Plch zahradní
 Plch zahradní | |
|---|---|
 Plch zahradní | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 téměř ohrožený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | hlodavci (Rodentia) |
| Čeleď | plchovití (Gliridae) |
| Rod | plch |
| Binomické jméno | |
| Eliomys quercinus (Linnaeus, 1766) | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Plch zahradní (Eliomys quercinus) má z našich plchů nejnápadnější zabarvení. Základní barva hřbetu a hlavy je šedohnědá až hnědočervená, spodní strana těla bývá naopak čistě bílá a je ostře ohraničená. Po stranách hlavy se táhne od oka výrazný tmavý pruh, zasahující až ke krku. Ocas je vždy kratší než tělo a je pokrytý krátkou tmavohnědou srstí a zakončený černobílou štětičkou prodloužených chlupů. Oči i ušní boltce jsou poměrně velké.
Stavba těla[editovat | editovat zdroj]
Délka těla 110–120 mm, délka ocasu 100–120 mm[2], celková délka těla i s ocasem přibližně 26 cm. Anděra uvádí délku 110–136 mm a váhu 60–140 g.[3]
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Ve světě se vyskytuje ostrůvkovitě v západní, jižní, střední a severovýchodní Evropě (po Ural) i na severu Afriky, chybí na britských ostrovech a na Islandu. Rozšíření v Evropě: ČR, Slovensko, jižní Polsko, střední a jižní Německo, Švýcarsko, Rakousko a také Andorra, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Moldavsko, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovinsko, Španělsko a Ukrajina.[3] Ve střední Evropě je považován za pozůstatek fauny teplejších období holocénu a jeho ostrůvkovité rozšíření bylo způsobeno rozčleněním souvislých lesních porostů.
Česká republika[editovat | editovat zdroj]
Známý je hlavně ze západního pohraničí (západní Pošumaví, Český les, okolí Karlových Varů, Krušné hory, Labské pískovce, Lužické hory) a dále ze západního okraje Brd. Na Moravě nebyl zatím výskyt tohoto druhu s určitostí prokázán. Starší údaje z přelomu 19. a 20. století dokládají jeho někdejší výskyt ve středních Čechách (okolí Davle, Karlštejna, Dobříše aj.). Největší populace plcha zahradního se vyskytuje na Šumavě a v Labských pískovcích.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Ze všech druhů plchů se v Česku nejčastěji zdržuje na zemi, nikoli na stromech a je nejvíce masožravý. Tomu odpovídá i složení potravy, která je z 80 % živočišná. Živí se zejména hmyzem a bezobratlými živočichy, drobnými savci i ptačími mláďaty a vejci. Z rostlinné potravy převažují různé druhy ovoce a semena stromů, méně pupeny a listy, na které se soustřeďuje teprve k podzimu.
Způsob života[editovat | editovat zdroj]
Z našich plchů je plch zahradní nejméně vázaný na lesní biotop, dává přednost skalnatým a suťovým terénům (kamenné zídky, zbořeniště). S oblibou se zdržuje kolem lesních chat, seníků, krmelců i osamělých stavení. Jeho stanovištěm mohou být také lesní paseky, sady, zahrady nebo vinice. Vyskytuje se vždy v relativně chladných a vlhkých místech. Na velmi vhodných biotopech žijí tři až čtyři zvířata na ploše jednoho hektaru; po osamostatnění mláďat je jich až šest.
Stejně jako jiní plši je tvorem výhradně nočním[2] s vrcholem aktivity mezi 20. a 4. hodinou. Orientuje se hlavně sluchem. V době páření se ozývá jasným „cú“, jinak charakteristickým vrčením.
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Páří se jednou ročně. Doba páření nastává ihned po probuzení ze zimního spánku. Po březosti trvající 21 až 23 dní samice vrhá od května do června v průměru tři až šest mláďat. Mláďatům se po 19 dnech otevírají oči. Jsou kojena čtyři týdny a osamostatňují se po 5–6 týdnech, ale zůstávají s matkou až do podzimu. Pohlavně dospívají po přezimování. Ve volné přírodě se jen asi 10 % populace dožije věku čtyř let. V zajetí je nejvyšší dosažený věk 5–6 let.
Přezimování[editovat | editovat zdroj]
Zimní hnízda jsou větší, suchá, dobře vystlaná trávou a listím, dostatečně chráněná před velkými mrazy. K zimnímu spánku si plch zahradní vybírá dutiny ve stromech, skalách, podzemních norách jiných hlodavců či krtků nebo v různých skrýších v chatách a srubech. Obvykle v jednom hnízdě přezimuje více jedinců pohromadě. Během hibernace ztrácí jako všichni plši 40 % až 50 % tělesné hmotnosti a teplota těla klesá na 5 °C. K zimnímu spánku se ukládá v říjnu nebo počátkem listopadu, probouzí se na přelomu dubna a května. Aktivní je zejména od května do září, kdy si staví letní hnízda z větviček, trávy a listí v korunách stromů, mezi kameny, v senících nebo osamělých staveních. Zavděk vezme též stromovou a skalní dutinu či hnízdní budku. Uvádí se,[kdo?] že je mnohonásobně odolnější vůči zmijímu jedu než ostatní naši hlodavci (se zmijí často sdílí stejná kamenitá stanoviště).
Ochrana[editovat | editovat zdroj]
Plch zahradní patří mezi kriticky ohrožené druhy hlodavců v České republice. Jeho výskyt je pouze lokální s nízkou početností. Je jedním ze zdejších nejvzácnějších savců. V Česku se vyskytuje ještě plch lesní (Dryomys nitedula), který je také ohroženým druhem. Početnost plcha zahradního se rychle snižuje. Proto je zařazen v Červené knize Polska, také v textu Bernské konvence je uveden v seznamu chráněných druhů. Plchů zahradních ubývá, protože ubývá i jejich přirozeného prostředí, ve kterém žijí. Ochrana tohoto druhu znamená hlavně důsledně uchovávat vhodná a osídlená stanoviště. Na podporu populace lze vyvěšovat budky, které mohou plchové využít.
Název[editovat | editovat zdroj]
Plch je staročeský název praslovanského stáří, přičemž původ praslovanského slova je nejasný. Plcha označoval také jiný staročeský výraz, dlúhomyš. Výraz plch lze nalézt v některých jiných slovanských jazycích. Původ slova se vykládá více způsoby. K příbuzným výrazům se často řadí litevské pelė [ė má mít nad tečkou znak ~] a lotyšské pele čili „plch“; blízké je také litevské plikas „šedý“. Východiskem těchto slov bylo *pel- (sivý, bledý). Původní význam slova by tak byl „šedivka“. Podle jiného výkladu jsou příbuznými výrazy irské luch a kymerské llyg „myš“.[4]
Ve staré češtině existovalo podobně znějící slovo „plh“ s jiným významem a označení plh zřejmě často splývalo s homonymním názvem plch. V nové češtině vykládá Jungmann plcha jako „živočicha z třídy ssavých, řádu hlodavých, čeledi myšovitých, velikosti lasičí, krátkoocasý, popelavé srsti hlavy podobné k myší, uší krtovitých. […] jsou k jídlu, Římanům bývali lahůdkou, jinak popelice, ospalec, nořice, myoxus esculentus, mus glis“. Uvádí také přirovnání „spí jako plch“ a zmiňuje výraz „pilch“ jako zastaralý. Nově byl plch nářečně „stará houba“ a „starý mládenec“.[5]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ a b HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Plch zahradní, s. 157.
- ↑ a b ANDĚRA, Miloš. Plch zahradní. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2023 [cit. 19. 3. 2023]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id20697/
- ↑ JANOŠÍKOVÁ, Petra. Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. Brno, 2012, s. 60, 197–199, 319. Magisterská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka.
- ↑ JANOŠÍKOVÁ, Petra. Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. Brno, 2012, s. 197–198. Magisterská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ANDĚRA, Miloš a HORÁČEK, Ivan. Poznáváme naše savce. 2., přeprac. vyd. Praha: Sobotáles, 2005. 327 s. ISBN 80-86817-08-3.
- ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
- DUNGEL, Jan a GAISLER, Jiří. Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 150 s. ISBN 80-200-1026-2.
- CHINERY, Michael. Flóra a fauna Evropy. Překlad Dana Čížková a Romana Anděrová. 1. české vyd. Praha: Slovart, 1998. 384 s. ISBN 80-7209-038-0.
- JANOŠÍKOVÁ, Petra. Staročeské názvy savců. Jejich původ a vývoj v nové češtině. Brno, 2012. 378 s. Magisterská diplomová práce. Ved. práce PhDr. Ilona Janyšková, CSc. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu plch zahradní na Wikimedia Commons
