Říšská bezprostřednost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Listina Fridricha II. pro město Lübeck z r. 1226, kterou císař městu uděluje, vedle řady dalších privilegií, také říšskou bezprostřednost
Říšsky bezprostřední státy a území v roce 1618 (příliš malá teritoria nezobrazena)

Říšská bezprostřednost, též říšská immediace, německy Reichsunmittelbarkeit, je termín označující bezprostřední podřízenost nějakého teritoria císaři Svaté říše římské, někdy je nepřesně označována jako říšská suverenita.

Historický kontext a definice[editovat | editovat zdroj]

Říšská bezprostřednost nabrala na významu od konce 13. století spolu se slábnoucí centrální mocí císařů a rychlým štěpením starých kmenových (rodových) vévodství. Za bezprostředního či immediátního tak byl označován ten feudál, který měl lenní povinnosti pouze vůči císaři. Z hlediska správy říše můžeme teritoria s říšskou bezprostředností rozdělit do dvou základních skupin: na území s říšským stavovstvím, a tedy zastoupená na říšském sněmu, a na teritoria na sněmu nezastoupená, přesto podléhající pouze císaři. Na sklonku 18. století, kdy již zhruba 200 let probíhal proces snižování počtu říšsky bezprostředních lén, resp. jejich zabírání nejmocnějšími říšskými knížaty, stále existovalo v říši kolem 4000 držav podléhajících pouze císaři a říšským institucím. Méně než 200 z nich pak našlo zastoupení na říšském sněmu a patřilo tedy k říšským stavům.

Stavovská území[editovat | editovat zdroj]

Území bez říšského stavovství[editovat | editovat zdroj]

  • Kantony říšského rytířstva
  • Kláštery nezastoupené na říšském sněmu (zejména ženské kláštery)
  • Drobná nestavovská panství (výjimečně hrabství)
  • Panství držená v nedílu (něm. Ganerbschaft)
  • Tzv. Říšské domény, císařské statky držené "erárně", tedy patřící říši a ne císaři přímo, i když právě císaři osobně měly po dobu panování sloužit (zejm. říšské falce, volená říšská purkrabství apod.) a z nich plynuly také korunní příjmy. Tyto domény ležely především na říšském jihozápadě: ve Švábsku. V období novověku již těchto držav noho nezbývalo.
  • Svobodné říšské vesnice a vesnická sdružení říšských šoltysů.

Osobní říšská bezprostřednost[editovat | editovat zdroj]

  • Stavy s osobní říšskou bezprostředností (personalisté)
  • Ostatní lidé s osobní říšskou bezprostředností

Nejasnost říské bezprostřednosti a spory o ní[editovat | editovat zdroj]

Určit zda území bylo v rámci říše bezprostřední bylo a je velmi obtížné. Nebývalo to totiž jasné ani současníkům a právní spory o říšskou bezprostřednost a z ní plynoucí výhody se táhly po celou novověkou historii říše. Ve středověku se za znamení říšské bezprostřednosti považuje právo razit mince, což je ovšem často ošidné, neboť mince tehdy razily např. i mnohé české šlechtické rody. Za relativně spolehlivý zdroj informací se považují tzv. říšské matriky (Reichsmatrikel). První pravidelná matrika byla vydána v r. 1521 jako důsledek tureckého nebezpečí a rozdělení říše do krajů v l 1500 a 1512. Tato matrika evidovala říšské stavy pro účel platby "turecké berně", daně na turecké války a pro účel odvodu mužů do říšské armády. Středověk zná pouze matriky říšských sněmů, které však bývaly jen v jistém smyslu "prezenčními listinami" účastníků sněmů a seznamy plátců "husitské berně". Říšská matrika však evidovala pouze území stavovská, neboť ta nestavovská žádnou berni neodváděla. Později však začaly vznikat podrobnější matriky říšských krajů a matriky rytířských kantonů.

Stejně jako otázka říšského a krajského stavovství, tak otázka říšské bezprostřednosti (která ostatně nebyla pro získání říšského nebo krajského stavovství podmínkou), byla do značné míry věcí dohody bez pevně stanovených podmínek. Za říšská immediátní území tak byla považována např. říšská knížecí biskupství Trident a Brixen, do jejichž vnitřních záležitostí již po staletí hovořili rakouští i tyrolští Habsburkové.[1] Jako říšská bezprostřední území byla v říšské matrice vedena i území odštěpená od Rakouských zemí jako suverénní državy některých tzv. novoknížecích domů (okněžněné hrabství Tarasp pro Ditrichštejny, okněžné hrabství Gradiška pro Eggenbergy a okněžněné hrabství Thengen pro Auerspergy). Nad těmito, oficiálně bezprostředními územími, zaručujícími svému vlastníkovi členství v knížecí radě říšského sněmu, drželo nejvyšší svrchovanost Rakousko, které si ponechalo také právo odúmrti. Podobně měla lantkrabata hesenská lenní svrchovanost nad bezprostředním říšským hrabstvím Rietberg v rukou rodu Kouniců nebo Mohučské kurfiřtství a jeho lenní svrchovanost a odúmrť nad Horním hrabstvím Gleichen, která byla naplněna r. 1794 po smrti posledního knížete Hatzfelda z větve Trachenberg-Gleichen. Příkladů takových území je ovšem v historii říše mnohem více.

Podivná kombinace mezi zemskou feudální podřízeností a říšskou bezprostředností byla občas v právnických textech výslovně zakotvena. Když Habsburkové vytvořili z malé části svého území pro povýšené říšské rody (např. r. 1499 pro hrabata Prüschenky z Hardeggu a r. 1537 pro svobodné pány z Herbersteinu) bylo v příslušných lenních listinách výslovně zdůrazněno, že nabytá říšská bezprostřednost se nevztahuje na Rakouské země, vůči kterým přetrvává plná lenní závislost udělených lenních držav.[2]

Osobní říšskou bezprostřednost, resp. podřízenost pouze císaři a říšskou ochranu (Kaiserliche Schutz und Schirm) mohli dostat jednotlivci doživotně či celé rody dědičně. Vedle stavovských personalistů byli osobně říšsky bezprostřední také držitelé říšských dědičných úřadů, kteří nevlastnili svobodný majetek v říši (např. hrabata Althannové, kteří za českého krále vykonávali úřad říšského dědičného číšníka (Erbmundschenk).[3] Takovouto listinou zajišťující dědičnou bezprostřednost a tedy podřízenost výhradně říšským soudům a říšskému právu se prokazovali také hrabata Šlikové. Je známo, že jí předložili roku 1486, když český zemský soud Matouše Šlika, pána na Lokti předvolal kvůli stížnostem loketských měšťanů. Listina datovaná 13. července 1426 je bez pochyby falsum, ovšem tuto skutečnost zemští soudci neověřovali a ani ověřit nemohli. Podřízenost výlučně říšským soudům však Šlikům nepřiznali s odůvodněním, že vzhledem k zvláštnímu postavení Českého království v říši ani císař nemohl udělit takové privilegium, které by bylo zásahem do zemského práva.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. REBITSCH, Robert. Matyáš Gallas (1588-1647), císařský generál a Valdštejnův dědic. v češtině 1.. vyd. Praha: Grada, 2013. 416 s. ISBN 978-80-247-4778-1. S. 25. 
  2. LANJUS, Friedrich Graf. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich, Selbstverlag: Schloß Haindorf am Kamp. 1. vyd. Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau: Selbstverlag, 1939. 214 s. S. 15. (německy) 
  3. Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser. 1. vyd. Ročník 7. Gotha: Justus Perthes, 1833. 566 s. Dostupné online. S. 537. (německy) Psáno švabachem. 
  4. VINAŘ, Otakar. Pět století Šliků. 1. vyd. Praha: Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 174 s. ISBN 80-902448-4-X. S. 130.