Česká šlechta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Českou šlechtou se rozumí šlechta v zemích Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.

Počátky české šlechty[editovat | editovat zdroj]

Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.

Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.

Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:

Šlechtický systém před rokem 1620[editovat | editovat zdroj]

Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.

Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.

Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody. Ale staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?]. Členům rodu náležel titul vladyka či pokud vlastnil zemi (tj. půdu), pak se nazýval zeman.

Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.

Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati, povýšili do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.

Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).

Uzavírání panského a rytířského stavu[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[2] Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo

V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.

Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.[7] Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[8]

Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[9]

Pořadí Jméno (P = pán, R = rytíř) Majetek
(včetně poddanského)
v kopách grošů
Jméno (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých Jméno (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých
Rok 1557 Rok 1603 Rok 1615
1. Vilém z Rožmberka (P) 403113 Jan Rudolf Trčka z Lípy (P) 4996 Albrecht Smiřický ze Smiřic (P) 6245
2. Jaroslav z Pernštejna (P) 215804 Zikmund Smiřický ze Smiřic (P) 4883 Jan Rudolf Trčka z Lípy (P) 4215
3. Vilém Trčka z Lípy (R) 169083 Petr Vok z Rožmberka (P) 3948 Petr ze Švamberka (P) 3529
4. Jáchym z Hradce s manželkou Annou z Rožmberka (P) 101740 Jáchym Oldřich z Hradce (P) 2547 Polyxena z Pernštejna, provdaná z Lobkovic (P) 3000
5. Arnošt, falckrabě rýnský (P) 96947 Marie z Pernštejna (P) 2124 Lucie Otýlie z Hradce, provdaná Slavatová (P) 2789
6. Jindřich mladší z Plavna (P) 84902 Kateřina z Redernu (P) 1811 Adam Hrzán z Harasova (R) 2182
7. Adam Ungnod ze Suneku (P) 84368 Adam Hrzán z Harasova (R) 1755 Radslav starší Kinský z Vchynic (P) 2155
8. Jiří Šlejnic ze Šlejnic (P) 72284 Oldřich Felix Popel z Lobkowicz (P) 1320 Adam II. ze Šternberka (P) 2032
9. Jan mladší Popel z Lobkovic (P) 67518 Jan Ostrovec z Kralovic[10] (R) 1295 Lev Burian Berka z Dubé (P) 1517
10. Václav Haugvic z Biskupic (P) 65396 Markéta Berková z Dubé (P) 1231 Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu (P) 1367
11. Adam I. ze Šternberka (P) 58359 Jan Zejdlic ze Šenfeldu (P) 1169 Kryštof z Redernu (P) 1330
12. Zachariáš z Hradce (P) 55282 Zikmund z Vartmberka (P) 1133 Vilém mladší Popel z Lobkowicz (P) 1208
13. Zbyněk Berka z Dubé (P) 53869 Adam mladší z Valdštejna (P) 945 Bernard ml. Hodějovský z Hodějova (P) 1087
14. Burian Trčka z Lípy (R) 53868 Radslav Kinský z Vchynic (P) 937 Anna Marie ze Švamberka (P) 1043
15. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic (P) 48835 Přech Hodějovský z Hodějova (P) 929 Zikmund Matyáš Venclík z Vrchovišť (R) 949
16. Bohuslav Malovec z Malovic (R) 916 Jáchym Novohradský z Kolovrat (P) 924
17. Jindřich Matyáš Thurn (P) 907

Šlechta po Bílé hoře[editovat | editovat zdroj]

Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:

Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.

Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začali žít ,,obyčejným" životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.

Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[11] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[11] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[12] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8% veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2% všeho obyvatelstva.[13] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62% veškerých poddaných, na rytířských 10%, na církevních 20% a na městských 8%.[14] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55% a rytíři 45% veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85%, zatímco rytíři pouhých 15% držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[15] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6% a nižší šlechtě 9,6% berních lánů.[16]

Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17.[17]

Šlechta ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:

  • 1. zrušení šlechtických titulů v roce 1918 a zrušení fideikomisu v roce 1924
  • 2. pozemková reforma z roku 1919
  • 3. ztotožení se s novou Československou republikou nebo její odmítnutí.

Zrušení titulů a fideikomisu[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, ke dni 18. prosince 1918 zrušeny zákonem č. 61/1918 Sb.[18] Podobný zákon přijala i Rakouská republika. Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[19][20] Případy postihů však nejsou známy.[21] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[22] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Zákon však zakázal užívání i erbů. Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.

Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.

Pozemková reforma[editovat | editovat zdroj]

Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.

Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[23]

Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Pořadí Rod Výměra v hektarech
1. Schwarzenbergové 192 000
2. Liechtensteinové 161 000
3. vévodové sasko-koburští 159 000
4. Kinští 71 000
5. Colloredo-Mansfeldové 58 000
6. Clam-Gallasové 49 000
7. Lobkowiczové 47 000
8. Thurn-Taxisové 45 000
9. Habsburkové 42 000
10. Fürstenbergové 40 000
11. Zichy 37 000
12. Windisch-Graetzové 31 000
13. Auerspergové 25 000
14. Trauttmansdorffové 20 000
15. Rohanové 12 000

Přihlášení se k Československé republice[editovat | editovat zdroj]

Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenek Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82[24] nebo 85 šlechticů z následujících 33 rodů: Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernin, Dlouhoveský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Sternberg, Thun-Hohenstein, Podstatský, Strachwitz, Belcredi, Serényi, Pálffy, Rieger, Schwarzenberg, Schlik, Wratislaw, Mladota, Baillet Latour, Paar, Parish, Nádherný a Schoenborn.[25][26]

Abecední přehled signatářů a účastníků audiencí[26][27]
Pořadí Jméno 1. deklarace – audience u Edvarda Beneše 17. září 1938 2. deklarace – audience u Emila Háchy 24. ledna 1939 3. deklarace ze 7. září 1939 Poznámky
1. René Baillet de Latour (1878–1970) x
2. Quido Battaglia (1873–1962) x
3. Jindřich Belcredi (1902–1973) x
4. Karel Belcredi (1893–1972) x x x
5. Richard Belcredi (1891–1956) x
6. František Bořek-Dohalský (1887–1951) x
7. Jiří Bořek-Dohalský (1914–1990) x podepsán otcem Františkem
8. Michael Bubna-Litic (1864–1949) x podepsán synem Mikulášem
9. Mikuláš Bubna-Litic (1897–1954) x
10. Jeroným Colloredo-Mansfeld ml. (1912–1998) x
11. Jeroným Colloredo-Mansfeld st. (1870–1942) x
12. Josef Colloredo-Mansfeld (1910–1990) x
13. Weikhard Colloredo-Mansfeld (1914–1946) x x
14. Edmund Czernin (1907–1994) x
15. František Josef Czernin (1878–1963) x podepsán Janem Pálffym
16. Humprecht Czernin (1909–1944) x
17. Jan Děpold Czernin (1915–1967) x
18. Rudolf Czernin (1904–1984) x x x
19. Bedřich Daczický z Heslowa (1913–1995) x podepsán bratrem Mikulášem
20. Hugo Daczický z Heslowa (1911–1989) x
21. Mikuláš Daczický z Heslowa (1909–1971) x
22. Jan Dlauhoweský (1909–1996) x podepsán otcem Karlem
23. Karel Dlauhoweský (1910–1976) x podepsán otcem Karlem
24. Karel Dlauhoweský (1876–1956) x
25. František Dobrzenský (1915–1978) x
26. Jan ml. Dobrzenský (1911–1996) x
27. Jan st. Dobrzenský (1870–1947) x
28. Jindřich Dobrzenský (1892–1945) x x x
29. Otakar Dobrzenský (1871–1952) x podepsán Františkem Schwarzenbergem
30. Bedřich Hildprandt (1902–1981) x
31. Jindřich Hildprandt (1895–1968) x nefiguruje v seznamu
32. Karel Hildprandt (1894–1975) x nefiguruje v seznamu
33. Robert Hildprandt (1893–1974) x nefiguruje v seznamu
34. Josef Karel Hrubý z Gelenj (1866–1943) x
35. Gustav Kálnoky (1892–1979) x
36. Arthur Korff-Kerssenbrock (Korff-Schmising-Kerssenbrock) (1914–1979) x
37. Klement Korff-Kerssenbrock ml. (1912–1989) x podepsán bratrem Arthurem
38. Klement Korff-Kerssenbrock st. (1883–1960) x podepsán Jaroslavem z Lobkowicz
39. Alfons Kinský (1912–1998) x
40. Bedřich Karel Kinský (1911–1999) x
41. František Kinský (1879–1975) x x x přednesl 1. i 2. deklaraci, spoluautor textu 3. deklarace
42. František Antonín Kinský (1915–1993) x
43. Josef Kinský (1913–2011) x
44. Zdenko Radslav Kinský (1896–1975) x x x
45. Egon Kolowrat-Krakowský (1889–1971) x
46. Hanuš Kolowrat-Krakowský (1879–1955) x
47. Otomar Kolowrat-Krakowský (1891–1966) x podepsán bratrem Hanušem
48. Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1881–1941) x x
49. Bedřich František Lobkowicz (1907–1954) x
50. Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952) x x x
51. Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) x
52. Jaroslav Lobkowicz ml. (1910–1985) x
53. Josef Lobkowicz (1918–1946) x
54. Mořic Lobkowicz (1890–1944) x
55. Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) x
56. Emanuel Mensdorff-Pouilly (1866–1948) x
57. František Mensdorff-Pouilly (1897–1991) x
58. Jan Mladota (1917–2001) x
59. Ervín Nádherný (1876–1944) x
60. Ervín Nádherný (1909–1985) x podepsán otcem Ervínem
61. Oskar Nádherný (1871–1952) x podepsán bratrem Ervínem
62. Alfons Paar (1903–1979) x
63. Jan Pálffy (1872–1953) x x
64. Karel Pálffy (1900–1979) x
65. Karel Parish (1899–1976) x x x
66. Theodor Podstatský-Thonsern (1909–1984) x
67. Bohuš Rieger (1895–1976) x
68. Alois Serényi (1893–1957) x
69. František Schlik (1914–2005) x
70. Jindřich M. Schlik (1875–1957) x
71. Jindřich Schlik (1916–2004) x
72. Ondřej Schlik (1917–1942) x
73. Zikmund Schlik (1916–1988) x
74. Ervín Schoenborn (1899–1984) x podepsán otcem Františkem
75. František Schoenborn (1899–1964) x
76. Arnošt Schwarzenberg (1892–1979) x
77. František Schwarzenberg (1913–1992) x spoluautor textu 3. deklarace, doručil ji Emilu Háchovi
78. Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986) x x x autor textu 1. deklarace
79. Jiří Douglas Sternberg (1888–1965) x x
80. Leopold Sternberg (1896–1957) x x x
81. Hugo Strachwitz (1900–1978) x x x spoluautor textu 3. deklarace
82. Arnošt Thun-Hohenstein (1905–1985) x
83. Josef Osvald Wratislav (1883–1966) x
84. Max Wratislav (1917–2002) x
85. Maxmilián Wratislav (1857–1940) x
celkem 12 12 85

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb. Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.[28] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody Schwarzenbergové, Colloredo-Mansfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.[28]

Druhá polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Poválečné období charakterizují tyto body:

  • konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
  • revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
  • perzekuce jednotlivých šlechticů

Šlechtictví v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Zákon o zrušení šlechtických titulů dnes sice stále platí, šlechtické tituly se však naprosto běžně používají, a to i ve veřejnoprávních médiích (např. Česká televize). Nemají ovšem úřední platnost, ale pouze stavovský charakter. Někteří právníci ovšem tvrdí, že zrušení šlechtických titulů v roce 1918 nebylo správně právně ošetřeno a tudíž je neplatné. Jisté je, že za použití šlechtického titulu dnes již nehrozí žádný postih.

Nyní jsou právně šlechtici (z většinového právního hlediska již bývalí) stejnými občany, jako všichni ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti. V rámci restitucí majetků byl většině šlechtickým dědicům vrácen jejich dědičný majetek a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání. Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Tito lidé se proto o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí.

Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří:

Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.

V neposlední řadě je mnoho prakticky neznámých rodů většinou s dědičným titulem rytíře nebo barona. Tyto šlechtické rody většinou pochází z české středověké šlechty, ale v průběhu let přišly o majetek.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 - Drslavici
  2. MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 13.
  3. Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali.
  4. TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42. 
  5. MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33. 
  6. STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 24-243.
  7. Starý, s. 245
  8. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89. 
  9. MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
  10. Na tak vysokou pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi.
  11. a b VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469. 
  12. VOKÁČOVÁ, s. 360
  13. VOKÁČOVÁ, s. 470, 767
  14. VOKÁČOVÁ, s. 767
  15. VOKÁČOVÁ, s. 470
  16. VOKÁČOVÁ, s. 767
  17. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 57. 
  18. Portál veřejné správy ČR. Zákon č. 61/1918 Sb [online]. [cit. 2008-12-06]. Dostupné online. 
  19. http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/243_1920znp%20sk.pdf
  20. http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/708/_mc/709-19005-707-694/_s.155/701?b=243/1920
  21. Modrá krev, s. 12
  22. Web aristokracie.cz
  23. JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 227. 
  24. Šlechta v proměnách, s. 254
  25. CERMAN, Ivo. Vlastenecké deklarace české šlechty z let 1938-39. Plné znění. iDnes.cz [online]. 2013-01-20 [cit. 2016-12-28]. Dostupné online. 
  26. a b Šlechtické deklarace [online]. Spolek Rodro [cit. 2018-12-28]. Dostupné online. 
  27. JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8. S. 361–365. 
  28. a b MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 7. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]