V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Leopold Šlik z Holíče a Pasounu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leopold Antonín Josef hrabě Šlik z Holíče a Pasounu
Leopold Comes a Schlick, Leopold hrabě Šlik

Nejvyšší kancléř Českého království
Ve funkci:
25. březen 1713 – 10. duben 1723
Panovník Karel VI.
Předchůdce Jan Václav Vratislav z Mitrovic
Nástupce František Ferdinand Kinský

Skutečný tajný rada

Šéf generálního válečného komisariátu
Ve funkci:
17. červenec 1705 – 1712 ?
Panovník Leopold I., Josef I.

Císařský tajný rada
Ve funkci:
1701 – ?
Panovník Leopold I.

Císařský komorník
Panovník Leopold I.

Narození 10. června 1663
Úmrtí 10. dubna 1723 (ve věku 59 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Choť 1. Klára Rozálie Kounicová
2. Marie Josefa Vratislavová
Rodiče František Arnošt Šlik
Helena z Drahotuš
Zaměstnání politik, diplomat, polní maršál
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1721 rakouský Řád zlatého rouna (č. 643)
Commons Kategorie Leopold von Schlick
VOJENSKÁ KARIÉRA:
plukovník dragounského regimentu
1692 generální polní strážmistr
1700 polní podmaršál
1704 generál kavalerie
15. červen 1707 polní maršál
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec František Arnošt Šlik
po 1623–1675
matka Helena z Drahotuš
† 1700
nevlastní otec František Taafe z Carlingfordu
manželka 1. Klára Rozálie Kounicová
† 1693
manželka 2. Marie Josefa Vratislavová z Mitrovic
syn František Jindřich I. Šlik
1696–1766
nevlastní bratr František Josef Šlik
1656–1740
švagr Jan Václav Vratislav z Mitrovic
asi 1670–1712
švagr Dominik Ondřej z Kounic
1654–1705
švagrová Sylvie Kateřina Kinská z Vchynic a Tetova
† 1713
sestra Arnoštka, provdaná z Lengheimu
švagr Maxmilián Adam z Lengheimu
sestra Beatrix, provdaná Archintová
švagr Ludvík Archinto
† 1693
děd Jindřich V. Šlik
asi 1590–1650
babička Anna Marie ze Salm-Neuburgu
1598–1647
Šlikův náhrobek v katedrále sv. Víta

Leopold Antonín Josef hrabě Šlik z Holíče a Pasounu, německy Leopold Anton Joseph Schlik zu Bassano und Weißkirchen (10. června[1] 166310. dubna[2] 1723 Praha) byl příslušník kopidlanské větve šlechtického rodu Šliků a císařský generální válečný komisař, vyslanec, polní maršál a nejvyšší kancléř Českého království v době války o španělské dědictví.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Mezi jeho předky patřili Jindřich Šlik z Holíče a Pasounu, předseda dvorské válečné rady z let 1644 až 1648. Narodil se jako syn Františka Arnošta Šlika (po 1623 - 16. srpen 1675) a jeho druhé manželky Heleny (Ester Maximiliany) z Drahotuš (Traudischové; † 1700). Otec měl z prvního manželství s Markétou Ungnádovou syna Františka Josefa, který se v roce 1675 stal dědicem majorátu a Lepoolda přežil o 17 let. Matka Helena se po smrti manžela podruhé provdala za Františka Taafeho z Carlingfordu z irského šlechtického rodu, s jehož kyrysnickým plukem se Leopold zúčastnil obléhání Nových Zámků a Ostřihomi, a tak patrně začala jeho válečnická kariéra.[3]

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Na počátku října 1698 do 26. ledna 1699 zastupoval generálmajor Šlik s Wolfgangem z Oettingen-Wallersteinu[4] císaře Leopolda I. při karlovických mírových jednáních.[5] Šlik se řadil mezi válečné vítěze v jižních Uhrách, a získal panství na uherských neoacquistánských územích od Neoacquistánské komise.[6] V roce 1721 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Jeho politickým protivníkem byl princ Evžen Savojský. Jako nejvyšší kancléř Českého království měl na starost přípravy korunovace Karla VI. na českého krále v roce 1723, ale slavnosti se nedožil.

Smrt a náhrobek[editovat | editovat zdroj]

Zemřel v Praze na krvácení do mozku a byl pochován v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Jeho pyramidální náhrobek vytvořil v letech 17231725 František Maxmilián Kaňka (1674–1766) podle konceptu Josefa Emanuela Fischera z Erlachu (1693–1742), autorem sochařské výzdoby náhrobku byl Matyáš Bernard Braun (1684–1738), na náhrobku pracovali také kameníci Domenico Antonio Rappa a Johann Ulrich Mannes, štukatér Tommaso Soldatti, umělé mramorování vytvořil Wilhelm Hennevogel a v neposlední řadě povrch úpravil a pozlatil štafíř Johann Christoph Pauer.

Náhrobek se skládá z třech částí a je asi 9,20 metrů vysoký. Na konkávně vyklenutém soklu z tmavého mramoru je oslavný nápis a po stranách stojí dvě vázy. Střední část tvoří tumba z červeného mramoru, strany zdobí dvě zlacené olejové lampy a před tumbou leží heraldický lev, který v tlapě drží pozlacený zlomený meč, symbol smrti. Horní, sochařsky nejbohatší část tvoří červený obelisk, v jehož středu je oválný výklenek s mramorovou portrétní bustou zemřelého. Obelisk i výklenek jsou orámovány šedým mramorem. Na vrcholu obelisku je pozlacená koule, symbol věčnosti. Po straně obelisku vlevo stojí pískovcová socha bohyně moudrosti Minervy, která vavřínovým věncem korunuje zemřelého, a analogicky k tomu vpravo stojí dřevěná socha boha války Marta. Tyto dvě sochy připomínají Šlikovu úřednickou a vojenskou kariéru. Nad obeliskem vpravo se vznáší dřevěná socha okřídlené bohyně slávy Fáma, která hlásá slávu rodu, zatímco vlevo drží dvojice andílků šlikovský erb s korunkou. Pozadí obelisku tvoří zlatem lemovaná černá draperie.[7][8]

Na podstavci je dlouhý latinský nápis: HIC ILLVSTRISSIMI AC EXCELLENTISSIMI LEOPOLDI IOSEPHI SCHLIK S. R. I. COMITIS DE BASSAN ET WEISKIRK // LEOPOLDO, IOSEPHO, CAROLO, IMPERATORIBVS, ET REGIBVS // AB EQUESTRI AUREI VELLERIS ORDINE A CVBICVLO AUGVSTI , ET A PENITIORIBUS AULAE CONSILIIS, // GENERALIS IN CAMPO MARESCHALLI, SVPREMI IN INCLYTO BOHEMIAE REGNO CANCELLARII // ANNO MDCCXXIII PRAGAE SAECULARI MAGNO AETATIS SVAE LXI VINDOBOINAE VI. IDVS APRILIS DEMORTUI // OSSA PATRIO SOLO RESTITVTA SVB MONIMENTO A PIENTISSIMA VIDUA, NATA COMITISSA DE WRATISLAW POSITO CONDITA SVNTO // MIRARE DIVERSOS IN VIRO UNICO A CASTRIS ET PALATIO HONORUM TITVLOS, BIFARIA VIRTUTIS CONCORDIA ORTOS, // RARUS MARTIS ET MINERVAE PARTUS CNACELLARIUS MILES, // CUIUS GLADIO ERUDITA AC CALAMO ARMATA MANUS UTROBIQVE DEXTRA, DVPLICEM IN ARENAM APTA // DEBELLATO CHRISTIANORVM HOSTE CARLOWITZII CADUCEATOREM SE SUBSIGNARE // REPETITIS HINC MILITIAE ILLINC LEGATIONUM EXPEDITIONIBUS INSTRUCTO STATUUM MEDIOLANENSI, GESTO GENERALIS COMISSARIII BELLICI MVNERE // REGIO TANDEM CANCELLARIAE BOHEMICAE SIGILLO QVASI SUO UTI PROMERUIT VERUS INTER LEGES LYCVRGVS MERITIS PRO MORE PROSAPIAE SAGO ET TOGA TERNO ITERUM SUB REGNO CAESARVM CVMVLATIS OPTIMO MORTIS GENERE DECESSIT PROMOTO MEMORABILI OPERE POSTHUMO NEGOTIORUM FINEM EXORNANTE, // GEMINA HAC IN BASILICA SOLENNI CAROLI ET ELISAE REGIA INAUGVRATIONE.[9]

Majetek[editovat | editovat zdroj]

Vlastnil Vokšice (1689 prodal bratrovi Františku Josefovi), Radim, Žabonosy u Kouřimi.[10] Do roku 1697 vlastnil předměstský palác u Vídně v Josefstadtu, který vybudoval barokní architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656–1723), a další rezidenci v Laxenburgu.[11]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Hrabě Šlik se oženil dvakrát. Nejprve 12. července 1687 s Klárou Rozálií z Kounic († 1693), vdovou po Jaroslavu Bernardovi z Martinic, a podruhé 6. února 1695 s Marií Josefou Vratislavovou, sestrou Jana Václava Vratislava z Mitrovic. Narodily se mu následující děti:

  • 1. [z 1. manž.] Josefa Marie Anna (asi 1690 – 2. 2. 1728 Znojmo)
    • ∞ (1711) Karel Josef Raduit de Souches (10. 8. 1684 – 22. 12. 1736 Vídeň)
  • 2. [z 2. manž.] František Josef Jindřich I. (28. 2. 1696 – 9. 1. 1766)
    • ∞ (18. 7. 1723 Praha) Marie Eleonora (nebo Eleonora Lucie[12]) z Trauttmansdorffu († 12. 3. 1769), jejich děti:
      • 1. František Josef (1724–1724)
      • 2. Marie Anna (4. 12. 1725 – 4. 9. 1781)
        • ∞ Alois Hager von Allensteig
      • 3. Leopold Jindřich František (29. 6. 1729 Vídeň – 26. 6. 1770)
        • ∞ (29. 1. 1754 Vídeň) Marie Antonie z Frankenbergu a Ludwigsdorfu (2. 1. 1728 – 14. 8. 1794 Vídeň)
      • 4. Jindřiška (Henriette, 1734–1736)
      • 5. Marie Franziska (* 2. 10. 1738)
      • 6. Marie Vilemína (* asi 8. 12. 1739)
  • 3. [z 2. manž.] Marie Josefa Filipina (24. 10. 1705 nebo 1708 – 10. 1. 1737[13] nebo 3. 3. 1761[14])
    • ∞ (29. 4. 1723) Mikuláš Pálffy z Erdödu (24. 10. 1699 – 29. 1. 1734)

Syn a dědic František Jindřich byl císařským komořím (1710), od roku 1720 pracoval v české dvorské kanceláři jako dvorní rada, v roce 1723 byl císařem Karlem VI. pasován na svatováclavského rytíře, byl také tajným radou (1738), skutečným tajným radou (1742) a nejvyšším zemským maršálkem Českého království (1741–1746).[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 213.  se narodil 20. ledna 1663.
  2. Podle Vokáčová, s. 647 zemřel 8. dubna 1723.
  3. Vokáčová, s. 175
  4. Wolfgang (IV.) von Oettingen-Wallerstein (1629–1708), viz NDB a Sbírka portrétů Mnichovského městského muzea
  5. Joseph von Zahn, Ferdinand III. und Leopold I.: vom Westphälischen bis zum Karlovicer Frieden str. 268
  6. vydáno Matthiasem Aschem, Krieg, Militär und Migration in der Frühen Neuzeit str. 287
  7. VLČEK, Pavel, a kolektiv. Umělecké památky Prahy: Pražský hrad a Hradčany. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0832-2. S. 104–105. 
  8. KUTHAN, Jiří; ROYT, Jan. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha: svatyně českých patronů a králů. Praha: NLN, 2011. S. 491–492. 
  9. PODLAHA, Antonín; HILBERT, Kamil. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Královské hlavní město Praha: Hradčany. I. Metropolitní chrám sv. Víta. Praha: [s.n.], 1906. Dostupné online. S. 183–184. 
  10. Vokáčová, s. 216
  11. Vokáčová, s. 222
  12. Vokáčová, s. 231
  13. Vokáčová, s. 647
  14. MAREK, Miroslav. GENEALOGY.EU [online]. [cit. 2017-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Vokáčová, s. 231 a 648

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]