Říšská dvorská kancelář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Říšská dvorská kancelář (německy Reichshofkanzlei, lat. Cancellaria Imperiali Aulica) byla od roku 1559 stálá kancelář Svaté říše římské. Navázala na starší předchůdce. Oficiálně stál v jejím čele arcibiskup mohučský jako arcikancléř (něm. Erz-Kanzler für Germanien, lat. Archicancellarius per Germaniam). Faktickým vedoucím byl však říšský vicekancléř (něm. Reichsvizekanzler).

Trakt říšské kanceláře ve vídeňském Hofburgu jako sídlo Říšské dvorské kanceláře

Předchůdci[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku existovaly v barbarských královstvích, která vznikla po pádu Západořímské říše (476, viz stěhování národů), vlastní kanceláře. Přes úpadek bývalých římských správních orgánů, které byly ještě v dohasínající pozdní antice funkční, byly písemné záznamy a dokumenty písemného styku i nadále nepostradatelné. Ve Franské říši zaměstnávali merovejští králové gramotné laiky, zatímco Karlovci se museli zcela spolehnout na kleriky, protože pouze ti ještě disponovali potřebnými dovednostmi číst a psát. V tomto ohledu se nezměnilo ve Východofranské říši a z ní vycházející Svaté říše římské do pozdního středověku nic.

Královská kancelář byla hlavním správním královským úřadem. Byla zodpovědná zejména za vyhotovení královských listin a veškerý písemný styk panovníka. V raném středověku byla kancelář součástí dvorní kaple a byla podřízena arcikaplanovi. Tím byl v římsko-německé říši od roku 965 arcibiskup mohučský, který od 11. století nesl titul arcikancléř pro německé země. Arcibiskup mohučský zůstal také oficiálním vedoucím kanceláře, i když se kancelář ve 12. století od dvorní kaple oddělila. Nicméně královská kancelář nebyla pevnou institucí, až do 15. století byla při každé změně na trůně nově zřízena a teprve v této době byl obsazen nepřetržitě vedený archiv. Římsko-německé říše byla proto spravována slaběji, než tomu bylo v Anglii anebo ve Francii. Přestože arcibiskup kolínský i nadále zůstal arcikancléřem pro Itálii a arcibiskup trevírský arcikancléřem pro Burgundsko, ležely služební záležitosti v rukou kancléře.

Vliv úřadu značně kolísal v průběhu staletí. Od 13. století ztratil arcibiskup mohučský svůj vliv na kancelář, Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 omezila jeho roli na čistě formální. Skutečným vedoucím byl od 12. století králem jmenovaný kancléř. Ten se opíral o schopnosti protonotáře, který byl zpravidla vzdělaným právníkem a řídil administrativní chod; od konce 13. století byl také proto nazýván vicekancléř. V době Maxmiliána I. (římsko-německým králem 1493–1519, zvoleným císařem od roku 1508) získal nicméně arcibiskup mohučský krátce znovu vlivu, protože si při volbách krále v roce 1486 zajistil nárok opět smět vést říšské kancléřství. V roce 1498 vznikla jako protiváha dvorská kancelář, kterou založil Maximilián. Původně byla zamýšlena také pro říšské záležitosti, ale brzy byla její pravomoc omezena na otázky rakouských dědičných zemí a na Burgundsko. Během první říšské vlády (Reichregiment) v letech 1500-1502 byla říšská kancelář kanceláří říšské vlády. Po neúspěchu říšské vlády byly pravomoci opět okleštěny. Kancelář dočasně ztratila právo disponovat říšskou pečetí a dvorská kancelář si znovu nárokovala příslušnost pro říšské záležitosti. De facto byl dvorský kancléř také říšským kancléřem.

Říšská dvorská kancelář[editovat | editovat zdroj]

V době Ferdinanda I. (římsko-německým králem 1531–1564, císařem od roku 1556) dvorská kancelář nejdříve nadál projednávala říšské záležitosti. V roce 1559 byly dvorská a říšská kancelář spojeny. Kromě vydávání listin a vedení korespondence opatrovala kancelář také císařskou pečeť a byla zodpovědná za říšský archiv. Nařízení o kanceláři vydané ve stejném roce ustanovilo oddělení záležitostí Říše a dědičných zemí. Ve skutečnosti se však toto ustanovení nikdy neprosadilo.

Říšský vicekancléř byl po roce 1669 také členem tajné konference. Hrál tak nezávislou politickou roli v záležitostech Říše. Faktické obsazování tohoto úřadu bylo mezi císařem a arcibiskupem často sporné až do konce existence Říše. Zpočátku mohl arcibiskup vicekancléře jmenovat, později už ho mohl jen občas navrhnout. Od roku 1660 císař právo arcibiskupa určovat říšského vicekancléře a další personál respektoval.

Náklady byly hrazeny z daní vybíraných samotnou kanceláří. Fungovala vždy u dvora krále a císaře. Proto bylo její sídlo zpravidla ve Vídni. Za vlády Rudolfa II. (císařem 1576-1612) se kancelář po většinu času usadila v Praze (1583–1612) a v době Karla VII. (císařem 1742–1745) z rodu Wittelsbachů zase v jeho blízkosti.

V roce 1620 byla vydělena rakouská kancelář pro rakouské záležitosti a otázky habsburské dynastie. V následujícím období ztratila říšská dvorská kancelář v konkurenci s novým úřadem postupně svůj vliv. Za Josefa I. byly záležitosti rakouské a říšské kanceláře ještě více odděleny. Na vliv Říše na vídeňskou politiku této doby existují různé pohledy. Max Braubach a další předpokládají oslabení, zatímco Johannes Burkhardt tvrdí, že Říše byla přinejmenším stejně zastoupena. V návaznosti na to dosáhl význam říšské politiky svého vrcholu. Během krátkého období, kdy byl císařem Karel VII. z rodu Wittelsbachů, došlo nevyhnutelně k fyzickému oddělení říšských úřadů a úřadů habsburské správy. Po návratu si zástupci Říše museli ve Vídni znovu najít své místo. Vicekancléř Rudolf Josef Colloredo radil Františku I. Štěpánovi (císařem 1745–1765). Podle Colloreda byl arcidům (habsbursko-lotrinská dynastie) na Říši stejně tak odkázán jako Říše na arcidům. I nadále existovaly vazby mezi oběma rovinami. Nicméně Marie Terezie (vládla 1740–1780) a zájmy Rakouska měly přednost. Nejpozději od doby Josefa II. (císařem 1765–1790) nehrála říšská dvorská kancelář v otázkách zahraniční politiky už žádnou roli.

Říšští arcikancléři[editovat | editovat zdroj]

Úřad říšských arcikancléřů zastávali arcibiskupové mohučtí.

Seznam říšských vicekancléřů[editovat | editovat zdroj]

  • 1527–1531 Baltazar Merklin
  • 1531–1541 Matyáš z Heldu
  • 1541–1547 Jan z Navesu
  • 1547–1558 Jakub z Jonasu
  • 1559–1563 Jiří Zikmund Seld
  • 1566–1570 Jan Oldřich Zasius
  • 1577–1587 Zikmund Vieheuser
  • 1587–1597 Jakub Kurz ze Senftenau
  • 1594–1597 Jan Wolfgang Freymann
  • 1597–1606 Rudolf Coraduz z Nussdorfu
  • 1606–1612 Leopold ze Stralendorfu
  • 1612–1627 Hans Ludvík z Ulmu
  • 1627–1637 Petr Jindřich ze Stralendorfu
  • 1637–1659 Ferdinand Zikmund hraě Kurtz ze Senftenau
  • 1660–1669 Wilderich z Walderdorffu
  • 1669–1694 Leopold Vilém hrabě z Königsegg-Rothenfelsu
  • 1694–1695 Gottlieb Amadeus hrabě Windisch-Graetz (13. 3. 1630 Řezno – 25. 12. 1695 Vídeň)
  • 1698 (nebo 1696 ?) – 1705 Dominik Ondřej z Kounic (30. 11. 1654 Brno – 11. 1. 1705 Vídeň)
  • 1705–1734 Fridrich Karel z Schönborn-Buchheimu
  • 1734–1740 Jan Adolf hrabě z Metsch
  • 1742–1745 Jan Jiří hrabě z Königsfeldu
  • 1745–1788 Rudolf Josef Colloredo (6. 7. 1706 Praha – 1. 11. 1788 Vídeň)
  • 1789–1806 František de Paula Gundakar Colloredo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reichshofkanzlei na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Peter Csendes u.a.: Kanzlei, Kanzler. In: Lexikon des Mittelalters. Bd. 5 (1999), Sp. 910-929.
  • GROß, Lothar. Der Kampf zwischen Reichskanzlei und österreichischer Hofkanzlei um die Führung der auswärtigen Geschäfte. In: Historische Vierteljahresschrift 22. [s.l.]: [s.n.], 1924–1925. S. 279–312. (německy)
  • GROß, Lothar. Die Geschichte der deutschen Reichshofkanzlei von 1559 bis 1806. Wien: [s.n.], 1933. (německy) 
  • Gerhard Taddey: Reichshofkanzlei. In: Gerhard Taddey (Hrsg.): Lexikon der deutschen Geschichte. Personen, Ereignisse, Institutionen. Von der Zeitwende bis zum Ausgang des 2. Weltkrieges. 2. überarbeitete Auflage. Kröner, Stuttgart 1983, ISBN 3-520-80002-0, S. 1023.
  • Reinhold Zippelius: Kleine deutsche Verfassungsgeschichte. Vom frühen Mittelalter bis zur Gegenwart (Beck'sche Reihe Bd. 1041). 6. neu bearbeitete Auflage. Beck, München, 2002, ISBN 3-406-47638-4, S. 43.

Související články[editovat | editovat zdroj]