Despota (titul)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pečeť Demetria Palaiologa s nápisem Demetrios, věřící v Krista Boha, Despot, Palaiologos, Porphyrogennetos

Despota (řecky δεσπότηςdespótēs)[1][2] byl vysoký byzantský dvorský titul, který byl udělován synům nebo zeťům vládnoucích císařů, a zpočátku označoval určeného dědice Byzantského císaře .

Titul pronikl z Byzance do pozdně středověkého Balkánu a byl také udělován ve státech pod byzantským kulturním vlivem jako Latinské císařství, druhá Bulharská říše, Srbská říše a v jejich nástupnických státech (Trapezuntské císařství). Od titulu je odvozen i název územního celku – despotát, který vznik v období politické roztříštěnosti. Despotáty byly spravovány buď jako nezávislé státy, nebo jako úděly knížat s titulem despoty; nejvýznamnější z nich byly Epirský despotát, Morejský despotát a Srbský despotát.

V současnosti termín získal jiný význam: despocie je forma vlády, ve které jedna entita vládne absolutní mocí.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Původní řecký termín δεσπότης (despotēs) znamenal pán nebo hospodář a jeho latinský ekvivalent je dominus. Despotēs byl zpočátku používán jako forma uctivého oslovení.[3] Používalo se u hodnostářů a v užším smyslu u Boha,[4] biskupů a patriarchů a především u římských a byzantských císařů; občas se nalézá ve formálních zápisech, například na mincích (Leon III.) nebo v dokumentech.[3]

Pozdější sémantický posun ve významu je podobný jako u tyrana, což je starověké řecké slovo, které původně nemělo žádnou negativní konotaci, a latinského diktátora, což byl oficiální úředník římské republiky. V soudobé hovorové řečtině slovo často odkazuje na biskupa. V cizích jazycích existuje i jeho ženská forma: bulharsky a srbsky деспотица – despotica, anglicky despotess nebo despotissa, řecky δεσπότισσα – despótissa, která označuje manželku despoty, přičemž v řečtině existuje i ve formě δέσποινα – déspoina v běžně užívaném významu paní domu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Císař Manuel II Palaiologos se svou rodinou: císařovna Helena Srbská (vpravo) a tři z jejich synů, spolucísař Jan VIII. a despoti Andronikos a Theodóros II.

Titul užívali vysoce postavení byzantští šlechtici od počátku 12. století. Manuel I. Komnenos ho v roce 1163 udělil  jako zvláštní dvorský titul budoucímu uherskému králi Bélovi III., svému zeti, a to až do narození dědice Alexia II. v roce 1169.

Od té doby až do pádu byzantské říše se titul despoty stal nejvyšší byzantskou hodností, která umísťovala jeho držitele „bezprostředně po císaři“.[5] Nicméně byzantští Komnenvoci a Palaiologové, stejně jako latinští císaři, kteří nárokovali jejich dědictví a napodobovali jejich styl, i nadále používat termín despotes v jeho obecnějším smyslu pán na svých osobních pečetích a v ražbě mincí.[5][6][7] Podobně – despota (δεσπότα) mohli být oslovováni držitelé dvou bezprostředně nižších titulů sebastokrator a caesar.[8] K oslovení despota a caesar se vázaly další přístavky – eutychestatos (εὐτυχέστατος – nejšťastnější) nebo paneutychestatos(πανευτυχέστατος – nejšťastnější ze všech).[9]

Během posledních staletí existence Byzantské říše byl titul udělován mladším synům císařů (nejstarší synové byli obvykle korunováni jako spolucísaři – symbasileis) a také císařovým zeťům (gambroi). Titul přinášel rozsáhlé pocty a výsady, včetně kontroly nad velkými majetky, například panství Jana Palailoga, bratra Michaela VIII., zahrnovalo ostrovy Lesbos a Rhodos, aby financovalo jeho rozsáhlou domácnost. Stejně jako nižší tituly sebastokrator a caesar byl titul despoty výhradně dvorským a nebyl svázán s žádnou vojenskou nebo správní funkcí.[10] Ženy nemohly mít šlechtický titul, ale nesly tituly svých manželů. Manželka despoty despotissa měla tedy právo nosit stejné insignie jako on. Mezi ženami dvora zaujímaly despotissai také první místo po císařovně.[11]

Používání titulu se rozšířilo i do dalších zemí Balkánu. Latinská říše ho využila k vyznamenání benátského dóžete Enrika Dandola a místního vládce v oblasti Rodopů Alexije Slava. Zhruba od roku 1219 ho pravidelně nosil (není jasné, zda byl titul udělován císařem nebo přivlastněn) benátský podestà v Konstantinopoli poté, co se benátská podpora stala klíčovou pro přežití říše.[12] V letech 1279 až 1280 byl zaveden v Bulharsku, aby uklidnil mocného magnáta a pozdnějšího cara Jiřího I. V srbské říši byl široce udělován různým srbským magnátům, přičemž jeho prvním nositelem byl Jovan Oliver, a nosili ho také vládci menších knížectví, včetně samozvaného albánského Artanského despotátu.[13][14] V 15. století se benátští guvernéři Korfu také nazývali despoty.[13] S udělením titulu despoty byl spojen jistý stupeň podrobení císaři, palaiologovští císaři se dlouho snažili přesvědčit trapezundské císaře, kteří nárokovali byzantský císařský titul, aby místo toho přijali titul despoty. Titul přijali pouze Jan II. a jeho syn Alexios II., přestože doma nadále používali obvyklý císařský titul basileus.[15]

Smrtí posledního byzantského císaře Konstantina XI. 29. května 1453 se jmenování despotou stalo se nepravidelným. V roce 1465 byl titul udělen papežem Pavlem II. Andreovi Palaiologovi, dědici byzantského trůnu, a dědicům srbského despotátu ho uděloval uherský král.

Despotáty[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny 14. století bývala různá území svěřována říšským knížatům s hodností despoty zpravidla jako polosamostatné úděly, z nichž některé jsou známy jako despotáty; v byzantském světě to jsou především Epirský despotát a Morejský despotát. Je důležité zdůraznit, že termín despotát je nepřesný, protože titul despoty, stejně jako libovolná byzantská hodnost, nebyl dědičný, ani příslušející konkrétnímu území. Dokonce v takzvaných despotátech mohl despotův syn vládnout na otcově území, ale nemohl se vykazovat titulem, ledaže by mu byl udělen císařem.[13][16] Běžná byzantská praxe jasně rozlišovala mezi osobní hodností despoty a jakýmikoli jinými úřady nebo atributy jeho držitele. Tak například Jan Orsini je Janem VI. titulován jako „vládce Akarnánie, despota Jan“ namísto „Akarnánský despota“.[17] Nicméně spojování titulu s územím začalo již koncem 13. století a rozšířilo se od poloviny 14. století, odkdy na stejném území začala vládnout stálá posloupnost despotů.[13][18]

Insignie[editovat | editovat zdroj]

Olověná pečeť Konstantina Palaiologa zobrazující ho s insigniemi a uvádějící jeho titul despoty

Podle Kodinosovy Knihy kanceláří z poloviny 14. století a popisů, které poskytl historik Georgios Pachyméres, byly odznaky despotů charakterizovány fialovými a bílými barvami a bohatou perlovou výzdobou.[19] Podrobněji:

  • Lemovaný klobouk zvaný skiadion posetý perlami, s nákrčníkem s vyšívaným jménem majitele a přívěsky „podobnými císařským“. Skiadion byl každodenní pokrývkou hlavy, ale do dospělosti se nesměl nosit mimo veřejnost.[20] Při obřadech a slavnostech nosil despota vysoký skaranikon, zdobený zlatými ozdobami, drahými kameny a perlami.[21]
  • Červená tunika, podobná císařské, se zlatými výšivkami ve stylu rizai, bez vojenských odznaků, červené legínky a červený plášť (tamparion) se širokými lemy.[22] Při slavnostních příležitostech se nosil dlouhý kabbadion, připomínající kaftan, červené nebo purpurové barvy a zdobený perlami.[23]
  • Pár purpurovo bílých měkkých bot, na bocích a nártech zdobených perlovými ornameny ve tvaru císařských orlů. Barevné ostruhy byly také pupurové a bílé. [24] V nemnoha případech, když chtěl císař prokázat synovi zvláštní laskavost a povznést ho na neurčitou téměř císařskou úroveň (Michael VIII. Palaiologos syna Konstantina a Jan VI. Kantakuzenos syna Mathiaa), byly nahrazeny červenými botami.[25][26]
  • Koňské sedlo a postroj byly podobně jako u císaře rovněž purpurové a bílé, zdobené perlami. Potah sedla a despotův stan byly bílé s malými červenými orly.[27]

Despota také měl právo podepsat svoje dopisy inkoustem tmavě červené barvy (císař měl jasně červený).[28]

Insignie v Bulharsku a Srbsku byly upraveny podle místních preferencí.

Seznam držitelů titulu[editovat | editovat zdroj]

Byzantská říše[editovat | editovat zdroj]

Latinské císařství[editovat | editovat zdroj]

Bulharská říše[editovat | editovat zdroj]

Srbská říše a následnické státy[editovat | editovat zdroj]

Srbský despotát

titulární despotové v exilu pod uherskou suzerenitou

  • Vuk Grgurević
  • Đorđe Branković
  • Jovan Branković
  • Ivaniš Berislavić
  • Stefan Berislavić
  • Radič Božić
  • Pavle Bakić

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Despot (court title) na anglické Wikipedii.

  1. RAYMOURE, K.A. Minoan Linear A & Mycenaean Linear B [online]. Deaditerranean. Heslo do-po-ta. Dostupné online. (anglicky) 
  2. CHADWICK, John. The Mycenaean World. Cambridge (UK): Cambridge University Press, 1976. Dostupné online. ISBN 0-521-29037-6. S. 95. (anglicky) 
  3. a b Grierson, Bellinger a Hendy 1993, s. 178.
  4. Zjevení 6:10.
  5. a b Guilland 1959, s. 54.
  6. Shawcross 2012, s. 201–203.
  7. Van Tricht 2011, s. 63–71.
  8. Guilland 1959, s. 54–55.
  9. Guilland 1959, s. 56.
  10. Guilland 1959, s. 65–67.
  11. Guilland 1959, s. 66.
  12. Van Tricht 2011, s. 174–177.
  13. a b c d Kazhdan 1991, s. 614.
  14. Guilland 1959, s. 77–78.
  15. Guilland 1959, s. 69–70.
  16. Guilland 1959, s. 68.
  17. Guilland 1959, s. 68–69.
  18. Guilland 1959, pp. 71–77
  19. Failler 1982, s. 178–180.
  20. Kodinos 1966, s. 141–143, 145.
  21. Kodinos 1966, s. 145–146.
  22. Kodinos 1966, s. 143.
  23. Kodinos 1966, s. 146.
  24. Kodinos 1966, s. 144.
  25. Failler 1982, s. 175.
  26. Guilland 1959, s. 58–59, 62.
  27. Kodinos 1966, s. 144–145.
  28. Failler 1982, s. 180–185.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BILJARSKI, Ivan, 1998. Instituciite na srednovekovna Bălgarija. Vtoro bălgarsko carstvo (XII–XIV v.). Sofie: [s.n.]. 425 s. ISBN 9789540711294. (bulharsky) 
  • ĆIRKOVIĆ, Sima, 1999. Поствизантијски деспоти. Zbornik radova Vizantoloskog instituta. Bělehrad: Византолошки институт САНУ. S. 395–406. Dostupné online. (srbsky) 
  • FAILLER, Albert, 1982. Les insignes et la signature du despote. Revue des études byzantines. S. 171–186. Dostupné online. DOI:10.3406/rebyz.1982.2136. (francouzsky) 
  • FERJANČIĆ, Božidar, 1960. Деспоти у Византији и Јужнословенским земљама. Bělěhrad: Српска академија наука. 226 s. (srbsky) 
  • FINE, John Van Antwerp, 1994. The Late Medieval Balkans: A Critical Survey from the Late Twelfth Century to the Ottoman Conquest. [s.l.]: [s.n.]. Dostupné online. ISBN 978-0-472-08260-5. (anglicky) 
  • GRIERSON, Philip; BELLINGER, Alfred Raymond; HENDY, Michael F., 1993. Catalogue of the Byzantine coins in the Dumbarton Oaks Collection and in the Whittemore Collection. [s.l.]: Dumbarton Oaks. ISBN 978-0-88402-045-5. (anglicky) 
  • GUILLAND, Rodolphe, 1959. Recherches sur l'histoire administrative de l'Empire byzantin: Le despote, δεσπότης. Revue des études byzantines. S. 52–89. Dostupné online. DOI:10.3406/rebyz.1959.1199. (francouzsky) 
  • KAZHDAN, Alexander. Oxford Dictionary of Byzantium. [s.l.]: [s.n.], 1991. ISBN 9780195046526. Heslo Despotes, s. 614. (anglicky) 
  • KODINOS, Georgios, 1966. Pseudo-Kodinos, Traité des Offices. In: VERPEAUX, Jean. Le Monde Byzantin – Tome 1. [s.l.]: Centre National de la Recherche Scientifique. ISBN 9782222009016. (francouzsky)
  • LONGNON, Jean, 1949. L'empire latin de Constantinople et la principauté de Morée. Paříž: Payot. (francouzsky) 
  • MACRIDES, Ruth, 2007. George Akropolites: The History – Introduction, Translation and Commentary. Oxford: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-19-921067-1. (anglicky) 
  • NICOL, Donald MacGillivray, 1993. The last Centuries of Byzantium, 1261–1453. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 0-521-43991-4. (anglicky) 
  • NICOL, Donald MacGillivray, 2010. The Despotate of Epiros 1267–1479: A Contribution to the History of Greece in the Middle Ages. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-13089-9. (anglicky) 
  • SETTON, Kenneth M., 1976. The Papacy and the Levant (1204–1571), Volume I: The Thirteenth and Fourteenth Centuries. Philadelphia: The American Philosophical Society. Dostupné online. ISBN 0-87169-114-0. (anglicky) 
  • SETTON, Kenneth M., 1978. The Papacy and the Levant (1204–1571), Volume II: The Fifteenth Century. Philadelphia: The American Philosophical Society. Dostupné online. ISBN 0-87169-127-2. (anglicky) 
  • SHAWCROSS, Theresa. Byzantines, Latins, and Turks in the Eastern Mediterranean World After 1150. In: HARRIS, Jonathan; HOLMES, Catherine; RUSSELL, Eugenia. Oxford: [s.n.] ISBN 978-0-19-964188-8. Kapitola Conquest Legitimized: The Making of a Byzantine Emperor in Crusader Constantinople (1204–1261), s. 181–220. (anglicky)
  • SOULIS, George Christos, 1984. The Serbs and Byzantium during the reign of Tsar Stephen Dušan (1331–1355) and his successors. [s.l.]: [s.n.]. ISBN 0-88402-137-8. (anglicky) 
  • TOPPING, Peter, 1975. A History of the Crusades, Vol. III: The fourteenth and fifteenth centuries. In: HAZARD, Harry W. [s.l.]: [s.n.]. ISBN 0-299-06670-3. Kapitola The Morea, 1311–1364, s. 104–140. (anglicky)
  • VAN TRICHT, Filip, 2011. The Latin Renovatio of Byzantium: The Empire of Constantinople (1204-1228). Leiden: Brill. Dostupné online. ISBN 978-90-04-20323-5. (anglicky)