Vesuv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vesuv
Pohled z neapolské čtvrti Posillipo.
Pohled z neapolské čtvrti Posillipo.

Vrchol přibližně1) 1281 m n. m.
Prominence 1 232 m
Poznámka 1) proměnlivá,
činná sopka
Poloha
Světadíl Evropa
Státy Itálie Itálie
Pohoří Masív Vesuvu
Souřadnice
Vesuv
Vesuv
Typ stratovulkán
Erupce 1944
Hornina sopečné
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je činný stratovulkán na Apeninském poloostrověItálii. Vypíná se 1 281 metrů nad Neapolským zálivem, přibližně 9 kilometrů od třetího nejlidnatějšího města Itálie, Neapole. Patří mezi nejznámější sopky světa, neboť se proslavila výbuchem roku 79, kdy došlo ke zničení řady římských měst, mezi něž patří například Pompeje. Je to taktéž jediná sopka na území kontinentální Evropy, u které v posledních sto let došlo k erupci. Vzhledem k nedalekému milionovému městu je zapsáno do tzv. Decade Volcanoes - seznamu 16 nejnebezpečnějších sopek světa.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vesuv používali autoři jak pozdní římské republiky, tak i rané římské říše. Jeho variantami byly taktéž: Vesaevus, Vesevus, Vesbius a Vesvius.[1] Spisovatelé ve starověké řečtině používali Οὐεσούιον nebo Οὐεσούιος.

Existují různé teorie o původu slova Vesuv:

  • Sopka byla starými Římany a Řeky zasvěcená Heraklovi (Herkules), podobně jako město Herculaneum, ležící na jejím úpatí. Heraklés byl synem Zeuse a Alkmény. Nejvyšší bůh je též znám jako Hues (Ὓης), proto byl Heraklés nazýván Huesu hios (Ὓησου υἱός - Diův syn). Vlivem fonetické transkripce latiny vznikla zkomolenina Vesuv.
  • Slovo fest, což znamená kouř či dým.
  • Vesuv lze odvodit i z praindoevropského slova ves - srdce. To platí i pro slova: illuminare - svítivý; nebo bruciare - hořet.
  • Pro pojmenování vulkánu mohl posloužit i jméno pelasgovského kapitána Vesbio, který ve své době dominoval přilehlému území.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Lokalita[editovat | editovat zdroj]

Vesuv se nachází na Apeninském poloostrově v Kampánii, zhruba 6 km od Neapolského zálivu (Tyrhénské moře), jehož vody přesahuje o 1 281 metrů. Třetí nejlidnatější město Neapol lze nalézt asi 15 km severozápadním směrem. Jedná se o jedinou aktivní sopku v kontinentální Evropě, která za posledních sto let vybuchla. Další dvě sopky se v Itálii nacházejí na ostrovech: Etna (Sicílie) a Stromboli (Liparské ostrovy).

Topografie[editovat | editovat zdroj]

Vlastní sopečný kužel Vesuvu spočívá uvnitř hory Monte Somma, což je de facto kaldera předchozí struktury, větší než současný Vesuv. Tato struktura, jejíž zbytky se nachází necelé 2 km severně v podobě vysokého hřebenu, mohla kdysi dosahovat výšky až 2 000 m. Byla zničena před 17 000 až 18 500 lety během velmi silné erupce. V ní se později začal formovat současný hlavní vulkanický kužel. Tomuto druhu sopky, kdy nová vyroste v kráteru předešlé, se říká tzv. somma.

Vesuv leží na zlomové trhlině u rozhraní dvou litosférických desek. Africká se pohybuje severovýchodním směrem (rychlostí 21,5 mm za rok) a podsouvá se pod euroasijskou. Druh tohoto střetu desek se nazývá subdukce a kvůli němu se v této části Středozemního moře vyskytuje sopečná a zemětřesná činnost. Sopky se zde soustředí do tzv. Kampánského vulkanického oblouku, mezi něž patří Campi Flegrei, Monte Epomeo či Marsili. V oblasti Vesuvu se sopečná činnost projevuje nejméně 400 tisíc let. Základ vulkánu tvoří hora Monte Somma, jejíž základ leží asi kilometr pod úrovní moře. Vesuv je situován na druhohorních a třetihorních sedimentárních vrstvách: triasové dolomity, jurské pískovce a vrstvy slínu, které mají tloušťku 1,5 až 1,7 km. Mezi těmito vrstvami jsou ignimbritové vrstvy, což je důsledek vulkanismu sousedního Campi Flegrei. Během zkoumání úlomků z předešlých erupcí se zjistilo, že triasové dolomity vykazují známky metamorfózy (důsledek přítomnosti magmatu). To znamená, že magmatická komora se nachází hluboko pod těmito vrstvami. Její objem se odhaduje na 50 km³ a průměr na 3 km, což bylo později potvrzeno geofyzikálním průzkumem. Vznik komplexu Somma-Vesuv je vysvětlen mnoha teoriemi. Podle té nejvíce uznávané se historie sopky dělí do čtyř období:

  • Starověká Somma - nejstarší struktura, jejíž vznik je kalkulován 25 000 let do minulosti. Před 17 000 až 18 500 lety se odehrála velmi silná pliniovská erupce a před 12 000 lety, na konci doby ledové, prorazilo na povrch magma asi 6 km od sopky. Poté následovalo 2 tisíce let klidu dokud se horní část vulkánu nezhroutila.
  • Stará Somma - se zrodila před 8 tisíci lety. Dosáhla výšky asi 1 km nad okolní terén. Následovalo období nečinnosti, které ukončil další kolaps.
  • Mladá Somma - datovaná do roku 3 000 př. n. l.
  • Vesuv - během nechvalně proslulé erupce roku 79 se v kaldeře Sommy začal utvářet nový kužel, který se dochoval až do dnešního dne.

Existuje velmi málo údajů o tvaru sopky před rokem 79, nicméně fresky z Pompejí a Herculanea naznačují, že na rozdíl od dnešní sommy se hora sestávala z jednoho kuželu. Díky písemným záznamům od Plinia mladšího víme, že se současný kužel dostal podobu právě díky této erupci.

Jako většina andezitových stratovulkánu je i tento vulkán tvořen vrstvami sopečného popela, tefrou spolu s lávovými proudy. Sklon svahů a výška Vesuvu je kvůli erupcím variabilní. V současnosti dosahuje nadmořské výšky 1 281 metrů nad mořem, přičemž Monte Somma 1 132 m. Obě tělesa od sebe dělí tři velká údolí: Valle del Gigante (údolí obrů), Atrio del Cavallo (nádvoří koní) na západě a Valle dell'Inferno (pekelné údolí) na východě.

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Vrchol Vesuvu je holý, kdežto jeho svahy v nižších partií pokrývá typická středomořská vegetace (borové lesy a dub cesmínovitý). Monte Somma si drží více vlhkosti, proto se zde dá nalézt kaštan, dub, olše, javor, dub cesmínovitý a pro Středomoří nepříliš typická bříza. Na úpatí se díky sopečným popelem zúrodněné půdě velice daří pěstovat vinnou révu. Tato skutečnost je důvodem, který obyvatelstvo přitahovalo usadit se přímo pod ní nebo v jejím okolí.

Poměrně rychlá kolonizace starých lávových proudů flórou je zapříčiněná přítomností lišejníku druhu Stereocaulon vesuvianum, který připravuje základní půdu pro další rostliny. Celkem bylo na Vesuvu identifikováno 906 druhů.

V okolí se dají nalézt kuny skalní, zajíci, králíci divocí, lišky a na italské poměry i relativně vzácný plch zahradní. Dále více než 100 druhů ptáků, plazy (včetně užovek a gekonů) a nesčetné množství hmyzu.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Vesuv – podnebí
Období leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec rok
Průměrné denní maximum [°C] 13 13,5 15,7 18,1 23 26,7 29,9 30,3 26,9 22,1 17,1 14,1 20,8
Průměrná teplota [°C] 8,7 8,8 11,1 13,2 17,8 21,4 24,3 24,7 21,4 17,1 12,4 9,8 15,9
Průměrné denní minimum [°C] 4,4 4,5 6,3 8,4 12,6 16,2 18,8 19,1 16 12,1 7,8 5,6 11,0
Průměrné srážky [mm] 104,4 97,9 85,7 75,5 49,6 34,1 24,3 41,6 80,3 129,7 162,1 121,4 1 006,6
Zdroj: World Weather Information Service[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hora byla původně vytvořena před 25 tisíci lety, ačkoliv se zde vulkanismus projevoval již před 400 tisíci lety. Těleso se dále zvětšovalo prostřednictvím řady lávových proudů a menších erupcí výbušné povahy. Bouřlivý výbuch o síle VEI 6 před 17 000 až 18 500 lety, původní vulkán zničil. Zbyla z něj jen kaldera, jejíž severní okraj se dodnes dochoval jako hora Monte Somma. Do roku 79 následovalo několik erupcí: síla VEI 6 (8 000-7 900 a 1660 př. n. l.), síla VEI 5 (15 500-16 000 let) a několik menších před 11 400 lety a 6 000-4 500 lety. Následně sopka vstoupila do fáze slabších, zato častějších erupcí. Poslední se zřejmě odehrála 217 let př. n. l. Díky vzorkům jádrových vrtů do grónského ledovce se přišlo na relativně vysokou kyselost, způsobená sirovodíkem vyvrženým do atmosféry. Dalších několik set let byl Vesuv poměrně klidný. Římští spisovatelé popisují zahradami a vinicemi pokryté svahy. Místní však na to nebrali zřetel, jelikož Vesuv není tak masivní jako Etna (údajný domov boha Vulkána).

5. února roku 62 udeřilo v okolní oblasti zemětřesení a způsobilo mezi místními chaos, přičemž některé škody nebyly opraveny ani o 17 let později. Mohlo ovšem jít o tektonické zemětřesení, místo vulkanického. Další otřesy proběhly roku 64. V ten moment byl v jednom z neapolských divadel přítomen i římský císař. Krátce po evakuaci se stavba zřítila. Postupem času si Římané na otřesy zvykají, což dokazují o texty od Plinia mladšího. Na začátku srpna 79 vyschly v okolí sopky fontány a studny. Od 20. srpna se začínají objevovat zemětřesení.

Hlavní erupce pliniovského typu a síle VEI 5 započala 24. srpna roku 79. Mrak popela dosáhl výšky 32 km a postupně zamířil jihovýchodním směrem, přímo na Pompeje.[3] Na římské město se snášel masivní spad pemzy. Okolí vulkánu se kvůli mraku popela ponořilo do tmy. Poté se změnil druh erupce na peléjskou, která západním a severozápadním směrem vyslala na města Herculaneum a Oplontis mohutné pyroklastické proudy. Plinius mladší zmínil několik zemětřesení, z nichž jedno mělo značnou intenzitu. Nepřetržitá erupce ustala po třech dnech. Pompeje byly pohřbeny pod vrstvou popela a pemzy silné 6 m. Dále bylo zničeno Herculaneum, Oplontis či Stabiae a dohromady zahynulo několik desítek tisíc lidí. Objeveno bylo jen 1 800 těl (1 150 v Pompejí, 350 v Herculaneu a 300 pod kamennými klenbami), což je jen zlomek z celkového odhadovaného počtu. 2/3 obětí bylo zabito pyroklastickými proudy, zbytek kolabujícími střechami, zatěžované spadem pemzy.[4]

Datum erupce[editovat | editovat zdroj]

24. srpen je současnými historiky primárně připisován k slavné erupci. Nicméně archeologické vykopávky v Pompejích naznačují, že římské město bylo ve skutečnosti pohřbeno až o několik měsíců později. Oběti mají na sobě například teplejší oblečení než by očekávalo pro konec srpna. V obchodech se nalezlo ovoce a zelenina, typické pro říjen, zatímco srpnové produkty se prodávaly již v sušené či konzervované podobě. Mince jedné ženy možná byla vyražena až v 2. polovině září. Konci října zas odpovídá zapečetění sklenice kvašeného vína.

Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozivními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko. V okolí sopky jsou časté úniky sopečných plynů.

Evakuační plán[editovat | editovat zdroj]

Existuje evakuační plán, týkající se 25 nejohroženějších měst a 7 tzv. červených zón, jenž počítá s evakuací cca 700 tisíc lidí.[5]

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Z nejbližšího městečka Ercolano vede k Vesuvu 11 km dlouhá silnice. Zhruba 1 km od sopky je parkoviště pro automobily, z něhož lze pěšky dojít ke kráteru za 20 minut. K sopce byla vybudována sedačková lanovka, která byla ale zničena výbuchem v roce 1944.[4]

Blízká města[editovat | editovat zdroj]

Pod Vesuvem leží nejen velkoměsto Neapol, ale je pod ním mnoho dalších měst a vesnic. V potenciálně ohrožené oblasti zahrnující několik desítek kilometrů žije několik miliónů lidí.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0059:entry=Vesuvius&highlight=vesuvius
  2.  
  3. PARFITT, Elisabeth A.; WILSON, Lionel. Fundamentals of Physical Volcanology. [s.l.]: Blackwell Publishing company, 2009. ISBN 978-0-63205443-5. Kapitola Pyroclastic falls and pyroclastic density currents: Estimating the eruption rate and the eruption speed, s. 114. (anglicky) 
  4. a b AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Vesuvio, s. 149. 
  5. Vědci varují před výbuchem sopky Vesuv. Italové už dokončili plány pro evakuaci 700 tisíc lidí. Aktuálně.cz [online]. [cit. 2016-10-15]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]