Pompeje

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o starověkém městě na území dnešního města Pompei. Další významy jsou uvedeny na stránce Pompeje (rozcestník).
Pompeje
Pompeii
Pompeji Forum2158.jpg
Poloha
Souřadnice
Stát ItálieItálie Itálie
Pompeje
Pompeje
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel ~20 000 (79)
Správa
Vznik 6. století př. n. l.
Oficiální web www.pompeiisites.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fórum v Pompejích

Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) byly starověké město v oblasti metropolitního města Neapole. Staly se jedním ze starořímských měst v Neapolském zálivu v císařské provincii Italia (dnes region Kampánie, Itálie), která byla roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Nedaleko trosek starověkých Pompejí se nachází současné město Pompei.

Spolu s Pompejemi byla zničena města Herculaneum, Stabie, Oplontis a Boscoreale. Jejich znovuobjevení způsobilo Evropě kulturní šok. Všudypřítomnost erotického umění doslova převrátila dosavadní pohled na antickou kulturu. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil nám tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel. Právě všudypřítomná erotika vedla tehdejší historiky k naivním pokusům prohlásit obě města, či alespoň domy, ve kterých se erotika nacházela (což byly téměř všechny), za nevěstince. V této souvislosti se také objevily zkazky o „Božím trestu“ seslaném na Pompeje. Podle soudobého poznání se však Pompeje nijak neodlišovaly od jiných antických měst.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pompeje pod zataženou oblohou

Založení a raná historie[editovat | editovat zdroj]

Město bylo založeno v 7. století př. n. l. kmenem Osků na hřbetu staré vulkanické lávy v ústí řeky Sarno, které již v té době bylo užíváno jako přístav řeckými a fénickými mořeplavci. Zpočátku bylo město pod vlivem řeckým, řečtí obchodníci využívali jeho strategické polohy na cestě mezi řeckými osadami v Paestu a Cumae. Řecká kultura a obchod postupně asimilovaly a nahradily původní oská společenství. Jméno města bylo odvozeno od oského slova pope – pět, což pravděpodobně dokládá, že se v Pompejích nacházelo pět odlišných etnických skupin.[1] Mezi lety 525 př. n. l. až 474 př. n. l. bylo město pod etruským vlivem. V roce 474, kdy bylo etruské vojsko poraženo v bitvě u Syrakus, doba koexistence Řeků a Etrusků v oblasti Pompejí skončila, okolo města v té době vznikla silná hradba z lávových bloků obložených zvnějšku kvádry sarnského vápence. V 5. století př. n. l. bylo celé území dnešní Kampánie dobyto Samnity, z té doby pocházejí samnitská pohřebiště nalezená u Herkulánské a Stabijské brány.

Římané[editovat | editovat zdroj]

Od roku 310 př. n. l. bylo město pod římským vlivem. Na rozdíl od většiny kampánských měst Pompeje totiž respektovaly smlouvu s Římem, čímž se postavily na odpor épeirskému králi Pyrrhovi a v roce 216 i Hannibalovi. Pompeje se zapojily do vzpoury měst Kampánie proti Římu v roce 89 př. n. l., ale Sullovo vojsko vzpouru potlačilo (stopy po ostřelování hradeb jsou dodnes patrné).[1] Město bylo zbaveno práv a stala se z něj kolonie Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum. Událost byla oslavena stavbou Venušina chrámu na jihovýchodu města, který střežil cestu vedoucí do města od ústí řeky Sarno. Z té doby pochází tzv. druhý styl nástěnného malířství, fakt, že například Faunův dům si podržel dekorace prvního stylu ukazuje, že Samnité si své vlastnictví i po vítězství římanů udrželi.[1] Město nadále zůstalo důležitým obchodním místem pro zboží dopravené po moři a dále posílané do Říma nebo na jih po nedaleké Via Appia a díky tomu je 1. století našeho letopočtu obdobím největšího rozvoje města.

Vkus Říma ukázaly radikální změny v uspořádání veřejných budov. Staré Trojúhelníkové fórum se stalo součástí divadelního komplexu. Bylo postaveno malé, kryté divadlo (ódeion), kde se hrály hry v latině, ve velkém otevřeném divadle se nadále hrálo v jazyce Osků.[1] Vznikly nové lázně (Lázne u Fóra), starší Stabijské lázně byly přestavěny. Chrám na severní straně fóra byl přestavěn tak, aby vyhovoval kultu kapitolské trojice JupiterJunoMinerva. Capitolinum bylo v římských městech pokládáno za transpozici hlavních státních božstev uctívaných v chrámu na římském Kapitolu. Největší stavbou římské doby byla však stavba amfiteatru, datovaná do roku 70 př. n. l. Staré tržiště se stalo Fórem, bylo vydlážděné bílým vápencem a uzavřené pro vozovou dopravu. Do Pompejí byl zaveden nový vodovod a v nejvyšší část města u Vesuvské brány byla postavena vodárenská věž, z níž vedly olověné trubky k 41 veřejným kašnám ve městě.

Velké zemětřesení roku 62 n. l.[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. února 62 zničilo prudké zemětřesení přibližně 60 % města. Město bylo v krátkém čase znovu vystavěno, pravděpodobně ještě zdobněji a bohatěji než předtím, některé veřejné i soukromé stavby však byly opraveny jen zčásti, případně nebyly opraveny vůbec. Při zemětřesení bylo například těžce poškozeno Fórum, na němž se ovšem Capitolinum a Basilica do zničení města v roce 79 n. l. nedočkaly opravy, Capitolinum dokonce sloužilo jako kamenická dílna.[1] Zemětřesení způsobilo sociální nepokoje (město zůstalo předtím nedotčené mocenskými boji, které předcházely Augustově vládě), Vespasian byl nucen poslat do města jednoho ze svých úředníků, Suedia Clementa, aby obnovil pořádek.

Vesuv pohřbívá město[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Erupce Vesuvu (79).

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý a znepokojivým signálům nevěnovali pozornost, pravděpodobně je nespojovali s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu a ani zemětřesení roku 62 n.l. je nevarovalo. Na začátku října roku 79 n.l. vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné. Katastrofa nastala s velkou pravděpodobností 24. října[2] 79 n.l. (nebo i o něco později; podle dřívějších názorů pak 24. srpna), kdy došlo ke dva dny trvající erupci.

První fází erupce byl vlastní výbuch (asi ve 13 hodin) následovaný deštěm pemzy (lapilli) trvajícím asi 18 hodin, který ještě dovolil většině obyvatel uniknout. Tato domněnka vyplývá z okolnosti, že na místě bylo dosud nalezeno jen asi 1150 těl a poměrně málo cenností; většina uprchlíků je pravděpodobně odnesla s sebou. Naopak u mnoha ostatků nešťastných opozdilců se vyskytly klenoty, mince a stříbrné předměty.

Někdy v noci nebo začátkem následujícího dne se objevily pyroklastické proudy, které úplně nebo částečně zničily vše, co jim stálo v cestě, zahubily zbývající obyvatelstvo a změnily krajinu včetně pobřeží. Pompeje samotné byly pyroklastickými proudy přímo zasaženy několikrát, již první způsobil okamžitou smrt i lidem ukrytým v budovách (výsledky studie publikované v roce 2010 ukázaly, že dokonce ve vzdálenosti 10 km od od pyroklastického proudu horkého 250 °C byla díky větru teplota dostatečná záhubě lidí). K večeru druhého dne erupce skončila a zůstal jen slabý opar, kterým prosvítalo slunce. Prostor Pompejí zůstal pokryt dvanácti různými vrstvami tefry o cekové tloušťce kolem 6 metrů, ze kterých vyčnívaly zbytky vyšších budov (je vhodné poznamenat, že zánik Herkulanea proběhl odlišně). Následující erupce Vesuvu v letech 471–473 a 512 přidaly další vrstvy.

Nejasnosti kolem přesného data katastrofy[editovat | editovat zdroj]

Roku 1508 vyšel tiskem První dopis Plinia Mladšího Tacitovi. Plinius mladší, v době erupce Vesuvu roku 79 n.l. sedmnáctiletý, byl jejím očitým svědem, a v tomto (a zejména v Druhém dopisu) podrobně popsal její průběh. Dopis vznikl 25 let po události a vyplývalo z něj, že k erupci mělo dojít 24. srpna, toto datum bylo po následujících téměř pět set let po uvedeném tisku bráno jako jisté. Púvodní dopis je znám pouze z opisů opakovaných napříč staletími, v jejichž průběhu vznikly nepřesnosti a existuje tudíž několik částečně odlišných verzí, které nevylučovaly ani pozdější datum (až 23. listopadu), což se v současnosti ukazuje jako velmi pravděpodobné.

O pozdějším datu erupce svědčí přímé i nepřímé důkazy. V roce 2018 byl objeven nápis psaný dřevěným uhlem, který obsahuje datum 17. října, a musel tedy vznikout před erupcí. Mezi mincemi nalezenými v Domě zlatého náramku (Casa del Bracciale d'oro, House of the Golden Bracelet) byla i jedna, která nemohla být ražena dříve nežli v září 79.

Pochybnosti o srpnu jakožto měsíci erupce ovšem vznikly již těsně před koncem 18. století, neboť pozůstatky čerstvého ovoce a zeleniny v obchodech odpovídaly říjnovému sortimentu a naopak letní ovoce typické pro srpen se prodávalo již v sušené nebo konzervované formě. V městě Oplontis byly nalezeny plody kaštanů, které nedozrávají dříve než v polovině září. Rovněž byly objeveny amfory původně s vínem, již zapečetěné a připravené k distribuci, což nelze očekávat dříve než před koncem října.

Další podporu pro podzimní erupci lze najít ve skutečnosti, že někteří lidé pohřbení v popelu na sobě měli teplejší oděv než lehké letní oblečení typické pro srpen, například v listopadu roku 2020 byly zjištěny oděvy z poměrně silné vlněné látky.

Záchranné práce[editovat | editovat zdroj]

Císař Titus jmenoval dva bývalé konzuly, kteří měli zorganizovat pomoc, přičemž věnoval velké množství peněz z císařské pokladnice na pomoc obětem. Pompeje navštívil krátce po erupci a znovu následující rok, ale na obnově Pompejí ani jiných míst v Kampánii se již nikdy nezačalo pracovat.[3] Ihned po katastrofě byly do zasypaných Pompejí vyslány záchranné vojenské jednotky. Ty se pravděpodobně orientovaly podle zbytků zdí a střech, které místy dosud vyčnívaly. Záchranáři po sobě zanechali nápisy na zdech, které při hloubení odkryli „Tady jsme pronikli dovnitř“ či „Tady jich bylo padesát, stále leží, kde byli[3] Když se ukázalo, že ve městě nikdo nepřežil, pozornost se zřejmě obrátila k cenným materiálům a sochám na Fóru (zmizely dlažby, sochy a mramorová obložení). Odnášeli je pravděpodobně jak jejich majitelé, tak i zloději; využívali ve značné míře tunelů. Archeologové v Pompejích také našli jen malé množství peněz a domácích potřeb.[3]

Ztraceno na šestnáct století[editovat | editovat zdroj]

Dekorativní freska: Europa a býk

Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860 se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli.

Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku. Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem.

Terentius Neo s manželkou

Objevují se spekulace, že Fontana původně odkryl některé ze slavných erotických fresek, a poté je, s ohledem na cudnost běžnou v té době, znovu zakryl ve snaze o archeologickou cenzuru. Tento názor je podpořen záznamy pozdějších archeologů, kteří měli pocit, že místa, na kterých pracují, byla v minulosti navštívena a znovu zakryta.

Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel (1 000 ). Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody a lázněmi.

Zemětřesení, sesuvy země a škody způsobené sopkou[editovat | editovat zdroj]

Tichá ulice v Pompejích

Jedním z hlavních směrů současných výzkumů je zkoumání staveb, které se v době erupce právě rekonstruovaly (pravděpodobně po zemětřesení v roce 63). Některé staré a poškozené malby mohly být zakryty novými a vědci se nyní snaží za pomoci moderních přístrojů objevit alespoň stín dlouho skrytých fresek. Důvodem, proč byly některé stavby opravovány ještě 17 let po zemětřesení, byla zvyšující se frekvence malých otřesů, které nakonec vyústily v erupci.

Většina archeologických prací se zastavila v úrovni ulice v roce 79. Zemní práce ve staré části města a hloubkové vrty však zjevily vrstvy usazeného sedimentu, který naznačuje, že již před rokem 79 byla oblast zasažena přírodními katastrofami.

Na vrstvě lávového podloží pod městem byly nalezeny tři vrstvy sedimentu. V těchto vrstvách vědci nalezli kosti zvířat, úlomky keramiky a otisky květin. Pomocí radiokarbonové metody datování vědci určili stáří první vrstvy do 8. století př. n. l., přibližně do doby založení města. Další dvě vrstvy jsou odděleny obdělanou půdou a kamennými silnicemi a jejich vznik se datuje do 4. století a 2. století př. n. l. Za vznikem těchto sedimentů se skrývají patrně rozsáhlé sesuvy půdy vlivem extrémních srážek. (Senatore, et al., 2004)

Geologové se snažili pomocí magnetické charakteristiky kamenů z Pompejí určit teplotu pyroklastické vlny, která pohřbila město. Pokud roztavená láva tuhne, magnetické minerály v ni obsažené se orientují shodně s zemským magnetickým polem. Pokud je materiál zahřát nad určitou teplotu, známou jako Curieho teplota, magnetické pole může být změněno nebo úplně zrušeno.

Analýza přibližně 200 vulkanických kamenů a nálezů (např. střešní tašky) ukázala, že u vrcholu sopky měl mrak teplotu kolem 850 °C a než dosáhl města, ochladl na 350 °C. Většina zkoumaných materiálů byla vystavena teplotě mezi 240 °C a 340 °C. Na některých místech byla teplota ještě nižší, kolem 180 °C (Cioni, et al., 2004).

Jedinečný pohled[editovat | editovat zdroj]

Zachované fresky nabízejí jedinečný pohled na kulturu starověkého města

Každopádně nám město nabízí pohled na život v 1. století. V této době byly Pompeje velmi živým místem a můžeme zde nalézt i ty nejmenší detaily o každodenním životě. Například na podlaze jednoho z domů (Siricova domu) nalezneme nápis Salve, lucru („Vítejte, peníze“, přesněji „Vítej, zisku“), patrně v humorném smyslu. V tomto domě sídlila obchodní společnost vlastněná Siricem a Nummianem (jedná se pravděpodobně o přezdívku, slovo nummus znamená mince či peníze). V jiných domech můžeme nalézt detaily o jiných profesích, například „čistírny“ (Fullones). Na džbánech s vínem byly nápisy, které lze považovat za první reklamní slovní hříčky na světě, Vesuvinum. Graffiti na zdech nám ukazuje pravou pouliční latinu.

V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a oblast sloužila jako rekreační oblast Římanů. Nalezneme zde mnoho staveb občanské vybavenosti: Macellum (velký trh s potravinami), Pistrinum (mlýn), Thermopolia (bar, kde byly podávány teplé i studené nápoje), cauporioe (malé restaurace) a amfiteátr.

V roce 2002 výzkumy v ústí řeky Sarno ukázaly, že i přístav byl obydlen a lidé zde žili na systémech kanálů, který mnoha vědcům připomíná Benátky. Tyto výzkumy jsou zatím na počátku a výsledky teprve přinesou.

Dnešní Pompeje[editovat | editovat zdroj]

Dnes stojí vedle pozůstatků starověkých Pompejí město Pompei, kde žije přibližně 26 000 obyvatel.

Pompeje v současné kultuře[editovat | editovat zdroj]

Pompeje sloužily jako námět pro historický román Poslední dny Pompejí (později zfilmováno), pro britský televizní seriál Up Pompeii a román Roberta Harrise Pompeje. Ve výtvarném umění je slavný obraz Poslední den Pompejí ruského malíře Carlo Brulla.

V říjnu 1971 vystoupila britská skupina Pink Floyd ve 2000 let starém amfiteátru v Pompejích pro publikum složené z kameramanů a filmového štábu. Videozáznam z tohoto koncertu byl vydán pod názvem Pink Floyd v Pompejích. V roce 2017 vyšlo album a film Live at Pompeii – záznam ze sólových koncertů Davida Gilmoura.

Název Poslední dny Pompejí nese také opera rockové skupiny Nova Mob. Britská skupina Bastille vydala song s názvem Pompeii, který se těšil velké oblibě po celém světě.

Pompejská palestra, pohled ze stadionu. Prohlubeň vlevo byla naplněna vodou pro výuku plavání a cvičné námořní bitvy. Vpravo (částečně za stromy) lze vidět řadu zuhelnatělých pařezů, pozůstatků staletých stromů spálených erupcí.

Návštěva místa[editovat | editovat zdroj]

Archeologická lokalita leží těsně u vlakové zastávky Pompeii-Scavi na trati Circumvesuviana ze Sorrenta do Neapole. Při výstupu z vlaku se lze dát vpravo, kde se nachází několik stánků s nezbytnými suvenýry, po nichž následuje hlavní vchod, lze ovšem jít i vlevo k méně vytížené bráně Villa dei Misteri. U vchodu lze zakoupit vstupenku do Pompejí za 13 eur, nebo zvýhodněnou vstupenku do Pompejí, Herculanea, Stabií, Oplontis a Boscoreale za 20 eur. U vchodu si lze zapůjčit zvukové zařízení s nahranými informacemi o nalezených památkách, které ale nejsou v češtině. V ceně vstupného je pro každého návštěvníka k dispozici mapa Pompejí v angličtině (na vyžádání). Za 32 eura (2018) lze pořídit ArteCard, umožňující navštívit dvě místa (kromě předchozích i muzea apod.) zdarma, třetí a další se slevou asi 50 % a volně cestovat po Kampánii včetně městské dopravy v Neapoli. Platnost této ArteCard je tři dny ode dne prvního použití do 24:00 třetího dne. Existuje více druhů ArteCard (např. zlevněná pro mladé, platná jen pro Neapol, bez možnosti cestovat apod.).

Nejvýznamnější místa k návštěvě[editovat | editovat zdroj]

Amfiteátr v Pompejích

Mořská brána – je nejzachovalejší bránou, mnoho dalších bran (Vesuvská brána, Sarnská brána) nebyly po zemětřesení v roce 62 kvůli politickému klimatu římské říše, v níž nebyly pevné hradby nadále potřeba, opraveny.

Fórum – centrum veřejného života Pompejí, rozkládá se v severo-jižním směru. Na severním konci fóra stojí Jupiterův chrám, vybudovaný za samnitské éry v druhém století př. n. l. a později zemněný na Capitolinum. Po stranách chrámu jsou dva oblouky, věnované pravděpodobně císařské rodině.[4] Na západní straně fóra leží městská pokladnice, sýpky a Apolónův chrám. Na jižní straně fóra stála budova senátu, vedle budova chrámu zasvěceného pravděpodobně Vespasiánovi (zemřel v roce 79, tedy ve stejném roce, kdy došlo k výbuchu Vesuvu).

Bazilika – leží na jihozápadním okraji fóra. Bazilika byla centrem finančních aktivit. Budova byla postavena koncem 2. století př. n. l. na úctyhodné ploše 55 × 24 metrů. Měla tři vchody, tři lodě, přičemž hlavní loď byla podepřena dochovanými sloupy. Budova byla po zemětřesení v roce 62 opuštěna a do doby zkázy Pompejí nebyla opravena.

Trojúhelníkové fórum – náměstí kolem kterého jsou seskupeny významné stavby – dvě divadla a tělocvična. Ve středu fóra jsou zbytky dórského chrámu ze 6. století př. n. l., který je důkazem styků Pompejí s řeckými městy v jižní Itálii, především pak v Cumae. Chrám byl zrestaurován ve 4.–3. století př. n. l., později však nebyl využíván a v římské době byl přestavěn na jednoduchou kapli.

Velké divadlo v Pompejích

Velké a malé divadlo – obě divadla leží v jižní části města. Ve velkém divadle se dochovala tribuna – sloužila pro významné návštěvy města, velké divadlo bylo schopné pojmout až 5 000 diváků. Vedle ležící malé divadlo sloužilo pro menší představení (recitace, atd.), maximálně bylo schopné pojmout 1 000 diváků. Velké divadlo se dochovalo ve své podobě z Augustovy doby, malé divadlo bylo přestavěno okolo roku 80 př. n. l.

Amfiteátr – mohl pojmout až 20 000 diváků, jde o nejstarší známý římský amfiteátr.[4] Byl vybudován díky štědrosti C. Q. Valga a M. Porcia, vedle něj se nachází velká tělocvična (palestra), sloužící pro trénink gladiátorů.

Dům Vettiů – patřil rodině bohatého obchodníka a reprezentuje životní styl bohatší vrstvy pompejských občanů z prvního století n. l. U domu je zrekonstruovaná zahrada, proslul nástěnnými malbami a dekoracemi stěn, z nichž některé jsou explicitně erotické (Priapos vážící svůj vlastní falus).

Faunův dům – pojmenovaný podle sošky Fauna. Reprezentuje architekturu samnitské doby (2. století př. n. l.), svým uspořádáním připomíná řecký styl. V místnostech je mozaiková podlaha, nejslavnější mozaika zobrazuje bitvu Alexandra Velikého s perským králem Dareiem (originál je dnes vystaven v Archeologickém muzeu v Neapoli).

Místnost s lůžkem ve veřejném domě v Pompejích

Veřejný dům – dům, v němž je k vidění 10 místností, každá s kamenným lůžkem. Na stěnách se dochovaly fresky s erotickou tematikou (originály opět v Archeologickém muzeu v Neapoli) – např. Pan a Hermafrodit, Priapos se dvěma penisy, atd.

Dům Tragického básníka – patřil bohatému majiteli obchodu, což dokazují dva obchody ve vestibulu, proslul nicméně především mozaikou psa na podlaze vestibulu a nápisem Cave Canem – Pozor pes.

Dům Venuše s mušlí – u domu se dochovala překrásná zahrada na jejíž jižní zdi je malba Venuše koupající se v moři na mušli.

Lázně – stojí na rohu Via delle Terme a Via del Foro. Vybudovány byly okolo roku 80 př. n. l. v době římské kolonizace města. Dělí se do mužské a ženské části, v každé je převlékárna s výklenky na uložení prádla, studená lázeň a teplý bazén. Dochovalo se též Calidarium – místnost, v níž cirkuloval teplý vzduch.

Předměstské lázně – leží hned u dnešního vstupu do areálu, před starověkými hradbami. Zajímavostí je malovaná výzdoba odkládací haly s řadou milostných scén. V západní apsidě bylo vybudováno velké okno pro výhled na Neapolský záliv.

Vila mystérií – nejobdivovanější dům leží mimo Pompeje, severním směrem od městských hradeb. Vykopávky, které zde začaly v letech 1909–1910, nejsou dosud dokončeny. Vila byla postavena na místě staší stavby v Augustově době, po zeměstřesení však byla opravena pouze jako venkovská vila. Na stěnách vily lze nalézt velké malby v egyptském stylu (včetně egyptských symbolů). Malby se vztahují zřejmě k některým z mystérií – starověkým kultovním obřadům, jejich účel však není přesně známý.[4] Hlavními postavami maleb mysteriálních obřadů jsou Dionýsos, Ariadna a Satyrové – zobrazují mystovu cestu skrze bičování, orgiastické tance až k mostu bohů.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e WILKINSON, Paul. Pompeje, poslední den. Praha: Euromedia Group, 2003. 
  2. Nový objev zamotal historikům hlavu. Zpochybňuje datum zkázy Pompejí. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2018-10-17]. (česky) 
  3. a b c SERGEJENKOVÁ, M. J. Pompeje. Praha: Mladá fronta, 1979. 
  4. a b c d MARTINO - SCHIO, Renzo. Pompeii, Herculaneum, Vesuvius. Civilization, art and history. Italy: Kina Italia, 2010. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy na knihy popisující a znázorňující nástěnné malby v Pompejích, jež byly digitalizovány v rámci služby eBooks on Demand v Národní technické knihovně v Praze: