Inkoust

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Czech inkoust inkwell.

Inkoust je tekutá psací látka obsahující pigment (nerozpustný ve vodě), nebo barvivo (rozpustné ve vodě), na podklad se nanáší pomocí brka, štětce, či pera.

Historie inkoustu[editovat | editovat zdroj]

Až do počátku 19. století si inkoust vyráběli písaři sami, jeho kvalita byla proto rozličná. Jednalo se většinou o duběnkový inkoust, který se skládal ze 4 základních složek: 1. extrakt z duběnky (útvar na listu dubu, vytvářený larvami žlabatek, obsahuje tanin a kyselinu gallovou), 2. vitriol, 3. arabská guma, 4. tekutina (voda, víno, pivo, ocet). Inkoust vznikne až po reakci se železnatými solemi, které ale způsobují „rezavění textu“, až jeho úplné „propadnutí“ - vyleptání papíru (Více článek Duběnkový inkoust). Příměs mědi pak zase způsobuje zelenání textu.[1]

Když začaly být ptačí brky nahrazovány ocelovými pery, nastal problém, neboť duběnkový inkoust kvůli obsaženému síranu železnatém ocelová pera leptal. Bylo proto nutné nahradit duběnkový inkoust novým druhem. Začal se proto vyrábět kampeškový inkoust (extrakt modrého dřeva kampešky + chroman draselný), jehož barva byla fialově černá. Jeho nevýhodou však bylo, že byl poměrně snadno odstranitelný.[2]

Ve 20. století pak vznikaly rozličné druhy inkoustů.

Druhy inkoustu[editovat | editovat zdroj]

Historické inkousty[editovat | editovat zdroj]

Duběnkový inkoust[editovat | editovat zdroj]

Organokovová sloučenina vzniklá reakcí taninu a železnatých solí, byl hlavním inkoustem používaným od 12. stol po 19. stol. Více viz článek duběnkový inkoust.

Inkousty na bázi sazí[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší inkousty, mezi které patří čínská tuš.

Inkousty z anorganických látek[editovat | editovat zdroj]

Například inkoust z rumělky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo inkoust ve Wikislovníku

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. KAŠPAR, Jaroslav. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 2. vyd. Praha: SPN, 1979. [dále jen Kašpar]. str. 31n.
  2. Kašpar. str. 33.

Související články[editovat | editovat zdroj]