Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Narození 1564
Klenová, České království
Úmrtí 21. června 1621 (ve věku 56 let)
Praha, České království
Příčina úmrtí stětí
Místo odpočinku neznámé
Národnost česká
Vzdělání u inšpruckého dvora Ferdinanda II. Tyrolského
Povolání spisovatel, hudební skladatel, hudebník, politik a důstojník
Příbuzní bratři Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová21. června 1621 Praha) byl český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, příslušník rodu Harantů z Polžic a Bezdružic.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z nižší šlechty, v roce 1576 se stal pážetem na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Inšpruku, kde získal své rozsáhlé vzdělání. Naučil se sedm jazyků, zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných uměních. Roku 1584 se vrátil do Čech, kde se neúspěšně ucházel o místo na dvoře císaře Rudolfa II.

V roce 1589 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic. Ta mu dala syna, který však zemřel v deseti letech.

V letech 15931598 Kryštof Harant působil v armádě, se níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela. (V pozdějších letech svého života se Kryštof ještě dvakrát oženil). Dvě děti dal na výchovu své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také přijal rytířský titul. V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608. Jeho syn, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea)[1].

Dobová ilustrace Staroměstské exekuce

Po návratu z cest v stoupil roku 1599 do služeb u dvora Rudolfa II. a zároveň byl potvrzen jeho šlechtický titul. Téhož roku zemřely obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 byl Kryštof jmenován dvorním radou a císařovým komorníkem. Na jeho dvoře zažil nejlepší léta svého života a zde také dopsal svůj cestopis, který ilustroval vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608 a byla ilustrována dřevoryty Jana Willenberga. Po smrti Rudolfa II., zůstal Kryštof u dvora Matyáše do roku 1612, kdy se císař rozhodl přesídlit do Vídně. Poté odešel do ústraní na svůj hrad Pecka, kde se několik let věnoval hudebnímu umění. V této době se stal uznávaným skladatelem a vznikla jeho nejlepší hudební díla.

Roku 1618[zdroj?] konvertoval od katolictví k protestantismu a vrátil se do Prahy. Zde se aktivně účastnil povstání českých stavů. Roku 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové a působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády. Bylo mu svěřeno velení nad patnáctitisícovou armádou a úkol vést tažením proti Vídni, které však nebylo úspěšné.[2] Podařilo se mu s deseti děly ostřelovat samotný císařský palác.[2] Poté, co se českým králem na krátko stal Fridrich Falcký, zastával Kryštof Harant funkci tajného rady a předsedy České komory zemské. Tyto úřady však nezastával dlouho. Po porážce "zimního" krále a českých stavů v bitvě na Bílé hoře, a návratu císaře Ferdinanda II. na český trůn, se Kryštof Harant uchýli opět na Pecku. Zde byl v roce 1621 zadržen Valdštejnovým oddílem[2] a vydán do rukou císařských příznivců do Prahy, kde byl uvězněn.

Poprava na Staroměstském náměstí[editovat | editovat zdroj]

Byl odsouzen k trestu smrti, přičemž jako přitěžující okolnost mohla být jeho konverze k protestanství,[3] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně.[2] Byl popraven na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze tří příslušníků panského stavu. Byl, podobně jako ostatní příslušníci české šlechty, sťat.[2] Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. V dnešní době je místo jeho posledního odpočinku neznámé, ale existují určité indicie, kde by jeho tělo mohlo odpočívat.[zdroj?]

Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména, původem Hradišťská z Hořovic, se po popravě svého muže vrátila ke katolické víře, syny dala na výchovu k jezuitům. V roce 1625 se provdala za Heřmana Černína z Chudenic, nejvyššího komořího, nejvyššího sudího a hofmistra českých zemí, někdejšího společníka Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země. Zemřela v roce 1632.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Obraz krokodýla / a způsob, jakým se loví. (In: Der Christliche Ulysses, 1678)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Hudba Kryštofa Haranta je poměrně konzervativní, komponovaná ve stylu nizozemských skladatelů předchozí generace. Ve svých mešních skladbách užíval již tehdy spíše archaických technik, např. cantus firmus. Pouze sedm z jeho skladeb se dochovalo dodnes (vesměs duchovní vokální kompozice), ostatní se ztratily zřejmě při konfiskaci jeho majetku. Jedna z jeho cantofirmálních mší je založena na Marenziho madrigalu (Missa quinis vocibus super Dolorosi martir). Jedná se o humornou hudební skladbu kombinující tehdy více než sto let staré techniky s hudbou nejoblíbenějších a nejprogresivnějších italských skladatelů své doby.

Kraštof Harant byl, kromě kompoziční činnosti, ve své době znám také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů, v roce 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou

Faksimile partitury vícehlasé písně Dejž tobě Pán Bůh štěstí

(Pouze zachované skladby)

  • Missa quinis vocibus super Dolorosi martir – pětihlasá parodická mše, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: Dolorosi martir, fieri tormenti
  • Maria kron, die Engel schon – pětihlasé moteto na německý text otištěné roku 1604 ve sbírce Rosetum Marianum
  • Qui confidunt in Domino – šestihlasé moteto na text 125. žalmu složené roku 1598 při cestě do Palestiny a otištěné jako příloha výše uvedeného popisu cesty (Putování)
  • Crucifixus trium vocum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Christian Gottlieb Jöcher: Allgemeines Gelehrten-Lexicon, 2. svazek 1787, řádek 1794–1795.
  2. a b c d e AUBRECHT, Richard. Valka.cz - Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba [online]. Valka.cz, [cit. 2010-05-09]. Dostupné online.  
  3. KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha : Evropský literární klub, 1941. S. 334.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 573 s. ISBN 80-7185-537-5.  
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. Krištof Harant z Polžic :1621–1921. Praha : Melantrich, 1921. 31 s.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 203.  
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha : Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1.  
  • RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno : Universita J.E. Purkyně, 1970-1973. 241 + 222 + 247 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]