Pytlonošovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxPytlonošovití
alternativní popis obrázku chybí
Pytlonoš horský (Thomomys bottae)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď pytlonošovití (Geomyidae)
Bonaparte, 1845
Rody
Sesterská skupina
pytloušovití (Heteromyidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pytlonošovití (Geomyidae) je čeleď hlodavců z podřádu Castorimorpha, kam patří i bobři a pytloušovití.[1] Zahrnuje 6 rodů s celkem 39–40 druhy žijícími v severní a střední Americe.

Jsou to podsaditá zvířata s 90–300 mm dlouhým tělem připomínající sysly. Jejich zvláštností jsou vnější lícní torby k přenášení potravy. Jsou dobře přizpůsobeni životu pod zemí, kde si vyhrabávají tunely a kde hledají potravu – kořínky a hlízy rostlin.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši žijí v Americe od jižních oblastí Kanady přes západní s středozápad USA (zde na východ zasahují až k Chicagu) přes Mexiko a středoamerické státy až po panamsko-kolumbijskou hranici. Vyskytují se od hladiny moře až po 4000 m n. m.[2]

Žijí většinou na otevřených a polootevřených prostranstvích – tam, kde si mohou vyhrabávat sítě podzemních chodeb. Přizpůsobí se nejrůznějšímu prostředí od pouští po vysokohorské louky.[3]

Podrobnější informace naleznete v článku Pytlonoš.

Historický výskyt[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši jsou známí z historických nálezů z třetihor od počátků oligocénu až po současnost.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Pro jednotlivé rody této čeledi nemáme jedinečný český název, a proto je všechny označujeme jako pytlonoše.

Alternativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Někteří autoři neuznávají samostatný rod Crategeomys a její příslušníky zařazují do rodu Pappogeomys.[4] Jiní oddělují rod Thomomys od ostatních a vytvářejí tak samostatné triby:

tribus Geomyini

  • rody Crategeomys, Geomys, Orthogeomys, Pappogeomys a Zygogeomys,

tribus Thomomyini

  • rod Thomomys.

Prestižní databáze savců Mammal Species of the World však zachovává výše uvedené dělení bez tribů a sloučených rodů.[5]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoši jsou býložraví hlodavci vzhledem částečně připomínající sysly, se kterými však nejsou příbuzní. Jsou to podsaditá zvířata dobře přizpůsobená životu pod zemí, s krátkýma nohama a sotva zřetelným krkem.[2] Jednotlivé druhy si jsou vzhledově podobné, ale jsou mezi nimi podstatné rozdíly ve velikosti: jejich tělo měří od 90 po 300 mm. Holý nebo jen řídce ochlupený ocas je kratší než tělo – měří od 40 do 140 mm – a je velmi citlivý na dotek.
Nejlehčí jsou pytlonoši rodu Thomomys, kteří mohou v dospělosti vážit jen 45 g,[6] naopak nejtěžší jsou pytlonoš kostarický (Orthogeomys heterodus), pytlonoš čiriki (Orthogeomys cavator) a pytlonoš darienský (Orthogeomys dariensis) s váhou od 500 do 950 g.[7] Samci jsou větší než samice; konkrétní rozdíl závisí nejen na druhu, ale i na místě výskytu.[3] Např. u pytlonoše horského (Thomomys bottae) žijícího v pouštních oblastech jsou samci asi o 15 % těžší, zatímco pokud žijí na zemědělských půdách, mohou být až 2× těžší a o 25 % delší než samice.

Srst je dosti hrubá a hustá, postrádá podsadu.[2] U druhů žijících v teplejším podnebí je hrubší a méně hustá.[3] Její barva se může nacházet v širokém rozmezí od černé přes různé odstíny hnědé po bělavou.

Mají lícní torby, které slouží k přenášení potravy nebo materiálu do hnízda. Jsou podobné torbám blízce příbuzných pytloušovitých hlodavců; oproti lícním torbám křečků nebo veverek jsou tyto torby vnější – situovány jsou po obou stranách tváře.[3]

Vzhledem k podzemnímu způsobu života mají malé oči i uši.[2] Celkem 20 zubů je uspořádáno podle zubního vzorce

  • 1.0.1.3
  • 1.0.1.3

Jejich řezáky vystupují z osrstěných pysků, takže mohou rýt v půdě, aniž by si zanesli nečistoty do úst.[3] Třenový zub, který slouží jako hlavní nástroj k rozemílání potravy, má tvar osmičky. Stoličky mají proti tomu jen slabou vrstvu skloviny a dorůstají po celý život.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Nákres pytlonoše se zvýrazněnými charakteristickými rysy

Všichni příslušníci této čeledi velmi dobře hrabou a vyvářejí si hluboké tunely, které vedou k hnízdům, zásobárnám potravy i zvláštním místnostem sloužícím jako záchod.[2] Na povrchu se u tunelů nacházejí kupky vyhrabané hlíny. Kromě nor vyhrabávají pytlonoši i mělké dlouhé tunely, kterými se dostávají k potravě – kořínkům a hlízám. Hrabou především předníma nohama s dlouhými drápy, ale k rozrušení tvrdé zeminy používají i horní řezáky. Podzemní tunely vyhrabané pytlonoši jsou velmi často využívány i jinými zvířaty.

Nevzdalují se daleko od svých hnízd. Ve vhodných biotopech obsadí všechna příhodná stanoviště a půda je pak provrtána množstvím jejich tunelů. V méně vhodných prostředích se pytlonoši soustředí jen do nejpříhodnějších oblastí a ostatní stanoviště zůstanou neobsazena.[3] Většinu času tráví pod zemí, i když některou svou potravu – nadzemní části rostlin – hledají i na povrchu.[2] Do nor si ji pak nosí v lícních torbách. Pytlonoši žijící v severních oblastech svého výskytu snižují v zimě obvykle svoji aktivitu, ale nepřezimují.

Pytlonoši žijí samotářsky – každý jedinec si vyhrabává svou noru. V období páření však mohou krátce žít samec i samice v jednou doupěti.[3] O samice nebo i o vhodné území spolu pytlonoši bojují – na tvářích nebo na zadních částech těla mívají jizvy, které pocházejí především z období páření.

Jsou to agilní zvířata, která se dokáží až překvapivě rychle pohybovat.[3] Zástupci některých rodů jsou velmi dobří plavci. V Kanadě byl např. pozorován pytlonoš druhu Thomomys talpoides, jak přeplavává 90 m širokou řeku.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Většinu potravy si pytlonoši shánějí pod zemí: jedí kořínky, šťavnaté hlízy apod.[3] Nad zemí pak konzumují různou potravu z blízkosti svých nor – trávu a různé byliny. Jejich potrava se mění i sezónně – v pouštních oblastech v období sucha konzumují i kaktusy, aby si zajistili dostatečné množství tekutin.

V zemědělských oblastech pytlonoši škodí – v letech nájezdů pytlonošů může produkce některých plodin klesnout až o 50 %.[3] Mohou také poškozovat zavlažovací kanály.

Roznožování[editovat | editovat zdroj]

Období rozmnožování pytlonošů závisí na klimatických podmínkách: v horách se páří brzy po roztátí sněhu.[3] Samice mívají někdy jen jeden vrh ročně, ale v oblastech s bohatší potravou byly pozorovány i 4 vrhy. Počet mláďat se výrazně liší podle druhu – pro rod Pappogeomys jsou obvyklá jen dvojčata, zatímco příslušníci rodu Thomomys mají obvykle 5 mláďat a byly zaznamenány i dvojnásobně velké vrhy. Poměr pohlaví je různý a zdá se, že závisí na úrodnosti místa, kde pytlonoši žijí.[3] Na chudých půdách se rodí přibližně stejně samců jako samic, zatímco v zemědělských oblastech může být až 4× více samic.

Mláďata se rodí s uzavřenýma očima i lícními torbami – oboje se jim otevírá po 24–26 dnech. Jejich úmrtnost je vysoká – uvádí se, že jen 6–12 % pytlonošů horských (Thomomys bottae) se dožije reprodukčního období.[3] V přírodě mohou žít 4–5 let, v zajetí i o něco déle. Samice žijí téměř 2× tak dlouho jako samci – např. u pytlonoše mexického (Pappogeomys castanops, synonymum Cratogeomys castanops) bylo zjištěno, že se samice dožívají průměrně 56 týdnů, zatímco samci jen 31 týdnů.[3]

Stupeň ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Pytlonoš západní (Thomomys mazama)

Většina pytlonošů není ohrožena a v červeném seznamu druhů jsou vyhodnoceni jako málo dotčený druh. Čtyři druhy jsou však ohrožené, z toho tři kriticky:

Ohrožený druh:

Kriticky ohrožené druhy:

  • Pytlonoš tropický (Geomys tropicalis) vyskytující se jen na ploše několika km² v Mexiku u města Tampico ve státě Tamaulipas. Ohrožen je právě velmi malou velikostí území, které je navíc roztříštěno průmyslovými a zemědělskými plochami.[9]
  • Pytlonoš velký (Orthogeomys lanius) žijící v tropických deštných lesích ve středním Mexiku na hranici států Puebla a Veracruz. Všichni jedinci jsou známi pouze z jedné lokality. Je ohrožen přeměnou lesa na zemědělsky využívané plochy.[10]
  • Pytlonoš Alcornův (Pappogeomys alcorni) žije v Mexiku ve státě Jalisco jižně od jezera Chapala. Jeho populace prudce klesá – od roku 1998 se za 10 let snížila o 80 %. Je ohrožen pytláctvím a přeměnou lesa na zemědělské plochy.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mammal Species of the World, 3rd edition [online]. Bucknell University, 2009, [cit. 2012-08-16]. Kapitola Castorimorpha. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London : Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Pocket Gopehrs, s. 1309-11. (anglicky) [Dále jen NOWAK]. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n Encyclopedia of Mammals. Příprava vydání Macdonald, David W.. 1. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-956799-7. Kapitola Pocket Gophers, s. 216-19. (anglicky)  
  4. Profil taxonu Pappogeomys [online]. BioLib, [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  5. Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, 2009, [cit. 2012-09-30]. Kapitola Geomyidae. Dostupné online. (anglicky) 
  6. NOWAK, s. 1311
  7. NOWAK, s. 1314
  8. ÁLVAREZ-CASTAÑEDA, S. T., et al. Zygogeomys trichopus [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  9. ÁLVAREZ-CASTAÑEDA, S. T., et al. Geomys tropicalis [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  10. CASTRO-ARELLANO, I.; VÁZQUEZ, E.. Orthogeomys lanius [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  11. CASTRO-ARELLANO, I., et al. Pappogeomys alcorni [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-15]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]