Nejvyšší kancléř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Znak Království českého

Nejvyšší kancléř Království českého, také nejvyšší zemský kancléř nebo nejvyšší český kancléř (německy böhmischer Obrister Kanzler nebo Obrister Kanzler von Böhmen případně Obrister Kanzler des Königreichs Böhmen, latinsky supremus cancellarius regni Bohemiae) stál v čele úřadu České (královské) kanceláře, později České dvorské kanceláře. Disponoval velkou panovnickou pečetí. Kancléř garantoval, že obsah listiny je v souladu s vůli panovníka, a jako zemský úředník současně zaručoval, že obsah listiny neodporuje zemským právům a privilegiím. Úřad byl obsazován pány. Přestože v dvanáctičlenném kolegiu nejvyšších zemských stavovských úředníků Českého království zaujímal až šestou pozici, po přestěhování do Vídně v pobělohorské době byl nejvlivnější politickou osobností české Koruny. Po spojení s rakouskou kanceláří ji řídil jako nejvyšší český a první rakouský kancléř.

Vratislav II. z Pernštejna pobíral po nástupu do úřadu v roce 1566 plat 180 zlatých rýnských měsíčně.[1]

Seznam nejvyšších kancléřů Českého království[editovat | editovat zdroj]

S titulem „nejvyšší český kancléř“[editovat | editovat zdroj]

S titulem „nejvyšší český a první rakouský kancléř“[editovat | editovat zdroj]

Seznam českých kancléřů v české dvorské kanceláři[editovat | editovat zdroj]

Český kancléř (královský kancléř v Českém království, německy böhmischer Kanzler) byl přímým zástupcem představeného kanceláře, tedy nejvyššího kancléře. Odsunul vicekancléře v hierarchii kanceláře až na třetí místo. Tento úřad zřídil císař Ferdinand II. (českým králem 1619, 1620–1637) v roce 1634 pro Jiřího Adama z Martinic, který v úřadu zůstal až do své smrti v roce 1651. Nejprve působil v Praze, v roce 1634 se kancelář přestěhovala do Vídně. Znovu byl úřad zřízen císařem Leopoldem I. (českým králem 1657–1705) v roce 1703 po pauze, která trvala 52 let, a zanikl v roce 1738. Český kancléře měl ulehčit vytíženému nejvyššímu kancléřovi v jeho povinnostech, účastnil se všech zasedání a porad, během hlasování disponoval vlastním hlasem.[19]

Seznam vicekancléřů v české dvorské kanceláři[editovat | editovat zdroj]

Vicekancléř byl přímým podřízeným nejvyššího kancléře. Pokud byl kancléř nepřítomen, vicekancléř byl jeho plnohodnotným zástupcem. Obvykle spravoval část agendy zcela samostatně. Byl členem české dvorské královské rady. Po obsazení postu českého kancléře (1703–1738) se jeho postavení v rámci kanceláře posunulo až na třetí místo. Pokud působil v kanceláři i český kancléř, býval většinou pro odlišení označován jako německý vicekancléř (deutscher Vizekanzler).[25]

  • (70. léta 17. století) Karel Maxmilián Lažanský[26]
  • 1705 Jan Wolf z Frankenberka
  • 1705 (6. 6.)[27] – 1715 František Ferdinand Kinský (1. 1. 1678 – 12. 9. 1741)
  •  ??? (určitě 1730) – 1734 Vilém Albrecht II. Krakovský z Kolovrat (4. 9. 1678 – 21. 4. 1738 Vídeň)
  • pol. 30. let – po 1739 Rudolf Josef Kořenský z Terešova († po 1739)[28]
  • 1776 (7. 5.) – 1780 Leopold Clary († 23. 11. 1800)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b VOREL, Petr. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha: Rybka Publishers, 1999. 320 s. ISBN 80-86182-24-X. S. 248. 
  2. ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I.. Praha: Libri, 1999. 288 s. ISBN 80-85983-73-7. S. 116. 
  3. KAVKA, František. Život na dvoře Karla IV. Praha: Apeiron, 1993. 138 s. ISBN 80-900703-4-5. S. 56. 
  4. JUŘÍK, Pavel. Šternberkové: panský rodv Čechách a na Moravě. Praha: Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, 2013. 208 s. (Universum). ISBN 978-80-242-4065-7. S. 61. 
  5. BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef, a kol. Dvory velmožů s erbem růže : všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha: Mladá fronta, 1997. 315 s. ISBN 80-204-0651-4. S. 7. Dále jen Dvory velmožů. 
  6. Dvory velmožů, s. 8
  7. Dvory velmožů, s. 10
  8. a b JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. Praha: NAKLADATELSTVÍ SVOBODA, 1987. S. 304. 
  9. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích; svazek 5. Praha: DIDEROT, 1999. ISBN 80-902555-7-4. S. 88. 
  10. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. ISBN 80-903040-3-6. S. 120, 216. 
  11. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 774. 
  12. VOKÁČOVÁ, s. 401
  13. VOKÁČOVÁ, s. 160–161
  14. VOKÁČOVÁ, s. 401–402, 725
  15. VOKÁČOVÁ, s. 725
  16. VOKÁČOVÁ, s. 726
  17. HLAVAČKA, Milan. Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále. Praha: Akropolis, 1997. 155 s. ISBN 80-85770-50-4. S. 100, 103. 
  18. NAČERADSKÁ, Petra. Poslední Chotkové ve Veltrusech. Praha: Národní památkový ústav, územní památková správa v Praze, 215. 144 s. ISBN 978-80-7480-044-3. S. 11. 
  19. VOKÁČOVÁ, s. 52, 510–512
  20. VOKÁČOVÁ, s. 561
  21. VOKÁČOVÁ, s. 52
  22. VOKÁČOVÁ, s. 160, 511
  23. VOKÁČOVÁ, s. 511–512
  24. VOKÁČOVÁ, s. 612, 726
  25. VOKÁČOVÁ, s. 510–511
  26. VOKÁČOVÁ, s. 773
  27. VOKÁČOVÁ, s. 52 a 561
  28. VOKÁČOVÁ, s. 741

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 154-155. 
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321-417. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. 2., přepracované a doplněné vyd. Brno: Julius Zirkus, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 243-244. 

Související články[editovat | editovat zdroj]