V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Rudolf Josef Colloredo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rudolf Josef Colloredo
Colloredovský erb

1. kníže Colloredo
Ve funkci:
24. prosinec 1763 – 1. listopad 1788

Říšský vicekancléř
Ve funkci:
1745 – 1. listopad 1788
Panovník František I., Josef II.
Předchůdce Jan Jiří z Königsfeldu
Nástupce František de Paula Gundakar Colloredo

Narození 6. července 1706
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 1. listopadu 1788 (ve věku 82 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Choť Marie Isabela ze Starhemberku
Rodiče Jeroným IV. Colloredo-Waldsee
Johana Šarlota Kinská z Vchynic a Tetova
Sídlo Opočno
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
1764 český knížecí stav
24. prosinec 1763 říšský knížecí stav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Jeroným IV. Colloredo-Waldsee
1674–1726
matka Johana Šarlota Kinská z Vchynic a Tetova
manželka Marie Isabela ze Starhemberku
1707–1793
tchán Gundakar Tomáš ze Starhemberku
1663–1745
syn František Gundakar Colloredo-Waldsee
1731–1807
syn Jeroným František Josef Colloredo-Waldsee
1732–1812
syn Josef Maria Colloredo-Waldsee
1735–1818
syn Václav Josef Colloredo-Waldsee
1738–1822
vnuk Rudolf Josef Colloredo-Waldsee
1772–1843
vnuk Jeroným Karel Colloredo-Waldsee
1775–1822
vnuk Ferdinand Colloredo-Waldsee
1777–1848

Rudolf Josef Colloredo-Waldsee (7. července 1706 Praha1. listopadu 1788 Vídeň) byl člen rodu Colloredů z Waldsee. Byl čtvrtým držitelem colloredského fideikomisu s centrem v Opočně a stal se jako první člen rodu knížetem.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o nejstaršího syna Jeronýma Colloreda. Byl pokřtěn jako Rudolf Václav Filip Leonard Josef. Jeho otec s ním měl velké plány a chtěl mu pomoci k nejvyšším úřadům v habsburské monarchii. Proto vymyslel důkladný vzdělávací plán a bedlivě dohlížel na plnění všech svých příkazů. Rudolf Josef studoval nejdříve v době, kdy byl otec milánským guvernérem, v Miláně (zřejmě do roku 1721), pak u jezuitů ve Vídni. Po krátkém oddechu v Čechách, kde se zúčastnil korunovace Karla VI. českým králem a pokoušel se zviditelnit ve společnosti jeho dvora, se přesunul na necelé dva roky na právnickou fakultu benediktýnské univerzity v Salcburku (podzim 1723 – léto 1725). Zde se měl prostřednictvím alternativního katolického školství, které více jak jezuité reflektovalo dynamický vývoj práva v německém evangelickém prostředí a vytvářelo mu modernější katolický protipól, důkladně seznámit se základy veřejného práva, kanonického práva a historií Svaté říše římské. V devatenácti letech se nakonec vydal do nizozemského Leidenu, kde měl dokončit studium veřejného práva pod vedením tamějších proslulých „césaristicky“ orientovaných učitelů práva. Na toto studium měla navazovat kavalírská cesta po západní a jižní Evropě.[1]

Dědicem majetku[editovat | editovat zdroj]

Otcovy plány nebyly nakonec zcela naplněny, protože brzy zemřel, a tak Rudolf Josef nenastoupil na kavalírskou cestu, protože se musel vrátit do habsburské monarchie a vyřídit nezbytné pozůstalostní záležitosti. Byl dědicem velkého colloredovského fideikomisu, ale jeho otec po sobě zanechal jen v Čechách a Dolních Rakousech poměrně velké dluhy ve výši 460 000 zlatých. Vyřízení Jeronýmovy pozůstalosti, prodej některých panství a rozdělení zbylého alodního majetku mezi jeho bratry nakonec zabralo skoro tři roky (1726-1728).

Dvorská kariéra ve Vídni[editovat | editovat zdroj]

Dále učinil důležitý krok správným směrem ke dvorské kariéře v létě roku 1727. Tehdy se ve vídeňské Favoritě oženil s Marií Isabellou ze Starhemberku (1707-1793), což byla dcera mocného prezidenta dvorské komory Gundakara Thomase ze Starhemberku. Rudolf Josef pravděpodobně záhy využil své vazby na členy rodů Kinských a Starhemberků a stal se členem říšské dvorské rady (1728).

Jeho kariéra byla zpočátku velmi oslnivá. Prošel několika drobnějšími funkcemi a v roce 1737 se stal zástupcem churavějícího říšského místokancléře Jana Adolfa hraběte Metsche. Zdálo se, že se brzy stane jeho nástupcem. Po smrti Karla VI. však zůstal Colloredo nějaký čas bez významnější funkce. Patřil však nadále k okruhu přátel Františka Štěpána Lotrinského a po několika letech navázal na předchozí úspěchy. V roce 1745 se účastnil jako český vyslanec volby a korunovace Františka I. římským císařem a hned příštího roku se konečně stal říšským místokancléřem, kterým byl až do své smrti v roce 1788. Současníci jej považovali za protivníka úspěšnějšího Václava Antonína z Kounic.[2]

Statky a rodina[editovat | editovat zdroj]

Zůstaly mu statky v Dolních Rakousech, jen jeho pozemkový majetek v Čechách se oproti předcházejícím generacím poněkud zmenšil, a tak zde držel v polovině 18. století jen rodový fideikomis, jenž byl však tvořen pouze velkým panstvím Opočno a palácem v Praze na Malé Straně.[3] S manželkou Marií Gabrielou měli dohromady 18 dětí, z nichž celkem osm přežilo oba rodiče.

Knížetem[editovat | editovat zdroj]

V nejvyšších dvorských funkcích – jednalo se o prestižní čtveřici hodností nejvyššího hofmistra, nejvyššího komorníka, nejvyššího štolmistra a nejvyššího maršálka – se sice Rudolf Josef nakonec tak jako jeho otec neuplatnil. Zato byl stejně jako zmíněný Kounic za své zásluhy v roce 1763 povýšen do knížecího stavu.[4] Knížecí titul od konce dvacátých let 17. století automaticky nadřazoval jeho držitele nad ostatní šlechtice a zařazoval jej mezi vskutku elitní společnost v habsburské monarchii i za jejími hranicemi. Byla to meta, které dosáhlo v raném novověku jen o něco málo více jak dvacet urozených, byť se o to snažila celá řada dalších velmi významných mužů.[5] Komplikovaná integrace čtyř generací rodu Colloredů do vídeňské dvorské společnosti byla jeho osobou úspěšně uzavřena.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82-91
  • KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37-63. ISSN 231-6307
  • KUBEŠ, Jiří, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723-1725, in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. - 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního kulatého stolu, který se na téma "Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550-1800" konal na půdě Katedry historických věd FF UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 163-191. ISBN 978-80-7194-928-2
  • MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866-1936, Praha 1936, s. 103-112

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jiří KUBEŠ, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723-1725, in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. - 18. století, Pardubice 2007, s. 163-191.
  2. S Kounicem srovnává počátky Colloredovy kariéry Grete KLINGENSTEIN, Der Aufstieg des Hauses Kaunitz. Studien zur Herkunft und Bildung des Staatskanzlers Wenzel Anton, Göttingen 1975, s. 261-262, 267-268.
  3. KOL., Tereziánský katastr český, 1, Praha 1964, s. 264-268.
  4. Dekret je datován 24. 12. 1763. Srov. Národní archiv Praha, Salbuchy, kniha 216, f. 133v – 144v.
  5. Jednalo se především o Auersperky, Clary-Aldringeny, Ditrichštejny, Eggenberky, Fürstenberky, Gonzagy, Khevenhüller-Metsche, jednu linii Kinských, Kounice, Lamberky, Lichtenštejny, Lobkovice, Mansfeldy, Montecuccolie, Paary, Piccolominie, Portie, Salmy, Schwarzenberky, Starhemberky, Trautsony a také Colloredy. Ti patřili do velké vlny povyšování, která proběhla v šedesátých letech 18. století. Srov. Thomas KLEIN, Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806, Blätter für deutsche Landesgeschichte 122, 1986, s. 137-192; přehled knížecích rodů uvádí ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]