Římský císař

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Římský císař (rozcestník).
Socha znázorňující Augusta, prvního římského císaře

Seznam římských císařů představuje souhrn jedinců monarchicky vládnoucích římské říši od konce 1. století př. n. l. První z nich, Augustus, završil občanské války, jež vedly k zániku římské republiky. Ve svých rukou soustředil značnou vojenskou a politickou moc a své postavení legitimizoval řadou pravomocí a titulů přiznaných mu římským senátem a převzatých po něm většinou jeho nástupců. Ke svému původnímu jménu připojil čestný titul augustus, po svém adoptivním otci zdědil jméno Caesar a běžně byl oslovován vojenským termínem imperator. Na veřejnosti se nechal titulovat neformálním výrazem princeps („první občan“), vyjadřujícím jeho vůdčí pozici ve státě a navozujícím zdání zachování republikánských tradic. Nová forma vlády, vznikající od roku 27 př. n. l., se proto nazývá principát.

Po Augustově smrti se vláda předávala mezi jeho příbuznými a členy rodu, julsko-klaudijské dynastie. V letech 68 až 69 se říše pohroužila do občanské války, po jejímž skončení získala moc flaviovská dynastie. Větší část 2. století panovali říši adoptivní císaři. Další kolo občanské války se odehrálo v letech 193 až 194, načež nastoupila severovská dynastie. Následovala krize 3. století, v jejímž průběhu se na trůně vystřídal nespočet císařů, panujících obvykle velmi krátkou dobu. Krize přivodila téměř úplný rozvrat říše a vyústila ve zhroucení principátu.

Opětovná konsolidace nastala po nástupu Diocletiana v roce 284. Císařská moc nabyla ryze absolutistický charakter a její nositel byl označován jako dominus („pán“). Toto období se na základě toho někdy nazývá dominát. Jiná zásadní změna spočívala v nastolení tetrarchie, tedy v přenesení vlády na několik císařů panujících zároveň. Tento systém spoluvlády dvou starších císařů s titulem augustů (augusti) a dvou mladších s titulem caesarů (caesares) se ale rozpadl brzy po Diocletianově abdikaci. Za pozdějších dynastií, konstantinovské a valentiniánské, se opětovně prokázala nezbytnost rozdělení správy říše mezi více císařů. Za theodosiovské dynastie se impérium v roce 395 trvale rozdělilo na západořímskou a východořímskou říši.

V 5. století se císařové na Západě ocitli ve stínu vojenských velitelů, kteří nedokázali zabránit kolapsu západní říše. Východ se začal proměňovat v byzantskou říši a počínaje 6. stoletím se pro tamější vládce stále častěji užívalo řeckého termínu basileus. Přehled císařů uzavírá Justinián I., poslední významný panovník, jehož rodným jazykem byla latina.

Legitimita[editovat | editovat zdroj]

Seznam v zásadě zahrnuje všechny osoby, jež lze na základě převažujícího mínění badatelů označit za legitimní císaře. Určení legitimity jednotlivých císařů je vzhledem k velmi vágnímu legálnímu vymezení císařské hodnosti poměrně obtížné. Stěžejní úloha při výběru císaře formálně náležela senátu a římskému lidu. Přesto se již v raném principátu zřetelně ukázalo, že klíčovou roli zastávala armáda. Pokud vojsko nebo lid prohlásili někoho za císaře, k dosažení legitimity svého postavení potřeboval tento jedinec také souhlas senátu. Souhlas býval ovšem často vynucován nátlakem. Panující císař mohl jmenovat svého následníka a přenést na něho část zodpovědnosti za řízení státu. V takovém případě příslušela senátu při rozhodování o budoucím císaři jen velmi omezená role.

Mnozí z císařů získali své postavení uzurpací, zatímco řada neúspěšných uchazečů měla legitimní nárok na trůn. Osoby uvedené v seznamu jako legitimní císaři buď po určitou dobu nesporně vládli celé říši, nebo byli spolucísaři či následníky jiných legitimních císařů a sami po nich fakticky vykonávali vládu, anebo byli akceptováni senátem v případě, že se vyskytlo více uchazečů trůnu a žádný z nich nebyl dříve ustanoven následníkem.

Například Aurelianus si uzurpoval trůn, avšak byl jediným a nezpochybnitelným, a proto legitimním vládcem říše. Gallienus sice neměl ve své moci celé území impéria a čelil několika uzurpátorům, ale byl následníkem legitimního císaře Valeriana. Claudius Gothicus se domohl trůnu uzurpací a neovládal celou říši, nicméně byl jediným uchazečem akceptovaným senátem. Obdobně všichni pretendenti trůnu v roce čtyř císařů dosáhli v jisté fázi konfliktu uznání senátu. Shora formulovaným zásadám se vymykají Pescennius Niger a Clodius Albinus, kteří získali moc v roce 193. Přesto i oni jsou zahrnuti do seznamu, neboť legitimita Septimia Severa, tehdejšího senátem formálně uznaného císaře, byla obdobně sporná. Naproti tomu existuje několik jedinců, kteří se stali spolucísaři, nikdy ale nevykonávali samostatně vládu. Obvykle se jedná o potomky některého z císařů. Tito legitimní císaři nejsou v seznamu vedeni individuálně, nýbrž společně s těmi, kdo je učinili svými spoluvládci.

Císařové panující po roce 395 na Východě podléhají stejným, shora uvedeným kritériím, třebaže u nich postačuje vláda jen nad východní polovinou říše. Na Západě je situace poněkud složitější, protože legitimita západního císaře byla v této době často odvozována od souhlasu a uznání jeho východního kolegy. Značná část západních císařů nedosáhla uznání Východu, přesto jsou zařazeni do seznamu. Konkrétně Romulus Augustus byl v podstatě uzurpátor. Navzdory tomu bývá běžně označován za „posledního západořímského císaře“.

Titulatura[editovat | editovat zdroj]

Vedle vlastního jména každého císaře tvořily součást jeho oficiální titulatury obvykle také tituly Imperator Caesar, umisťované před tímto jménem, a Augustus, nacházející se za ním. S výjimkou julsko-klaudijské dynastie se tyto tituly v seznamu neuvádějí. Titulatura dále zahrnovala v různých obměnách počty zastávaných úřadů, nebo čestné tituly jako Pater patriae („Otec vlasti“), či jména přemožených národů Germanicus, Sarmaticus, Pathicus, Gothicus, Alamannicus a jiné, případně přízviska Pius („zbožný“), Felix („šťastný“), Invictus („nepřemožitelný“), Victor („vítěz“), Triumphator Semper („vždy triumfující“) a podobně.

Principát[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Principát.

Julsko-klaudijská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Julsko-klaudijská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Augustus
IMPERATOR CAESAR DIVI FILIUS AUGUSTUS
16. ledna 27 př. n. l.
– 19. srpna 14 n. l.
23. září 63 př. n. l.
19. srpna 14 n. l.
adoptivní syn diktátora Caesara, po bitvě u Actia získal svrchovanou moc nad římskou říší, formálně obnovil republiku, ve skutečnosti nastolil samovládu ve formě principátu, vymezil hranice říše na Rýně a Dunaji, v Germánii utrpěl porážku v bitvě v Teutoburském lese, podnítil rozsáhlou stavební činnost, vytvořil stálé profesionální vojsko, provedl četné reformy, obnovil klid a stabilitu v říši – počátek „římského míru“ (Pax Romana) 40 let,
7 měsíců
Tiberius
TIBERIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS
19. srpna 14
– 16. března 37
16. listopad 42 př. n. l.
16. března 37 n. l.
syn Augustovy manželky Livie adoptovaný Augustem, zanechal výbojů v Germánii, vedl velezrádné procesy (maiestas) proti senátorům a jezdcům, později se stáhl do ústraní spoléhaje na pretoriánské prefekty, v císařské pokladně zanechal obrovskou sumu peněz 22 let,
7 měsíců
Caligula
GAIUS IULIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS
16. března 37
– 24. ledna 41
31. srpna 12
24. ledna 41
Tiberiův adoptivní vnuk, prameny ho líčí jako mimořádně krutého císaře, usiloval o posílení osobní moci po vzoru orientálních despocií, padl za oběť spiknutí senátorů a pretoriánů 3 roky,
7 měsíců
Claudius
TIBERIUS CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS
24. ledna 41
– 13. října 54
1. srpna 10 př. n. l.
13. října 54
Caligulův strýc, na trůn ho dosadila pretoriánská garda, podnikl invazi do Británie a zabral jižní část ostrova, zpacifikoval Mauretánii, při řízení státu se značnou měrou opíral o propuštěnce, čelil spiknutí manželky Messaliny, jeho další žena Agrippina ho údajně otrávila 13 let,
9 měsíců
Nero
NERO CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS
13. října 54
– 9. června 68
15. prosince 37
9. června 68
adoptivní syn Claudia, nechal zavraždit svoji matku, manželku a bratra, potlačil povstání v Británii, v Římě vypukl velký požár, inicioval pronásledování křesťanů, v Judeji vypuklo židovské povstání, po vzpourách v Galii a Hispánii spáchal sebevraždu 13 let,
8 měsíců

Občanská válka v letech 68 až 69[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rok čtyř císařů.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Galba
SERVIUS SULPICIUS GALBA
8. června 68
– 15. ledna 69
24. prosince 3 př. n. l.
15. ledna 69
uchopil moc s podporou hispánského vojska, vzápětí podlehl spiknutí pretoriánů iniciovanému Othonem 7 měsíců
Otho
MARCUS SALVIUS OTHO
15. ledna 69
– 16. dubna 69
28. dubna 32
16. dubna 69
zmocnil se trůnu poté, co nechal zavraždit Galbu, po porážce v bitvě s Vitelliovým vojskem spáchal sebevraždu 3 měsíce
Vitellius
AULUS VITELLIUS GERMANICUS
16. dubna
– 20. prosince 69
24. září 15
20. prosince 69
s podporou germánských legií porazil Othona, nedlouho po vzpouře na východě ho porazili a zabili Vespasianovi vojáci 8 měsíců

Flaviovská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Flaviovská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Vespasianus
TITUS FLAVIUS VESPASIANUS
1. července 69
– 23. června 79
17. listopadu 9
23. června 79
získal trůn díky legiím na východě a v Podunají, s jejichž pomocí zdolal Vitellia, završil první židovskou válku, potlačil povstání Batavů na Rýně, po zničujícím „roce čtyř císařů“ všestranně konsolidoval říši, reformoval finanční systém a inicioval četné stavební projekty 10 let
Titus
TITUS FLAVIUS VESPASIANUS
24. června 79
– 13. září 81
30. prosince 39
13. září 81
Vespasianův starší syn, v Římě dokončil roku 80 Koloseum, Pompeje zasáhla devastující erupce Vesuvu roku 79 2 roky,
3 měsíce
Domitianus
TITUS FLAVIUS DOMITIANUS
14. září 81
– 18. září 96
24. října 51
18. září 96
Vespasianův mladší syn, opevnil hranice říše v Germánii, vedl války v Británii, potýkal se s Dáky, jako první se nechal oslovovat dominus et deus („pán a bůh“), autokratickým řízením státu popudil senát, padl za oběť palácovému spiknutí 15 let

Adoptivní císaři[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Adoptivní císaři.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Nerva
MARCUS COCCEIUS NERVA
18. září 96
– 27. ledna 98
8. listopadu 30
27. ledna 98
za císaře ho prohlásil senát, pokusil se o uvolnění poměrů, v zájmu upevnění své vratké pozice adoptoval populárního velitele Traiana 1 rok,
4 měsíce
Traianus
MARCUS ULPIUS NERVA TRAIANUS
28. ledna 98
– 8. srpna 117
18. září 53
8. srpna 117
adoptivní syn Nervy, římská říše za něho dosáhla své největší rozlohy, ve dvou válkách si podmanil Dácii a připojil ji k říši, anektoval Nabatejské království a přeměnil ho v provincii Arabii, vtáhl do parthské říše a vyplenil její hlavní město Ktésifón, připojil Arménii, Asýrii a Mezopotámii, ze získané kořisti nechal vybudovat četné stavby 19 let,
6 měsíců
Hadrianus
PUBLIUS AELIUS TRAIANUS HADRIANUS
11. srpna 117
– 10. července 138
24. ledna 76
10. července 138
adoptivní syn Traiana, po získání moci vyklidil území dobyté svým předchůdcem na východ od Eufratu, procestoval téměř všechny provincie říše, vymezil severní hranice Británie výstavbou Hadriánova valu, potlačil Bar Kochbovo povstání v Judeji 20 let,
11 měsíců
Antoninus Pius
TITUS AELIUS HADRIANUS ANTONINUS
10. července 138
– 7. března 161
19. září 86
7. března 161
adoptivní syn Hadriana, sídlil výhradně v Itálii, rozšířil zábor Británie vybudováním Antoninova valu, opuštěném krátce po jeho smrti, s výjimkou drobných střetů na hranicích se impérium těšilo míru a blahobytu 22 let,
8 měsíců
Marcus Aurelius
MARCUS AURELIUS ANTONINUS
7. března 161
– 17. března 180
26. dubna 121
17. března 180
adoptivní syn Antonina Pia, zpočátku vládl se svým bratrem Luciem Verem, proslul jako představitel filozofického směru stoicismu, bývá proto nazýván „filozofem na trůně“, větší část panování se potýkal s útoky barbarských kmenů během markomanských válek, říši zachvátil zhoubný antoniniánský mor, jemuž sám podlehl 19 let
Lucius Verus
LUCIUS AURELIUS VERUS
7. března 161
– březen (?) 169
15. prosince 130
březen (?) 169
adoptivní syn Antonina Pia, bratr Marcus Aurelius ho ustavil svým spolucísařem, vypravil se na východ proti parthské říši, po jejím vítězném završení zemřel zřejmě na mor 8 let
Commodus
MARCUS AURELIUS COMMODUS ANTONINUS
18. března 180
– 31. prosince 192
31. srpna 161
31. prosince 192
syn Marka Aurelia, po převzetí moci ukončil tažení proti Germánům na severu, přečkal spiknutí své sestry a skupiny senátorů, přejmenoval Řím na Colonii Commodianu, ztotožňoval se s Herkulem a vystupoval jako gladiátor, padl za oběť palácovému spiknutí 12 let,
9 měsíců

Občanská válka v letech 193 až 197[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rok pěti císařů.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Pertinax
PUBLIUS HELVIUS PERTINAX
1. ledna 193
– 28. března 193
1. srpna 126
28. března 193
dosadila ho pretoriánská garda, pokusil se obnovit uvolněnou kázeň, načež ho pretoriáni zavraždili 3 měsíce
Didius Julianus
MARCUS DIDIUS SEVERUS IULIANUS
28. března 193
– 1. června 193
133 nebo 137
1. června 193
získal trůn v dražbě uspořádané pretoriány, došlo ke vzpouře legií na Dunaji a v Orientu, což vyústilo v jeho sesazení a popravu 2 měsíce
Pescennius Niger
GAIUS PESCENNIUS NIGER
duben 193
– duben 194
mezi 135 až 140
duben 194
po Pertinakově smrti se prohlásil v Sýrii za císaře, přidaly se k němu východní provincie, podlehl Septimiu Severovi 1 rok
Clodius Albinus
DECIMUS CLODIUS SEPTIMIUS ALBINUS
193
– 19. února 197
kolem 150
19. února 197
spojil se se Septimiem Severem, jenž mu přiznal titul caesara, posléze se proti němu vzbouřil, po porážce v Galii spáchal sebevraždu 4 roky

Severovská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Severovská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Septimius Severus
LUCIUS SEPTIMIUS SEVERUS PERTINAX
9. dubna 193
– 4. února 211
11. dubna 145
4. února 211
s podporou dunajských legií povstal v Panonii proti Didiu Julianovi, po jeho sesazení zdolal Pescennia Nigra na východě, pak přemohl Clodia Albina na západě, zvítězil nad Parthy a zabral severní Mezopotámii, opíral se veskrze o armádu, zemřel v průběhu tažení v Británii 17 let,
10 měsíců
Caracalla
MARCUS AURELIUS SEVERUS ANTONINUS
4. února 211
– 8. dubna 217
4. dubna 188
8. dubna 217
starší syn Septimia Severa, nechal zavraždit vlastního bratra a spoluvládce Getu, vydal Constitutio Antoniniana, edikt udělující římské občanství všem mužským obyvatelům říše, válčil s Germány, během tažení proti Parthům padl za oběť spiknutí 6 let,
2 měsíce
Geta
PUBLIUS SEPTIMIUS GETA
4. února 211
– prosinec 211
7. března 189
prosinec 211
mladší syn Septimia Severa, vládl společně s bratrem Caracallou, který ho nechal zavraždit 10 měsíců
Macrinus[pozn. 1]
MARCUS OPELLIUS SEVERUS MACRINUS

společně s ním
Diadumenianus[pozn. 1]
8. dubna 217
– červen 218
164
červen 218
zosnoval komplot proti Caracallovi, pokusil se omezit platy vojáků zvýšené svým předchůdcem, po porážce s Parthy ho svrhlo nespokojené vojsko 1 rok,
2 měsíce
Heliogabalus
MARCUS AURELIUS ANTONINUS
16. května 218
– 11. března 222
204
11. března 222
vnuk Caracallovy tety, jeho vláda se vyznačovala sexuálními skandály a náboženskými kontroverzemi, svojí výstředností a zhýralostí si znepřátelil senát, lid i pretoriány, kteří ho zavraždili 3 roky,
10 měsíců
Alexander Severus
MARCUS AURELIUS SEVERUS ALEXANDER
13. března 222
– březen 235
1. října 208
březen 235
Heliogabalův bratranec a adoptivní syn, na řízení státu se značnou měrou podílely jeho babička a matka, s obtížemi zadržel expanzi novoperské sásánovské říše, jež na východě nahradila parthskou říši, při tažení proti Alamanům na Rýně ho zavraždili vlastní vojáci 13 let

Vojenští císaři[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Krize třetího století a Vojenští císaři.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Maximinus
GAIUS IULIUS VERUS MAXIMINUS
březen 235
– duben 238
172 nebo 173
duben 238
provolaly ho germánské legie, válčil s barbary na Rýně a Dunaji, během neúspěšné vzpoury Gordianů ho senát sesadil, vytáhl proto na Řím, jeho vojáci ho ale zavraždili 3 roky,
1 měsíc
Gordianus I.
MARCUS ANTONIUS GORDIANUS SEMPRONIANUS ROMANUS AFRICANUS
22. března 238
– 12. dubna 238
kolem 159
12. dubna 238
s podporou senátu prohlášen v Africe za císaře, po porážce svého syna Gordiana II. spáchal sebevraždu necelý 1 měsíc
Gordianus II.
MARCUS ANTONIUS GORDIANUS SEMPRONIANUS ROMANUS AFRICANUS
22. března 238
– 12. dubna 238
kolem 192
12. dubna 238
prohlášen za císaře společně s otcem Gordianem I., krátce nato padl v bitvě necelý 1 měsíc
Pupienus
MARCUS CLODIUS PUPIENUS MAXIMUS
22. dubna 238
– 29. července 238
kolem 165
29. července 238
senát ho ustavil proti Maximinovi, vládl společně s Balbinem, zavraždili ho pretoriáni 3 měsíce
Balbinus
DECIMUS CAELIUS CALVINUS BALBINUS
22. dubna 238
– 29. července 238
178
29. července 238
senát ho ustavil proti Maximinovi, vládl společně s Pupienem, zavraždili ho pretoriáni 3 měsíce
Gordianus III.
MARCUS ANTONIUS GORDIANUS
238
– únor nebo březen 244
20. ledna 235
únor či březen 244
vnuk Gordiana I., vládl nejprve společně s Pupienem a Balbinem, později sám pod dohledem matky a tchána, zemřel za nejasných okolností při tažení proti perské říši 6 let
Philippus Arabs
MARCUS IULIUS PHILIPPUS

společně s ním
Philippus mladší
244
– září či říjen 249
kolem 204
září či říjen 249
vojsko ho provolalo po smrti Gordiana III., oslavil tisíc let od založení Říma, padl v boji proti vzbouřeným dunajským legiím v čele s Deciem 5 let
Decius
GAIUS MESSIUS QUINTUS TRAIANUS DECIUS

společně s ním
Herennius Etruscus
249
– červen 251
kolem 201
červen 251
vzbouřil se proti Philippovi, pronásledoval křesťany, vypravil se proti Gótům útočícím zpoza Dunaje, avšak se svým synem Herenniem Etruskem zahynul v bitvě u Abrittu 2 roky
Trebonianus Gallus
GAIUS VIBIUS TREBONIANUS GALLUS

společně s ním
Hostilianus a
Volusianus
červen 251
– srpen 253
kolem 206
srpen 253
vojsko ho prohlásilo za císaře po zabití Decia, vládl nejprve společně se synem svého předchůdce Hostilianem a poté s vlastním synem Volusianem, zabili ho vlastní vojáci po vzpouře na dolním Dunaji 2 roky
Aemilianus
MARCUS AEMILIUS AEMILIANUS
srpen 253
– září či říjen 253
207 či 213
září či říjen 253
povstal proti Gallovi, nedlouho po uchopení moci podlehl Valerianovi necelé 3 měsíce
Valerianus
PUBLIUS LICINIUS VALERIANUS
253
– 260
mezi 190 a 200
po 260
získal trůn vítězstvím nad Aemilianem, svým spolucísařem ustavil syna Galliena, pronásledoval křesťany, vytáhl proti sásánovskému králi Šápúrovi I., v bitvě u Edessy upadl do perského zajetí, v němž zemřel 7 let
Gallienus
PUBLIUS LICINIUS EGNATIUS GALLIENUS
253
– 268
218
268
syn Valeriana, úspěšně čelil vpádům Germánů a několika uzurpátorům, na západě přesto vzniklo polonezávislé galské císařství v čele s Postumem, východ se po zajetí Valeriana vymkl kontrole, reformoval armádu, senátorům odňal přístup do velitelských funkcí, zavraždili ho vlastní důstojníci 15 let
Claudius Gothicus
MARCUS AURELIUS CLADIUS
268
– 270
10. května 213 či 214
270
pravděpodobně se podílel na smrti svého předchůdce, náležel k tzv. ilyrským císařům, dosáhl rozhodného vítězství nad Góty v bitvě u Naissu, zemřel na mor 2 roky
Quintillus
MARCUS AURELIUS CLAUDIUS QUINTILLUS
září (?) 270
– říjen či listopad 270
kolem 220
říjen či listopad 270
bratr Claudia Gothika, zemřel násilnou smrtí nedlouho po nabytí moci necelé 2 měsíce
Aurelianus
LUCIUS DOMITIUS AURELIANUS
270
– září 275
9. září 214
září 275
provolaly ho dunajské legie, zdolal Alamany a jiné barbarské kmeny, vyklidil Dácii, vítězstvím nad palmýrskou královnou Zenobií získal zpět východní provincie, podrobil si galské císařství, za což si vysloužil titul „obnovitel světa“ (Restitutor Orbis), zavraždili ho pretoriáni 5 let
Tacitus
MARCUS CLADIUS TACITUS
275
– červenec 276
kolem 200
červenec 276
za císaře ho prohlásil senát se souhlasem armády, zavraždili ho vlastní vojáci asi 9 měsíců
Florianus
MARCUS ANNIUS FLORIANUS
červenec 276
– září 276
kolem 210
září 276
nevlastní bratr Tacita, zemřel násilnou smrtí poté, co se vzbouřil Probus 2 měsíce
Probus
MARCUS AURELIUS PROBUS
276
– září či říjen 282
19. srpna 232
září či říjen 282
provolalo ho vojsko na východě, četnými vítězstvími nad barbary upevnil hranice na Rýně a Dunaji, ustál několik uzurpací, po vzpouře pretoriánského prefekta Cara ho zavraždili jeho muži 6 let
Carus
MARCUS AURELIUS CARUS
září či říjen 282
– červenec či srpen 283
kolem 224
červenec či srpen 283
ustaven za císaře v horním Podunají, za spoluvládce si určil syny Carina a Numeriana, zemřel za podivných okolností při úspěšném tažení proti Sásánovcům necelý 1 rok
Numerianus
MARCUS AURELIUS NUMERIUS NUMERIANUS
červenec či srpen 283
– listopad 284
kolem 253
listopad 284
mladší syn Cara, po smrti otce spravoval východní provincie, zřejmě ho zavraždil jeho pretoriánský prefekt 1 rok,
4 měsíce
Carinus
MARCUS AURELIUS CARINUS
283
– červenec 285
asi 250
červenec 285
starší syn Cara, spravoval západní provincie, zavraždil ho vlastní důstojník během bitvy proti Diocletianovi 2 roky

Dominát[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dominát.

Tetrarchie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Tetrarchie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Diocletianus
GAIUS AURELIUS VALERIUS DIOCLETIANUS
20. listopadu 284
– 1. května 305
kolem 244
kolem 312
zavedl systém „vlády čtyř“, zvaný tetrarchie, v rámci něhož řídil stát s dalšími třemi spolucísaři, posílil autokratický charakter císařství, dosáhl řady vítězství nad barbary, provedl četné reformy v hospodářství a armádě, rozšířil byrokratický aparát, reorganizoval administrativní členění říše, rozpoutal největší pronásledování křesťanů, později se vzdal trůnu 20 let,
5 měsíců
Maximianus
MARCUS AURELIUS VALERIUS MAXIMIANUS
1. dubna 286
– 1. května 305
kolem 250
červenec 310
Diocletianus ho učinil svým spolucísařem na západě, vedl tažení proti bagaudům v Galii a barbarům na Rýně a v severní Africe, abdikoval společně s Diocletianem, opakovaně se pokoušel získat zpět vládu, na příkaz Konstantina I. spáchal sebevraždu 19 let,
1 měsíc
Galerius
GAIUS GALERIUS VALERIUS MAXIMIANUS
1. května 305
– květen 311
(caesarem od 293)
mezi 250 a 260
květen 311
původně Diocletianovým caesarem, přes prvotní nezdar dosáhl drtivého vítězství nad Peršany, přesvědčil Diocletiana k pronásledování křesťanů, po jeho abdikaci nedokázal zachovat tetrarchii, před smrtí vydal edikt o toleranci křesťanství 6 let
Constantius I.
FLAVIUS VALERIUS CONSTANTIUS
1. května 305
– 25. července 306
(caesarem od 293)
kolem 250
25. července 306
původně Maximianovým caesarem, potlačil uzurpaci v Británii, vedl výpravy proti Germánům na Rýně, zemřel nedlouho po získání hodnosti augustus 1 rok,
3 měsíce
Severus
FLAVIUS VALERIUS SEVERUS
srpen 306
– 307
(caesarem od 305)
?
16. září 307
původně Constantiovým caesarem, po jeho smrti povýšil na augusta, během tažení proti vzbouřenému Maxentiovi ho opustilo vojsko, načež byl popraven necelý 1 rok
Maxentius
MARCUS AURELIUS VALERIUS MAXENTIUS
28. října 306
– 28. října 312
mezi 275 a 283
28. října 312
syn Maximiana, chopil se vlády v Římě, po vítězství nad Severem rozšířil svoji moc na celou Itálii a Afriku, padl v boji proti Konstantinovi I. 6 let
Maximinus Daia
GAIUS GALERIUS VALERIUS MAXIMINUS
1. května 310
– 313
(caesarem od 305)
20. listopadu 275 či 285
313
původně Galeriovým caesarem, již před jeho skonem začal užívat titul augustus, podlehl Liciniovi a záhy poté zemřel 3 roky
Licinius
GAIUS VALERIUS LICINIANUS LICINIUS

společně s ním
Valerius Valens a
Martinianus
11. listopadu 308
– 18. září 324
kolem 265
325
Galerius ho ustavil za augusta proti Maxentiovi, přemohl Maximina a opanoval východ, Konstantin I. ho dvakrát porazil, zbavil vlády a nechal popravit 15 let,
10 měsíců

Konstantinovská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Konstantinovská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Konstantin I.
FLAVIUS VALERIUS CONSTANTINUS
25. července 306
– 22. května 337
27. února mezi 272 a 285
22. května 337
syn Constantia I., provolalo ho vojsko po otcově smrti, v bitvě u Milvijského mostu zdolal Maxentia, po vítězství nad Liciniem dosáhl samovlády, ukončil perzekuci křesťanů vydáním ediktu milánského, přiklonil se ke křesťanství, podporoval církev a svolal první ekumenický koncil, založil Konstantinopol – nové hlavní město impéria, pokračoval v Diocletianových reformách správy, armády a hospodářství 30 let,
10 měsíců
Konstantin II.
FLAVIUS CLAUDIUS CONSTANTINUS
22. května 337
– 340
únor 317
340
syn Konstantina I., po smrti otce mu připadla Británie, Galie a Hispánie, nečekaně zaútočil na Constantovu doménu, avšak padl v boji 3 roky
Constans
FLAVIUS IULIUS CONSTANS
22. května 337
– 350
mezi 320 a 323
350
syn Konstantina I., spravoval Itálii, Afriku a Illyricum, odvrátil útok svého bratra Konstantina II. a získal jeho doménu, byl odpůrcem křesťanské hereze ariánství, svrhl ho a zabil uzurpátor Magnentius 13 let
Constantius II.
FLAVIUS IULIUS CONSTANTIUS
22. května 337
– 3. listopadu 361
7. srpna 317
3. listopadu 361
syn Konstantina I., spravoval východní provincie, vedl dlouhou a nerozhodnou válku s perskou říší, podporoval ariánství, vítězstvím nad Magnentiem získal vládu nad celým impériem, svému bratranci Julianovi svěřil správu Galie, zemřel nedlouho po Julianově vzpouře 24 let,
5 měsíců
Julianus
FLAVIUS CLAUDIUS IULIANUS
3. listopadu 361
– 26. června 363
(caesarem od 355)
331
26. června 363
synovec Konstantina I., jeho bratranec Constantius ho jako caesara pověřil obranou Galie, zvítězil nad Alamany v bitvě u Argentorate, vzbouřil se proti Constantiovi, po jehož smrti dosáhl samovlády, přechodně obnovil pohanství, padl v boji při výpravě proti perské říši 1 rok,
8 měsíců
Jovianus[pozn. 2]
FLAVIUS IOVIANUS
26. června 363
– 17. února 364
331
17. února 364
vojsko ho v perské říši prohlásilo za císaře, odmítl pohanství a vrátil se ke křesťanství 8 měsíců

Valentiniánská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Valentiniánská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Valentinianus I.
FLAVIUS VALENTINIANUS
26. února 364
– 17. listopadu 375
321
17. listopadu 375
vojsko ho zvolilo po smrti Joviana, ujal se správy západních provincií, východní svěřil bratru Valentovi, energicky bránil a opevňoval hranice Galie před útoky barbarů, podnikal tažení na Rýně i Dunaji 11 let,
9 měsíců
Valens
FLAVIUS IULIUS VALENS
28. března 364
– 9. srpna 378
328
9. srpna 378
Valentinianův bratr, brzy po získání trůnu čelil nebezpečné uzurpaci, vedl výpravy za Dunaj a proti Persii, podporoval ariánství, přišel o život v bitvě u Adrianopole proti Vizigótům 14 let,
4 měsíce
Gratianus
FLAVIUS GRATIANUS
17. listopadu 375
– 25. srpna 383
18. dubna 359
25. srpna 383
starší syn Valentiniana I., vládl na západě společně s bratrem Valentinianem II., přestal užívat tradiční pohanský titul pontifex maximus, zavraždili ho během vzpoury Magna Maxima 7 let,
9 měsíců
Valentinianus II.
FLAVIUS VALENTINIANUS
22. listopadu 375
– 15. května 392
371
15. května 392
mladší syn Valentiniana I., nastoupil ve čtyřech letech, nacházel se pod vlivem své matky a germánského generála Arbogasta, po vpádu Magna Maxima do Itálie uprchl na východ, s pomocí Theodosia I. získal zpět trůn, zemřel násilnou smrtí 16 let,
6 měsíců

Theodosiovská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Theodosiovská dynastie.
Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Theodosius I.
FLAVIUS THEODOSIUS
19. ledna 379
– 17. ledna 395
11. ledna 347
17. ledna 395
Gratianus ho ustavil za císaře na východě, dovolil Vizigótům, aby sídlili jako foederati na římském území, povýšil křesťanství na státní náboženství, potlačil uzurpaci Magna Maxima, vítězstvím v bitvě u Frigidu nad Arbogastem dosáhl jako poslední císař samovlády, jeho smrtí došlo k trvalému rozdělení impéria na západořímskou a východořímskou říši 16 let
Arcadius
FLAVIUS ARCADIUS

VÝCHOD
leden 395
– 1. května 408
377
1. května 408
Theodosiův starší syn, namísto něho vykonávali vládu civilní hodnostáři a jeho manželka, Vizigóti vydrancovali balkánské provincie, barbaři se pokusili získat moc v Konstantinopoli 13 let,
3 měsíce
Honorius
FLAVIUS HONORIUS

ZÁPAD
23. ledna 395
– 15. srpna 423
9. září 384
15. srpna 423
Theodosiův mladší syn, řízení státu přenechal polobarbarskému vojevůdci Stilichonovi a generálu Constantiovi, Alani, Vandalové a Svébové překročili Rýn a vtáhli do Hispánie, Británie odpadla od říše, Vizigóti pod vedením Alaricha vyplenili Řím a poté byli usazeni v Galii 28 let,
7 měsíců
Theodosius II.
FLAVIUS THEODOSIUS

VÝCHOD
1. května 408
– 28. července 450
10. dubna 401
28. července 450
Arcadiův syn, moc třímali vysocí státní úředníci a císařovi příbuzní, Konstantinopol byla obehnána mohutnými theodosiánskými hradbami, vyšla sbírka římského práva zvaná Codex Theodosianus, církev a říši štěpily závažné dogmatické spory, Hunové zdevastovali balkánské provincie a vynutili si placení vysokého tributu 42 let,
3 měsíce
Constantius III.
FLAVIUS CONSTANTIUS

ZÁPAD
8. února 421
– 2. září 421
?
2. září 421
manžel Honoriovy sestry, dlouholetý faktický vládce Západu, který zemřel nedlouho poté, co se stal spolucísařem svého švagra 7 měsíců
Joannes

ZÁPAD
27. srpna 423
– květen 425
?
květen či červen 425
po Honoriově smrti prohlášen v Itálii za císaře, svrhlo ho vojsko vyslané z Východu 1 rok,
9 měsíců
Valentinianus III.
FLAVIUS PLACIDIUS VALENTINIANUS

ZÁPAD
23. října 425
– 16. března 455
2. července 419
16. března 455
syn Constantia III., nastoupil na trůn v šesti letech, vládu vykonávala nejprve jeho matka, později generál Aetius, jenž v bitvě na Katalaunských polích odrazil vpád Hunů vedených Attilou, Vandalové obsadili Afriku, zemřel násilnou smrtí poté, co zavraždil Aetia 29 let,
5 měsíců
Marcianus
FLAVIUS MARCIANUS

VÝCHOD
25. srpna 450
– 27. ledna 457
kolem 390
27. ledna 457
švagr Theodosia II., svolal chalkedonský koncil, vedoucí k odsouzení monofyzitismu v Egyptě a Sýrii, jeho panování se vyznačovalo mírem a prosperitou, odmítl platit Hunům tribut, ve státní pokladně zanechal značné finanční rezervy 6 let,
5 měsíců

Poslední západní císaři[editovat | editovat zdroj]

Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Petronius Maximus
FLAVIUS PETRONIUS MAXIMUS
17. března 455
– 31. května 455
kolem 396
31. května 455
zřejmě dal zavraždit svého předchůdce, potom se oženil s jeho manželkou, zabil ho dav krátce předtím, než Vandalové v čele s Geiserichem vyplenili Řím 2 měsíce
Avitus
EPARCHIUS AVITUS
9. či 10. července 455
– 17. či 18. října 456
mezi 385 a 395
457
s podporou Vizigótů prohlášen v Galii za císaře, brzy po nabytí moci ho sesadilo vojsko v Itálii 1 rok,
3 měsíce
Maiorianus
IULIUS VALERIUS MAIORIANUS
1. dubna 457
– 2. srpna 461
kolem 420
7. srpna 461
získal trůn s pomocí germánského generála Ricimera, pokusil se konsolidovat západní říši, vytáhl do jižní Galie a Hispánie, plánovanou expedici do Afriky zmařili Vandalové zničením invazní floty, Ricimer ho dal popravit 4 roky,
4 měsíce
Libius Severus 19. listopadu 461
– 14. listopadu 465
?
14. listopadu 465
Ricimerova loutka, zemřel za nejasných okolností 4 roky
Anthemius
PROCOPIUS ANTHEMIUS
12. dubna 467
– 11. července 472
kolem 420
11. července 472
dosazen s pomocí Východu a se souhlasem Ricimera, ve spolupráci s Leonem I. podnikl neúspěšnou výpravu proti Vandalům do severní Afriky, obdobně skončilo tažení proti Vizigótům v Galii, podlehl Ricimerovi, který ho nechal popravit 5 let,
3 měsíců
Olybrius
ANICIUS OLYBRIUS
11. července 472
– říjen či listopad 472
?
říjen či listopad 472
Ricimer ho učinil svým loutkovým císařem asi 4 měsíce
Glycerius březen 473
– červen 474
?
po 480
císařem ho ustavil Ricimerův nástupce, ztratil moc po příchodu Julia Nepota do Itálie 1 rok,
3 měsíce
Julius Nepos červen 474
– 28. srpna 475
?
480
zmocnil se vlády s podporou Východu, v důsledku vzpoury vojska uprchl do Dalmácie, kde setrval až do své smrti 1 rok,
2 měsíce
Romulus Augustus 31. října 475
– 4. září 476
? na trůn ho jako nedospělého dosadil jeho otec, fakticky vládl pouze Itálii, sesadil ho barbarský velitel Odoaker, jeho svržením došlo k zániku západořímské říše 10 měsíců

Východní císaři v letech 457 až 565[editovat | editovat zdroj]

Portrét Jméno Vláda Narození a úmrtí Poznámka Délka vlády
Leon I.
FLAVIUS VALERIUS LEO
7. února 457
– 18. ledna 474
kolem 401
18. ledna 474
císařem ho učinil barbarský vojevůdce Aspar, vyslal ohromnou flotu do severní Afriky proti Vandalům, nicméně výprava skončila katastrofální porážkou, spojil se s Isaury a jejich vůdcem Zenonem, aby vyvážil germánský vliv v armádě, nechal zavraždit Aspara 16 let,
11 měsíců
Leon II.
FLAVIUS LEO
18. ledna 474
– 17. listopadu 474
467
17. listopadu 474
vnuk Leona I., svým spolucísařem ustavil svého otce Zenona, brzy poté, v sedmi letech zemřel 10 měsíců
Zenon
FLAVIUS ZENO
9. února 474
– 9. dubna 491
?
9. dubna 491
otec Leona II., přečkal opakované vojenské vzpoury a spiknutí, v úvodu vlády ho Basiliskos donutil přechodně opustit Konstantinopol, čelil Ostrogótům plenícím Balkán, posléze je přiměl k odchodu do Itálie, pokusil se o kompromis s monofyzity, což vyústilo v akakiánské schizma s papežem 17 let,
2 měsíce
Basiliscus
FLAVIUS BASILISCUS
9. ledna 475
– srpen 476
? švagr Leona I., vypudil z trůnu Zenona, jenž ho ale záhy svrhl a nechal zavraždit 1 rok,
7 měsíců
Anastasius I.
FLAVIUS ANASTASIUS
11. dubna 491
– 9. července 518
kolem 430
9. července 518
za císaře ho ustavila vdova po Zenonovi, potlačil Isaury, provedl četné administrativní reformy, zdokonalil daňovou soustavu, válčil s perskou říší, opevnil východní hranici, inklinoval k monofyzitismu, což vedlo k opakovaným vzpourám na Balkáně, ve státní pokladně zanechal obrovské peněžní prostředky 27 let,
3 měsíce
Justinus I.
FLAVIUS IUSTINUS
červenec 518
– 1. srpna 527
kolem 450
1. srpna 527
chopil se trůnu po smrti svého předchůdce, ukončil akakiánské schizma a pronásledoval monofyzity 9 let
Justinianus I.
FLAVIUS PETRUS SABBATIUS IUSTINIANUS
1. srpna 527
– 14. listopadu 565
kolem 482
14. listopadu 565
synovec a adoptivní syn Justina I., vybudoval v Konstantinopoli chrám Hagia Sofia, podnítil kodifikaci římského práva, známou jako Corpus iuris civilis, pokusil se o obnovu říše (renovatio imperii), přičemž si podmanil království Vandalů v Africe a Ostrogótů v Itálii, jeho záměry narušila drastická epidemie moru, později se zapletl do vyčerpávajících válek s perskou říší a na Apeninském poloostrově 38 let,
3 měsíce

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Nepatří k severovské dynastii.
  2. Nepatří ke konstantinovské dynastii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 1997. ISBN 3-406-42727-8
  • DEMANDT, Alexander. Geschichte der Spätantike: das römische Reich von Diocletian bis Justinian, 284-565 n. Chr. München: C.H. Beck, 1998. ISBN 3-406-44107-6
  • GRANT, Michael. Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
  • CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-36316-4
  • KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]