bratři z linie Kolowrat-Liebsteinský, povýšeni do říšského hraběcího stavu a do českého hraběcího stavu potom 8. listopadu 1660.

Ze starší větve Kolowrat-Krakowských získal dne 16. října 1700 český hraběcí stav Albrecht Jindřich (1655–1704), který nebyl dědičný.

Z Kolowrat-Krakowských obdržel říšský hraběcí stav 25. srpna 1671 a český 14. listopadu 1674 Vilém Albrecht (1600–1688).

Významné osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Václav hrabě Kolowrat-Liebsteinský

Majetek rodu Kolovratů[editovat | editovat zdroj]

Současný majetek[editovat | editovat zdroj]

Pražské paláce (Kolowratovy domy)[editovat | editovat zdroj]

Mezi pražské nemovitosti, které byly po roce 1989 vráceny rodu Kolowrat-Krakowských a které jsou označovány souhrnným názvem Kolowratovy Domy, patří Kolowratský palác na Ovocném trhu, Nový Kolowratský palác na Příkopech a Palác Chicago na Národní třídě. V roce 2010 se součástí Kolowratových Domů stal rovněž Palác Purkyňova. Kolowratovy Domy se nachází přímo v historickém centru Prahy. Svým uživatelům a návštěvníkům tak nabízí jedinečné a inspirativní prostředí pro schůzky, jednání a práci.

Kolowratovy lesy[editovat | editovat zdroj]

Lesní hospodářský celek (LHC) Kolowratovy lesy se nachází na Plzeňsku a v oblasti Orlických hor a jeho podhůří. Obhospodařovaný majetek o výměře 14 000 ha je rozdělen do několika částí. Polesí Diana nalezneme v okrese Tachov v srdci Chráněné krajinné oblasti Český les a polesí Týnec v okrese Klatovy. Tato lesní správa má sídlo v centru panství, v obci Diana u Rozvadova. Správa Kolowratových lesů ležící v okolí Orlických hor je umístěna na zámku v Rychnově nad Kněžnou.

Majetky v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Erb[editovat | editovat zdroj]

Rodový erb mají Kolovratové společný s několika dalšími rody (odtud také teorie o společném předkovi) jako například Janovici, Čejky či Dvořeckými. Modrý štít, stříbro-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí a se zlatým perizoniem. Od 15. století nese orlice na krku zlatou korunu. Po zisku hraběcího titulu některé větve přidaly polepšení rakouský srdeční štítek či změnily orlici na orla. Na prsou má červený štítek se stříbrným břevnem, korunovaný knížecí korunou. Klenot na zlatě korunované turnajové přilbě s červeno-stříbrnými přikryvadly tvoří uzavřená orlí křídla, přední červené se zlatým perizoniem a s knížecí korunou, korunovaným červeným štítkem se stříbrným břevnem.[8]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Berky,Colloredo-Mannsfeldy, Gutštejny, Lobkovici, Martinici, Schwarzenbergy, Šliky, Šternberky či Valdštejny.

Rodové heslo[editovat | editovat zdroj]

Páni z Kolowrat se hlásí k rodovému heslu Věrně a stále, zůstávají vždy věrni své zemi, panovníkovi a Bohu. Příslušníci rodu Kolowratů získali v minulosti celou řadu vysokých státních vyznamenání a v jejich řadách byla i celá řada velkých národních vlastenců.

Rodová pověst[editovat | editovat zdroj]

Hrabě Norbert Leopold Kolowrat-Liebsteinský nechal přestavět rodový klášter v Dolním Ročově. Po přestavbě začalo v klášterním kostele docházet k pozoruhodnému úkazu. Náhrobní kámen zakladatele kláštera Albrechta staršího z Kolowrat bez vnější příčiny vlhnul. A to někdy natolik, že na něm stály krůpěje vody. Jeho „pot“ prý byl vždy předzvěstí nějaké vážné události v rodě, těžké nemoci, nebo smrti. Pokaždé, když se náhrobní kámen orosil, převor kláštera rozesílal listy členům rodu a varoval je před blížícím se nebezpečím.

Fideikomis[editovat | editovat zdroj]

Jednou z hlavních zásad rodu Kolowratů je rodový majetek řádně spravovat a udržovat pro další generace. Páni z Kolowrat podobně jako jiné šlechtické rody s cílem zabránit nerozvážnému hospodaření a tím zchudnutí rodu, zřizovali rodová svěřenectví (tzv. fideikomis). O právně zajištěný, nedělitelný, nezcizitelný a neprodejný soubor majetku, který přecházel na dědice podle pravidel stanovených zůstavitelem, se staral jeho držitel v roli správce, jenž měl povinnost vyživovat ostatní příslušníky rodiny. Smrtí posledního člena rodu fideikomis zaniká, v případě pánů z Kolowrat svěřenectví po smrti posledního žijícího příslušníka jedné z rodových větví přechází na příslušníky dosud žijící větve.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. AUST, Stefan. Die Porsche-Saga: Eine Familiengeschichte des Automobils [online]. Berlín: Bastei Lübbe, 2012, [cit. 2016-07-19]. Dostupné online. (Němčina) 
  2. Austro Daimler [online].  [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  (Němčina) 
  3. http://www.rozhlas.cz/strednicechy/tandem/ _zprava/dominika-kolowrat-krakovska-zakladatelka-nadacniho-fondu-kolowratek--1108912
  4. http://www.rozhlas.cz/praha/jejakaje/_zprava/dobrocinnost-dominiku-kolowratkrakovskou-naplnuje--1037189
  5. http://www.parlamentnimagazin.cz/narodni-divadlo-predalo-rodine-kolowrat-krakovskych-symbolicky-najem-za-poskytovani-palace-kolowrat/
  6. http://prazsky.denik.cz/kultura_region/osudy-talentovanych-deti-ktere-si-nemohou-plnit-svoje-sny-me-zajimaji-nejvice-20.html
  7. Zvaný Hanuš Krakovský z Kolovrat, zemřel v Praze, byl pohřben v Rychnově nad Kněžnou. – viz Graf Hanusch Kolowrat-Krakovsky, Dodatek č. 176/1872 (ročník XIII.) nebo též Tages-Nachrichten. (…) Leichenfeier. Z Rychnova (…), dodatek č. 177/1872 (ročník XIII.), vpravo dole.
  8. GHdA, Adelslexikon Band VI, Limburg an der Lahn 1987, str. 404 f. a Kolowrat-Krakowsky: The Kolowrat Coat of Arms, ze 7. února 2014

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Kolovratové, s. 75-77.  
  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]