Sýkora koňadra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSýkora koňadra
alternativní popis obrázku chybí
Sýkora koňadra
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď sýkorovití (Paridae)
Rod sýkora (Parus)
Binomické jméno
Parus major
Linné, 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sýkora koňadra (Parus major) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých. Je největším a nejrozšířenějším evropským druhem sýkor.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Tvoří zřejmě superspecies se sýkorou středoasijskou (Parus bokharensis), sýkorou zelenohřbetou (P. monticolus) a sýkorou indickou (P. nuchalis). Zeměpisná proměnlivost je složitá, zčásti klinální.[pozn. 1] Celkem 34 poddruhů se obvykle rozlišuje do tří skupin: „major“ s 12 poddruhy žijícími na západě Palearktidy, „cinereus“ se 13 poddruhy obývajícími jihovýchodní Asii a „minor“ s 9 poddruhy ve východní Palearktidě. V Evropě se vyskytuje celkem 7 poddruhů z první skupiny:[2]

  • sýkora koňadra anglická (P. m. newtoni) – Britské ostrovy, Nizozemsko, Belgie, Bretaň
  • s. k. evropská (P. m. major) – většina Evropy a západní Sibiř
  • s. k. korsická (P. m. corsus) – Pyrenejský poloostrov a Korsika
  • s. k. baleárská (P. m. mallorcae) – Baleáry
  • s. k. sardinská (P. m. ecki) – Sardinie
  • s. k. řecká (P. m. aphrodite) – jižní Itálie a Řecko a ostrovy po Kypr
  • s. k. krétská (P. m. niethammeri) – Kréta

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pár sýkor koňader (vlevo samice, vpravo samec)

Sýkora koňadra je velká asi jako vrabec domácí. Dorůstá délky 13,5–15 cm a váží 14–23 g. Hlavu má leskle černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samice je pruh tenčí, často na břiše přerušený, kdežto u samce tvoří uprostřed břicha černou skvrnu). Hřbet je mechově zelený, křídla modrošedá s výraznou bílou křídelní páskou, spodina sírově žlutá a ocas modrošedý s bílými stranami; černý pruh na břiše bývá jen naznačen. Zobák je silný, kuželovitý a hnědošedý, nohy šedé a duhovka hnědá. Mladí ptáci jsou vybarveni matněji, mají žlutavé skvrny na tvářích bez úplného spodního černého okraje.[2][3]

Létá vlnkovitě a rychle.

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Hlas má proměnlivý, volání je rytmické. Ptáci dodržují rytmus, ale sled, výšku a počet tónů obměňují, a tak vytvářejí řadu variant; každá koňadra umí až 10 variant.[4] U průměrného samce bylo zaznamenáno 32 různých hlasových projevů, ale někteří jich zvládali až 40. Mezi nejčastější patří vábení „tví-tit“ a varování „citerr“. Zpěv, kterým se ozývá již od konce zimy, je hlasitý, melodický a každý motiv je v něm opakován 2× až 3× (zvuk poslech).[2] Podle studie holandských vědců je zpěv samců ve městech hlasitější, rychlejší a kratší než zpěv samců v lesích.[5]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sýkora koňadra má palearktické rozšíření, zahrnující celý Palearkt od Irska až po Kamčatku a také jihovýchodní Asii, Malajsii a Indonésii. V Evropě patří k nejhojnějším ptačím druhům. Od 70. let 20. století jsou její stavy ve většině evropských zemí stabilní, a proto je druh považován za zabezpečený.[2][6]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

ČR hnízdí početně na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. V Krkonoších hnízdí běžně do 1000 m n. m., výjimečně do 1200 m n. m., v Krušných horách byla zjištěna až na Klínovci ve 1200 m n. m., na Šumavě ve Zhůří v 1140 m n. m. Během mimohnízdních potulek vystupuje ještě výše a objevuje se i v pásmu kleče; v době tahu přeletuje také horská sedla. Celková početnost byla v letech 1985–1989 odhadnuta na 3–6 milionů hnízdících párů a tento odhad zůstal nezměněn pro období 2001–2003, přestože výsledky jednotného programu sčítání ptáků z území ČR za posledních více než 20 let naznačují velmi mírný pokles. V ČR je převážně stálým, v případě mladých ptáků potulným druhem, který na našem území zimuje v počtu 2–4 milionu jedinců.[2][7]

Tah[editovat | editovat zdroj]

Převážně stálý a přelétavý druh na většině svého území, zčásti tažný ve střední, severní a východní Evropě. Dříve byla považována za typicky stálého ptáka, ale díky kroužkování bylo zjištěno, že někteří naši ptáci, zejména mladí, přezimují u Jadranu a v teplém jižním podhůří AlpItálii a Francii. V ČR přezimují někteří ptáci z Polska, Běloruska a z podhůří Uralu.[4]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Vyhledává zvláště listnaté a smíšené lesy, žije i v jehličnatých porostech, remízcích, sadech, zahradách, parcích i v zeleni vnitřní městské zástavby.[2][6][7]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo v budce s vejci

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně byla zjištěna i bigamie. Páry se vytvářejí většinou nově po rozpadu zimních hejn. Velikost teritoria je variabilní a v závislosti na prostředí se pohybuje mezi 0,4–3,0 ha.[2]

Přirozeně hnízdí v dutinách stromů, ovšem je velmi přizpůsobivá, a tak běžně obsazuje hnízdní budky a zahnízďuje i na řadě jiných míst (v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, poštovních schránkách, v zemních děrách). Budka pro koňadru by měla být vysoká 25 cm s průměrem dna 12x14 cm a kulatým vletovým otvorem v průměru 32 mm, případně svisle oválným v průměru 32x35 mm. Hnízdo staví samotná samicemechu prokládaného trávou, kořínky a lišejníky, kotlinku vystýlá vlnou, rostlinným chmýřím, srstí a někdy i peřím. Stavba trvá obvykle 2–6 dnů, ale v případě prvního hnízdění může trvat i mnohem déle (až 20 dnů). Běžně hnízdí dvakrát ročně od dubna do července. Velikost snůšky závisí zejména na množství potravy, dále na době hnízdění, stáří samice a dalších faktorech. Snůška čítá obvykle 8–12 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 17,6 × 13,4 mm a průměrné hmotnosti 1,6 g. Snášena jsou denně, někdy také 2 vejce za den, 3 vejce za dva dny nebo naopak s jednodenní pauzou. Délka sezení je 12–17 dnů; sedí pouze samice, zatímco samec krmí. Mláďata se líhnou během jednoho až tří dnů, jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 17-23 dnech. Při prvním hnízdění jsou krmena dalších 6–8 dnů, při druhém hnízdění dvakrát déle. Mladí ptáci setrvávají s rodiči přes zimu. Pohlavně dospívají ve  druhém kalendářním roce života.[2]

Mláďata při opouštění hnízda

Úspěšnost hnízdění je vlivem predace a počasí značně variabilní (40–95 %), u prvního hnízdění bývá zpravidla vyšší než u druhého. Pressen uvádí z celkového počtu 3818 vajec ztráty 774 vajec a 618 mláďat, celkovou úspěšnost uvádí 36,5 %.[8] Figura v letech 2005–2012 zjistil u 124 hnízd jako nejčastější příčinu ztrát predaci (67 % hnízd), a to hlavně kunou (podíl na predačních událostech 42,86 %), plchem velkým (32,47 %) a strakapoudem velkým (9,10 %).[9] Úmrtnost v prvním roce života je 61,1 %, nejstarší kroužkovaný pták se dožil 15 let a 5 měsíců.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Na jaře a v létě se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku potravy tvoří hmyz v různých vývojových stadiích, zejména motýli (až 62,2 %), brouci (až 64,9 %), blanokřídlí (až 45,7 %), stejnokřídlí (až 53,1 %) a dvoukřídlí (až 36,1 %), také pavouci (až 33,3 %). Na podzim a v zimě vyhledává hlavně semena; v předjaří mohou být v potravě zastoupena až 70 %, přičemž nejčastěji jde o semena slunečnice, buku a ořešáku. Potřebuje-li potravu vyklovat, dokáže si skořápku atp. držet na podložce oběma nohama.[10] Může také oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy, pít nektar a požírat drobné plže, které vyhledává kvůli obsahu vápníku v ulitách. Mláďata jsou krmena převážně housenkami motýlů (i přes 90 %), dále jiným hmyzem, pavoukovci a někdy i semeny a plody dřevin. Dospělí ptáci mohou mláďata krmit i více než 800× (průměrně 380×) denně, čímž úspěšně regulují výskyt případných hmyzích škůdců.[2] Podle studie zveřejněné v roce 2007 pomohly v Nizozemsku sýkory hnízdící v jabloňových sadech ke snížení počtu housenek o celých 50 %.[11] Potravu sbírá hlavně na větvích stromů a keřů, ale i na zemi a v zimě často na krmítkách.[2]

O vysoké přizpůsobivosti a učenlivosti sýkory koňadry svědčí i fakt, že se v Anglii naučila rozklovávat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobávat smetanu pod nimi.[12] Tato dovednost byla poprvé pozorována v roce 1921 a během následujících dvou desetiletí se mezi koňadrami rychle rozšířila a osvojily si ji i modřinky.[13] V roce 2009 byla jako vůbec první pěvec pozorována v Maďarsku při zabíjení a požírání netopýrů hvízdavých (Pipistrellus pipistrellus). Útočila výhradně na hibernující jedince, a to jen při nedostatku jiné potravy.[14] Ojediněle jsou známy i případy kanibalismu a zabití i požírání jiných druhů pěvců.[2]

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

K historickým zoologickým názvům pro sýkoru koňadru patří: koňadra, sýkora, koňadra obecná.[15]

Původ rodového jména sýkora je onomatopoický. Vyšlo z podoby zvuků při vábení a později se přiklonilo k „sykat“, příp. se uvádí i opačný postup vývoje, že sýkora je od „sykat“, protože vábí „syk syk syk“.[16]

Druhové jméno koňadra je české, předobrozenecké. Sémantika původně hanlivého jména „konědra“ pramení z vlastnosti sýkory koňadry – bojovnosti, „dravosti“. Podle staročeského konědra čili ras, pohodný jde o toho, „kdo dere koně“. Protože slovo konědra (ras) postupně mizelo z běžného užívání, stávalo se „koňadra“ (druh sýkory) výrazem náchylnějším k větším či menším hláskovým obměnám, viz i lidové názvy.[17]

Lidové názvy: babčice, babička, dřevolezka, hořňák, kanazda, koňafka, koňak, koňarda, koňarka, koňárka, koňařda, konářice, koňařka, koňaska, koňavka, koňazda, koňazdra, koňazda, koňazdra, koněrza, koněuzdra, konězdra, koniř, koníř, koniřka, konířka, konízdra, koňouzdra, křižová, křížovka, kuňadra, kunizdra, kunorza, patiťa, pískora, ponrava, sýkora velká, uhlík, vlaská. [18][19] Například i v periodiku Naše řeč se dočteme: „A r. 1890 nasbíral Šír pro jedinou sýkorku ‚koňadru‘ celkem 30 jmen českých (německých 25): vedle rozmanitých forem slova ‚koňadra‘ také ‚křížovka‘, ‚babčice‘, ‚hořňák‘, ‚uhlík‘, ‚patiťa‘, ‚ponrava‘, ‚pískora‘ atd.“[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Klinální variabilita: postupná změna některého znaku podél geografické osy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b c d e f g h i j k l HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  3. SVENSSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  4. a b Sýkora koňadra. In: Ptáci našich měst a vesnic [CD]. Praha: Radioservis, ℗2002.
  5. SLABBEKOORN, H.; BOER-VISSER, A. Cities Change the Songs of Birds. Current Biology. 2006, roč. 16. DOI:10.1016/j.cub.2006.10.008. 
  6. a b CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6. 
  7. a b ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. 2. vyd. Praha: Aventinum, 2009, s. 358. ISBN 978-80-86858-88-3.
  8. PRESSEN, Vladimír. Hnízdní bionomie sýkory koňadry (Parus major L.), sýkory uhelníčka (Parus ater L), sýkory parukářky (Parus cristatus L) a šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris Brehm)... In: SITKO, J. ed. a TRPÁK, P., ed. Pěvci 1988: sborník z ornitologické konference. Praha: SZN, 1990, s. 124. ISBN 80-209-0152-3.
  9. FIGURA, Roman. Hnízdní ztráty dutinových pěvců: sezonní vlivy a reprodukční odpovědi [online]. Olomouc, 2013, s. 29. Diplomová práce. PřF UPOU. Dostupné z: http://theses.cz/id/j9a6kw/Hnizdni_ztraty_dutinovych_pevcu.pdf
  10. POŘÍZ, Jindřich a NOVÁK, Zdeněk. Sýkora koňadra. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8950/
  11. MOLS, C. M.; VISSER, M. E. Great Tits (Parus major) Reduce Caterpillar Damage in Commercial Apple Orchards. PLoS ONE. 2. 2007, roč. 2. DOI:10.1371/journal.pone.0000202. 
  12. HAWKINS, T. Opening of Milk Bottles By Birds. Nature. 1950, roč. 165, s. 435–436. DOI:10.1038/165435a0. 
  13. LEFEBVRE, L. The opening of milk bottles by birds: Evidence for accelerating learning rates, but against the wave-of-advance model of cultural transmission. Behavioural Processes. 1995, roč. 34, čís. 1, s. 43–53. DOI:10.1016/0376-6357(94)00051-H. 
  14. ESTÓK, P. a kol. Great tits search for, capture, kill and eat hibernating bats. Biology Letters. 2010, roč. 6, čís. 1, s. 59–62. DOI:10.1098/rsbl.2009.0611. 
  15. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  16. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 78, 113. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  17. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 79, 116. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  18. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 79. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  19. KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků... Díl první. V Praze: Kober, 1910, s. 101.
  20. FLAJŠHANS, Václav. Ptačí jména a náš slovník. Naše řeč [online]. 1940, roč. 24, č. 7, s. 193–201 [cit. 13. 7. 2018]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3502

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIGURA, Roman. Hnízdní ztráty dutinových pěvců: sezonní vlivy a reprodukční odpovědi. Olomouc, 2013. 43 s. Diplomová práce. Ved. práce Mgr. Peter Adamík, Ph.D. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta.
  • KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. Díl první. V Praze: I. L. Kober knihkupectví, 1910. xxv, 663 s., 10 nečísl. listů obr. příl.
  • PRESSEN, Vladimír. Hnízdní bionomie sýkory koňadry (Parus major L.), sýkory uhelníčka (Parus ater L), sýkory parukářky (Parus cristatus L) a šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris Brehm) v jehličnatých porostech Nízkého Jeseníku. In: SITKO, Jiljí, ed. a TRPÁK, Pavel, ed. Pěvci 1988: sborník z ornitologické konference. Praha: Státní zemědělské nakl., 1990, s. 99–127. ISBN 80-209-0152-3.
  • Ptáci našich měst a vesnic: komentované nahrávky 40 druhů nejběžnějších a nejzajímavějších ptáků žijících v blízkosti člověka [CD]. Praha: Radioservis, ℗2002. 2 CD (77:20, 78:27), brožura. Hlas pro tento den.
  • ŠÍR, Vladislav. MDra. Vladislava Šíra Ptactvo české: řád VII.: Zpěvaví: řád VIII.: Hrubozobí: řád IX.: Holubovití: řád X.: Kůrovití. Svazek 3. V Praze: M. Knapp, 1890. 150 s.
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001-2003. 2. vyd. Praha: Aventinum, 2009. 463 s. ISBN 978-80-86858-88-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]