Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Prezident české komory
Ve funkci:
1620 – ?
PanovníkFridrich Falcký
Tajný rada
PanovníkFridrich Falcký
Císařský rada
Ve funkci:
1607 – ?
PanovníkRudolf II.
Hejtman Nového Města pražského
Ve funkci:
1605 – ?
PanovníkRudolf II.
Císařský komorník
Ve funkci:
1601 – ?
PanovníkRudolf II.
Nejvyšší stříbrník
Ve funkci:
1600 – ?
PanovníkRudolf II.

Narození1564
Klenová
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí21. června 1621 (ve věku 56–57 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníKostel svatého Bartoloměje v Pecce u Jičína
Národnostčeská
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1603 panský stav
ChoťI. (1588) Kateřina Eva Czerninová z Chudenic († 1597)
II. (1603) Barbora Miřkovská ze Stropčic († 1607)
III. (1609) Anna Saloména Hradišťská z Hořovic († 1632)
RodičeJiří Harant z Polžic a Bezdružic (asi 1528–1584) a Marie Anna Janovská z Janovic (asi 1540–1587)
DětiJan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic
Příbuzníbratr: Adam Harant z Polžic a Bezdružic († 1617)
bratr: Jan Jiří starší Harant z Polžic a Bezdružic (1580–1648)
synovec: Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic († 1691)
synovec: Jan Jiří mladší Harant z Polžic a Bezdružic († 1637)
tchán: Jan nejstarší Černín z Chudenic na Nedrahovicích († 1580)
snacha: Barbora Křinecká z Ronova
švagr: Heřman Czernin z Chudenic (1576–1651)
Profesespisovatel, hudební skladatel, hudebník, politik, důstojník, diplomat a světoběžník
Náboženstvířímskokatolické, asi od 1618 protestantské
CommonsKryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová[1]21. června 1621 Praha)[2] byl český šlechtic z rodu Harantů z Polžic a Bezdružic, spisovatel, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník. V roce 1598 podnikl cestu do Svaté země a Egypta a popsal ji v cestopisu (1608). Za svou účast v českém stavovském povstání byl v roce 1621 katem Janem Mydlářem sťat na Staroměstském náměstí v Praze.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Hrad Klenová, kde se Kryštof Harant s největší pravděpodobností narodil.

Narodil se jako syn Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic († 1584) a jeho čtvrté manželky Marie Anny Janovské z Janovic († 1587). Mládí a studia strávil v severním Tyrolsku. V letech 1576–1584 působil jako dvořan arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského (1539–1595) na zámku Ambras u Innsbrucku.[3] Kryštof Harant byl očividně nadaný a pilný student, jelikož se dokázal naučit sedm jazyků, ale také zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných uměních. Roku 1584 se vrátil do Čech, kde se neúspěšně ucházel o místo na dvoře císaře Rudolfa II.

Cesta do Středomoří[editovat | editovat zdroj]

V letech 15931598 Kryštof Harant působil v armádě, s níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela. Dvě děti dal na výchovu své švagrové Lidmile Markvartové z Hrádku, rozené Černínové z Chudenic, a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také oba přijali titul rytíře Božího hrobu.[3] V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Cestou zpět do Benátek dvakrát onemocněl.[3] Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608.[4] Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea).[5]

Ve službách císaře[editovat | editovat zdroj]

Osobní pečeť z roku 1610

Po návratu z cest vstoupil roku 1599[zdroj?] nebo 1600[3] do služeb u dvora Rudolfa II., byl jmenován nejvyšším stříbrníkem, jehož povinností byla péče o stříbrné stolní nádobí.[3] Nebo byl v této době nejvyšším stolníkem.[6] V roce 1603 byl povýšen do panského stavu.[7][8] V roce 1599 zemřely obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 byl Kryštof jmenován dvorním radou a císařovým komorníkem.[zdroj?] Od roku 1605 zastával úřad královského hejtmana Nového Města pražského a v roce 1607 byl jmenován císařským radou.[7] Na jeho dvoře zažil nejlepší léta svého života a tam také dopsal svůj cestopis, který ilustroval vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608,[7] ilustrována dřevoryty Jana Willenberga. Po smrti Rudolfa II. byl Kryštof náhle propuštěn ze služeb u císařského dvora[7] nebo zůstal u dvora Matyáše do roku 1612, kdy se císař rozhodl přesídlit do Vídně.[zdroj?] Poté odešel do ústraní na svůj hrad Pecku, kde se několik let věnoval hudbě. V té době se stal uznávaným skladatelem a vznikla jeho nejlepší hudební díla.

Cesta do Španělska a konverze k evangelické víře[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobně mezi lety 1615–1618 (asi počátkem 1618)[7][4] se Kryštof Harant rozhodl konvertovat k evangelictví. Přesné datum a důvody jeho konverze nejsou známy. Téměř určitě byl katolíkem ještě v roce 1614, protože tento rok odcestoval na přání císaře Matyáše jako diplomat ke španělskému královskému dvoru, což by nebyl úkol vhodný pro protestanta. Spolu s Desieriem Pruskovským z Pruskova odevzdal v Madridu španělskému králi Filipovi III. Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II.[7] Navštívil také hrob svatého Jakuba v Santiagu de Compostela.[7] Je možné, že jeho rozhodnutí změnit víru ovlivnili evangeličtí šlechtici žijící na sousedních panstvích. Svou roli sehrál zřejmě i dlouhodobý a intenzivní Kryštofův zájem o náboženská témata a tedy i pravděpodobná schopnost o konfesijních záležitostech přemýšlet a následně provést i takto radikální čin.[9]

České stavovské povstání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1618 se vrátil do Prahy, kde se aktivně zúčastnil povstání českých stavů. Roku 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové a působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády.[7] Bylo mu svěřeno velení nad patnáctitisícovou armádou a úkol vést tažení proti Vídni, jejíž obléhání však nebylo úspěšné.[10] Podařilo se mu nicméně s deseti děly ostřelovat samotný císařský palác.[10] Poté, co se českým králem nakrátko stal Fridrich Falcký, zastával Kryštof Harant funkci tajného rady a prezidenta české komory. Tyto úřady však nezastával dlouho, jelikož roku 1620 celé české stavovské povstání skončilo prohrou na Bílé hoře, zimní král byl svržen a Kryštof byl nucen odstoupit z politického života. Přestože měl čas i příležitost ze země uprchnout, setrvával na Pecce. Za svoji aktivní účast při povstání byl Harant v březnu 1621 zadržen na hradě Pecka Valdštejnovým oddílem[11][8][10] a vydán do rukou císařových stoupenců do Prahy, kde byl uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti.

Poprava na Staroměstském náměstí[editovat | editovat zdroj]

Dobová ilustrace Staroměstské exekuce

Byl odsouzen k trestu smrti, přičemž přitěžující okolností mohla být jeho konverze k protestantství,[12] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně.[10] Byl popraven na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Jáchymu Ondřeji Šlikovi a Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze tří příslušníků panského stavu. Byl, podobně jako ostatní příslušníci české šlechty, sťat.[10] V roce 1621 mu bylo 57 let.[13] Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. Tělo bylo později převezeno na Pecku u Jičína, kde je pochováno ve farním kostele.[14]

Nechť v tom pana děda, kterýž přes 40 let domu rakouskému sloužil, i mne, ješto sem od mladosti též císařům platné služby prokazoval, sobě za příklad vezmou, co sme sobě na domu rakouském vysloužili...
— Kryštof Harant údajně před popravou svým synům[15]

Majetek[editovat | editovat zdroj]

Po otci zdědil ideální polovinu hradu Klenová, zatímco druhou půlku získal jeho bratr Adam.[16] Na Malé Straně v Praze vlastnil výstavní dům.[7] Z druhého manželství vyženil panství Pecka.[7] Barbora Miřkovská ze Stropčic zdědila půlku hradu Pecka po svém prvním manželovi Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic, druhou půlku držel její švagr Adam Škopek do roku 1612, kdy ji koupila třetí Harantova manželka Anna Salomena. Tak byly oba díly hradu v rodině Harantů zase sjednoceny.[8] Kryštof prováděl na hradě úpravy, dokončil tzv. Harantovský palác, který byl vyzdoben psaníčkovým sgrafitem.[8] Na hradě měl také knihovnu s knihami v češtině, němčině a latině.[8]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Kryštof Harant byl třikrát ženatý.[17] První manželkou byla Kateřina Eva Černínová z Chudenic († začátkem roku 1597), dcera Jana staršího Černína z Chudenic na Nedrahovicích a Marie Anny z Říčan na Kosově Hoře. Zasnoubili se v roce 1585, sňatek proběhl až roku 1588[3] nebo 1589. Usadili se v Touškově u Stříbra.[3]

Z prvního manželství vzešly nejméně tyto děti:

  • Kateřina († 1599)
  • Vilém Humprecht († 1599; zemřel v 10 letech)

Druhou manželkou byla bohatá vdova po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic Barbora, rozená Miřkovská ze Stropčic na Pecce († 10. července 1607). Svatba se konala 12. května 1603. Sňatkem získal polovinu východočeského panství Pecka, po Barbořině smrti zdědil i druhou polovinu.[7] Toto manželství bylo pravděpodobně bezdětné.

Kryštof Harant se potřetí oženil 16. listopadu 1609 s Annou Saloménou Hradišťskou z Hořovic († říjen 1632), bohatou dcerou zesnulého rytíře Jana Hradišťského z Hořovic na Vildštejně a Anny Pauzarové z Michnic. Veselka se konala v malostranském domě Jana Václava z Lobkowicz.[7] Byla sice bohatá, ale na druhou stranu také panovačná, citově přelétavá a náladová.[7]

Z jeho třetího manželství vzešly nejméně tyto děti:

  • Jan Vilém († 1644)
  • Leopold Jiří († 1652)
  • Václav Rudolf († 1664)
  • Sybilla (zemřela v 5 letech)

Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména se po popravě svého muže vrátila ke katolické víře a syny dala na výchovu k jezuitům.[18][19] V roce 1625 se provdala za Heřmana Černína z Chudenic, nejvyššího komořího, nejvyššího sudího a hofmistra českých zemí, někdejšího společníka Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země. Zemřela v roce 1632.[8]

Syn Jan Vilém byl podplukovníkem v císařském vojsku a později zakoupil od rodu Křineckých z Ronova jilemnický velkostatek. Leopold Jiří byl plukovníkem císařského vojska (zastřelen v roce 1652) a u dvora měl úřad nejvyššího stolníka (truksasa). Václav Rudolf vstoupil k augustiniánům a zemřel jako převor u sv. Václava na Novém městě pražském. Sybilla zemřela nejdříve po 9. srpnu 1625, kdy Anna Saloména postoupila veškerý svůj movitý i nemovitý majetek svému druhému manželovi, také ovdovělému Heřmanu Černínovi pod podmínkou, že "by jejím dětem z prvního manželství Harantům Janu Vilémovi, Leopoldu Jiříkovi, Václavu Rudolfovi a Sybille vyplatil na rovné díly (po 25 000 kop grošů) 100 000 kop grošů míšenských, které na statku Pecce pojištěny byly"[17].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Obraz krokodýla / a způsob, jakým se loví. (In: Der Christliche Ulysses, 1678)

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Hudba Kryštofa Haranta je poměrně konzervativní, komponovaná ve stylu nizozemských skladatelů předchozí generace. Ve svých mešních skladbách užíval již tehdy spíše archaických technik, např. cantus firmus. Pouze sedm z jeho skladeb se dochovalo dodnes (vesměs duchovní vokální kompozice), ostatní se ztratily zřejmě při konfiskaci jeho majetku. Jedna z jeho cantofirmálních mší je založena na Marenziově madrigalu (Missa quinis vocibus super Dolorosi martir). Jedná se o humornou hudební skladbu kombinující tehdy více než sto let staré techniky s hudbou nejoblíbenějších a nejprogresivnějších italských skladatelů své doby.

Kryštof Harant byl, kromě kompoziční činnosti, ve své době znám také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů v roce 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou.

Faksimile partitury vícehlasé písně Dejž tobě Pán Bůh štěstí

(Pouze dochované skladby)

  • Missa quinis vocibus super Dolorosi martir – pětihlasá parodická mše, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: Dolorosi martir, Fieri tormenti
  • Maria kron, die Engel schon – pětihlasé moteto na německý text otištěné roku 1604 ve sbírce Rosetum Marianum
  • Qui confidunt in Domino – šestihlasé moteto na text 125. žalmu složené roku 1598 při cestě do Palestiny a otištěné jako příloha výše uvedeného popisu cesty (Putování)
  • Crucifixus trium vocum

Vývod předků[editovat | editovat zdroj]

Vývod předků zpracoval T. Kordač.[20]

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
asi 1470–1526
 
 
 
 
 
 
 
Jindřich Harant z Polžic a Bezdružic
† 1534
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Magdaléna Přečková z Vlčína
asi 1478 – ?
 
 
 
 
 
 
 
Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
asi 1528–1584
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jan Jiří z Háje
 
 
 
 
 
 
 
Brigita z Háje
asi 1504–1542
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta ze Žampachu
 
 
 
 
 
 
 
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
1564–1621
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Heřman Janovský z Janovic
1447–1536
 
 
 
 
 
 
 
Jindřich Janovský z Janovic
asi 1491 – po 1556
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta Magdalena Chřinovská z Chřinova
1462 – ?
 
 
 
 
 
 
 
Marie Anna Janovská z Janovic
asi 1540–1587
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zikmund Vaněcký z Jemničky
 
 
 
 
 
 
 
Eva Vaněcká z Jemničky
1514 – ?
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta Ogislavická z Odolína
 
 
 
 
 
 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 142. Dále jen Hrady, zámky a tvrze IV.. 
  2. Biografický slovník: Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof, 1564–1621 [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2021-08-09]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 97. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  4. a b JUŘÍK, Pavel. Czerninové. Nezahyneš ani ohněm, ani mečem. Praha: Euromedia Group a. s., 2021. 160 s. ISBN 978-80-242-7274-0. S. 33. Dále jen Czerninové. 
  5. Christian Gottlieb Jöcher: Allgemeines Gelehrten-Lexicon, 2. svazek 1787, řádek 1794–1795.
  6. HAJNÁ, Milena. Dvě diplomatické mise Heřmana Černína z Chudenic a turecký stan. In: PAVELEC, Petr; GAŽI, Martin; HAJNÁ, Milena. Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, 2020. ISBN 978-80-87890-31-8. S. 256–281, zde 256.
  7. a b c d e f g h i j k l m Rytíři renesančních Čech, s. 99
  8. a b c d e f ŠIMEK, Tomáš, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. S. 365. 
  9. KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-537-5. S. 323–327. 
  10. a b c d e AUBRECHT, Richard. Valka.cz - Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba [online]. Valka.cz [cit. 2010-05-09]. Dostupné online. 
  11. PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. S. 86. Dále jen Staroměstská exekuce. 
  12. KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. S. 334. 
  13. Staroměstská exekuce, s. 89
  14. ŠIMEK, Robert. E15 [online]. 2007-12-16 [cit. 2015-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-24. 
  15. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 290. 
  16. Hrady, zámky a tvrze IV., s. 143
  17. a b TISCHER, František. Heřman hrabě Černín z Chudenic: Obraz ze života a činnosti jeho. 1903. vyd. [s.l.]: [s.n.] 314 s. S. 61, 70–71. 
  18. Rytíři renesančních Čech, s. 101
  19. Staroměstská exekuce, s. 12
  20. KORDAČ, T. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : vývod předků [online]. Cesty po hradech a zříceninách [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 573 s. ISBN 80-7185-537-5. 
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. Krištof Harant z Polžic :1621–1921. Praha: Melantrich, 1921. 31 s. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 203. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. 
  • RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970-1973. 241 + 222 + 247 s. 
  • HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Praha: František Řivnáč, 1854. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]