Rok čtyř císařů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Rok čtyř císařů - bylo po sobě jdoucích 12 měsíců mezi červnem 68 n. l. a červencem 69 n. l. Během této doby se ve funkci císaře (princeps) římského imperia (Imperium Rōmānum) vystřídali čtyři vládci.

Rok 68 našeho letopočtu byl rokem vynucené sebevraždy císaře Nerona. Po Neronově smrti následovala krátká vláda Servia Sulpicia Galby a po jeho zavraždění v lednu 69 občanská válka mezi několika pretendenty trůnu (nejprve mezi Othonem a Vitelliem, později mezi Vitelliem a Vespasianem). Koncem roku 69 se jako nový císař prosadil Vespasianus, zakladatel flaviovské dynastie (vládla v římské říši v letech 6996).

Císaři roku 69[editovat | editovat zdroj]

Galba (68 – leden 69)[editovat | editovat zdroj]

Bronzový sestercius s podobiznou Galby

Pouhých 7 měsíců vládnoucí Galba byl v době svého prohlášení císařem již starý muž. Proslul jako neobyčejný jedlík, a milovník mnoha mužů, z nichž si s oblibou vybíral "jedince zvláště silné a plně vyzrálé."[1] V roce 68 byl místodržitelem v provincii Hispania Tarraconensis. Třetího dubna se nechal ve městě Carthago Nova prohlásit císařem, senát jej potvrdil. Z důvodu finanční krize státní kasy požadoval vrácení 2,2 miliard sesterciů, které Neron daroval. Tento požadavek vyvolal vůči jeho osobě nevoli nově dosazených úředníků, vojáků a obyvatel. Galbovi bylo v roce 68 již 73 let[1] a neměl syna, senát na něj vyvíjel značný tlak, aby nějakého adoptoval. Když Galba rozhodoval o svém nástupci, byl proti adopci Marca Salvinia Othona a přiklonil se ke Calpuniu Pisonovi. To ovšem rozzuřilo nejnergičtejšího důstojníka, který s Galbou přitáhl ze Španělska, Othona. Patnáctého ledna 69 šli Otho spolu s Galbou obětovat do Apollónova chrámu, odkud však Otho rychle vyklouzl a vrátil se do tábora prétoriánů. Když Galba vyšel z chrámu, setkal se s Othonovými jezdci, kteří mu usekli hlavu, aniž by mu kterýkoliv z přihlížejících pomohl. Otho se následně nechal prohlásit císařem.

Otho (leden 69 – duben 69)[editovat | editovat zdroj]

Otho se tedy k moci dostal za pomoci neskrývaného krveprolití dne 15. ledna roku 69. Záhy dal zavraždit původního Galbova kandidáta na následovnictví, Pisona. Své nástupnictví, stejně jako krvavé pozdvižení, které k němu vedlo, obhajoval přátelskými pouty s Neronem[2], dal znovu postavit Neronovy sochy, což zafungovalo u obyvatel Říma i u Senátu, který jej s nevolí potvrdil císařem. Více armád z Germanie a Británie ale podporovalo Aula Vitellia, o generaci staršího vojenského velitele. Otho se svým vojskem proti Vitelliovy vytáhl do údolí Pádu, 14. dubna však utrpěl porážku v bitvě u města Cremony[2]. Druhý den po porážce spáchal po 95 dnech vlády Otho sebevraždu.

Vitellius

Vitellius (duben 69 – prosinec 69)[editovat | editovat zdroj]

Vitellius velel dolnogermánské armádě a rezidenci měl pravděpodobně v Kolíně nad Rýnem. Ihned po zavraždění Galby využil situace a nechal se germánskými legiemi prohlásit císařem, senát jej však uznal až druhý den po Othonově smrti. Krátce po převzetí moci se proti němu zvedl velký odpor, v té době již se moci domáhat Vespasian. Ten sice původně plánoval vyrazit do Alexandrie a odříznout dodávky obilí do Říma, což by Vitellia zcela zbavilo podpory tamního obyvatelstva, mezitím se však k němu přihlásily dunajské jednotky a v pozdním odpolední 24. 10. rozprášily Vitelliova vojska u Cremony, na stejném místě, kde předtím Vitellius porazil Othona. Samotná Cremona byla vydrancována, hořela po 4 dny[2]. V polovině roku byl svými jednotkami v Judei prohlášen císařem Vespasián. Vitellius byl 20. prosince roku 69 vyhnán z úřadu a zabit. Nejprve mu římský lid na krk vložil smyčku, pak jej polonahého vlekl po Via Sacra a vyčítali mu tělesné vady (byl příliš vysoký, od vína měl brunátnou tvář a otylé břicho). Na gemonských schodech byl potom četnými ranami dobyt a hákem vlečen do Tiberu[1].

Vespasianus

Vespasianus (69 – 79)[editovat | editovat zdroj]

Vespasián ukončil zmatky roku čtyř císařů. Zpočátku podporoval Galbu, ale později dokázal úspěšně na svou stranu dostat vojska, aby vzdoroval jak Othovi tak Vitelliovi a mohl se sám nechal provolat císařem. Po smrti Vitellia se v říši dokázal prosadit a založil dynastii Flaviovců. V tom mu nemálo pomohla vojenská kampaň vedená jeho synem Titem v Judei. Ve chvíli, kdy byl provolán císařem, přebýval Vespasian v Alexandrii, k návratu do Říma, v němž se po zmatích trojí předchozí války nemohl nadít dobrého zacházení, potřeboval vojenský triumf. Svou jízdu do Říma tedy odložil až na rok 70 a na Tita naléhal, aby dobyl Jeruzalém. Trestná výprava proti židovskému povstání přerostla v intenzivní obléhání a následné zničení Jeruzaléma. Naprostá porážka Židů měla Vespasiana ozdobit auerolou vítězného vůdce,díky níž by mohl obhájit své uchopení moci[2]. Židé tedy byli nejen poraženi, ale Jeruzalém byl srovnán se zemí a porážka do té doby tolerovaného židovského národa byla prezentována jako "vítězství nad židovstvím". Martin Goodman od tohoto okamžiku datuje počátky démonizace Židů, která se táhla po další staletí[2]. Vespasián se počátkem roku 70 vrátil do Říma, aby zde "oslavil triumf nad Židy"[1]. Oproti jeho předchůdcům se mu podařilo prosadit množství politických a infrastrukturálních opatření. Zlepšil stav římské státní kasy. Jeho synové Titus a Domitián se stali jeho nástupci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SUETONIUS, Gaius, Tranquillus. Životopis dvanácti císařů. Praha : Svoboda, 1998.  
  2. a b c d e GOODMAN, Martin. Řím a Jeruzalém: Střet starověkých civilizací. Praha : Rybka Publishers, 2007. S. 357.  

Související články[editovat | editovat zdroj]