Sebastokrator

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sebastokrator[1] (řecky σεβαστοκράτωρsebastokrator, bulharsky a srbsky севастократорsevastokrator) byl vysoký dvorský titul v pozdní Byzantské říši. Byl také používán jinými vládci, jejichž státy s ní hraničily nebo ležely uvnitř sféry jejího vlivu (Bulharská říše a Srbská říše). Slovo je složeno z části sebastos (ctihodný, latinský ekvivalent je augustus) a krator (vládce, což se vyskytuje i ve slově autokrator – císař). Manželka sebastokratora byla v těchto jazycích nazývána sebastokratorissa (σεβαστοκρατόρισσα) nebo sevastokratica (севастократица).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Titul vytvořil císař Alexios I Komnenos (1081–1118) na pro svého staršího bratra Izáka Komnena.[2] Podle Anny Komnenovny chtěl Alexios povznést Izáka nad hodnost caesara, kterou již slíbil svému švagrovi Nikephoru Melissenovi. Anna Komnenovna srovnává hodnost sebastokratora s druhým císařem a také zaznamenává, že spolu s caesarem získal sebastokrator právo nosit korunu, ale nikoli císařskou čelenku.[3] Za panování Komnenovců (1081–1185) byl titul nejvyšší po císaři, dokud Manuel I. nevytvořil titul despoty. V onom období byl udělován výhradně členům císařské rodiny, především mladším synům císaře.[2]

Po dobytí Byzantské říše čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 se užívání titulu rozšířilo i v Latinské říši, Nikájském cisařství a Bulharské říši. V Nikájském cisařství a v obnovené Byzantské říši (po roce 1261) zůstal titul jednou z nejvyšších dvorských hodností a byl téměř vždy omezen na členy císařské rodiny. Posledním známým držitelem titulu byl Demetrios Kantakuzenos, vládce na Peloponésu koncem 14. století.[2]

Rozlišovací barvou spojenou s titulem byla podle pramenů modř: sebastokratorův obřadní kostým se skládal z modrých punčoch a modrých bot. Jak zaznamenal Georgios Akropolites zhruba v roce 1260, odlišovali se sebastokratorové z císařské rodiny od ostatních tím, že na botách měli vyšívané zlaté orly.[4] Do doby Georgia Kodina v polovině 14. století byly insignie spojené s titulem červeno-zlatý klobouk skiadion s lemem prošívaným zlatem a s pláštíkem s vyšitým jménem majitele a přívěsky stejnými, jako nosili despotové. Dále sem patřila červená tunika (rouchon) podobná císařově, ale bez výšivek ve stylu rizai a odznaků vojenské moci. O plášti (tamparion) se informace nedochovaly, ale punčochy byly modré. Nicméně když císař Jan VI. (v letech 1347–1354) povýšil své bratry Manuela a Jana do této hodnosti, dovolil jim nosit tamparii a stejné punčochy jako despotové. Sebastokratorovy boty a ponožky byly modré s orly vyšívanými zlatem na červeném pozadí; postroj jeho koně byl také modrý, potah sedla měl navíc čtyři červené vyšívané orly. Jeho stan byl bílý s modrými dekoracemi. Poznatky o vysokém oficiálním klobouku zvaném karanikon nejsou Kodinovi známy.[5] Sebastokrator měl také právo podepisovat dokumenty zvláštním modrým inkoustem.[2]

Bulharsko[editovat | editovat zdroj]

Kalojan patrně zdědil titul po smrti svého otce Alexandra (po roce 1232), syna Ivana Asena I. (1189 – 1196).[6]

Srbsko[editovat | editovat zdroj]

Titul byl také užíván na dvoře Nemanjićů, kteří vládli středověkému Srbsku jako králové a císařové (1217 – 1346; 1346 – 1371).

Seznam držitelů[editovat | editovat zdroj]

  • Alexandr Asen (+ po roce 1232), bulharský kníže
  • Kalojan (od 1259), bulharský šlechtic, vládce Sofie
  • Dejan (od 1346 – 1356), srbský šlechtic, vládce Žegligova a Preševa
  • Alexios III Angelos
  • Jan Angelos
  • Sabas Asidenos, byzantský a nikájský šlechtic
  • Conon de Béthune, francouzský křižák
  • Konstantin Dukas z Thesálie
  • Jan Dukas
  • Stephanos Gabrielopulos
  • Jan I Dukas z Thesálie
  • Jan II Dukas z Thesálie
  • Demetrios I. Kantakuzenos
  • Andronikos Komnenos (syn Jana II.)
  • Izák Komnenos (bratr Alexia I)
  • Izák Komnenos (syn Alexia I)
  • Izák Komnenos (syn Jana II.)
  • Branko Mladenović, srbský velmož
  • Momčil, vládce Rodopů
  • Stefan I. srbský
  • Jovan Oliver, srbský velmož
  • Konstantin Palaiologos (nevlastní bratr Michaela VIII.) byzantský
  • Jan Palaiologos (bratr Michaela VIII.) byzantský
  • Vlatko Paskačić, srbský velmož
  • Jan Petraliphas
  • Strez, bulharský velmož
  • Blasius Matarango (od 1358 – 67), albánský šlechtic, kníže karavastské oblasti

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sebastokrator na anglické Wikipedii.

  1. sebastokrator | Vševěd.cz. encyklopedie.vseved.cz [online]. [cit. 2019-04-02]. Dostupné online. 
  2. a b c d ODB, "Sebastokrator" (A. Kazhdan), s. 1862.
  3. Alexiada KOMNENOVNA, Anna.  . Kniha III. [s.l.]: [s.n.] Kapitola IV. (anglicky) 
  4. Macrides 2007, pp. 350, 366–367.
  5. Kodinos 1966, s. 147–148.
  6. BAKALOV, Georgi. История на българите: B осем тома. Sofie: Труд, 2003. ISBN 9789545284670. (bulharsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FERJANČIĆ, Božidar, 1968. Севастократори у Византији. Zbornik Radova Vizantološkog Instituta. Bělěhrad: Српска академија наука. Roč. XI, s. 141–192. ISSN 0584-9888. (srbsky) 
  • FERJANČIĆ, Božidar, 1970. Севастократори и кесари у Српском царству. Зборник Филозофског факултета. Bělěhrad: Универзитет у Београду - Филозофски факултет. S. 255–269. (srbsky) 
  • KAZHDAN, Alexander. Oxford Dictionary of Byzantium. [s.l.]: [s.n.], 1991. ISBN 9780195046526. Heslo Sebastokrator. (anglicky) 
  • KODINOS, Georgios, 1966. Pseudo-Kodinos, Traité des Offices. In: VERPEAUX, Jean. Le Monde Byzantin – Tome 1. [s.l.]: Centre National de la Recherche Scientifique. ISBN 9782222009016. (francouzsky)
  • MACRIDES, Ruth, 2007. George Akropolites: The History – Introduction, Translation and Commentary. Oxford: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-19-921067-1. (anglicky) 
  • PARANI, Maria G., 2003. Reconstructing the Reality of Images: Byzantine Material Culture and Religious Iconography (11th to 15th Centuries). Leiden: Brill. Dostupné online. ISBN 978-90-04-12462-2. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]