Česká šlechta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Českou šlechtou se rozumí feudální společenská vrstva, tj. nižší a vyšší (vysoká) šlechta na území Českého království repsektive zemí Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.

Počátky české šlechty[editovat | editovat zdroj]

Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí s se vznikem a rozvojem feudální společnosti v době panování Přemyslovců v Českém knížectví, respektive Českém království.

Vznik této společenské skupiny či vrstvy souviselo s vojenskými družinami kolem panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další zkulturňování krajiny.

Výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve 13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s její mocí.

Některé šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy, či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své nositele, kromě výhod zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány.

V této době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s místem původu, případně se jménem některého předka (Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházlo již v této době k poněmčování jmen i u nejstarších českých rodů došlo z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtou v jiných zemích. Patrné je to například u rozrodů Vítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové.

Nejstarší šlechtické rody[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:

Šlechtický systém před rokem 1620[editovat | editovat zdroj]

Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.

Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.

Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody. Ale staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?].

Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.

Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati, povýšili do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.

Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).

Uzavírání panského a rytířského stavu[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[2] Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo

V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.

Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.[8] Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[9]

Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[10]

Pořadí Jméno (P = pán, R = rytíř) Majetek
(včetně poddanského)
v kopách grošů
Jméno (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých Jméno (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých
Rok 1557 Rok 1603 Rok 1615
1. Vilém z Rožmberka (P) 403113 Jan Rudolf Trčka z Lípy (P) 4996 Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic (P) 6245
2. Jaroslav z Pernštejna (P) 215804 Zikmund II. Smiřický ze Smiřic (P) 4883 Jan Rudolf Trčka z Lípy (P) 4215
3. Vilém Trčka z Lípy (R) 169083 Petr Vok z Rožmberka (P) 3948 Petr II. ze Švamberka (P) 3529
4. Jáchym z Hradce s manželkou Annou z Rožmberka (P) 101740 Jáchym Oldřich z Hradce (P) 2547 Polyxena z Pernštejna, provdaná z Lobkovic (P) 3000
5. Arnošt, falckrabě rýnský (P) 96947 Marie z Pernštejna (P) 2124 Lucie Otýlie z Hradce, provdaná Slavatová (P) 2789
6. Jindřich mladší z Plavna (P) 84902 Kateřina z Redernu (P) 1811 Adam Hrzán z Harasova (R) 2182
7. Adam Ungnod ze Suneku (P) 84368 Adam Hrzán z Harasova (R) 1755 Radslav starší Kinský z Vchynic (P) 2155
8. Jiří Šlejnic ze Šlejnic (P) 72284 Oldřich Felix Popel z Lobkowicz (P) 1320 Adam II. ze Šternberka (P) 2032
9. Jan mladší Popel z Lobkovic (P) 67518 Jan Ostrovec z Kralovic[11] (R) 1295 Lev Burian Berka z Dubé (P) 1517
10. Václav Haugvic z Biskupic (P) 65396 Markéta Berková z Dubé (P) 1231 Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu (P) 1367
11. Adam I. ze Šternberka (P) 58359 Jan Zejdlic ze Šenfeldu (P) 1169 Kryštof z Redernu (P) 1330
12. Zachariáš z Hradce (P) 55282 Zikmund z Vartmberka (P) 1133 Vilém mladší Popel z Lobkowicz (P) 1208
13. Zbyněk Berka z Dubé (P) 53869 Adam mladší z Valdštejna (P) 945 Bernard ml. Hodějovský z Hodějova (P) 1087
14. Burian Trčka z Lípy (R) 53868 Radslav Kinský z Vchynic (P) 937 Anna Marie ze Švamberka (P) 1043
15. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic (P) 48835 Přech Hodějovský z Hodějova (P) 929 Zikmund Matyáš Venclík z Vrchovišť (R) 949
16. Bohuslav Malovec z Malovic (R) 916 Jáchym Novohradský z Kolovrat (P) 924
17. Jindřich Matyáš Thurn (P) 907

Vymírání šlechtických rodů v 1. polovině 17. století[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkowicz.[12]

Šlechtické rody vymřelé v 17. století
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
Znak města Boskovice.svg Páni z Boskovic 1597 Jan Šembera z Boskovic kolem 1543 – 30. 4. 1597 Kateřina Černohorská z Boskovic † 1637 Lichtenštejnové Kateřina byla mladší dcera Jana Šembery. Prvorozená dcera Anna Marie († 1625) měla za manžela Karla I. z Lichtenštejna, bratra Maxmiliána z Lichtenštejna
1. Zdeňka (Sidonie) Šliková ? Maxmilián z Lichtenštejna 1578–1643
2. Anna Krajířová z Krajku ?
Erb-Pani-zHradce.png páni z Hradce 1604 Jáchym Oldřich z Hradce 24. 1. 1579 – 23. 1. 1604 Lucie Otýlie z Hradce 1. 12. 1582 – 11. 1. 1633 Slavatové z Chlumu a Košumberka Jáchym Oldřich byl v roce 1602 stižen těžkou padoucnicí tak, že již z postele nevstal. Jáchym Oldřich a Lucie Otýlie byli sourozenci.
Marie Maxmiliána z Hohenzollern-Sigmaringenu 31. 10. 1583 – 11. 9. 1649 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka 1. 12. 1572 – 19. 1. 1652
Coat of arms of Rosenberg family (Bohemia).svg Rožmberkové 1611 Petr Vok z Rožmberka 1. 10. 1539 – 6. 11. 1611 Eva z Rožmberka 12. 4. 1537 – srpen 1591 Švamberkové, Zrinští ze Serynu Petr Vok a Eva byli sourozenci.
Kateřina z Ludanic asi 1565 – 22. 6. 1601 1. Mikuláš Zrinský ze Serynu asi 1508 – 7. 9. 1566
2. Paolo de Gassoldo ?
Ledenice CZ CoA.svg páni z Landštejna 1612 Vilém z Landštejna asi 1535 – 14. 5  1612 ??? Marie z Landštejna asi 1529–1589
1. Barbora z Rabštejna † po 1580 Jan nejstarší Brtnický z Valdštejna † 1597
2. Anna Pouzarová z Michnic † 1618
COA Smiřický.jpg Smiřičtí ze Smiřic 1630 (1618) Jindřich Jiří Smiřický ze Smiřic 1592 – 7. 4. 1630 Markéta Salomena Smiřická 1597 – asi 1655 Valdštejnové Jindřich Jiří a Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618).
Jindřich Michal Slavata z Chlumu a Košumberka † 1. 2. 1620
Pernstejn12.gif Pernštejnové 1631 Vratislav Eusebius z Pernštejna 1594 – 26. 7. 1631 Frebonie Eusebie z Pernštejna 1596 – 6. 2. 1646 Lobkovicové Vratislav Eusebius a Frebonie Eusebie byli sourozenci. Oba poslední členové rodu zůstali svobodní.
Tretzka zu Linda.jpg Trčkové z Lípy 1634 Jan Rudolf Trčka z Lípy † září 1634 ? Colloredové z Waldsee, Piccolominiové, Gallasové
Coat of arms of Páni ze Švamberka.svg Švamberkové 1664 Adam II. ze Švamberka (ronšperská větev) † 24. 12. 1664 Františka Polyxena ze Švamberka (borská větev) † 1704 Paarové, Schwarzenbergové
Anna Kateřina Řepická ze Sudoměře ? Karel František z Paaru † 1661

Šlechta po Bílé hoře[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pobělohorské konfiskace.

Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:

Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.

Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začali žít „obyčejným“ životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.

Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Schwarzenbergové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[13] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[13] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[14] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8 % veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2 % všeho obyvatelstva.[15] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62 % veškerých poddaných, na rytířských 10 %, na církevních 20 % a na městských 8 %.[16] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55 % a rytíři 45 % veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85 %, zatímco rytíři pouhých 15 % držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[17] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6 % a nižší šlechtě 9,6 % berních lánů.[18]

I po vzniku Rakouského císařství v roce 1804 resp. Rakouska-Uherska v roce 1867 přibývaly nově nobilitované rodiny, jejichž členové získali šlechtický titul díky zásluhám o panovníka, monarchii nebo obecné blaho.

Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17. Zejména po roce 1848 se ale i v Čechách výrazně zvýšil počet nositelů titulu svobodný pán nebo rytíř; patřili k nim zejména státní úředníci a důstojníci, ale i statkáři nebo zástupci svobodných povolání. Zatímco původní rodová šlechta už v tomto období ztratila většinu svých výsad, příslušníci nové šlechty od druhé poloviny 19. století měli stále větší slovo v politice, hospodářství, armádě i kultuře.[19] Řada z nich měla významné postavení jen jednu či několik málo generací (např. rytíři František Škoda a jeho syn Emil); některé novošlechtické rodiny se do české historie zapsaly výrazněji (Lexové z Aehrenthalu, Nádherní, Riegerové, Bartoňové z Dobenína).

Šlechtické rody vymřelé v 18. století[editovat | editovat zdroj]

Šlechtické rody vymřelé v 18. století
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
Gutštejnové erb.jpg Gutštejnové 1747 Jáchym Hroznata z Gutštejna † 1747 ??? Jáchym Hroznata byl plukovníkem pěšího pluku a měl bratra Jana Ferdinanda.
Marie Sauer
Coats of Martinic.gif Martinicové 1789 František Karel z Martinic 1733–1789 Marie Anna z Martinic 1768–1832 Clamové Marie Anna z Martinic byla dcera Františka Karla z Martinic. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Clam-Martinic. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin došlo v roce 1792 pro Karla Josefa Clama (1760–1826), který také získal titul vladař domu smečenského.
Marie Josefa ze Šternberka 1746–1823 Karel Josef z Clamu 1760–1826

Šlechtické rody vymřelé v 19. století[editovat | editovat zdroj]

Šlechtické rody vymřelé v 19. století
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
CoA Kaunitz Family.svg Kounic-Rietbergové (moravská knížecí větev, od 1752 také hrabata z Questenberku) 1848 Alois Václav z Kounic-Rietbergu 19. 6. 1774 – 15. 11. 1848 Leopoldina z Kounic-Rietbergu 18. 2. 1803 – 16. 3. 1888 Kounicové z české hraběcí větve, Bruntálští z Vrbna Starší dcera Aloise Václava a sestra Leopoldiny Karolína (1801–1875) si vymohla, že směla používat kromě manželova příjmení i své rodné (Starhemberg-Kaunitz a Arenberg-Kaunitz). Po dlouhé soudní při získal Jaroměřice nad Rokytnou Rudolf Kristián Bruntálský z Wrbna (1864–1927) s podmínkou, že místo z Wrbna-Freudenthalu bude používat rozšířené příjmení z Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenbergu a Freudenthalu. Česká hraběcí větev vymřela po meči v roce 1919.
Františka Xaverie Ungnadová z Weissenwolffu 3. 12. 1773 – 7. 10. 1859 Antonín Kárel Pálffy z Erdödu 26. 2. 1793 – 24. 11. 1879
Dietrichstein Stammwappen.jpg Dietrichsteinové 1864 Mořic Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie 19. 2. 1775 – 29. 8. 1864 Gabriela z Dietrichstein-Proskau-Leslie 8. 12. 1825 – 24. 12. 1909 Herbersteinové, Mensdorff-Pouilly, Hatzfeldové, Clam-Gallasové Mořic Jan, 10. kníže z Dietrichsteinu, své děti přežil. Podle rodinné smlouvy přešel majetek na děti jeho synovce Josefa z Dietrichsteinu (1798–1858), 9. knížete z Dietrichsteinu, mezi kterými byla i Gabriela. Knížecí titul přešel v roce 1869 na Alexandra Mensdorff-Pouilly (1813–1871), manžela Gabrieliny sestry Alexandriny (1824–1906). Nová titulatura byla tedy kníže z Dietrichsteinu (Ditrichštejna) na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly).
Marie Terezie z Gilleis 16. 1. 1779 – 3. 9. 1860 Alfréd z Hatzfeldu 9. 4. 1825 – 3. 6. 1911
Morzinové.jpg Morzinové 1881 Rudolf z Morzinu 13. 3. 1801 – 22. 9. 1881 Aloisie z Morzinu 6. 5. 1832 – 26. 7. 1907 Czerninové Aloisie z Morzinu byla dcera Rudolfa z Morzinu. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Czernin-Morzin. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin, které bylo vázáno držbou Vrchlabí a Mašťova a podmínkou zákazu držby majorátu starší linie Czerninů, došlo v roce 1908 za Aloisina syna Rudolfa (1855–1927).
Filipína Swéerts-Sporcková 19. 10. 1808 – 21. 10. 1834 Heřman Zdenko Czernin z Chudenic 20. 2. 1819 – 2. 8. 1892

Šlechta ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:

  • 1. zrušení šlechtických titulů v roce 1918
  • 2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924
  • 3. ztotožení se s novou Československou republikou nebo její odmítnutí.

Zrušení titulů[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, zákonem č. 61/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 zrušeny.[20] Podobný zákon přijala i Rakouská republika. Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[21][22] Případy postihů však nejsou známy.[23] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[24] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Zákon však zakázal užívání i erbů. Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.

Pozemková reforma a zrušení fideikomisu[editovat | editovat zdroj]

Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.

Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.

Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[25]

Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Pořadí Erb Rod Výměra v hektarech
1. Blason Maison de Schwarzenberg.svg Schwarzenbergové 192 000
2. Coat of arms of Liechtenstein.svg Liechtensteinové 161 000
3. vévodové sasko-koburští 159 000
4. Kinští z Vchynic a Tetova.jpg Kinští 71 000
5. Colloredo-Mansfeld.jpg Colloredo-Mansfeldové 58 000
6. CoA.Clam-Gallas.jpg Clam-Gallasové 49 000
7. Lobkovicz-Coat-of-Arms.png Lobkowiczové 47 000
8. Thurn-und-Taxis-Wappen.png Thurn-Taxisové 45 000
9. Wappen Habsburg-Lothringen Schild.svg Habsburkové 42 000
10. Blason fam de Maison von und zu Fürstenberg 2.svg Fürstenbergové 40 000
11. Coa Hungary Family Zichy.svg Zichyové 37 000
12. GER COA Windisch-Graetz.jpg Windisch-Graetzové 31 000
13. Auersperg-Fuersten-Wappen.png Auerspergové 25 000
14. Trauttmannsdorff-Grafen-Wappen.png Trauttmansdorffové 20 000
15. Blason fam fr Rohan-Rochefort.svg Rohanové 12 000

Přihlášení se k Československé republice[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví.[26] Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti české, mezi nimi orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští a Lobkowiczové všech větví.[27] V Československu uvedlo v meziválečných sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 % šlechtických rodin.[28] Ve službách nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, úředník František Schwarzenberg, diplomat František Bořek-Dohalský a jeho bratr novinář Zdeněk.

Naproti tomu např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a následně vstoupil do NSDAP.[29]

Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82[30][31] nebo 85 šlechticů (na listině je společný podpis "Bratři Hildprandtové", ale k účasti se vždy hlásili všichni čtyři bratři) z následujících 33 rodů: Baillet Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernin, Dlouhoveský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Mladota, Nádherný, Sternberg, Parish, Paar, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schoenborn, Schwarzenberg, Schlik, Thun-Hohenstein a Wratislaw.[32][33]

Abecední přehled signatářů a účastníků audiencí[33][34]
Pořadí Rod Jméno 1. deklarace – audience u Edvarda Beneše 17. září 1938 2. deklarace – audience u Emila Háchy 24. ledna 1939 3. deklarace ze 7. září 1939 Poznámky
1. Baillet de Latour René Baillet de Latour (1878–1970) x
2. Battagliové Quido Battaglia (1873–1962) x
3. Belcrediové Jindřich Belcredi (1902–1973) x
4. Karel Belcredi (1893–1972) x x x
5. Richard Belcredi (1891–1956) x
6. Bořek-Dohalští František Bořek-Dohalský (1887–1951) x
7. Jiří Bořek-Dohalský (1914–1990) x podepsán otcem Františkem
8. Bubnové z Litic Michael Bubna-Litic (1864–1949) x podepsán synem Mikulášem
9. Mikuláš Bubna-Litic (1897–1954) x
10. Colloredo-Mansfeldové Jeroným Colloredo-Mansfeld ml. (1912–1998) x
11. Jeroným Colloredo-Mansfeld st. (1870–1942) x
12. Josef Colloredo-Mansfeld (1910–1990) x
13. Weikhard Colloredo-Mansfeld (1914–1946) x x
14. Czerninové Edmund Czernin (1907–1994) x
15. František Josef Czernin (1878–1963) x podepsán Janem Pálffym
16. Humprecht Czernin (1909–1944) x
17. Jan Děpold Czernin (1915–1967) x
18. Rudolf Czernin (1904–1984) x x x
19. Daczičtí z Heslowa Bedřich Daczický z Heslowa (1913–1995) x podepsán bratrem Mikulášem
20. Hugo Daczický z Heslowa (1911–1989) x
21. Mikuláš Daczický z Heslowa (1909–1971) x
22. Dlauhoweští Jan Dlauhoweský (1909–1996) x podepsán otcem Karlem
23. Karel Dlauhoweský (1910–1976) x podepsán otcem Karlem
24. Karel Dlauhoweský (1876–1956) x
25. Dobrzenští František Dobrzenský (1915–1978) x
26. Jan ml. Dobrzenský (1911–1996) x
27. Jan st. Dobrzenský (1870–1947) x
28. Jindřich Dobrzenský (1892–1945) x x x
29. Otakar Dobrzenský (1871–1952) x podepsán Františkem Schwarzenbergem
30. Hildprandtové Bedřich Hildprandt (1902–1981) x
31. Jindřich Hildprandt (1895–1968) x nefiguruje v seznamu explicitně
32. Karel Hildprandt (1894–1975) x nefiguruje v seznamu explicitně
33. Robert Hildprandt (1893–1974) x nefiguruje v seznamu explicitně
34. Hrubí z Gelenj Josef Karel Hrubý z Gelenj (1866–1943) x
35. Kálnokyové Gustav Kálnoky (1892–1979) x
36. Korff-Kerssenbrockové Arthur Korff-Kerssenbrock (Korff-Schmising-Kerssenbrock) (1914–1979) x
37. Klement Korff-Kerssenbrock ml. (1912–1989) x podepsán bratrem Arthurem
38. Klement Korff-Kerssenbrock st. (1883–1960) x podepsán Jaroslavem z Lobkowicz
39. Kinští Alfons Kinský (1912–1998) x
40. Bedřich Karel Kinský (1911–1999) x
41. František Kinský (1879–1975) x x x přednesl 1. i 2. deklaraci, spoluautor textu 3. deklarace
42. František Antonín Kinský (1915–1993) x
43. Josef Kinský (1913–2011) x
44. Zdenko Radslav Kinský (1896–1975) x x x
45. Kolowratové Egon Kolowrat-Krakowský (1889–1971) x
46. Hanuš Kolowrat-Krakowský (1879–1955) x
47. Otomar Kolowrat-Krakowský (1891–1966) x podepsán bratrem Hanušem
48. Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1881–1941) x x
49. Lobkowiczové Bedřich František Lobkowicz (1907–1954) x
50. Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952) x x x
51. Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) x
52. Jaroslav Lobkowicz ml. (1910–1985) x
53. Josef Lobkowicz (1918–1946) x
54. Mořic Lobkowicz (1890–1944) x
55. Mensdorff-Pouilly Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) x
56. Emanuel Mensdorff-Pouilly (1866–1948) x
57. František Mensdorff-Pouilly (1897–1991) x
58. Mladotové Jan Mladota (1917–2001) x
59. Nádherní Ervín Nádherný (1876–1944) x
60. Ervín Nádherný (1909–1985) x podepsán otcem Ervínem
61. Oskar Nádherný (1871–1952) x podepsán bratrem Ervínem
62. Paarové Alfons Paar (1903–1979) x
63. Pálffyové Jan Pálffy (1872–1953) x x roku 1941 přijal německé říšské občanství
64. Karel Pálffy (1900–1979) x roku 1941 přijal německé říšské občanství
65. Parishové Karel Parish (1899–1976) x x x
66. Podstatský-Thonsern Theodor Podstatský-Thonsern (1909–1984) x
67. Riegerové Bohuš Rieger (1895–1976) x
68. Serényiové Alois Serényi (1893–1957) x
69. Schlikové František Schlik (1914–2005) x
70. Jindřich M. Schlik (1875–1957) x
71. Jindřich Schlik (1916–2004) x
72. Ondřej Schlik (1917–1942) x
73. Zikmund Schlik (1916–1988) x
74. Schönbornové Ervín Schoenborn (1899–1984) x podepsán bratrem Františkem
75. František Schoenborn (1899–1964) x
76. Schwarzenbergové Arnošt Schwarzenberg (1892–1979) x
77. František Schwarzenberg (1913–1992) x spoluautor textu 3. deklarace, doručil ji Emilu Háchovi
78. Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986) x x x autor textu 1. deklarace
79. Sternbergové Jiří Douglas Sternberg (1888–1965) x x
80. Leopold Sternberg (1896–1957) x x x
81. Strachwitzové Hugo Strachwitz (1900–1978) x x x spoluautor textu 3. deklarace
82. Thun-Hohensteinové Arnošt Thun-Hohenstein (1905–1985) x
83. Wratislavové Josef Osvald Wratislav (1883–1966) x
84. Max Wratislav (1917–2002) x
85. Maxmilián Wratislav (1857–1940) x nejstarší signatář
celkem 33 85 12 12 85 (82)

Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.[27] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.[29]

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.

Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.[35] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody Schwarzenbergové, Colloredo-Mansfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.[35]

Do NSDAP si podali žádost např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein nebo Alfons Clary-Aldringen.[36]

Rody hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho postoj k Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Černínům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).[29][36] Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.[37] Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.

Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.[29] Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.[38]

Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.

Humprecht Czernin, majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanný soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Golnów u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský, majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a Karel (Charles) princ Rohan, majitel velkostatku Choustník.[39]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Poválečné období charakterizují tyto body:

  • konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
  • revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
  • perzekuce jednotlivých šlechticů

Konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů[editovat | editovat zdroj]

Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.[40] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků.[41] Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.[42]

Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.

Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.

Karl Waldstein a Karl Buquoy byl obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.[40]

Revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma[editovat | editovat zdroj]

Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.

Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga. Protože podporoval protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později v zahraničí.

Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set.[43] Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.[43] Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.[44]

Perzekuce jednotlivých šlechticů[editovat | editovat zdroj]

Konfiskací majetku komunistická perzekuce příslušníků české šlechty neskončila. Charakterizovala ji např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.

Příklady perzekuce jednotlivých šlechticů
Rod Šlechtic Rodiče Choť Perzekuce: Emigrace Poznámky
studium vojna zaměstnání vězení
Bubna-Litic Eleonora Dujková
1929–2018
Mikuláš z Bubna-Litic
1897–1954
Margaretha Hansa
1902–1946
Petr Dujka
1921–1996
studium na gymnáziu nesměla dokončit, absolvovala kurz pro zdravotníky pracovala v jídelně, kde myla nádobí, později tam dělala servírku, prodavačka v prodejně novin ne ne po roce 1989 restituovala s bratrem Adamem majetek
Czernin Theobald
1936–2015
Rudolf Děpold Czernin
1904–1984
Friderika z Wenckheimu
1911–1991
Polyxena Lobkowiczová
* 1941
studium na gymnáziu nesměl dokončit, vyučil se zedníkem nasazený u PTP řidič nákladního auta, později řidič sanitky ne 1968, po půl roce se vrátil po roce 1989 restituoval majetek
Kinský Josef
1913–2011
František Josef Kinský
1879–1975
Paulina z Bellegardu
1888–1953
Bernadetta Merveldtová
1922–2016
horník v Jáchymově, Příbrami, 1956 do invalidního důchodu, přivydělával si např. překlady po politickém procesu 2 roky: věznice Ilava a uranové doly Jáchymov ne po roce 1989 restituoval majetek
Mensdorff-Pouilly Hugo
* 1929
Alfons Karel Mensdorff-Pouilly
1891–1973
Marie Strachwitzová
1901–1971
Barbora Poláková
1943–2010 (rozvedeni)
studium na gymnáziu nesměl dokončit nasazený u PTP řidič, myl auta a pracoval v automobilové dílně ne ne po roce 1989 restituoval se sourozenci majetek
Sternberg Zdeněk
1923–2021
Jiří Douglas Sternberg
1888–1965
Kunhuta Mensdorff-Pouilly
1899–1989
Alžběta Hrubá-Gelenj
1929–2021
studoval práva, nepřipuštěn k promoci nasazený u PTP (horník) kulisák v divadle ne 1968 po roce 1989 restituoval majetek

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Nové poměry po Sametové revoluci charakterizují tyto body:

  • návrat šlechty ze zahraničí
  • restituce majetku a jeho restaurování
  • osobní realizace jednotlivých šlechticů (zaměstnání podle svého výběru, správa majetku)

Restituce[editovat | editovat zdroj]

V rámci restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.

Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

V oblasti majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí vztahujících se k hradům a zámkům.[45] Dohodou byla nejen šlechticům a jejich potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla: hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka, Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském hradě, Maltézský palác nebo zámek Liběchov.[45] Restituce se pochopitelně týkaly rovněž rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné objekty.

Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).[46]

Šlechtické restituce hradů, zámků a paláců
Šlechtický rod Restituent Památkové objekty Rok restituce Poznámky
Bartoňové (větev Josefa Bohumila) Josef Marian Bartoň-Dobenín (* 1942) zámek v Novém Městě nad Metují (zakoupen rodinou v roce 1908) 1992[47] V roce 2013 převzal majetek syn restituenta Joseph Michael Barton Dobenin (* 1970),[47] v roce 2020 byl zámek nabídnut k prodeji, předkupní právo má stát.[48]
Bartoňové (větev Cyrila Adolfa a jeho zetě Josefa Nováka) zámek Zbraslav (původně klášter, zakoupen rodinou v roce 1910) V roce 2020 jsou v katastru nemovitostí zapsáni Elizabeth Barton-Dobenin (1921–2018) a Eva Curryová (* 1956).[49]
Battagliové Blanka Marie (1911–2005) a Christian Battaglia (1914–1991) zámek Bratronice 1990 Blanka Battagliová zámeček v roce 1994 prodala, po roce 2007 ho získal Jiří Jan Lobkowicz s chotí Zdenkou (mělnická větev).
Belcrediové zámky Jimramov (v majetku rodu od roku 1778), Brodek u Prostějova a Líšeň v Brně (v majetku rodu od roku 1819) 1992 Zámek v Brodku získal v roce 1992 Richard Belcredi (1926–2015), když uplatnil nárok na dědictví po strýci Gustavu Kálnokym (1892–1979).
Bubna-Liticové sourozenci Adam Bubna-Litic (1927–2016) a Eleonora Dujková (1929–2018) zámek Doudleby nad Orlicí (vystavěn rodem vedle tvrze v letech 1585–1590) a Horní Jelení (postaven rodem v roce 1865) Při dělení majetku v roce 2005 (?) Doudleby připadly Eleonoře a Horní Jelení Adamovi. V roce 2020 je v katastru nemovitostí jako majitelka doudlebského zámku zapsána Eleonořina vnučka Barbora Tomášková.[50] U Horního Jelení v katastru nemovitostí v roce 2020 figuruje zesnulý Adam Bubna-Litic,[51] ale zámek obývá jeho nejmladší syn Dominic Nicholas Bubna Litic (* 1966).
Colloredo-Mannsfeldové Hieronymus (Jeroným) Colloredo-Mannsfeld (1912–1998) zámek Dobříš 1998[52] Jeroným restituoval velkostatek Dobříš jako dědictví po bratru Weikhardu (Vikardu) Colloredo-Mannsfeldovi (1914–1946); restituoval také lesy a rybníky panství Zbiroh, ale zámku Zbiroh se pro jeho špatný stav (možná za úplatu) zřekl;[53] soudní spor jiné rodinné větve (Kristina Colloredo-Mansfeldová) o zámek Opočno
Czerninové (vinořská linie) Theobald Czernin (1936–2015) zámek Dymokury (v majetku rodu od roku 1833, resp. 1874) Od roku 2011 je majitelem zámku Dymokury Tomáš Czernin (* 1962), nejstarší syn restituenta Theobalda Czernina.[54]
Diviš Czernin (* 1942) zámek Hlušice (v majetku rodu od roku 1899) Diviš Czernin restituoval zámek, 833 ha lesů a 120 ha zemědělské půdy jako synovec bezdětného Humprechta Czernina (1909–1944).[55] Zámek byl využíván jako zemědělské učiliště. V roce 2020 je v katastru nemovitostí zapsán Karel Czernin (* 1992).[56]
Des Four Walderode Karel Des Fours Walderode (1904–2000), Johanna Kammerlanderová (* 1947) zámek Hrubý Rohozec žádost 1992 Také 300 hektarů lesa.
Dlauhoweští Jan Ignác Dlauhoweský (1909–1996) zámek Němčice (u Volyně)
Dobrzenští Jan Maxmilián Dobřenský (1911–1996) zámek Chotěboř (získán rodem v roce 1836) 1992
Hildprandtové Cornélie Hildprandtová, roz. Veverková (1916–2014) a její dcery Josefina Hildprandtová (* 1938) a Jana (Johanna) Germenis-Hildprandt (* 1947) zámek Blatná (získán rodem v roce 1798) žádost 1990, zámek vydán v červnu 1992[57] Lihovar v Blatné byl založen v roce 1885. Majetek si Hildprandtové po restituci rozdělili.[57] Od roku 2014 spravuje blatenský zámek Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), syn Jany.[58] Spolumajitelem Liqui B - Zámeckého lihovaru a pivovaru Blatná (spolu s Václavem Šitnerem) je Jan Hildprandt (* 1957), syn Josefiny.[59][60]
Hrubí-Gelenj Jaromír Hrubý-Gelenj (1922–2012) lovecký zámeček Morány V rámci restitucí byl nabídnut Jaromíru Hrubému i zámek Červené Pečky, ten se ho ale se souhlasem svých sourozenců vzdal a zdevastovaný zámek pak ministerstvo obrany prodalo. Rodina převzala jen malou část mobiliáře z Červených Peček, kterou se podařilo dohledat; ta byla umístěna na zámeček Morány, který v roce 2013 zdědil synovec Filip Sternberg (* 1956).
Kálnokyové Alexandr Kálnoky (1924–2017) zámek Letovice žádost 1992, zámek vydán 2001 Rekonstrukce zdevastovaného zámku se nakonec Kálnoky vzdal a v roce 2004 Letovice prodal.
Kinští (kostelecká větev) Josef Kinský (1913–2011) zámek Kostelec nad Orlicí (vystavěn rodem v letech 1829–1835)
Kinští (chlumecká větev) Radslav Kinský (1928–2008) zámek Žďár nad Sázavou (v majetku rodu od roku 1930, resp. nárok od roku 1967)
Kinští-dal-Borgo Václav Norbert Kinský (1924–2008), jeho synové nosí příjmení Kinský dal Borgo zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (postaven rodem v letech 1721–1723), hrad Kost 1992[61][62] Nárok na hrad Kost získal jako dědictví po své manželce Anně Marii dal Borgo-Netolické (1925–1980).
Kolowratové-Krakowští Jindřich Kolowrat-Krakowský (1897–1996) lovecký zámeček Diana, Kolowratský palác a Nový Kolowratský palác v Praze
Kolowratové-Krakowští-Liebsteinští Kryštof Jaroslav Kolowrat-Krakowský (1927–1999) zámek Rychnov nad Kněžnou (v majetku rodu od roku 1640), Černíkovice (v majetku od roku 1674) a lovecký zámeček v Černé Vodě v Orlických horách Také 5 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy.
Lobkowiczové (dolnobeřkovická větev) zámek Dolní Beřkovice (získány z konfiskací po roce 1620)
Lobkowiczové (křimická větev) Jaroslav Lobkowicz (* 1942) zámek Křimice (zděděn v roce 1830) 1994, zámek zcela předán 2007
Lobkowiczové (mělnická větev) Otakar Lobkowicz (1922–1995) zámek Mělník a Hořín (oba v majetku rodu od roku 1763, resp. 1790) 1992[63][64] Také zemědělská půda, vinice a vinné sklepy. Majetek zdědil po otci Jiří Lobkowicz (* 1956), správou mělnického zámku a vinařství pověřil manželku Bettinu Lobkowicovou,[65] se kterou se však v roce 2011 rozvedl.
Johannes Lobkowicz (* 1954), nároky jako dědictví po otci Mikuláši Lobkowiczovi (1931–2019) zámek Drahenice (získán rodem v roce 1870)
Lobkowiczové (roudnická větev) Martin Lobkowicz (1928–2014) a potomci Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze (1858–1938) zámky Nelahozeves, Roudnice nad Labem, hrad Střekov a Lobkovický palác v Praze, zámek Lobkovice, hrad Vysoký Chlumec Hrad Vysoký Chlumec (a další majetek u Sedlčan) v roce 1998 William Lobkowicz prodal Riprandovi von und zu Arco-Zinneberg a jeho manželce Marii Beatrix Rakouské-d'Este.[66]
Mensdorff-Pouilly sourozenci Albert Mensdorff-Pouilly (* 1926), Bedřich Mensdorff-Pouilly (1925–2018), Hugo Mensdorff-Pouilly (* 1929), Jan Mensdorff-Pouilly (* 1933) a Terezie Božková (1934–2000) zámek Boskovice (v majetku rodu od roku 1856, resp. 1856) žádost 1992, zámek předán 1993 Restituovali potomci Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891–1973).
Mladotové ze Solopisk Jan Mladota ze Solopisk (1917–2001) zámek Červený Hrádek u Sedlčan Závětí přešel zámek po smrti Jana Mladoty na Nikolause Lobkowicze (* 1978), syna Johannese Lobkowicze (* 1954).
Nádherní Jan Nepomuk Nádherný (1943–2005) zámek Chotoviny 1997 Po roce 2001 proběhla rekonstrukce, ale po smrti Jana Nádherného jeho dcera Jamie Nicole zámek v roce 2011 prodala.
Paarové sourozenci Alfons Václav Paar (1932–2016), Karel Eduard Paar (* 1934) a Eleonora Markéta (1937–2010) zámek Bechyně Restituovaný majetek byl vložen do firmy APS, jejímž majoritním vlastníkem a majitelem zámku se stal Josef Šťáva, pravnuk někdejšího správce.
Parishové John Marmaduke Parish (1923–2020) zámek Žamberk (v majetku rodu od roku 1815) Zámek Žamberk byl v roce 2004 prodán Pardubickému kraji. Hrad Litice nad Orlicí, který rod držel od roku 1815, ponechali státu.
Podstatzští-Lichtensteinové Josefa Harrachová, provdaná Podstatzká-Lichtenstein (1905–2000) zámek Velké Meziříčí 1995 Po smrti Josefy Podstatzké-Lichtenstein v roce 2000 zdědily zámek její děti František Karel (1933–2016), Maria (* 1936) a Jan Podstatzký-Lichtenstein (* 1937)
Podstatzští-Thonsernové Marie Wanda (* 1954), dcera Theodora Gabriela Podstatzkého-Thonserna (1909–1984) zámek Litenčice[67]
Rajští Vladimír Rajský (1923–2001) zámek Klášter ve Vilémově (v majetku rodu od roku 1852) 1991
Serényiové rod Thienen-Adlerflychtů (dcera Aloise Serényiho Isabela, provdaná Thienen-Adlerflychtová) zámek Lomnice u Tišnova, zámek Luhačovice 2018
Schlikové František Jindřich Schlik (1914–2005) a dcera Zikmunda Schlika Margareta (* 1950) zámek Jičíněves (postaven rodem v letech 1715–1717), zámek Vokšice
Schwarzenbergové (orlická větev) Karel VII. Schwarzenberg (* 1937) zámky Orlík (v majetku rodu od 1719), Čimelice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850), Varvažov (v majetku rodu od 1847) a Sedlec (zakoupen v roce 1819) Také přibližně 11 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy, 300 hektarů rybníků a řada budov, například v Praze, Varvažově či Karlově. V roce 2007 převzal správu majetku Jan Nepomuk Schwarzenberg (* 1967).[68]
Anna Bucherová (1933–2013), dcera Arnošta Schwarzenberga (1892–1979)[69] zámek Tochovice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850)
Sternbergové Zdeněk Sternberg
(1923–2021)
hrad Český Šternberk (v majetku rodu 1241–1712 a znovu od roku 1841), zámek Březina (zbudován rodem v letech 1790–1808) 1992[70]
Jan Bosco Sternberg
(1936–2012)
zámek Jemniště (zakoupen v roce 1868) žádost 1992, vyhověno 1995[71] Jan Bosco Sternberg získal nárok na zámek jako dědictví po své tetě Terezii Sternbergové (1902–1985) a jejím manželovi Františku Mensdorff-Pouilly (1897–1991).[71] V roce 2012 zdědil zámek po otci Jiří Sternberg (* 1968).
Františka Diana Sternbergová-Phipps (* 1936) zámek Častolovice (v majetku rodu od roku 1694), Zásmuky (v majetku rodu od roku 1637) 1992[72][73]
Wratislavové (skřipelská větev) Maxmilián Josef Wratislav (1917–2002) zámek Dírná (v majetku rodu asi od 1620), zámek Myslkovice (v majetku rodu od 1877), Vratislavský palác v Praze Zámek Myslkovice v roce 2006 obec odkoupila.

Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně žádala Mathilda Nostitzová; stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.[74] Někteří se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.[46] Několik desetiletí se soudí o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitz, která se ho domáhá jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Jde především o zámek Rájec nad Svitavou.[75] Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.[76]

Šlechtické rody vymřelé ve 20. století[editovat | editovat zdroj]

Šlechtické rody vymřelé ve 20. století
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
Wappen Weißenwolf 1.jpg Ungnadové z Weissenwolffu 1917 Mikuláš Jindřich Ungnad z Weissenwolffu 11. 8. 1895 – 29. 9. 1917 Irena Ungnadová z Weissenwolffu 6. 9. 1880 – 1. 3. 1969 Száparyové, Thurn-Taxisové Mikuláš Jindřich a Irena byli sourozenci. Jejich sestrou byla Jindřiška (Henriette) Ungnadová z Weissenwolffu (1883–1962), provdaná za Huga Thurn-Taxise (1873–1915). Irena v roce 1944 adoptovala Mikuláše ze Salm-Reifferscheidt-Raitzu (1904–1970),[77] který se pak psal Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff.
--- --- Ladislav Jan Szápáry de Muraszombath, Széchysziget et Szapár 16. 5. 1864 – 12. 10. 1939
CoA Kaunitz Family.svg Kounicové (česká hraběcí větev) 1919 Eugen Jan z Kounic 15. 5. 1841 – 8. 9. 1919 Eleonora z Kounic 27. 8. 1862 – 8. 4. 1936 Pálffyové Eleonora byla neteří bratrů Eugena Jana a Václava Kounice (1848–1913). Moravská knížecí větev vymřela po meči už v roce 1848.
Anna Fenzel 2. 3. 1848 – 9. 11. 1909 Géza Andrássy 22. 7. 1856 – 29. 8. 1938
CoA.Clam-Gallas.jpg Clam-Gallasové 1930 František z Clam-Gallasu 1854–1930 Žofie z Clam-Gallasu 1900–1980 Podstatzký-Lichtensteinové, Auerspergové František z Clam-Gallasu měl sedm dcer, Žofie (Sophie) byla nejmladší.
Marie z Hoyos-Sprinzensteinu 1858–1938 Eduard Rupert z Auerspergu 1893–1948
Chotek-de-Chotkova-et-Vognin-Grafen-Wappen.png Chotkové z Chotkova a Vojnína 1970 Karel Maria Chotek 10. 4. 1887 – 23. 1. 1970 Marie Henriette Leopoldina Chotková 9. 7. 1880 – 19. 3. 1964 Marie Henriette (Jindřiška) Chotková byla sestřenice Karlova otce Karla Marii Pavla (1853–1926). Karlovi, poslednímu z Chotků, byl v roce 1945 zabrán majetek v Československu.
Livia Clara Mailáth de Székhely 14. 7. 1888 – 30. 1. 1970 Leopold Abraham Nostitz-Rieneck 8. 7. 1865 – 5. 10. 1945
Hildprandtové 1981 Bedřich Hildprandt 2. 4. 1902 – 12. 2. 1981 --- --- Obě dcery Bedřicha – Josefina (* 1938) a Jana (Johanna; * 1947) žijí, rod vymřel pouze po meči. Starší dcera Josefina se vdala ze lékaře Jana Čapka (později rozvedeni). Jejich syn Jan Hildprandt (* 1957) je spolumajitelem lihovaru v Blatné. Mladší dcera Jana, od roku 1995 prezidentka české Asociace majitelů hradů a zámků, se vdala za řeckého architekta Spiridona Germenise (1939–2014), jejich syn je Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), správce blatenského zámku.[78]
Cornélie, roz. Veverková 26. 4. 1916 – 7. 9. 2014 --- ---

Šlechtictví v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Zákon o zrušení šlechtických titulů dnes sice stále platí, šlechtické tituly se však naprosto běžně používají, a to i ve veřejnoprávních médiích (např. Česká televize). Nemají ovšem úřední platnost, ale pouze stavovský charakter. Někteří právníci ovšem tvrdí, že zrušení šlechtických titulů v roce 1918 nebylo správně právně ošetřeno a tudíž je neplatné. Jisté je, že za použití šlechtického titulu dnes již nehrozí žádný postih.

Nyní jsou právně šlechtici (z většinového právního hlediska již bývalí) stejnými občany, jako všichni ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti.

Někteří šlechtici se uplatnili v politice, např. Karel Schwarzenberg (ministr zahraničí, poslanec, senátor), Michal Lobkowicz (ministr obrany, poslanec), Jaroslav Lobkowicz (poslanec) a Tomáš Czernin (senátor). Jiní se dali na církevní dráhu, např. František Lobkowicz (biskup ostravsko-opavský) a Christoph Schönborn (arcibiskup vídeňský).

Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří:

Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské (Kinští, Sternbergové, Kolowrat-Krakowští, Czerninové, Lobkowiczové) anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.

V neposlední řadě je mnoho prakticky neznámých rodů většinou s dědičným titulem rytíře nebo barona. Tyto šlechtické rody většinou pochází z české středověké šlechty, ale v průběhu let přišly o majetek.

Šlechtické rody vymřelé ve 21. století[editovat | editovat zdroj]

Šlechtické rody vymřelé ve 21. století
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
Mladota-Solopisk-Wappen.png Mladotové ze Solopisk 2001 Jan Mladota ze Solopisk 7. 9. 1917 – 26. 4. 2001 Valentina Marie Mladotová ze Solopisk 11. 2. 1891 – 9. 5. 1984 Lobkowiczové (mělnická větev) Jan Mladota pobýval po roce 1948 v Rakousku, USA a Švýcarsku. Červený Hrádek u Sedlčan, který zrestituoval, odkázal Nikolausi Lobkowiczovi (* 1978), synu Johannese Lobkowicze (* 1954).
Henriette Goldegg-Lindenburg 13. 9. 1924 – 13. 8. 2011 1. Anton Codelli z Codellisbergu (rozvedeni 1921) 22. 3. 1875 – 26. 4. 1954
2. Karel Lumbe 19. 4. 1885 – 17. 10. 1967

Klíčová data[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 Archivováno 12. 9. 2014 na Wayback Machine - Drslavici
  2. MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 13.
  3. Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali.
  4. TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42. 
  5. MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33. 
  6. TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 42–45. 
  7. STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 24–243.
  8. Starý, s. 245
  9. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89. 
  10. MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
  11. Na tak vysokou pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi.
  12. ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí : krátké dějiny úspěšného rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 129. 
  13. a b VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469. 
  14. VOKÁČOVÁ, s. 360
  15. VOKÁČOVÁ, s. 470, 767
  16. VOKÁČOVÁ, s. 767
  17. VOKÁČOVÁ, s. 470
  18. VOKÁČOVÁ, s. 767
  19. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 9, 57. 
  20. Portál veřejné správy ČR. Zákon č. 61/1918 Sb [online]. [cit. 2008-12-06]. Dostupné online. 
  21. http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/243_1920znp%20sk.pdf
  22. http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/708/_mc/709-19005-707-694/_s.155/701?b=243/1920[nedostupný zdroj]
  23. Modrá krev, s. 12
  24. Web aristokracie.cz
  25. JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 227. 
  26. UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.); JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍK, Jan. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2017. 232 s. ISBN 978-80-86890-96-8. S. 13. 
  27. a b BEZECNÝ, Zdeněk. Pár slov o české šlechtě v éře První republiky [online]. idnes.cz, 2010-01-18 [cit. 2019-06-21]. Dostupné online. 
  28. JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Sudetoněmecká šlechta v Československu v letech 1918–1945: postoje, motivy a strategie. In: BAKEŠ, Martin; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍKOVÁ, Kristina. Osudy konfiskátů. Výzkum provenience a problematika přesunů kulturního majetku v Československu na základě prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2020. ISBN 978-80-88283-31-7. S. 18–31, zde 19.
  29. a b c d Osudy české šlechty v minulém století [online]. Česká televize, 2007-09-26 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online. 
  30. Šlechta v proměnách, s. 254
  31. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 25
  32. CERMAN, Ivo. Vlastenecké deklarace české šlechty z let 1938-39. Plné znění. iDnes.cz [online]. 2013-01-20 [cit. 2016-12-28]. Dostupné online. 
  33. a b Šlechtické deklarace [online]. Spolek Rodro [cit. 2018-12-28]. Dostupné online. 
  34. JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8. S. 361–365. 
  35. a b MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 7. 
  36. a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 26
  37. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 40
  38. JELÍNKOVÁ, Dita. Mikuláš Bubna z Litic a jeho role v protektorátní politice. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji : sborník k mezinárodní konferenci. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. Dostupné online. S. 71–89, zde 78.
  39. HOŘEJŠ, Miloš. Rudolf a Humprecht Czerninové z Chudenic: oběti heydrichiády z řad české šlechty. Pamět a dějiny. 2014, čís. 4, s. 31–42. Dostupné online. 
  40. a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 31
  41. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 45
  42. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 46
  43. a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 54
  44. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 55
  45. a b DUŠKOVÁ, Markéta. Mobiliární fondy státních hradů a zámků, mobiliární fond Hostim (Magisterská diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie, 2017. 71 s. Dostupné online. S. 22. 
  46. a b Rod Walderode má nárok na své severočeské panství, rozhodl odvolací soud. Česká televize [online]. 18. června 2019. Dostupné online. 
  47. a b O nás [online]. Zámek Nové Město nad Metují [cit. 2020-07-22]. Dostupné online. 
  48. Novoměstský zámek Bartoňů je na prodej, mohl by o něj usilovat stát [online]. idnes.cz, 2020-06-22 [cit. 2020-07-22]. Dostupné online. 
  49. Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-07-26]. Dostupné online. 
  50. Nahlížení do katastru nemovitostí – Rudé armády čp. 1, Doudleby nad Orlicí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  51. Nahlížení do katastru nemovitostí – 5. května čp. 1, Horní Jelení [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  52. Zámek Dobříš [online]. Colloredo-Mannsfeld spol. s r.o. [cit. 2020-07-26]. Dostupné online. 
  53. Restituce šlechtického majetku: Colloredo-Mansfeldové [online]. České noviny - ČTK, 2004-01-21 [cit. 2020-07-26]. 
  54. ŘEHOUNEK, Jan. Czerninové český národ nikdy nezradili [online]. Novinky.cz, 2017-10-03 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  55. KULHANOVÁ, Petra. Historie a současnost šlechtických lesních majetků - Czerninové [online]. silvarium.cz, 2011-11-18 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  56. Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  57. a b KRÁLOVÁ, Táňa. Klenoty baronky z Blatné [online]. Dotyk, 2016-07-07 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. 
  58. LUKEŠ, Filip. Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka [online]. Deník.cz, 2020-07-14 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  59. Lihovar a Pivovar Blatná - kontakt [online]. Liqui B [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  60. PERGLER, Tomáš. Potomek pánů z Hildprandtu obnovil v Blatné výrobu destilátů a od loňska i vaření piva [online]. ekonom.cz, 2017-08-03 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  61. JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 77. 
  62. Norbert Kinský: Okupace vytříbila českou šlechtu [online]. Xantypa [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  63. JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2017. 160 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 100. 
  64. Historie zámku Mělník [online]. Zámek Mělník a vinné sklepy Jiřího Lobkowicze [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. 
  65. Restituce šlechtického majetku: Lobkowiczové. www.ceskenoviny.cz [online]. ČTK - České noviny [cit. 2004-01-21]. Dostupné online. 
  66. Restituce šlechtického majetku: Lobkowiczové | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. (česky) 
  67. Podstatští z Prusinovic a Thonsernu (rod), svobodní páni - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  68. Schwarzenbergové [online]. Státní hrad a zámek Český Krumlov [cit. 2020-08-24]. Dostupné online. 
  69. JUŘÍK, Pavel. Schwarzenbergové. Nic než rovně. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 168 s. (Universum). S. 150. 
  70. Historie hradu [online]. Hrad Český Šternberk [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  71. a b Historie zámku Jemniště [online]. Zámek Jemniště [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  72. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Dějiny zámků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2013. 424 s. ISBN 978-80-242-4226-2. Kapitola Zásmuky, s. 129. 
  73. Zámek Častolovice: historie [online]. Zámek Častolovice [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. 
  74. Policie končí vyšetřování požáru zámku v Plané, nezná příčinu ani viníka. iDNES.cz [online]. 2018-06-13 [cit. 2020-09-01]. Dostupné online. 
  75. KRÁLOVÁ, Táňa. Dobrá věc trvá dlouho, ví starohraběnka Marie Salmová. Čtvrtstoletí bojuje o očištění jména svého otce a rodový majetek [online]. Ihned.cz, 2017-08-03 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  76. Ústavní soud opět bude muset řešit restituci Colloredo-Mansfeldů na Opočně [online]. Idnes.cz, 2018-01-11 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  77. Rodokmen Ungnadů z Weissenwolffu [online]. Patricus.info [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  78. Historie rodu Hildprandtů [online]. Zámek Blatná [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]