Václav Budovec z Budova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Budovec z Budova
Václav Budovec z Budova(kreslil Josef Scheiwl, 1868)
Václav Budovec z Budova
(kreslil Josef Scheiwl, 1868)
Narození 28. srpna 1551
Hradec Králové
Úmrtí 21. června 1621 (ve věku 69 let)
Praha
Povolání spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Budovec z Budova (28. srpna 1551, Červené Janovice21. června 1621, Praha) byl český politik, diplomat a spisovatel, významná postava politického a církevního života českého stavovského státu ve II. polovině 16. století a počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova.

Život[editovat | editovat zdroj]

Socha Václav Budovce z Budova na paláci v Praze
Praždký palác Budovců z Budova

Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 15691571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Wittenbergu. Na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francie a Anglie strávil dvanáct let.

Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Beza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistremcísařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu.

Po návratu do vlasti se oženil s Annou, rozenou ZákupskouVartemberka. Vlastnili panství Mnichovo Hradiště, Zásadka, Hradec a Kocnějovice. Profesně působil Václav Budovec od roku 1584 jako rada apelačního soudu. Vykonával funkci císařského rady jak za císaře Rudolfa II., tak za císaře Matyáše Habsburského. V roce 1607 byl povýšen do panského stavu. Jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou, přestože patřil mezi dlouholeté vůdce stavovské protihabsburské opozice.

V české národní historii je pak znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. Tehdy zastával funkci zemského direktora, královského komorníka a dokonce i prezidenta apelačního soudu, což však nemělo praktický význam, jelikož v době stavovského povstání se rada nad apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze společných orgánů všech zemí českého soustátí). V roce 1618 se účastnil druhé pražské defenestrace, avšak aktivně nezasahoval.

Vzhledem k tomu, že sám podporoval vládu Fridricha Falckého, a dokonce provázel tureckou delegaci po Pražském hradě, byl odsouzen k trestu smrti. Po bitvě na Bílé hoře odvedl svou rodinu do emigrace, sám se vrátil kvůli strážení korunovačních klenotů, svůj palác na Starém Městě pražském proti Týnskému chrámu našel vydrancovaný. V únoru 1621 byl podle císařského listu zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského hradu.

Na příkaz císaře Ferdinanda II. byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí rukou kata Jana Mydláře[1] jako druhý v pořadí, hned za Jáchymem Ondřejem Šlikem. Nejprve mu byla uťata ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti císaři.[2] Původní verdikt zněl rozčtvrcení za živa a poté části jeho těla měly být rozvěšeny na rozcestích Prahy, avšak trest byl zmírněn v pouhé stětí. Jeho hlavu přibil popravčí na Staroměstskou mosteckou věž, kde zůstala až do listopadu 1631, kdy při vpádu saské armády hlavy sejmuli a uložili k poslednímu spočinutí se všemi poctami v Týnském chrámu. Po odchodu Sasů se všech jedenáct lebek záhadně ztratilo a dodnes se o dalších osudech ostatků popravených pouze spekuluje.

Komenský jej charakterizoval jako „muže znamenitě učeného a svými vydanými spisy slovutného“.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Krátkej spis o zlatém, budoucím a již brzy nastávajícím věku (1584), tiskem nevydaný eschatologický spis.
  • Antialkorán (první verze 1593, přepracováno a vydáno roku 1614), celým názvem Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází, vášnivě polemický spis o islámu a křesťanství spojený se snahou přispět ke spojení všech hlavních křesťanských církví v boji proti Turkům.
  • Kšaft duchovní (1595),
  • Akta a příběhové, kteří se dáli ode tří stavů království českého tělo a krev pod obojí přijímajících od r. 1603 do 23. února 1610, tiskem nevydaný popis jednání českého sněmu v letech 160809 vedoucí k přijetí Rudolfova majestátu,
  • Martini Lutheri Antisocinus[3] (1614), spis vydaný v Amberku, který nechala falcká vláda kvůli zachování pokoje mezi luterány a jinými křesťanskými denominacemi stáhnout a spis se nenávratně ztratil.
  • Circulus Horologii Lunaris et Solaris (1616), spis vydaný v Hanau, ve kterém autor jasně vyjadřuje svou kalvínskou orientaci a odmítá učení Martina Luthera.
  • Gnomon apologeticus circuli horologii historici, typici et mystici (1618), vydáno v Hanau.[4]

Někteří literární historikové (např. František Michálek Bartoš) Budovcovi připisují rukopis s názvem Česká kronika, který byl nalezen Josefem Dobrovským a který nabízí jiný pohled na české dějiny než Kronika česká od Václava Hájka z Libočan.[5]

Vedle psaní spisů a teologických traktátů vyvíjel Budovec i hojnou korespondenční činnost.

Ikonografie a heraldika[editovat | editovat zdroj]

  • Portrét Václava Budovce se dochoval v dobové mědirytině
  • Portrétní kresba Josefa Scheiwla podle téže mědirytiny vznikala jako časopisecká ilustrace roku 1868.
  • Pamětní deska Václava Budovce s erbem, jménem, tituly a letopočtem 1604 a protějšková deska jeho manželky Anny z hradu Zásadka, vytesané z pískovce, jsou vystaveny ve sbírce Lapidária Národního muzea v Praze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. 1. vyd. Olomouc : Alda, 1995. 432 s. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Budovec z Budova Václav, s. 37–38.  
  2. PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4., autorem dopl. a přeprac., V nakl. Rodiče 1. vyd. Praha : Rodiče, 2004. 318 s. ISBN 80-86695-44-1. Kapitola Msta, s. 283.  
  3. GLÜCKLICH, Julius : Václava Budovce z Budova Martini Lutheri Antisocinus. Český časopis historický 19, 1913, č. 2, s. 226–228.
  4. Lexikon české literatury 1., Praha, Academia, str. 325–326
  5. REJCHRTOVÁ Noemi, Václav Budovec z Budova, Praha: Melantrich, 1984, s. 181.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OPELÍK, Jiří, ed., et al. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Redakce Vladimír Forst. 1. vyd. Svazek 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 7 svazků (900 s.) ISBN 80-200-0797-0.  
  • ADAM, Jan, et al. Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 81.  
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha : Rodiče, 2004. 318 s. ISBN 80-86695-44-1.  
  • REJCHRTOVÁ, Noemi; BUDOVEC Z BUDOVA, Václav. Václav Budovec z Budova: [monografie s ukázkami z lit. díla]. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1984. 271 s. (Odkazy pokrokových osobností naší minulosti; sv. 74). Obálka a vazba Miroslav Váša. 
  • VONDRA, Roman. Václav Budovec z Budova: (1551-1621). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. Praha: Vydavatelství Neptun DeskTopPublishing, 2008, 19 (7/8), s. 184–187. ISSN 1210-6097. Vychází formou dvojčísel.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha : Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 288–289. Obsahuje bibliografické odkazy. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]