Kašpar Kaplíř ze Sulevic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kašpar Kaplíř ze Sulevic
Kaspar Kaplir ze Sulevic 1869 Sadeler Scheiwl.png

Nejvyšší zemský písař Českého království
Ve funkci:
1619 – 1620
Panovník Fridrich Falcký
Předchůdce Jan z Klenového a z Janovic
Nástupce Jan z Klenového a z Janovic

Člen direktoria za rytířský stav
Ve funkci:
24. květen 1618 – 4. listopad 1619
Předchůdce direktorium ustaveno
Nástupce činnost direktoria ukončena

Purkrabí Hradeckého kraje
Ve funkci:
13. červenec 1615 – 1619
Panovník Matyáš Habsburský
Předchůdce Adam Hrzán z Harasova
Nástupce Bohuslav z Michalovic

Prezident české královské komory
Ve funkci:
1607 – 1610
Panovník Rudolf II. Habsburský

Narození 1535
Úmrtí 21. června 1621 (ve věku 85–86 let)
Staré Město pražské
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Národnost Čech
Choť Eva Radimská Vidláková ze Slavkova
Rodiče Purkart Kaplíř ze Sulevic
Eliška ze Salhauzenu
Děti Albrecht Kaplíř ze Sulevic
Příbuzní Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic (vnuk)
Zaměstnání úředník
Profese šlechtic (rytíř)
Náboženství bratrské
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kašpar Kaplíř ze Sulevic (153521. června 1621, Praha) byl český rytíř, císařský rada a generál rakouské císařské armády, popravený 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze za účast ve stavovského povstání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Aegidius Sadeler: Kašpar Kaplíř roku 1610

Pocházel z třebívlické pošlosti (větve) českého rytířského rodu. Narodil se roku 1535 jako syn Purkarta Kaplíře ze Sulevic a jeho manželky Alžběty ze Salhausenu. Byl po otci českobratrského vyznání. Zdědil a spravoval rodinná panství Neustupov, Miličín, Votice a Brodce. Na dvoře císařů Rudolfa II. a Matyáše působil jako císařský rada, dále byl purkrabím Hradeckého kraje.

Přijď štěstí, buď mým hostem.[1]

Stejně jako jeho bratr Pavel[zdroj?] za stavovského povstání v letech 16181620 patřil k členům direktoria českých stavů. Jako generál dělostřelectva pod velením hraběte Thurna se účastnil v roce 1618 obléhání Vídně. Za vlády krále Fridricha Falckého přijal 6. listopadu 1619 úřad nejvyššího zemského písaře, který vykonával do 20. února 1621 [2], kdy byl ve svém pražském domě čp. 200/III "U tří černých růží" v Tomášské ulici na Malé Straně[3] zajat císařskými vojáky a podle císařského listu Ferdinanda II. uvězněn v Bílé věži Pražského hradu. Z té doby pocházejí jeho vlastnoruční glosy v modlitební knížce o Poslední večeři Páně[4].

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Exekuce[editovat | editovat zdroj]

Mimořádný tribunál Kašpara Kaplíře odsoudil k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími českými pány. Čekalo se, že si podá žádost o milost a pravděpodobně by ji dostal vzhledem ke křesťanské ohleduplnosti ke stáří by mu trest asi zmírnili v doživotní žalář.[5] Přesto se mu dostalo alespoň částečného omilostnění, nebyl rozčtvrcen. Byl nejstarší a na popraviště vešel jako první z rytířského stavu a jako čtvrtý v celkovém pořadí. Kat jeho hlavu s ostatními v koši vyvěsil na kůlu na Staroměstské mostecké věži, tělo bylo odvezeno do kostela v Miličíně. Vdova Magdaléna s dětmi přišla o veškerý majetek a podle některých pramenů musela žebrat[6].

Hrobka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1921 byla komisionálně otevřena hrobka v Neustupovském kostele na Benešovsku a hledali zde jeho tělo, avšak marně.

Komenský o smrti Kašpara Kaplíře[editovat | editovat zdroj]

Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž (věřím jeho milosti Božské) drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná.“ (...) Když tu něco kněz, jak naděje spasení nezáleží na samé dobře sebe svědomé mysli než obzvláštně na doufání skrze Krista Božímu milosrdenství, promluvil, vedl dále řeč pobožný stařec: „Vzkázala mi včera má strýna, chtěl-li bych u knížete Lichtenšteina milosti hledati, že by mi život byl darován, však tak, abych do smrti vězněn zůstal. Ale já jsem vzkázal, že já jim z takové milosti děkuju. Nebo kdy bych milosti hledal, dal bych se vinen, jako bych něco zlého učinil a té smrti hodně zasloužil; jakož pak nezasloužil jsem. Pověz tedy; že já milosti hledám a hledati budu u Boha, proti němuž jsem v životě svém v mnohém hřešil, proti knížeti pak v ničem. A byť i tak bylo, že bych v vězení živ býti mohl, mně však proměna ta byla by obtížná. Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti. K tomu, sedím-li dlouho, stýská mi se; ležeti těžko, choditi pak hned naprosto, leč od jiných veden jsa aneb na berličkách se odnesa, nemohu. I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení? Uchovejž tedy Bůh od svatého mučedlníků tovaryšstva odloučenu býti atd.
— Historie o těžkých protivenstvích církve české

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [Čeněk Zíbrt: Nápisy ze staročeských štambuchů a památníků. Sbírka 1, Praha 1907, s. 36]
  2. Pavla Skály ze Zhoře Historie česká, II., s.394
  3. RUTH, František, Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Praha 1903, s. 1046
  4. drážďanský tisk Jeronýma Šice z roku 1606 se dochoval ve Strahovské knihovně v Praze
  5. PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Praha: Rodiče, 2004. ISBN 80-86695-44-1. Kapitola Msta, s. 283. 
  6. TEPLÝ František, Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí. Praha 1899, s. 65-66

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]