Lejsek černohlavý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxLejsek černohlavý
alternativní popis obrázku chybí
Samec
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď lejskovití (Muscicapidae)
Rod lejsek (Ficedula)
Binomické jméno
Ficedula hypoleuca
(Pallas, 1764)
Rozšíření lejska černohlavého
Rozšíření lejska černohlavého
      hnízdiště
      migrace
      zimoviště
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) je malý pěvec z čeledi lejskovitých (Muscicapidae).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Lejsek černohlavý tvoří celkem tři poddruhy.

  • F. h. hypoleuca (Pallas, 1764) – hnízdí v Evropě, zimuje v západní a středozápadní Africe.
  • F. h. sibirica (Khakhlov, 1915) – hnízdí v západní a střední části Sibiře, zimuje v západní a středozápadní Africe.
  • F. h. iberiae (Witherby, 1928) – hnízdí na Pyrenejském poloostrově, zimuje v západní Africe.[2]

V minulosti byl za poddruh lejska černohlavého považován také lejsek atlaský (F. speculigera).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samice lejska černohlavého
  • Délka těla: 12–13 cm
  • Rozpětí křídel: 22–24 cm
  • Hmotnost: 12–15 g.[3][4][5]

Je o něco málo menší než vrabec. Samec je svrchu převážně černý s bílou skvrnou nad zobákem a velkou bílou křídelní skvrnou. Spodinu těla má světlou. Část samců je však zbarvena podobně jako samice, která je svrchu šedohnědá bez bílé skvrny nad zobákem. Podobá se příbuznému lejsku bělokrkému (F. albicollis), od kterého se samec liší černou zadní stranou krku; samice je však odlišitelná obtížněji.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Zpěv lejska černohlavého

Vábí pronikavým „bzitt bzitt“. Zpěv je rytmický, švitořivý.[3][5]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí na velkém území Evropy a v západní a střední Asii. Jedná se o druh tažný se zimovišti v subsaharské Africe.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v listnatých i smíšených lesích, parcích, zahradách a dokonce i v tajze.[6]

Evropská populace je odhadována na 12,5–20,4 milionů párů a tvoří 75 % světové populace.[7] Mnohem početnější je na severu a severovýchodě Evropy.[8]

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

Na území České republiky, kde se zdržuje od konce dubna do října, je hojnější v severních partiích, na jihu je jeho výskyt řídký, rozšíření je mnohem mezernatější. Na rozdíl od lejska bělokrkého hnízdí spíše od středních poloh výše (max. 1280 m n. m.).[8]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Samice sedící na vejcích

Lejsek černohlavý se na stejná hnízdiště vrací každým rokem.[3] Samci mohou být monogamní i bigamní;[9] v takovém případě se páří se dvěma samicemi a pomáhají jim s krmením mláďat. Ve střední Evropě hnízdí jednou ročně od května do července.[3] Hnízdo z trávy, stonků, větví, kořínků a kůry vystlané peřím nebo chlupy staví v dutinách stromů nebo v budkách. Budka o výšce 20 cm s rozměry dna 14 × 14 cm a svisle oválným vletovým otvorem v průměru 30 × 45 mm se musí vyvěšovat až na konci dubna a na podzim znovu odebírat, aby se předešlo vypuzení, případně usmrcení silnějšími sýkorami koňadrami, které budku obsadí během dubna ještě před návratem lejsků ze zimovišť. V jedné snůšce je 5–8 světle modrých, 18,0 × 13,3 mm velkých[5] vajec, na nichž sedí jen samice. Inkubace je 12denní až 13denní. Mláďata hnízdo opouštějí po dalších 14–16 dnech; pak jsou ještě 14 dní přikrmována.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Samec s potravou pro mláďata

Je převážně hmyzožravý. Požírá jak hmyz létající, na který číhá z vyvýšené pozorovatelny a kterého se zmocňuje v letu, tak nelétavý, který sbírá z větví stromů či keřů, na zemi nebo v bylinném patře. Pomocí úderů o tvrdý podklad zbavuje kořist některých nestravitelných částí včetně končetin, tykadel nebo žihadel. V potravě jsou zastoupeni i jiní bezobratlí a na podzim také měkké bobule.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2019.3. 10. prosince 2019. Dostupné online. [cit. 2020-01-18]
  2. European Pied Flycatcher (Ficedula hypoleuca) [online]. The Internet Bird Collection (IBC) [cit. 2010-12-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 59. 
  4. BURNIE, David et al. Ptáci: obrazová encyklopedie ptáků celého světa. Praha: Knižní klub, 2008. ISBN 9788024222356. S. 445. 
  5. a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 202. 
  6. SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Překlad Robert Doležal. 3., přeprac. [chybně uvedeno 2.]. vyd. Plzeň: Ševčík, 2016. ISBN 978-80-7291-246-9. S. 340. 
  7. European Pied Flycatcher Ficedula hypoleuca [online]. BirdLife International [cit. 2020-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 342. ISBN 978-80-86858-88-3.
  9. BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Dobřejovice: Rebo, 2005. ISBN 9788072342921. S. 172. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování – 3 znaky. Čestlice: Rebo, 2005. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-7234-292-4.
  • BURNIE, David et al. Ptáci: obrazová encyklopedie ptáků celého světa. V Praze: Knižní klub, 2008. 512 s. ISBN 978-80-242-2235-6.
  • DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 249 s. ISBN 80-200-0927-2.
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Překlad Robert Doležal. 3., přeprac. [chybně uvedeno 2.]. vyd. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9. 
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]