Říšský kníže

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Heraldický klobouk říšských knížat – tzv. Fürstenhut

Titul kníže Svaté římské říše (též říšský kníže, německy Reichsfürst) mohl mít dva významy, jeden politický, spojený s ústavou Svaté říše římské, a druhý spíše heraldický, jako specifický šlechtický titul.

Původní význam, vzniklý ve středověku, byl čistě politický. Byli to všichni z těch „knížat“, kteří byli svobodnými pány bezprostředně při císařském majestátu (reichsunmittelbar) a byli říšskými stavy. Jednalo se o podobný výraz jako „královští baroni“ užívaný v monarchiích západního typu, především normanských. V Německu, na rozdíl od zbytku Evropy, se někteří svobodní páni stali panovníky, a jako takoví byli uznáváni i ve Vestfálském míru, jakož i v panovnické organizaci, kterou byla Svatá říše římská. V tomto významu byli „knížaty“ také bezprostřední svobodní páni s nejvyššími šlechtickými tituly, od nejvyššího z nich, krále českého, přes vévody, markrabata, lankrabata, až po některá hrabata (někdy zvaná „říšská hrabata“). Až do 17. století neexistoval v Německu šlechtický titul „kníže“.

„Říšská knížata“ (Fürsten) v tomto politicko-konstitučním významu tvořila nejprve dva sbory Říšského sněmu (německy Reichstag): „Kolegium Kurfiřtů“ (knížat volících císaře) a „Kolegium knížat“. Druhý sbor byl někdy rozdělen na dvě „lavice“, a to knížata církevní a světská. Světská (laická) knížata byla sdružena v lavici sekulární (Weltliche Bank), církevní knížata v lavici duchovní (Geistliche Bank) zvané také někdy lavice církevní (Kirchliche Bank). Počet světských knížat se měnil v průběhu času, přičemž bylo několik šlechtických rodů na základě změny říšské ústavy povýšeno v polovině 17. století (a také později) na tzv. „Nová říšská knížata“.

Vznik a dějiny knížecího stavu ve Svaté říši římské[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Knížecí stav má svůj, nejen etymologický, původ v antice, především v Římské říši, kde se výrazem Princeps (doslova první) označoval konzul senátu a posléze císař. Druhým zdrojem tradice byli germánští, v menší míře také slovanští vojenští náčelníci, původně volení svým kmenem jen v době války a v pramenech označovaní latinským termínem Dux, což lze nejpřesněji v daném kontextu přeložit jako vojvoda. Bezprostředně po tzv. Translatio imperii, tedy přenesení císařské hodnosti z Byzance na Karla Velikého a po jeho císařské korunovaci r. 800, tradičně považované za počátek Svaté říše římské, knížecí stav v říši, stejně jako dědičná šlechta obecně, ještě neexistovaly. Po rozdělení říše a zejména s nástupem Jindřicha Ptáčníka na východofranský trůn se však již projevil význam obnovených germánských kmenových vévodství: Saska, Frank, Bavorska a Švábska a k nim později přidružené Lotharingie. Vévodové, jejichž země tehdy ještě dohromady zahrnovaly celé území říše, se tak stali prvními říšskými knížaty, i když jejich hodnost ještě nebyla dědičná. Královská korunovace Oty Velikého, při které obdrželi jednotliví vévodové různé ceremoniální úkoly, se považuje za počátek vydělování později nejmocnějších knížat - kurfiřtů. V době vlády Otonů došlo k protežování biskupů a prelátů na úkor světské šlechty. Duchovní osoby rozšiřovaly svůj vliv i v sálském období, kdy církev obecně sílila. Položil se tak základ budoucího stavu duchovních knížat. Již od 10. století získávali biskupové i některé významné kláštery říšská léna nezávislá na pravomoci vévodů a pod císařskou ochranou (Exempcio imperatoris, kaiserliche Schutz). Výraz Princeps imperii (říšský kníže) byl v 10. a 11. století užíván ještě značně nedůsledně, pokud vůbec. Již tehdy se ale označení "kníže" rozšířilo z vévodů a biskupů např. na markrabata některých pohraničních marek. Součástí říše se v 10.-12. století stávají také některá slovanská kmenová knížectví, jejichž panovníci však nejsou až do r. 1348 přijati za plnoprávná říšská knížata. Práva a povinnosti říšských knížat přesněji vymezila až tzv. Gelnhausenská listina (Gelhausener Urkunde) císaře Fridricha Barbarossy, vydaná r. 1180. Podle některých výkladů před jejím vydání žádná říšská knížata v později běžně užívaném smyslu toho výrazu vůbec neexistovala.

Stará knížata[editovat | editovat zdroj]

Gelnhausenská listina vymezila práva knížat a šlechtické hodnosti vyšší říšské šlechty se postupně, od nižších k vyšším, stávaly dědičnými, s čímž byla přímo spojená také dědičnost lén. V průběhu středověku také stále přibývalo výslovným panovnickým povyšováním lankrabat, falckrabat, markrabat či jen hrabat a purkrabích do knížecího stavu. Výslovný titul knížete byl mimořádně vzácný (např. jej získala r. 1163 hrabata z Orange a r. 1218 hrabata z Anhaltu) Knížata byla oficiálně nejbližšími spolupracovníky římsko-německých panovníků a účastnila se tzv. říšských dvorských sněmů, i když pevná organizace říšských stavů se vyvinula teprve na sklonku středověku. Předpokládá se, že říšská knížata původně společně volila římského krále v dobách, kdy vymřela panující dynastie (Otoni, Sálci), ovšem již od vymření Štaufů se ustálila tradice sedmi volitelů - kurfiřtů, právně ztvrzená Zlatou bulou r. 1356. Až do 13. století platí v říši téměř bez výjimky pravidlo, že vyšší říšský šlechtic, tedy i některý z knížat, přijímá osobní titul podle země, které vládne (např. v markrabství markrabě) bez ohledu na případné další tituly jeho rodiny a rodu. Pro všechna stará knížata navíc platilo, že všichni synové a dcery knížete dědí jeho titul. Před zavedením primogenitury (v Německu obvykle v 16.-18. století) se také rodové statky dělily mezi syny rovným dílem. Původní nařízení císařů, zakazující dělení vévodství, bylo porušeno již na počátku 13. století v případě Bavorsko a neujalo se. Podařilo se ale prosadit zákaz dělit kurfiřtství. Obvykle ale ne všechny země kurfiřtů měly status kurfiřtství (např. v Sasku šlo jen o tzv. Kurfiřtský kraj) a se zbytkem mohla tato nejmocnější říšská knížata nakládat takřka volně. Ještě během 13. a 14. století upřednostňovala královská a císařská moc duchovní a tedy nedědičná knížata před světskými, což se projevovalo především při povyšování knížat nových. Přesto však počet světských knížat vůči duchovním pozvolna narůstal.

Zásadní změnu v postavení říšských knížat přinesla reforma říše z r. 1489. Tehdy byla namísto dosavadních nahodilých říšských dvorských sněmů zřízena instituce pravidelného říšského sněmu. Ten sice ještě nezasedal nepřetržitě, ale měl být svolán při projednání jakékoli významnější říšské záležitosti a významnější subjekty - nyní již pevně definované říšské stavy - se měly na rozhodování o těchto otázkách spolupodílet s císařem a kurfiřty. Říšský sněm se dělil na tři kurie - kurfiřtskou, knížecí a kurii říšských měst. Právě existence knížecí kurie definovala plně říšský knížecí stav, který se nemohl opřít o jednotnou titulaturu ani o nějaký jiný jednoznačný distinkční znak (např. ne všichni markrabí či purkrabí byli říšskými knížaty). Knížata, uvedená na říšský sněm před rokem 1582 se v dobové právnické a státoprávní literatuře označovala jako knížata stará.

Hierarchie ve Svaté říši římské[editovat | editovat zdroj]

V říši existovaly v principu dvě formy hierarchie říšské šlechty. Jednak politická, vymezená říšskými ústavními dokumenty a jednak hierarchie titulární, podle držené šlechtické hodnosti. Z politického hlediska byla důležitá pouze první, pro prestižní, precedenční a sňatkové otázky nabývala na významu i druhá z hierarchií.

Stavovská "politická" hierarchie:

Titulární hierarchie (jen šlechta):

Středověká okněžněná hrabata[editovat | editovat zdroj]

V pozdním středověku se jako jakýsi mezistupeň mezi hrabaty a knížaty objevuje titul okněžněného hraběte (např. roku 1366 hrabata z Walramovy linie rodu Nasavských). Jako šlechtický mezistupeň se titul neudržel, ale v novověku se titul okněžněného hrabství, lankrabství či purkrabství stal častým názvem říšských lén „nových knížat“.

Nová knížata[editovat | editovat zdroj]

Dosavadní vzácné povyšování do knížecího stavu, obnášející zhruba 5-10 nových knížat za každé století, doznala zásadní změnu v roce 1623. Tehdy císař Ferdinand II. na tzv. knížecím sněmu (Fürstentag) v Řezně povýšil najednou více než deset osob do knížecího stavu. To vyvolalo vlnu odporu ze strany říšských knížat, ale i hrabat a ostatních stavů. Nelibost nevyvolával jen počet nových knížat, ale především okolnost, že řada z nich pocházela z císařových vlastních zemí (tj. z Rakouska či Čech)a dosud nikdy nepodléhala přímo říši. Někteří z nově povýšených navíc „přeskočili“ hraběcí hodnost, které nikdy nedosáhli. Napětí jistě nemírnilo ani to, že mezi vyznamenanými byl jen jeden evangelík, který se navíc povýšení do knížecího stavu vzdal. Zásadní třecí plochou byla ovšem dosavadní praxe, podle které pouze císař ml právo povyšovat do knížecího stavu a takové povýšení bylo chápáno jako automatický předstupeň k získání místa a hlasu na říšském sněmu, k čemuž byl ovšem vedle císařovy vůle nutný ještě souhlas kurfiřtů. Ostatní knížata se cítila poškozena na svých právech, neboť se nemohla podílet na rozhodování o tom, kdo na sněm bude přijat. Skutečnost, že již během 16. století a na počátku století 17. došlo k povýšení několika osob do knížecího stavu, které nezískaly místo a hlas a ani o něj neusilovaly, nemohla dosavadní říšská uklidnit. Císař i přítomná nová knížata totiž dali v Řezně najevo, že se s jejich uvedením na sněm, alespoň u většiny z nich, dopředu počítá. Spor se ovšem nevyhrotil hned roku 1623, protože k uvedení k získání hlasu na říšském sněmu mohlo dojít teprve na řádném sněmovním zasedání, a to se konalo až roku 1640.

Právě na řádném říšském sněmu v l. 1640-41 přišla tato otázka výrazněji na přetřes. Císař Ferdinand III. tehdy usiloval o místo a hlas pro knížata Hohenzollern-Hechingen, Eggenberga a Lobkovice. Sněm vyslovil souhlas pouze s přijetím prvního z nich s odůvodněním, že druzí dva jsou knížaty v dědičných zemích, v říši nevlastní svobodný (tj. bezprostřední) majetek a neplatí ani říšskou berni v některém z říšských krajů. Sněm vyjádřil pouze ochotu tato knížata přijmout tehdy, budou-li tyto podmínky naplněny. Obě knížata skutečně tento svobodný majetek získala a na dalším sněmovním zasedání v l. 1653-1654 bylo dosaženo jejich přijetí. Na sněmech v l. 1653-54 a 1656 se pak dosáhlo zásadnější úpravy v říšské ústavě, kterou s konečnou platností ztvrdila volební kapitulace císaře Leopolda I. v roce 1658. Tehdy došlo k prosazení tzv. teritoriálního principu hlasování, který přenášel platné knížecí hlasy z osob na jejich knížectví. Zároveň stanovoval, že povyšování do jakýchkoli šlechtických hodností, včetně hodnosti knížecí, zůstává výsadním právem (tzv. rezervátním, lat. Iurum reservatum) císaře, ovšem k přijetí na říšský sněm je nutné nejen povýšení do knížecího stavu, ale i návrh císaře, doporučení kurfiřtů a souhlas celého říšského sněmu (včetně např. souhlasu kurie říšských měst). Místo a hlas na říšském sněmu také mohl získat jen ten kníže, který v říši držel bezprostřední (reichsunmittelbar) léno, uznané většinou říšských stavů za dostatečné. Z tohoto léna byl pochopitelně povinen odvádět říšskou daň a případně stavět rekruty pro říšské vojsko, přesně tak, jako to bylo povinností všech dosavadních říšských knížat zastoupených na sněmu. Knížata, přijatá po roce 1653 tak byla nazývána novými knížaty, případně novoknížecími rody (neufürstliche Häuser). Protože v letech 1582-1653 nebyla žádná nová knížata přijata, byl zpětně za hraniční, tzv. normálový rok (Normaljahr) stanoven rok 1582, kdy byl na sněm uveden rod Arenbergů, označený nyní za nejmladší ze staroknížecích rodů. Celkem bylo vytvořeno 18 nových hlasů, na které byly novoknížecí rody opravdu instalovány, jeden z nových rodů, Lambergové, získal krátce sněmovní hlas za staroknížecí území, lankrabství Leuchtenberg, ovšem tato epizoda z víru války o španělské dědictví neměla dlouhé trvání (léta 1709-14). Roku 1803 pak po Závěrečném usnesení říšské deputace vznikla řada nových hlasů, žádný z těchto rodů, však již nestihl být na sněm uveden před zánikem říše. Pro poreformační časy „nových knížat“ je příznačné, že na sněm již nebyla uváděna žádná knížata duchovní. Pouze opatům z Muri bylo r. 1701 místo na sněmu nabídnuto, ti jej ovšem nevyužili.


Seznamy říšských knížat[editovat | editovat zdroj]

Světská knížata naleznete pod heslem Seznam světských říšských knížat a knížectví

Duchovní knížata naleznete pod heslem Kníže-biskup#Knížata-biskupové ve Svaté říši římské, Kníže-biskup#Knížata-preláti a Říšský prelát

Zasedání Říšského sněmu v roce 1663, knížata zasedají na postranních lavicích: vlevo knížata duchovní, vpravo světská, na dvoučlenné lavici pak luterští biskupové z Lübecku a Osnabrücku.

Seznam německých knížat, kteří zůstali panovníky i po napoleonské invazi[editovat | editovat zdroj]

Čestné tituly a predikáty říšských knížat[editovat | editovat zdroj]

Latinsky Německy Česky Poznámka
Venerabilis Würdig Důstojný Predikát duchovních knížat v raném středověku
Reverendissimus Hochwürdigst Nejdůstojnější Predikát duchovních knížat ve vrcholném a pozdním středověku i v raném novověku
Illustris Wohlgeboren Urozený, Blahorodý Predikát světských knížat v raném středověku
Illustrissimus Hochgeboren Vysoce urozený, Vysokorodý Predikát světských knížat užívaný od vrcholného středověku knížaty, která neměla nárok být titulována: "Jasnosti".
Superillustris Erlaucht Osvícenost Alternativní predikát říšských knížat, r. 1829 přiznán bývalým říšským hrabatům
Celsissimus fürstliche Gnaden Nejvznešenější (lat.); knížecí Milost (němč.) V německé podobě běžně užívaný predikát říšských knížat, v latinské podobě predikát říšských knížat-biskupů a několika vybraných světských knížecích rodů. Italská knížata si často svévolně polepšovala svou titulaturu tím, že tento udělený čestný titul překládala jako "Jasnost".
Serenitas (kalk), Serenissimus (3. os.) Durchlaucht Jasnost Predikát světských kurfiřtů, postupně pak všech panujících světských knížat s virilním hlasem
Carissimus Euer Liebden Vaše Láska; též Vaše Milost Kurtoazní oslovení knížat ze strany císaře a také od přibližně stejně postavených osob. Často jej užívala v korespondenci knížata a králové mezi sebou, zvláště, byli-li příbuzensky spjati. Ve významu "Vaše Milosti" mohlo být užito také podřízenými či jen níže postavenými osobami
Consanguinei dilecti Lieber Oheim Milý strýče Oslovení knížat ze strany císaře, "Oheim" ve staré němčině znamenal manžela pokrevní tety, tj. strýce sňatkem (tzv. afinitní strýc)
Consanguinei dilecti Lieber Vetter Milý bratranče Variantní oslovení knížat ze strany císaře
Nos Wir My Tzv. plural maiestaticus, užívala ho (sama vůči sobě) veškerá říšská knížata (včetně titulárních) a panující říšská hrabata
Dei Graciam von Gottes Gnaden z Boží milosti Predikát panujících knížat a vyšších panovníků obecně. Říšským hrabatům byl zapovězen. Výjimečně a na základě tradice byl užíván i knížaty nepanujícími (např. olomouckými biskupy). Knížata ho užívala sama vůči sobě a jen v písemných dokumentech v intitulaci (privilegia, majestáty apod.) a při podpisu (korespondence).
fidelis Nostri Unser lieber Getreue Věrný náš milý Obecné oslovení od panovníka (tedy např. od říšského knížete) vůči jemu poddané osobě. U výše postavených poddaných, např. pokud se císař obracel na svá říšská knížata, bývala tato formulace doplněna o další čestné tituly a predikáty, které dané osobě náležely dle kancelářského a dvorského protokolu.
Dienstwilligster Nejoddanější služebník Formulka podřízenosti, užívaná při podpisu i verbálně. Stará knížata ji vyžadovala i od nových knížecích rodů

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]