Bělušice (okres Most)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bělušice
Znak obce BělušiceVlajka obce Bělušice
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
LAU 2 (obec)CZ0425 567051
Pověřená obecMost
Obec s rozšířenou působnostíMost
(správní obvod)
Okres (LAU 1)Most (CZ0425)
Kraj (NUTS 3)Ústecký (CZ042)
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel211 (2022)[1]
Rozloha10,82 km²
Nadmořská výška333 m n. m.
PSČ434 01
Počet domů95 (2021)[2]
Počet částí obce3
Počet k. ú.3
Počet ZSJ3
Kontakt
Adresa obecního úřaduBělušice 64
434 01 Most 1
obec.belusice@volny.cz
StarostkaEva Jelínková
Oficiální web: www.belusice.cz
Bělušice na mapě
Bělušice
Bělušice
Další údaje
Kód obce567051
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bělušice (německy Bieloschitz) jsou obec v okrese Most v Ústeckém kraji, deset kilometrů jihovýchodně od města Mostu, v nadmořské výšce 333 metrů na úpatí vrchu Bělouš (399 metrů). Katastrální výměra obce činí 1082 hektarů. Ve vsi stojí památkově chráněná tvrz. Žije zde 211[1] obyvatel.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen od vrchu Bělouš ve významu ves lidí pod Běloušem. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Belusiz (1231), Beluschitz (1254), Byelussicz (1356), Bieluss (1380), Byelussicz (1384, 1386), Byelussicz (1401), v Bělušicích (1523), Bielossicze (1571), na Bělošicích (1615), Bieloschitz nebo Bielossicze (1787) a Bieloschitz, též česky Bělossice (1833).[3]

Historie obce[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší písemná zpráva o Bělušicích pochází z roku 1231, kdy je vlastnil Vít z Bělušic. V roce 1240 je jako majitel doložen Boleslav z Bělušic. Potomci tohoto vladyckého rodu tu sídlili i ve 14. století (v roce 1377 Jindřich a Bozděch z Bělušic, v roce 1404 Jan z Bělušic).

Zdejší tvrz je sice poprvé v písemných pramenech doložena až v roce 1408 jako majetek vladyky z Vchynic, o němž je zmínka ještě roku 1421, ale pravděpodobně zde musela stát již ve 14. století. V roce 1465 držel tvrz spolu se vsí Jiří z Truzenic.

Bělušice se později staly střediskem většího statku, jenž vlastnil v roce 1523 Jan Charvát z Berštejna. V roce 1566 získali Bělušice páni z Bílé, ale už v roce 1570 se vrátily opět do držení Charvátů. V roce 1623 byl Jan Charvát osvobozen z obvinění na účasti ve stavovském povstání v letech 1618–1620, takže mu majetek nebyl zabaven. Po něm držela Bělušice Alžběta Charvátová, která se provdala za Karla Chotka z Chotkova. Majetkem Chotků zůstala ves do roku 1848 a statek si podrželi až do první pozemkové reformy v roce 1925. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím. Obec patřila do farního obvodu Bečov.

V letech 1850–1921 byla vesnice součástí obce Kozly a od roku 1930 se stala samostatnou obcí.

Do roku 1948 byl statek v majetku rodiny Baňků, kdy jim byl zkonfiskován. Poté zde do roku 1990 hospodařily státní statky. V restituci byl majetek vrácen zpět rodině Baňků. Část původní tvrze se pravděpodobně zachovala v obytném domě statku (čp. 1). K areálu patří také salla terrena (čp. 56) postavená kolem roku 1700. Objekt byl v nedávné době zrekonstruován. Hlavní obytná část je obdélníková patrová budova s valbovou střechou, k níž přiléhají hospodářská stavení. Je zpevněna opěrnými pilíři, sahajícími skoro do poloviny její výšky.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 267 obyvatel (z toho 131 mužů), z nichž bylo 52 Čechoslováků, 213 Němců, jeden příslušník jiné národnosti a jeden cizinec. Kromě jednoho evangelíka a jednoho člověka bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[4] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 263 obyvatel: 56 Čechoslováků, 204 Němců a tři cizince. Převažovala římskokatolická většina, ale žilo zde také třináct členů církve československé a jeden člověk bez vyznání.[5]

Vývoj počtu obyvatel a domů místní části Bělušice[6][7]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 297 282 290 296 305 267 263 169 126 117 113 85 89 791
Domy 45 45 46 52 59 52 62 59 81 38 37 41 42 43
Data z roku 1961 zahrnují i domy z místních částí Bedřichův Světec a Odolice.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Obecní symboly[editovat | editovat zdroj]

Bělušice získaly právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 22 ze dne 13. 5. 2003.[8] V červeném štítě se zvýšeným zlatým trojvrším s černými vidlemi (podávky bez násady) stříbrný běžící kůň. List vlajky tvoří dva vodorovné pruhy, červený s bílým běžícím koněm a žlutý. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Věznice Bělušice[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Věznice Bělušice.

Na jižním okraji obce se nachází věznice, která byla v roce 1958 zřízena jako nápravně pracovní tábor. Do roku 1989 sloužila pro odsouzené do I. nápravně výchovné skupiny (NVS), což byli pachatelé nejméně závažné trestné činnosti. Postupně přibývali odsouzení II. NVS, kam byli zařazováni recidivisté a prvopachatelé závažnější trestné činnosti. Svou profilací se Věznice Bělušice řadí mezi věznice s ostrahou pro výkon trestu mužů s délkou trestu do 15 let.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2022. Praha. 29. dubna 2022. Dostupné online. [cit. 2022-05-02]
  2. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18]
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek I. A–H. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 823 s. Heslo Bělušice, Bieloschitz, s. 53. 
  4. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 205. 
  5. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 56. 
  6. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 406, 407. 
  7. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 309. 
  8. Obecní znak a vlajka. rekos.psp.cz [online]. [cit. 2013-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-23. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]