Pyroklastický proud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pyroklastický proud, sbíhající po svahu kompozitní sopky Mayon na Filipínách při erupci v roce 1984

Pyroklastický proud označovaný také jako žhavé mračno (fr. nuée ardente) je často se vyskytující projev explozivních sopečných erupcí.

Jde o pohyblivou, fluidizovanou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela, s teplotou od 100 do 1100 °C, pohybující se (podobně jako lavina) po sopečném svahu dolů velkými rychlostmi (150-700  km/h).[1] Těmito vlastnostmi je jednou z nejvíce devastujících forem sopečné činnosti. Pyroklastické proudy se vyskytují při explozivních erupcích viskózního magmatu.

Příčiny vzniku[editovat | editovat zdroj]

Příčiny vzniku pyroklastických proudů jsou následující:

  • Kolaps mraku plynů a popela (peléeský typ erupce). Pokud tlak exploze není dostatečný k vytlačení mraků popele vysoko do atmosféry (pliniovský typ erupce), vyvržený materiál padá a teče dolů po svazích sopky.
  • Kolaps sopečného dómu a jeho následný rozpad.
  • Zničení části sopky při velké explozi.
  • „Zpěnění“ lávy během procesu jejího odplynění při erupci.

Nebezpečí pyroklastických proudů[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatky železobetonové konstrukce budovy zasažené pyroklastickým proudem během výbuchu sopky El Chichon v Mexiku, 1982.

Pyroklastické proudy jsou velmi nebezpečný jev, daleko nebezpečnější než samotná tekoucí láva (pro obrovskou teplotu a rychlost). Mohou způsobit rozsáhlé požáry, či usmrtit člověka během několika sekund. Na moři mohou vyvolat velké vlny tsunami.

Pyroklastický proud se může pohybovat po vodě. To bylo pozorováno a popsáno již při výbuchu sopky Krakatoa v roce 1883, kdy pyroklastický proud ze sopky dosáhl i přes 40 km vzdálené pobřeží Sumatry. Při výbuchu karibské sopky Soufrière Hills v roce 1997 byl nafilmován pyroklastický proud putující do vzdálenosti asi 1 km od pobřeží. Podle studie německé Univerzity v Kielu při styku s vodou se potopí těžší částice, voda se začne horkem vypařovat, a odlehčený proud popela a plynů poháněný párou se pohybuje ještě rychleji než předtím na pevnině. [2][3]

katastrof způsobených pyroklastickými proudy se dají uvést nejznámější:

  • zničení města Pompeje v roce 79 při erupci sopky VesuvItálii
  • erupce Krakatau v roce 1883 dala vzniknout nejrozsáhlejším známým pyroklastickým proudům, které pravděpodobně vyvolaly i vlny tsunami. Při katastrofě utonulo nebo bylo sežehnuto na 36 000 lidí a zničeny stovky vesnic.
  • exploze sopky Mont PeléeKaribiku v roce 1902, která zabila téměř 30 tisíc lidí.[4] Teplota mračna byla odhadnuta na 1100 °C (podle částečně roztavených skleněných artefaktů).

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1963 astronom NASA, Winifred Cameron, naznačil, že klikatá údolí na povrchu Měsíce (např. Scroterovo údolí) mohla být zformována měsíční obdobou zemských pyroklastických proudů.
  • Oběti, které jsou pohlceny pyroklastickým proudem neshoří, ale jsou „zmrazeny v čase“, promění se v sochy zachycující poslední okamžiky jejich života.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://pubs.usgs.gov/gip/msh//pyroclastic.html
  2. http://cat.inist.fr/?aModele=afficheN&cpsidt=14575991
  3. How Volcanoes Work [online]. San Diego State University, 10.10.2000 [cit. 2018-07-21]. Kapitola KRAKATAU, INDONESIA (1883). Dostupné online. (anglicky) 
  4. (anglicky)Arthur N. Strahler (1972), Planet Earth: its physical systems through geological time.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (anglicky) Sigurdson, Haraldur: Encyclopedia of volcanoes. Academic Press, str 546-548. ISBN 0-12-643140-X

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]