Korunovace českých panovníků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Korunovace Ferdinanda V.

Korunovace českých králů byla státně-náboženskou událostí velkého významu, během které byl nový král během korunovační mše pražským arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován korunou svatého Václava. Korunovace představovala symbolické potvrzení a uznání nového krále, jeho spojení se zemí jíž vládl a také zdůrazňovala duchovní přesah jeho úřadu. Společně s králem byla většinou korunována i jeho manželka, pokud byl král již ženatý. Pokud se král oženil až po korunovaci, tak jeho žena většinou podstoupila samostatnou korunovaci.

V českých zemích nebyla korunovace nutná pro výkon královské vlády jako v sousedním Uhersku, ale všichni čeští králové kromě pěti níže uvedených ji podstoupili: Václav III. (vládl 1305–1306), Josef I. (vládl 1705–1711), Josef II. (vládl 1780–1790), František Josef I. (vládl 1848–1916) a Karel III. (vládl 1916–1918). Vzdorokrál Karel Albrecht Bavorský, který se krátce zmocnil země během válek o rakouské dědictví (1740–1744), byl králem pouze provolán za přítomnosti arcibiskupa Jana Mořice Gustava z Manderscheid-Blankenheimu v prosinci 1741, jelikož byly korunovační klenoty v rukou legitimní panovnice Marie Terezie. Naopak nikdy skutečně nevládl Ferdinand IV., který byl korunován ještě za vlády otce a zemřel před nástupem na trůn.[1]

Historie a význam korunovace[editovat | editovat zdroj]

Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. propůjčenou korunou. Plnohodnotná a pečlivě připravená korunovace Vratislava II. a jeho manželky Svatavy se uskutečnila 15. června 1086 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, kdy z rukou trevírského arcibiskupa Egilberta přijal královskou korunu. Další korunovace na témže místě se uskutečnila až v roce 1228, kdy nechal Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava I. „mladším králem“, čímž mu pojistil nástupnictví.[1]

Podruhé královský titul získal Vladislav II. v roce 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kde ho korunoval císař Fridrich I. Barbarossa. Podruhé ho císař korunoval téhož roku v dobytém Miláně.

Dědičný královský titul získal v roce 1198 jeho syn Přemysl Otakar I. Dědičnost titulu byla definitivně potvrzena roku 1212 Zlatou bulou sicilskou.[1] Právo korunovat českého krále (a královnu) měli mohučští arcibiskupové, pod které spadala pražská diecéze, až do ustanovení pražského arcibiskupství roku 1344, kdy toto právo získal pražský arcibiskup.

Korunovaci českého krále byl ve středověku přikládán velký význam. Korunovace byla připravována dlouho dopředu. Přemysl Otakar II. a Václav II. používali titul král až po své korunovaci. Do té doby se sami titulovali dědic a pán Království českého. Korunovační řád Karla IV. mluví o osobě nového panovníka jako o knížeti, který se až po provedení korunovace stává králem. Také proto byli králové v této době korunováni krátce po nástupu na trůn.

Obnovené zřízení zemské (1627) zakotvilo dědičnost královského titulu v rodu habsburském (což zmírnilo nutnost konání brzké korunovace). Od přijetí pragmatické sankce roku 1713, se nový panovník stával králem automaticky dle dědické posloupnosti po úmrtí předchůdce a odpadla tak nutnost korunovaci uskutečnit. I přesto, ale korunovace stále přestavovala důležitý akt představující verifikaci a legitimizaci nového panovníka za souhlasu stavů (a lidu). Symbolický význam aktu korunovace (již „ústavně" nepotřebného) je vidět na osobě předposledního krále Františka Josefa I. (vládl 1848–1916), který korunovaci českým králem několikrát slíbil, ale za svou dlouhou vládu (byl nejdéle vládnoucím českým králem) se korunovat nedal. Toto bylo a je Františku Josefovi vyčítáno, jelikož čeští vlastenci se k jeho korunovaci upírali jako k aktu potvrzující svrchovaná práva českého království s vedlejšími zeměmi (viz. Kalousek bod 3) a s nadějemi na brzké české vyrovnání.[2]

Podle Kalouskova výkladu českého státního práva spočíval v novověku význam korunovace v těchto bodech:

  • Korunovace je vyjádřením stavu, kdy nový panovník dosedá na trůn nejen dle dědické posloupnosti, ale také za souhlasu národa.
  • Korunovací mělo dojít k utvrzení integrity všech zemí Koruny české, složením slibu poslušnosti stavů zemí (od dob Leopolda II. skládána společně).
  • Korunovace je také manifestací státní svrchovanosti a suverenity zemí České koruny. Korunovace byly zachovány i po vyhlášení rakouského císařství, korunovace měla dokazovat, že za tohoto nového stavu zůstaly zachována práva českého království s vedlejšími zeměmi jako svrchovaného státu.[2]

Korunovace následníka za života otce[editovat | editovat zdroj]

Nutnost dodatečně zajistit korunu pro svého dědice i přes platnost Zlaté buly sicilské řešil již Přemysl Otakar I. Proto nechal roku 1216 svolat velký sněm šlechty, kde za účasti svého bratra Vladislava Jindřicha a biskupů pražského a olomouckého, nechal potvrdit nástupnictví svého syna Václava, který byl společně s manželkou Kunhutou 6. února 1228 v pražské katedrále korunován mohučským arcibiskupem Sigfriedem jako mladší král (iunior rex Boemorum). Přemysl Otakar I. si i přes tuto korunovaci uchoval veškerou moc, kterou jako panovník disponoval.

„Král Václav byl se svou manželkou, královnou Kunhutou, pomazán v kostele pražském od ctihodného arcibiskupa mohučského Siegfrieda v neděli, kdy se zpívá Esto mihi.“[3][4]

Zvyk korunovat nástupce již za života aktuálního krále byla ve středověku běžná praxe i v sousedním Uhersku, kapetovské Francii nebo plantagenetské Anglii. Poslední Přemyslovci již své následníky korunovat nenechávali a k této praxi se vrátil až Karel IV. Lucemburský, když roku 1363 nechal korunovat svého teprve dvouletého syna Václava. Další podobná korunovace se konala v roce 1509, kdy král Vladislav II. nechal korunovat svého pětiletého syna Ludvíka. V korunovaci následníka v době baroka pokračovali habsburští králové. Roku 1562 za života Ferdinanda I. tak došlo ke korunovaci jeho syna Maxmiliána a jeho manželky Marie. Král Maxmilián nechal rok před svou smrtí korunovat syna Rudolfa. Rudolfův nástupce a bratr Matyáš byl korunován poté co byl Rudolf donucen abdikovat. Ještě za Matyášova života v roce 1617 byl korunován jeho nástupce a bratranec Ferdinand II. Po pořážce stavovského povstání a přijetí Obnoveného zřízení zemského pokračovali Habsburkové v korunovaci následníků jako pojištění nástupnictví proti nepřijetí následníka po smrti krále. Díky tomu se po roce 1620 korunovace následníka za vlády otce staly běžnou záležitostí, i přes zakotvenou dědičnost trůnu (dle obnoveného zřízení zemského). Takto korunovaný následník ovšem podepsal zřeknutí se nároků na vládu v zemi, dokud bude žít jeho otec. Prvním pobělohorským králem, který takto nechal korunovat svého syna byl Ferdinand II., který roku 1627 nechal korunovat svého syna Ferdinanda III., který stejně tak nechal za svého života korunovat Ferdinanda IV., který ovšem zemřel ještě za života Ferdinanda III. Ten proto nechal korunovat mladšího Leopolda I. Ten se stal posledním králem korunovaným ještě za života předchůdce.[5]

Osoby zapojené do korunovace[editovat | editovat zdroj]

Konsekrator[editovat | editovat zdroj]

Osobou oprávněnou pomazat a korunovat českého krále a jeho manželku (konsekratorem) byl odedávna mohučský arcibiskup a to až do vzniku pražského arcibiskupství roku 1344. Mohučský arcibiskup byl konsekratorem českých králů a královen ustanoven jelikož jako říšský kancléř pro německé záležitosti byl zástupcem římsko-německého císaře i pro oblast českých zemí, které podléhali mohučské církevní provincii. S povýšením pražského biskupství na arcibiskupství bylo právo korunovat české krále a královny trvale přeneseno na pražského arcibiskupa. Toto privilegium pražskému metropolitovi oficálně potvrdil 5. května 1344 papež Klement VI.[4]

Asistující duchovní[editovat | editovat zdroj]

Vysocí zemští úředníci[editovat | editovat zdroj]

  1. nejvyšší zemský purkrabí, předseda guberia, předseda zemského sněmu
  2. nejvyšší zemský hofmistr
  3. nejvyšší zemský maršálek
  4. nejvyšší zemský komorník
  5. nejvyšší zemský sudí
  6. nejvyšší dvorský kancléř Českého království
  7. nejvyšší dvorský (manský) sudí
  8. prezident nad apelacemi (od roku 1627)
  9. prezident české komory (od roku 1627 do 1745, kdy byla česká komora zrušena)
  10. nejvyšší zemský písař (od josefínských reforem vedoucí úřadu zemských desek)
  11. nejvyšší zemský podkomoří (správce královských měst)
  12. purkrabí Hradeckého kraje
  13. strážce koruny z panského stavu (od roku 1792)
  14. strážce koruny z rytířského stavu (od roku 1792)

Dědiční dvorští (královští) úředníci[editovat | editovat zdroj]

  1. dědičný hofmistr - knížata a hrabata Kinští z Vchynic a Tetova (od roku 1719)
  2. dědičný stolník (truksa) - knížata a hrabata Colloredo-Mansfeldové (od roku 1723, předtím od 14. století do roku 1663 rod Zajíců z Hazmburka)
  3. dědičný číšník - hrabata Černínové z Chudenic (od roku 1716, předtím 1337 až 1627 Vartenberkové, 1627 až 1712 Slavatové z Chlumu a Košumberka)
  4. dědičný kraječ - hrabata Valdštejnové z Wartenberka (od roku 1716)
  5. dědičný kuchmistr - hrabata Vratislavové z Mitrovic (od roku 1723)
  6. dědičný pokladník - knížata z Lobkovic na Roudnici
  7. dědičný komorník nad stříbrem - starohrabata Salm-Reifferscheidtové (od roku 1796)
  8. dědičný korouhevník stavu panského - hrabata Chorinští z Ledské (od roku 1798)
  9. dědičný korouhevník stavu rytířského - Vořikovští z Kunratic (od roku 1791)
  10. dědičný dveřník - svobodní páni Mladotové ze Solopisk (od roku 1743, po vymření pánů Karlů ze Svárova)

Korunovační klenoty[editovat | editovat zdroj]

Korunovační klenoty na kresbě z 19. století
Podrobnější informace naleznete v článku České korunovační klenoty.

Hlavní částí korunovačních klenotů je Svatováclavská koruna. Králům byla pouze zapůjčena pouze v den korunovace a měla být ještě tentýž den večer navrácena. Od roku 1347 byly korunovace prováděny vždy korunou svatého Václava. Do té doby byly králové korunováni různými korunami, které se nezachovaly. Další částí korunovačních klenotů byly královské jablko a královské žezlo, které se jsou uchovány ve vídeňské klenotnici a byly vytvořeny v době renesance, žezlo roku 1533 a jablko roku 1527. Nejmladší částí korunovačních klenotů je hermelínový korunovační plášť, který byl zhotoven pro korunovaci Ferdinanda II. na českého krále roku 1617 a od té doby byl používán pro všechny korunovace.[1][4]

Další předměty použité ke korunovačním obřadům českých králů jsou ze Svatovítského pokladu. Mezi tyto předměty patří korunovační prsten, svatováclavský meč, který je nejstarší částí korunovačních klenotů a ostatkový korunovační kříž, který je nejcennější součástí svatovítského pokladu. Jde o schránku na nejvzácnější relikvie českého království.

Korunovační oděv[editovat | editovat zdroj]

Korunovační oděv krále byl stejně jako další části korunovace daný korunovačním řádem. Všechna roucha byla vyrobena, tak aby je bylo možné na ramenou a paži rozepnout k provedení pomazání svatými oleji. Spodní vrstvu tvořili dlouhé řízy (sukně). Přes ně náležel korunovační plášť s hermelínovým límcem a dlouhou vlečkou. Přes bedra měl král královskou štólu. Štola i sukně se přepásávala pásem. Obut byl král ve střevících a na nohou měl oblečeny hedvábné punčochy.[6][7][8][4]

Průběh korunovace[editovat | editovat zdroj]

Katedrála svatého Víta, místo konání korunovací

Korunovační obřady mají svůj původ ve středověku, přičemž základním prvkem korunovace byla slavnostní bohoslužba, při níž nový král v katedrále svatého Víta (která byla od svého vzniku místem všech korunovací) přijme od pražského arcibiskupa pomazání posvěcenými oleji a je korunován korunou svatého Václava spolu s dalšími atributy královské moci. Průběh královské korunovace předepisuje korunovační řád Karla IV., při jehož zpracování vycházel Karel IV. především z německého korunovačního řádu obohaceného o staročeské prvky z dob přemyslovských králů a dodatečně obsahující prvky z francouzského korunovačního řádu z roku 1328.[2]

Korunovační řád obsahuje jednak předepsané modlitby, tak popis a pořadí úkonů, které byly při korunovaci prováděny. Karlův korunovační řád zůstal v platnosti až do zrušení monarchie v roce 1918. Největší změnou byla po roce 1627 přísaha na Obnovené zřízení zemské. Dále došlo k odbourání některých středověkých obřadů jako návštěva Vyšehradu v předvečer korunovace a holdovací sněm probíhal den před korunovací na rozdíl od dřívějšího holdování až po korunovaci.[2]

Postupem času docházelo také ke změně jazyka korunovace a některých formulací. Namísto staročeštiny postupem převládla němčina, která byla později pomalu nahrazována čím dál delšími českými pasážemi (jednalo se ovšem o překlady z němčiny).[2]

Dále popsané královské korunovace jsou uvedeny tak, jak byly provedeny při poslední korunovaci v roce 1836.

Korunovace krále[editovat | editovat zdroj]

V den korunovace zněly Prahou od ranních hodin zvony a dělové salvy. Korunovační procesí vyšlo z královského paláce směrem ke katedrále, do které vstoupilo zlatou branou. Ve vstupu již čekal arcibiskup s dalšími duchovními hodnostáři. Král políbil zlatý korunovační kříž, který držel arcibiskup. Král poté za doprovodu několika nejvyšších hodnostářů vstoupil do kaple sv. Václava, kde se pomodlil a byl ustrojen do korunovačních rouch. Poté se v doprovodu církevních i světských hodnostářů odebral k hlavnímu oltáři k podstoupení korunovačních obřadů. Zastavení ve Svatováclavské kapli není obsaženo v korunovačním řádu Karla IV. Prvním panovníkem, který zavedl tuto tradici byl až Maxmilián I. v roce 1562.[7][2]

Katedrála během korunovace Ferdinanda V. v roce 1836

Královna se usadila v královské oratoři společně s členy královského rodu a nejvýznamnějšími hosty. Král za zpěvu chrámového sboru přistoupil za doprovodu budějovického a brněnského biskupa (kteří byli asistenty arcibiskupa) k hlavnímu oltáři, kde byl instalován korunovační trůn s baldachýnem. U trůnu pak král poklekl na klekátko směrem k hlavnímu oltáři, kde byly vystaveny korunovační klenoty.

Obřad začal představením krále arcibiskupovi ústy budějovického biskupa, který zároveň (česky) představil krále a požádal arcibiskupa o provedení korunovace:

„Nejdůstojnější otče Svatá máti církve katolická žádá, abysme přítomného na hodnost krále českého povýšeného, korunovat ráčil."

Po udělení souhlasu s korunovací poučil arcibiskup krále o jeho úřadu a povinnostech. Poté přítomní poklekli k modlitbě a král usedl na trůn. Po modlitbě král sestoupil z trůnu k oltářním stupňům. Následně král složil dvojici přísah. První z nich se týkala ochrany církve a víry a králi ji předříkal arcibiskup:

„Chceš své víry od katolických předkův zděděné se držeti a spravedlivými ji jeviti?" Na kterou král odpověděl „Chci". Načež arcibiskup pokračoval: „Chceš-li Bohem tobě svěřené království podle spravedlnosti otcův svých spravovati a hájiti? Seč budu s pomocí boží a všech mi poddaných a slibuji věrně toto zachovávati." Poté přijal arcibiskup od panovníka přísahu:

„Já s přivolením božím korunován býti mající král český vyznávám a slibuji před Bohem a anděly jeho, zákon, spravedlnost a mír církvi boží a lidu mně poddanému příště podle možnosti a vědomosti činiti a zachovati, ač se slušným zřetelem k milosrdenství božímu, jak nejlépe budu moci nalézti v řadě svých věrných. Též biskupům církví božích vzdávati úctu slušnou a dle zákonů církevních; a neporušeně zachovávati, co od císařů a králů bylo kostelům uděleno a darováno. Opatům, správcům a manům mým prokazovati slušnou čest podle rady věrných mojích. Tak mi dopomáhej Bůh a tato svatá evangelia."

Při tomto položil král ruce na otevřené evangelium. Po složení církevní přísahy byla řada na přísahu světskou, skládanou na obnovené zřízení zemské, kterou králi předříkal nejvyšší purkrabí. Korunovační přísaha Ferdinanda V. (v roce 1830) zněla takto:

My Ferdinand V. přísaháme Pánu Bohu všemohoucímu, že chceme nad katolickým náboženstvím pevně ruku držet, jednomu každému spravedlnosti udělovat, a stavy při jich od Jeho Majestátu a lásky zvěčnělého Našeho předka Ferdinanda II. dne 24. května 1627, pak od Ferdinanda III. dne 21. března 1642, jakož i od zvěčnělého Karla VI. dne 5. září 1723, od Naší paní prabáby Marie Terezie dne 12. května 1743, rovněž i od Našeho pana děda Leopolda II. dne 6. září 1791 i od Našeho pana otce Františka I. nejvýš blažené paměti dne 9. srpna 1792 potvrzených privilegií zachovat, též od království tohoto nic neodcizovat, ale raději podle možnosti Naší je rozšiřovat a rozmnožovat, i všecko to, což k dobrému jeho jest, činit. Tak nám pomáhej Bůh.

Při posledních slovech opět král položil ruce na evangelium a políbil korunovační kříž.

Následně zemský komoří a nejvyšší hofmistr uvolnili králi korunovační roucho na ramenou a arcibiskup pomazal krále svatými oleji na ramenou a mezi lopatkami a požehnal mu (ve středověku arcibiskup pomazal králi i hlavu a prsa). Následně se král odebral za oltář, kde mu byl osušen olej a upravena korunovační roucha. Poté arcibiskup požehnal svatováclavský meč, přičemž byl král mečem opásán.

„Aby právo hájil, bezpráví trestal, církev chránil vdovy a sirotky zastával a nepřátel potíral. Vezmi meč z oltáře vzatý skrze ruce naše, ačkoli nehodně, na místě a mocí svatých apoštolů posvěcený; a bud' pamětiv toho, co David král prorokoval, řka: Přepasiž sobě meč tvůj k bedrům tvým nejmocnější, aby ním a skrze něj cestu spravedlnosti strojil, též nepravosti mocně rušila svatou Boží církev a její věrné oudy chránil a obhajoval; neméně pod vírou nevěrné, jako křesťanského jména nepřátely kazil, vdovám a sirotkům dobrotivě pomáhal a je ochraňoval; to což zpustlého, zase vyzdvihl, vyzdvižené zachoval, co nespravedlivého, pokutoval, co dobrého a spravedlivého, potvrzoval, bys někdy bez konce kraloval a Spasitelem světa, kterýž s Bohem Otcem a Duchem svatým živ jest a kraluje Bůh na věky věkův. Amen."

Meč poté král odevzdal nejvyššímu zemského maršálkovi a nejvyšší zemský komoří odepnul králi pochvu meče. Následovalo arcibiskupovo požehnání korunovačního prstenu, při kterém ho králi navlékl na prsteníček:

„Vezmi prsten tento a skrze znamení víry katolickej znej. Nebo jakož za hlavu a knížete království a lidu ustaven jsi, tak i křesťanstvo a křesťanskou víru vzdělávej a obhajuj aby jsa štastný v činech a rozhojněn u víry králem králův oslaven byl, srkz toho kterémuž jest čest a sláva na věky věkův. Amen."
Korunovace Marie Terezie v roce 1743

Na řadu poté přišlo požehnání královského žezla a jablka. Arcibiskup dal králi jablko do levé ruky a žezlo do pravé ruky, přičemž promlouval:

„Vezmi hůl moci a práva, kterouž poznávej sebe vyvoleným býti, těšit lidi dobré, děsit zlé, bloudícím cestu ukazovat, padlým ruku podávat, rozptylovat pyšné, a pozdvihovat ponížené; a necht' otevře tobě dveře Pán náš Ježíš Kristus, kterýž sám o sobě mluviti ráčí: Já jsem dveře, skrze mně jestliže kdo vejde spasen bude, kterýž jest klíč Davidův a žezlo domu Izraelského, kterýž otevírá a žádný nezavírá, zavírá a neotevírá. A bud' tobě vůdce, kterýž vyvádí svázaného z vězení a sedícího ve tmách, i v stínu smrti, aby ve všem mohl následovat toho, o kterémž David prorok zpíval: Stolice tvá, ó Bože, na věky věků, hůl spravování, hůl království tvého; a následuje jeho, miloval spravedlnost, a v nenávisti měl nepravost; nebo proto tě pomazal Pán Bůh tvůj ku příkladu jeho, kteréhož před věky pomazal olejem radosti přede všemi jinými, Ježíše Krista Pána našeho, kterýž sním živ jest a kraluje na věky věků. Amen."[9]

Vrcholem obřadu bylo nasazení svatováclavské koruny na hlavu krále. Zástupce nejvyššího purkrabího podal korunu arcibiskupovi, který jí požehnal. Nejvyšší komoří nasadil královi na hlavu atlasovou čapku, kterou se pro korunovační obřad vykládala koruna. Poté arcibiskup za asistence nejvyššího purkrabího a obou asistujících biskupů vložil králi na hlavu korunu, během čehož pronesl:

„Vezmi tuto korunu království ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, pod kterouž pravý božský ctitel a udatný proti všem nepřátelům církve Kristovy a království tobě od Boha daného a správě tvé poručeného výtečný král vždycky zůstávej, abys mezi slavnými vítězi , perlami drahách ctností ozdoben, mzdou věčného blahoslavenství korunován, s vykupitelem a spasitelem Páně, Ježíšem, jehož jméno na sobě neseš, bez skonání se radoval, který živ jest a kraluje Bůh s Otcem i Duchem Svatým na věky věků. Amen."

Tímto vlastní korunovace skončila. Král se zvedl z trůnu a poklekl a poté byl uveden na stolec pro tento účel zřízený. Na závěr korunovace pronesl arcibiskup řeč. Po skončení obřadu zazněly dělové salvy, přičemž mše pokračovala slavnostním Te Deum. V dobách před vydáním obnoveného zřízení zemského bylo po Te Deum králi holdováno, což později odpadlo jelikož korunovační hold byl prováděn předešlého dne. Mše následně pokračovala čtením evangelia. Při Kredu složil král vyznání víry, po němž bylo odstraněno klekátko a král pasoval nové svatováclavské rytíře, nejčastěji z řad zasloužilých vojáků, šlechticů a později i úředníků. Nejstarší známé pasování proběhlo roku 1297 při korunovaci Václava II., který takto pasoval na rytíře dvě stě čtyřicet osob. V pozdějších dobách se tato část obřadu zachovala jen z úcty k hlavnímu zemskému patronovi. Při poslední královské korunovaci v roce 1836 pasoval král Ferdinand V. patnáct rytířů, sedm šlechticů ze stavu panského a osm ze stavu rytířského. Šlo o osoby navržené krajskými úřady. Každý z nich předstoupil před krále a poklekl na jedno koleno a král se obnaženým mečem sv. Václava třikrát dotkl jeho levého ramene.[9][10]

Po skončení pasování se král (stále s korunou na hlavě) odebral k hlavnímu oltáři, kde poklekl a s pomocí arcibiskupa obětoval připravené obětiny (pozlacený a postříbřený bochánek chleba, dva soudky vína a pro korunovaci vyraženou zlatou minci). Po obětování se král vrátil na trůn a jelikož korunovace končila odložil korunovační klenoty. Za zvuku dělových salv a znění zvonů udělil arcibiskup závěrečné požehnání. Na konci mše vzal král opět do rukou jablko a žezlo, byla mu nasazena atlasová čapka a na ní korunu a poté přijal blahopřání od světských i duchovních hodnostářů.

Po skončení korunovační mše se seřadil královský průvod, který se odebral do královského paláce na formální korunovační hostinu. Cestou z katedrály rozhazovali za novým králem speciálně ražené korunovační mince na znamení jeho velkorysosti.[11]

Korunovace královny[editovat | editovat zdroj]

Korunovace královny Marie Anny (1836)

Dle korunovačního řádu byly podobné rituály jako vykonával král, předepsány i pro korunovaci královny, která je měla podstoupit poté co korunovační obřad podstoupil její manžel. Toto se v pobělohorské době nedodržovalo a královna byla většinou korunována s odstupem několika dnů po králi. Naopak byla královna korunována před korunovací samotného krále, pokud šlo o matku nového krále (tedy nekorunovanou manželku krále předchozího). V tomto případě byla tato královna korunována několik dní před jejím synem.[10]

Korunovací českých královen se od středověku pravidelně účastnily kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě a jejich povinnou účast předepisoval přímo Karlův korunovační řád. Přinejmenším od 16. století je pak doloženo, že svatojiřské abatyše, mimochodem představené nejstaršího kláštera v zemi, společně s nejvyšším purkrabím pomáhaly arcibiskupovi královnu korunovat.[12] Po zrušení kláštera v roce 1792 přešlo právo svatojiřských abatyší (které v té době užívaly zároveň titul kněžny) korunovat českou královnu na abatyše sousedního tereziánského ústavu šlechtičen, jehož všechny představené byly rakouskými arcivévodkyněmi z rodu habsbursko-lotrinského.[2] České království tak bylo jediným královstvím v Evropě, kde roli (spolu)koronátora tradičně zastávala žena.[12]

V novověku, kdy již nebyla královna korunována v průběhu téže mše jako král, se nejprve musela v doprovodu dam odebrat do králových komnat, kde vyhledala krále, aby se průvod mohl vydat do katedrály. Královna se šla pod baldachýnem na poduškách byly neseny korunovační klenoty. U vchodu do katedrály stejně jako při korunovaci krále čekal arcibiskup, který držel korunovační kříž, který královna políbila.

Po vstupu do katedrály byla stejně jako král uvedena do kaple svatého Václava, zatímco král byl usazen na postranní trůn. V kapli byla královna s pomocí dam ustrojena do korunovačních rouch a arcivévodkyně kněžna-abatyše dostala korunu abatyší jiřského kláštera. Poté byla královna za doprovodu arcibiskupa předvedena před hlavní oltář, kde král požádal arcibiskupa o požehnání a vykonání korunovace.

Arcibiskup se pomodlil litanie ke Všem svatým a pomazal královnu svatým olejem mezi lopatkami, na hrudi a na ramenou (v novověku bylo pomazání na hrudi jen naznačeno). Poté se královna za asistence arcivévodkyně-abatyše odebrala za oltář, kde jí arcivévodkyně-abatyše osušila olej a oblékla ji štolu, pás a královský plášť. Takto upravena se královna vrátila před oltář, kde obdržela všechny královské insignie jako král kromě korunovačního meče a arcibiskup ji za asistence arcivévodkyně-abatyše a nejvyššího purkrabího za zvuků zvonů a děl vsadil na hlavu korunou svatého Václava. Následně dal arcibiskup královně jablko a žezlo a uvedl ji na trůn.[13]

Poté královna (stejně jako král při vlastní korunovaci) obětovala zlatý a stříbrný pecen chleba, víno a zlatou minci. Při prefaci sejmula arcivévodkyně-abatyše královně korunu, kterou jí po přijímání opět nasadila.

Po skončení mše poblahopřál král královně k úspěšné korunovaci a průvod se vydal na korunovační hostinu. Po hostině se královský pár ukázal davu na královském balkónu.

Protestantská korunovace Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny[editovat | editovat zdroj]

Korunovace zimního krále Fridricha Falckého (1620)

Při korunování zimního krále Fridricha Falckého a jeho ženy královny a anglické princezny Alžběty Stuartovny byla katolická korunovační mše nahrazena četbou z Písma svatého a dlouhým kázáním proloženým modlitbami. Poté následovalo královo složení přísahy (předříkané nejvyšším purkrabím). Po složení přísahy byl král (královna) pomazán na hlavě svatým olejem a byly mu nejvyššími zemskými hodnostáři předány královské insignie (podobně jako u katolických korunovací). Vložení koruny na královskou hlavu provedli společnými silami Jiří Dikast Mirkovský (administrátor dolní konzistoře) a Jan Cyril Třebíčský (senior Jednoty bratrské), kteří reprezentovali duchovní stav a Vilém starší z Lobkovic (nejvyšší hofmistr) s Bohuchvaldem Berkou z Dubé (nejvyšší purkrabí), kteří reprezentovali světský stav. Na konci ceremonie bylo pasováno pět svatováclavských rytířů a zaznělo slavnostní Te Deum.[10]

Korunovační hostina[editovat | editovat zdroj]

Po skončení královské korunovace (jak korunovace krále, tak královny pokud neprobíhaly ve stejný den) se příslušníci královského rodu, nejvyšší úředníci a slavnostní hosté odebrali na korunovační hostinu. Místem konání korunovační hostiny byl přirozeně starý královský palác, ale konkrétní prostor měnil v průběhu doby. Zpočátku se hostina konala ve staré sněmovně, v pozdějších dobách se hostiny konaly ve vladislavském sále, který byl při těchto příležitostech nazýván přímo jako sál korunovační. Korunovační hostiny se ve vedlejších místnostech účastnili další stolovníci, přičemž v samotném sálu jich stolovalo přibližně 150.

V čele stál velký královský stůl s baldachýnem a poblíž byl stolek na korunovační klenoty. U královského stolu seděl na nejčestnějším místě císař (pokud byl přítomen), dále král, královna, arcibiskup, papežský nuncius, významní velvyslanci a další významní hosté. Každý se stolovníků u královského stolu měl šenka, příbor a nádobí (osazenstvo vedlejších stolů si tyto muselo zajistit samo). Vedlejších stolů bylo dvanáct, tj. jeden pro každého zemského úředníka, který seděl v čele každého stolů. Tyto stoly byly uspořádány dle posloupnosti daného úředníka. U těchto stolů byla posloupnost stolovníků víceméně nedůležitá, ovšem každý seděl tak aby nebyl otočen ke králi zády, takže jedna z kratších stran vždy zůstala prázdná.

Poté co korunovační průvod dorazil z katedrály do sálu se hosté usadili, zatímco král s doprovodem se odebral do místnosti zemských desek, kde mu sejmuty klenoty a odneseny do sálu na stolek k tomu určený. Korunovační hostina začínala a končila slavnostní modlitbou a obřadným mytím králových rukou. Poté se král odebral opět do zemských desek, kde si svlékl korunovační roucha. Korunovační klenoty byly zemskými úředníky pod vedením nejvyššího komořího odneseny za doprovodu ozbrojenců zpět do svatováclavské kaple. Po odchodu krále byla hostina ukončena a hosté se museli rozejít (nedojedené jídlo dostali služebníci). Tím definitivně skončila oficiální část korunovačních ceremoniálů.[14]

Seznam korunovací králů a královen[editovat | editovat zdroj]

Status Panovník Datum Místo Konsekrator (koronátor)
Král Vratislav I. 20. dubna 1085
15. června 1086
Mohuč
Praha
císař Jindřich IV.
Egilbert
arcibiskup trevírský
Královna Svatava Polská
manželka Vratislava I
15. června 1086 Praha Egilbert
arcibiskup trevírský
Král Vladislav I. 11. ledna 1158
8. září 1158
Řezno
Milán
císař Fridrich I. Barbarossa
Král Přemysl Otakar I. 8. září 1198
24. srpna 1203
Boppard
Merseburg
Guidem z Praeneste
papežský legát
Král Václav I. 6. února 1228[4] Katedrála sv. Víta, Praha Siegfried z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Královna Kunhuta Štaufská
manželka Václava I.
6. února 1228[4] Katedrála sv. Víta, Praha Siegfried z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Král Přemysl Otakar II. 25. prosince 1261[4] Katedrála sv. Víta, Praha Werner z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Královna Kunhuta Uherská
manželka Přemysla Otakara II.
25. prosince 1261[4] Katedrála sv. Víta, Praha Werner z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Král Václav II. 2. června 1297[4] Katedrála sv. Víta, Praha Gerhard z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Královna Guta Habsburská
manželka Václava II.
2. června 1297[4] Katedrála sv. Víta, Praha Gerhard z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Královna Eliška Rejčka
manželka Václava II.
26. května 1303 Katedrála sv. Víta, Praha Gerhard z Eppenštejna
mohučský arcibiskup
Král Jan Lucemburský 7. února 1311[4] Katedrála sv. Víta, Praha Petr z Aspeltu
mohučský arcibiskup
Královna Eliška Přemyslovna
manželka Jana Lucemburského
7. února 1311[4] Katedrála sv. Víta, Praha Petr z Aspeltu
mohučský arcibiskup
Královna Beatrix Bourbonská
manželka Jana Lucemburského
18. května 1337[4] Katedrála sv. Víta, Praha Heinrich z Virnebergu
mohučský arcibiskup
Král Karel I.
císař Karel IV.
13470902a2. září 1347[4] Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Královna Blanka z Valois
manželka Karla I.
13470902a2. září 1347[4] Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Královna Anna Falcká

manželka Karla I.
13490901a1. září 1349 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Královna Anna Svídnická
manželka Karla I.
13530728a28. července 1353 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Královna Alžběta Pomořanská
manželka Karla I.
13630618a18. června 1363 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Král Václav IV. 15. června 1363[4] Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt z Pardubic
arcibiskup pražský
Královna Johana Bavorská
manželka Václava IV.
17. listopadu 1370 Katedrála sv. Víta, Praha Jan Očko z Vlašimi
arcibiskup pražský
Královna Žofie Bavorská
manželka Václava IV.
15. března 1400[15] Katedrála sv. Víta, Praha Olbram III. ze Škvorce
arcibiskup pražský
Král Zikmund Lucemburský 28. července 1420 Katedrála sv. Víta, Praha Konrád z Vechty
arcibiskup pražský
Královna Barbora Celjská
manželka Zikmunda
11. února 1437 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, apoštolský administrátor arcidiecéze:
Filibert, biskup konstantský
Král Albrecht Habsburský 29. června 1438 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, apoštolský administrátor arcidiecéze:
Filibert, biskup konstantský
Král Ladislav I. Pohrobek 28. října 1453 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátor arcidiecéze:
Václav Hněvsín z Krumlova, děkan pražský
Král Jiří z Poděbrad 7. května 1458 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátor arcidiecéze:
Mikuláš z Krumlova, arcijáhen bechyňský
Královna Johana z Rožmitálu
manželka Jiřího z Poděbrad
8. května 1458[15] Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátor arcidiecéze:
Mikuláš z Krumlova, arcijáhen bechyňský
Král Vladislav II. 22. srpna 1471 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátor arcidiecéze:
Mikuláš z Krumlova, arcijáhen bechyňský
Král Ludvík Jagellonský 11. března 1509 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátoři arcidiecéze:
Ambrož Chrt z Plzně, děkan pražský
Blažej Kremer z Plzně, arcijáhen litoměřický
Královna Marie Habsburská
manželka Ludvíka
1. června 1522 Katedrála sv. Víta, Praha sedisvakance, administrátor arcidiecéze:
Jan Žák, děkan a probošt pražský
Král Ferdinand I. Habsburský 24. února 1527 Katedrála sv. Víta, Praha Bernardo Clesio
kníže-biskup tridentský
Královna Anna Jagellonská
manželka Ferdinanda I.
25. února 1527[15] Katedrála sv. Víta, Praha Bernardo Clesio
kníže-biskup tridentský
Král Maxmilián 20. listopadu 1562 Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Brus z Mohelnice
arcibiskup pražský
Královna Marie Španělská
manželka Maxmiliána
21. listopadu 1562[15] Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Brus z Mohelnice
arcibiskup pražský
Král Rudolf II. 25. září 1575 Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Brus z Mohelnice
arcibiskup pražský
Král Matyáš Habsburský 23. května 1611[16] Katedrála sv. Víta, Praha František z Ditrichštejna
biskup olomoucký
Královna Anna Tyrolská
manželka Matyáše
10. ledna 1616 Katedrála sv. Víta, Praha Jan Lohelius
arcibiskup pražský
Král Ferdinand II. 16170629a29. června 1617 Katedrála sv. Víta, Praha Jan Lohelius
arcibiskup pražský
Král Fridrich Falcký 4. listopadu 1619 Katedrála sv. Víta, Praha Jiří Dikast Mirkovský
Jan Cyril Třebíčský
Královna Alžběta Stuartovna
manželka Fridricha
7. listopadu 1619[15] Katedrála sv. Víta, Praha Jiří Dikast Mirkovský
Jan Cyril Třebíčský
Královna Eleonora Gonzagová
manželka Ferdinanda II.
16271121a21. listopadu 1627 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt Vojtěch z Harrachu
arcibiskup pražský, primas český
Král Ferdinand III. 16271124a24. listopadu 1627 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt Vojtěch z Harrachu
arcibiskup pražský, primas český
Král Ferdinand IV.
korunován za vlády otce, vládu nenastoupil
16460805a5. srpna 1646 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt Vojtěch z Harrachu
arcibiskup pražský, primas český
Královna Eleonora Magdalena Gonzagová
manželka Ferdinanda III.
16560911a11. září 1656 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt Vojtěch z Harrachu
arcibiskup pražský, primas český
Král Leopold I. 16561114a14. listopadu 1656 Katedrála sv. Víta, Praha Arnošt Vojtěch z Harrachu
arcibiskup pražský, primas český
Král Karel II. 17230905a5. září 1723 Katedrála sv. Víta, Praha František Ferdinand Khünburg
arcibiskup pražský, primas český
Královna Alžběta Kristýna Brunšvická
manželka Karla II.
17230908a8. září 1723 Katedrála sv. Víta, Praha František Ferdinand Khünburg
arcibiskup pražský, primas český
Král Karel Albrecht Bavorský 17411219a19. prosince 1741 Katedrála sv. Víta, Praha protikrál, nekorunován svatováclavskou korunou,
pouze prohlášen za krále stavy a arcibiskupem[17][18]
Královna Marie Terezie 17430512a12. května 1743[19] Katedrála sv. Víta, Praha Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu
biskup olomoucký
Král Leopold II. 17910906a6. září 1791 Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Petr Příchovský z Příchovic
arcibiskup pražský, primas český
Královna Marie Ludovika Španělská
manželka Leopolda II.
17910912a12. září 1791 Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Petr Příchovský z Příchovic
arcibiskup pražský, primas český
Marie Anna Habsbursko-Lotrinská
kněžna-abatyše
Král František I. 17930809a9. srpna 1793[2] Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Petr Příchovský z Příchovic
arcibiskup pražský, primas český
Královna Marie Terezie Sicilská
manželka Františka I.
17930811a11. srpna 1793[2] Katedrála sv. Víta, Praha Antonín Petr Příchovský z Příchovic
arcibiskup pražský, primas český
Marie Anna Habsbursko-Lotrinská
kněžna-abatyše
Král Ferdinand V. 18360907a7. září 1836[2] Katedrála sv. Víta, Praha Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice
arcibiskup pražský, primas český
Královna Marie Anna Savojská
manželka Ferdinanda V.
18360912a12. září 1836[2] Katedrála sv. Víta, Praha Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice
arcibiskup pražský, primas český
Marie Terezie Izabela Rakouská
kněžna-abatyše

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d BONĚK, Jan; BONĚK, Tomáš. České korunovační klenoty. Praha: Eminent, 2006. 184 s. ISBN 80-7281-219-X. 
  2. a b c d e f g h i j k SEKYROVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. - Poslední pražská korunovace. Praha: [s.n.], 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0. 
  3. Druhé pokračování Kosmovy kroniky (in Pokračovatelé Kosmovy). Praha: Svoboda, 1974. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p WIHODA, Martin. První česká království. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 440 s. ISBN 978-80-7422-278-8. 
  5. HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. Str. 50. 
  6. SEKYROVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. - Poslední pražská korunovace. Praha: [s.n.], 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0. Str. 86. 
  7. a b HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. Str. 86. 
  8. VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6. 
  9. a b SEKYROVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. - Poslední pražská korunovace. Praha: [s.n.], 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0. Str. 95 až 96. 
  10. a b c HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. Str. 98 až 99. 
  11. KLEISNER, Tomáš. Korunovační medaile. Žezlo a koruna. 2016. Dostupné online. 
  12. a b PACOVSKÝ, Karel. Úloha svatojiřských abatyší při korunovacích českých královen. Folia Historica Bohemica. 2017, roč. 32, čís. 1–2, s. 151–178, zde s. 171–172. 
  13. CIBULKA, Josef. Korunovační řády středověké a Karla IV. korunovační řád králů českých. ČKD. Roč. 1935, čís. 4, s. 357 až 383. 
  14. HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. Str. 104 až 110. 
  15. a b c d e PACOVSKÝ, Karel. Úloha svatojiřských abatyší při korunovacích českých královen. Folia Historica Bohemica. 2017, roč. 32, čís. 1–2, s. 151–178, zde s. 175–176. 
  16. ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. 4., opr. a dopl. vyd. Praha: Libri, 2010. 1054 s. ISBN 978-80-7277-469-2. S. 293. 
  17. Karel Albrecht - druhý zimní král, ceskenoviny.cz
  18. Z. Míka, Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama 1988, str. 140.
  19. MAUR, Eduard. 12.5.1743 Marie Terezie - Korunovace na usmířenou. Praha: Havran s.r.o, 2003. 200 s. ISBN 80-86515-22-2. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BONĚK, Jan; BONĚK, Tomáš. České korunovační klenoty. Praha: Eminent, 2006. 184 s. ISBN 80-7281-219-X. 
  • CIBULKA, Josef. Korunovační řády středověké a Karla IV. korunovační řád králů českých. ČKD. Roč. 1935, čís. 4, s. 357 až 383. 
  • HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. 
  • KUTHAN, Jiří; ŠMIED, Miroslav. Korunovační řád českách králů. Praha: Togga, 2009. 436 s. ISBN 978-80-7308-266-6. 
  • MAUR, Eduard. 12.5.1743 Marie Terezie - Korunovace na usmířenou. Praha: Havran s.r.o, 2003. 200 s. ISBN 80-86515-22-2. 
  • SEKYROVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. - Poslední pražská korunovace. Praha: Havran s.r.o, 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0. 
  • VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6. 
  • WIHODA, Martin. První česká království. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 440 s. ISBN 978-80-7422-278-8. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]