Nejvyšší číšník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nejvyšší číšník (latinsky summus pincerna, německy Oberst–Mundschenk, starým pravopisem Obrist-Mundschenk), zpočátku jen číšník (pincerna, pocillator, buticularius, scenco, schenk) patřil k dvorským úřadům (dignitates), které původně měly zabezpečovat hospodářství a chod domácnosti i dvora panovníka. Dalšími dvorskými úřady byl komorník (camerarius), správce knížecích stájí – maršálek (marschalcus, agazo), stolník (dapifer) a mečník (ensifer). Tradici úřadu lze vystopovat na merovejských a karolinských královských dvorech.

V Českém knížectví se číšník připomíná od poloviny 12. století (1147) za vlády Vladislava II. (vládl 1140–1172, králem od roku 1158). Původně šlo o péči o vinné sklepy, dozor nad zásobováním dvora nápoji (vínem) a přímou (čestnou) obsluhu knížete (krále) u stolu, později o čestnou hodnost dvorského ceremoniálu. Úřad vykonávali příslušníci rodu Bavorů, Hroznatovců, Vítkovců, Divišoviců, Buziců, Markvarticů. U dvorských úřadů se projevovala tendence k dědičnosti, číšník byl od roku 1337 dědičný v rodě Vartemberků,[1] od 16. listopadu 1627 Slavatů z Chlumu a Košumberka a konečně po jejich vymření od 24. dubna 1716 Czerninů z Chudenic. Po Bílé hoře, pakliže král sídlil v Čechách, byly obvykle úřady královského českého dvora vykonávány už jen při korunovacích.

Nejvyššímu číšníkovi byl podřízen podčíšník neboli podčeší (subpincerna), který přímo obsluhoval při stolování. Na korunovační hostině nejvyšší číšník podával králi číši, zatímco podčíšník mu víno naléval z konvice.

Ve Svaté říši římské měl hodnost arcičíšníka (německy Erz-Mundschenk, latinsky Archipincerna) český král.

Seznam nejvyšších číšníků Českého království[editovat | editovat zdroj]

Dědičně v rukou Vartemberků[editovat | editovat zdroj]

Dědičně v rukou Slavatů[editovat | editovat zdroj]

Dědičně v rukou Czerninů z Chudenic[editovat | editovat zdroj]

Seznam podčíšníků Českého království[editovat | editovat zdroj]

  • 1185 Diviš
  • 1194–1195 Jaroš
  • 1211 Paulík
  • 1222 Holach
  • 1227 Albert
  • 1232 Beneda
  • 1232–1234 Jiljí čili Idík
  • 1233–1234 Sezima
  • 1251 Bedřich
  • 1251–1252 Oldřich Zajíc
  • 1232–1238 Zbraslav z Miletína
  • 1251–1267 Oldřich Zajíc z Valdeka
  • 1261–1277 Oneš z Onšova
  • 1264 Bedřich
  • 1268 Protiven
  • 1308 Albera
  • 1483 Jindřich z Tandorfa[3]

Seznam nejvyšších číšníků Moravského markrabství[editovat | editovat zdroj]

  • 1203–1213 Sulislav
  • 1226 Vilém
  • 1228 Miroslav
  • 1233–1237 Lupold
  • 1239–1245 Vilém
  • 1240–1249 Lupold
  • 1253 Volfram
  • 1256 Diviš
  • 1262–1267 Oneš
  • 1268–1272 Nezamysl
  • 1284 Jaroslav ze Šternberka
  • 1303 Protiva z Dúbravice
  • 1327 Oldřich z Kesinku
  • 1334 Oldřich z Kesinku
  • 1381–1382 Čeněk z Rovečné
  • 1384–1385 Heník z Valdštejna
  • 1481 Václav z Boskovic

Seznam podčíšníků Moravského markrabství[editovat | editovat zdroj]

  • 1203 Petr
  • 1222–1224 Svatoslav
  • 1226 Milič
  • 1232 Idík I. ze Švábenic († 1268)
  • 1233–1234 Sezima
  • 1234 Idík

Seznam dědičných číšníků ve Svaté říši římské[editovat | editovat zdroj]

Český král jako arcičíšník propůjčil úřad dědičného říšského číšníka hrabatům Schenkům z Limpurgu a od roku 1714 hrabatům z Althannu.

Rakouské země[editovat | editovat zdroj]

Horní Rakousy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Barthů z Barthenheimu.[4]

Dolní Rakousy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Hardeggu.[4]

Štýrsko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 zastával dědičný úřad rod hrabat z Stubenbergu.[4]

Korutany[editovat | editovat zdroj]

Úřad dědičných číšníků (Oberst-Erblandmundschenk in Kärnten) v Korutanském vévodství zastával šlechtický rod Dietrichsteinů. Jako dědičné léno ho drželi i v roce 1848.[4]

Kraňsko[editovat | editovat zdroj]

Po rodině Eggenbergů v roce 1719 převzali dědičnou hodnost nejvyššího číšníka v Kraňsku Cobenzlové.[zdroj?] V roce 1848 zastával úřad rod hrabat Coronini z Cronbergu.[4]

Gorice a Gradiška[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 nebyl úřadv tomto hrabství obsazen.[4]

Tyrolsko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat ze Spauru.[4]

Salcbursko[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 zastával úřad rod hrabat z Küenburgu.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVOTNÝ, Robert. Dvorská a zemská hierarchie v pozdně středověkých Čechách. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Dvory a rezidence ve středověku : sborník příspěvků z kolokvia konaného 18. března 2005 v Historickém ústavu AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin FF UK. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. ISBN 80-7286-095-X. S. 145–161, zde 154.
  2. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 731. 
  3. MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). Díl 1: hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992. 344 s. ISBN 80-200-0300-2. S. 326. 
  4. a b c d e f g h FRÖLICHSTHAL, Georg. Im Jahr 1848 belehnte Familien [online]. Adler – Heraldisch-Genealogische Gesellschaft Wien, 2017-09-16 [cit. 2020-10-21]. Dostupné online. (DE) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOČEK, Antonín. Přehled Knížat a Markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno: Jednota národní s. Cyrilla a Methuda, 1850. Dostupné online. 
  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. ISBN 80-7204-081-2. S. 76. 
  • HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1. S. 35, 47, 48. 
  • KASÍK, Stanislav. Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka. In: Heraldická ročenka 1999–2000. Praha: Heraldická společnost v Praze, 2000. S. 58–71.
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321–417. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]