Nejvyšší zemský písař

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nejvyšší zemský písař (také jen nejvyšší písař, německy Oberstlandschreiber, latinsky summus notarius terrae) byl v dvanáctičlenném kolegiu osmým nejvyšším zemským stavovským úředníkem v Čechách a řídil agendu zemských desek (Landtafeln, tabulae terrae). Obdobně na Moravě patřil mezi sedm nejvyšších zemských úředníků.

České království[editovat | editovat zdroj]

Původně, v období Přemysla Otakara II. (králem 1253–1278) v letech 12601270, byl třetím stálým úředníkem královského soudu, ze kterého se vyvinul zemský soud. Vedl zápisy, později označované jako zemské desky. Pocházel z rytířského stavu, zpočátku to byly osoby duchovní. Dohoda mezi králem a stavy v roce 1497 potvrdila, že bude pocházet z rytířského stavu a určila mu osmou pozici v hierarchii nejvyšších zemských úředníků. Od poloviny 16. století pronikali do tohoto úřadu rytíři, kteří vlastnili více než 200 osedlých a zpravidla ho nepřetržitě vykonávali až dvě desetiletí. Při zasedání většího zemského soudu seděl nejvyšší písař na galerii s místopísařem a menším písařem. Ručil za správnost zápisu soudního protokolu do zemských desek. Četl svědectví a rozsudek a nesměl se odtud vzdálit, pokud zasedal soud. Na přelomu 16. a 17. století dostávali roční plat ve výši 65 kop grošů českých. Obvykle předtím získávali praxi v jiných zemských nebo krajských úřadech. Z titulu svého úřadu bydleli v domě u kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. V předbělohorském období byl jmenován na doživotí, po roce 1627 pouze na pět let. Před Bílou horou přísahal králi a stavům, po Bílé hoře pouze králi a jeho dědicům. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Úřad existoval až do josefínských reforem. Po soudní reformě roku 1783 byl ředitelem úřadu zemských desk, kde působil až do zániku Habsburské monarchie.

Během obřadu korunovace českých králů nosil královské žezlo.[1]

Seznam nejvyšších písařů v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší písař královský[editovat | editovat zdroj]

  • 1163–1169 Martin
  • 1169–1181 Florián
  • kolem 1184 Jindřich
  • 1183–1207 Rapota
  • 1202–1218 Benedikt
  • 1212 Vojslav
  • 1213 Oldřich
  • 1215–1220 Anselm
  • 1220–1222 Engelšalk
  • 1222–1229 Heřman
  • 1230 Hypolit
  • 1232–1234 Jan
  • 1238–1244 Rapota (Reinbot)
  • 1233–1240 Vilém
  • 1240 Martin
  • 1247–1253 Herbord
  • 1252–1263 Arnold

Nejvyšší písař[editovat | editovat zdroj]

Moravské markrabství[editovat | editovat zdroj]

Obdobná funkce existovala i na Moravě, doložena je od roku 1373. Za Jošta Lucemburského (markrabětem 1375–1411) byl současně i jeho osobním písařem. V roce 1523 za Ludvíka Jagellonského (markrabětem 1516–1526) bylo potvrzeno, že úřad bude v rukou rytířů. Po josefínských reformách se stal zástupcem prezidenta zemského soudu v hodnosti prvního rady.

Seznam nejvyšších písařů na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 86 a 91. Dále jen 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. 
  2. BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 125. 
  3. BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. S. 90. 
  4. TŘÍSKA, Karel, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V. Jižní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 294 s. S. 150. 
  5. a b HUBÁČKOVÁ, Pavla. Česká korunovace Františka II.. Praha, 2021. 73 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Daniela Tinková. s. 35. Dostupné online.
  6. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace, s. 62

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOČEK, Antonín. Přehled Knížat a Markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno: Jednota národní s. Cyrilla a Methuda, 1850. Dostupné online. 
  • BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav, 1996. ISBN 80-85268-54-X. S. 89–93. 
  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 257. 
  • HLEDÍKOVÁ, Zdenka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 89, 124. 
  • MALÝ, Karel, a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 576 s. ISBN 80-7201-045-X. S. 67. 
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321–417. 
  • RAMEŠ, Václav. Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha: Libri, 2005. 432 s. ISBN 80-7277-175-2. S. 175. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. 2., přepracované a doplněné vyd. Brno: Julius Zirkus, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 395. 

Související články[editovat | editovat zdroj]