Mount St. Helens

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Mount Saint Helena.
Mount St. Helens
Mount St. Helens
Sopka v roce 2013

Vrchol 2549 m n. m.
Prominence 1 404 m
Poznámka nejlépe zdokumentovaná exploze
Poloha
Světadíl Severní Amerika
Stát Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Pohoří Kaskádové pohoří
Souřadnice
Mount St. Helens
Mount
St. Helens
Prvovýstup 1853Thomas J. Dryer
Typ stratovulkán
Erupce největší erupce v roce 1980
poslední erupce v roce 2006
Hornina sopečné
Povodí Columbia
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mount St. Helens (česky Hora St. Helens, v jazyce původních obyvatel z kmene Kauliců Lawetlat'la) je stratovulkán nacházející se v severní části Kaskádového pohoří, ve státě Washington, ve Spojených státech amerických.[1] Je tvořena směsí lávy a sopečného prachu. Byla pojmenována po britském diplomatovi, lordu St Helensovi. Sopka je jedním ze 160 aktivních vulkánů z tzv. skupiny Pacifického kruhu ohně. Poslední známá erupce proběhla mezi lety 20042006. Hora St. Helens se nachází přibližně 55 km západně od sopky Mount Adams coby nejvýchodnější oblasti Kaskádového pohoří a 80 km od Mount Rainier – největšího vulkánu oblasti. St. Helens vznikla přibližně před 40 000 lety a je v porovnání s ostatními vulkány v oblasti nejmladší. Díky své symetrii a vrcholku pokrytém sněhem a ledem byla někdy označována jako „Fudžisan Ameriky“.[2] Erupce z roku 1980 však výrazně změnila její podobu. Hlavní kužel vytvořený během 2 200 let aktivity byl zničen explozí tzv. Pliniovského typu 18. května 1980.[3] Sopka je mezi ostatními vulkány oblasti nejaktivnější za posledních 10 000 let.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

V angličtině je hora pojmenována podle britského diplomata barona St Helense, intuitivně se nabízející překlad „hora sv. Heleny“, s nímž se v češtině setkáváme,[4][5][6] je proto nepřesný a zavádějící. V indiánský jazycích má hora více jmen, z nichž mnohé odkazují k její sopečné povaze.

Erupce v roce 1980[editovat | editovat zdroj]

Mount St. Helens den před erupcí v roce 1980
Mount St. Helens čtyři měsíce po erupci, foceno zhruba ze stejného místa jako fotografie výše
Těleso Mount St. Helens zrcadlící se v jezeře v roce 1982

Dne 18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe dokumentované erupci v historii lidstva. Během jediného výbuchu bylo zničeno 400 metrů sopky.[zdroj?] Horní část kužele se zhroutila z důvodu nadměrné akumulace magmatu pod severním svahem sopky, což vedlo k jeho postupnému vyklenutí až následnému sesuvu. Tím se obnažila přívodní žíla s magmatem, ve které byly nahromaděné sopečné plyny. Jakmile na tyto plyny přestal působit omezující litostatický tlak okolních hornin, plyny začaly významně expandovat a trhat magma.[7] Výsledným efektem byla explozivní erupce, která po sobě zanechala kalderu podkovovitého tvaru.

Lavina bahna, kamení a sutě se řítila rychlostí až 75 m/s a překonala vzdálenost více než 25 km. Nashromážděné úlomky vyplnily údolí do výše 195 m. Směs horkých plynů a lávy v čele laviny zničila přibližně 10 miliónů stromů na ploše odpovídající cca 600 km2. Rozpad sopečné základny měl za následek i vznik pyroklastických proudů o teplotě až 700 °C. Během výbuchu, kromě škod na okolních porostech, uhynulo přibližně 2 000 kusů jelení zvěře. Erupce byla příčinou i tragické smrti vulkanologa Davida A. Johnstona, prof. Antonína Svobody a fotografa Reida Blackburna.[8] Během erupce zemřel Harry R. Truman, který odmítl evakuaci.

Podle údajů americké geologické služby[9] a pracoviště David A. Johnston Cascades Volcano Observatory[10] během jediného výbuchu bylo z tělesa sopky rozmetáno 2,8 miliardy m3 horniny. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 miliónů tun popílku[11] a množství sopečných plynů. Odhaduje se, že z plynů vzniklo okolo 0,3 megatun aerosolu kyseliny sírové.[12]

Následná ekologická katastrofa znamenala pro vědecký svět i určitý přínos. Zničená krajina kolem sopky se stala studijním prostorem přirozené obnovy zničeného ekosystému. Bylo takto zjištěno, že obnova porostu a návrat živočichů probíhá mnohem rychleji, než vědci předpokládali.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Universum, všeobecná encyklopedie. 6. díl. 1. vyd. Praha: Odeon, Euromedia Group, 2001. 656 s. ISBN 80-207-1068-X. Kapitola Mount Saint Helens, s. 236. 
  2. HARRIS, Stephen. Fire Mountains of the West: The Cascade and Mono Lake Volcanoes. 1.. vyd. Missoula, Montana: Mountain Press Publishing Company, 1988. Dostupné online. ISBN 0-87842-220-X. Kapitola Mount St. Helens: A Living Fire Mountain, s. 201. (anglicky) 
  3. Parfitt a Wilson (2009), str. 5
  4. Hora Svate Heleny [online]. Turistika.cz [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. (čeština) 
  5. http://bushcraft.cz/ze-zivota/pribehy-o-preziti/vybuch-svate-heleny-usa/
  6. https://www.stoplusjednicka.cz/znicujici-vybuch
  7. PARFITT, Elisabeth A.; WILSON, Lionel. Fundamentals of Physical Volcanology. [s.l.]: Blackwell Publishing company, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-63205443-5. Kapitola Pyroclastic falls and pyroclastic density currents: DIRECTED BLASTS AND COLLAPSES FROM LAVA DOMES AND FLOWS, s. 119. (anglicky) Dále jen Parfitt a Wilson (2009). 
  8. Topinka, Lyn. Report: Eruptions of Mount St. Helens: Past, Present, and Future [online]. United States Geological Survey, December 27, 2006 [cit. 2010-04-03]. Dostupné online. 
  9. http://www.usgs.gov/
  10. http://vulcan.wr.usgs.gov/home.html
  11. http://pubs.usgs.gov/fs/2000/fs036-00/
  12. Parfitt a Wilson (2009), str. 185.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]