Plch zahradní
 Plch zahradní | |
 Plch zahradní | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
|---|---|
 téměř ohrožený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše |
živočichové (Animalia) |
| Kmen |
strunatci (Chordata) |
| Třída |
savci (Mammalia) |
| Řád |
hlodavci (Rodentia) |
| Čeleď |
plchovití (Gliridae) |
| Rod |
plch |
| Binomické jméno | |
|
Eliomys quercinus (Linnaeus, 1766) | |
 Areál rozšíření
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Plch zahradní (Eliomys quercinus) má z našich plchů nejnápadnější zabarvení. Základní barva hřbetu a hlavy je šedohnědá až hnědočervená, spodní strana těla bývá naopak čistě bílá a je ostře ohraničená. Po stranách hlavy se táhne od oka výrazný tmavý pruh, zasahující až ke krku. Ocas je vždy kratší než tělo a je pokrytý krátkou tmavohnědou srstí a zakončený černobílou štětičkou prodloužených chlupů. Oči i ušní boltce jsou poměrně velké.
Obsah
Stavba těla[editovat | editovat zdroj]
Délka těla 110-120 mm, délka ocasu 100 – 120 mm[2], celková délka těla i s ocasem přibližně 26 cm, váha 60 - 140 g.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
V ČR je známý hlavně ze západního pohraničí (západní Pošumaví, Český les, okolí Karlových Var, Krušné hory, Labské pískovce, Lužické hory) a dále ze západního okraje Brd. Na Moravě nebyl zatím výskyt tohoto druhu s určitostí prokázán. Starší údaje z přelomu 19. a 20. století dokládají jeho někdejší výskyt ve středních Čechách (okolí Davle, Karlštejna, Dobříše aj.). Největší populace plcha zahradního se vyskytuje na Šumavě a v Labských pískovcích.
Ve světě se vyskytuje ostrůvkovitě v západní, jižní, střední a severovýchodní Evropě (po Ural) i na severu Afriky, chybí na britských ostrovech a na Islandu. Rozšíření v Evropě: ČR, Slovensko, jižní Polsko, střední a jižní Německo, Švýcarsko a Rakousko. Ve střední Evropě je považován za pozůstatek fauny teplejších období holocénu a jeho ostrůvkovité rozšíření bylo způsobeno rozčleněním souvislých lesních porostů.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Ze všech druhů plchů u nás se nejčastěji zdržuje na zemi než na stromech a je nejvíce masožravý. Tomu odpovídá i složení potravy, která je z 80 % živočišná. Živí se zejména hmyzem a bezobratlými živočichy, drobnými savci i ptačími mláďaty a vejci. Z rostlinné potravy převažují různé druhy ovoce a semena stromů, méně pupeny a listy, na které se soustřeďuje teprve k podzimu.
Způsob života[editovat | editovat zdroj]
Z našich plchů je plch zahradní nejméně vázaný na lesní biotop, dává přednost skalnatým a suťovým terénům (kamenné zídky, zbořeniště..). S oblibou se zdržuje kolem lesních chat, seníků, krmelců i osamělých stavení. Jeho stanoviště mohou být i lesní paseky, sady, zahrady nebo vinice. Vyskytuje se vždy v relativně chladných a vlhkých místech. Na velmi vhodných biotopech žijí 3 až 4 zvířata (po osamostatnění mláďat je jich až 6) na ploše 1 ha. Stejně jako jiní plši je tvorem výhradně nočním[2] s vrcholem aktivity mezi 20. a 4. hodinou a orientuje se hlavně sluchem. V době páření se ozývají jasným “cú”, jinak opět charakteristickým vrčením.
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Doba páření, která se odehrává jednou ročně, nastává ihned po probuzení ze zimního spánku. Po březosti trvající 21 až 23 dní samice vrhá od května do června v průměru 3 až 6 mláďat. Mláďatům se po 19 dnech otevírají oči; jsou kojena 4 týdny a po 5 až 6 týdnech se osamostatňují, ale zůstávají s matkou až do podzimu. Pohlavně dospívají až po přezimování. Nejdelší věk jedinců v zajetí je 5 až 6 let, ve volné přírodě se věku 4 let dožije jen asi 10 % populace.
Přezimování[editovat | editovat zdroj]
Zimní hnízda jsou větší, suchá, dobře vystlaná trávou a listím, dostatečně chráněných před velkými mrazy. Pro zimní spánek si vybírají dutiny ve stromech, skalách, podzemních norách jiných hlodavců či krtků nebo v různých skrýších v chatách a srubech. Obvykle v jednom hnízdě přezimuje i více jedinců pohromadě. Během hibernace ztrácejí jako všichni plši 40 až 50 % své tělesné hmotnosti a teplota těla klesá na 5 °C. K zimnímu spánku se ukládají v říjnu nebo až počátkem listopadu, probouzejí se na přelomu dubna a května. Aktivní jsou zejména od května do září, kdy si staví letní hnízda z větviček, trávy a listí v korunách stromů, mezi kameny, v senících nebo osamělých staveních. Zavděk vezmou též stromovou a skalní dutinu či hnízdní budku. Uvádí se, že je mnohonásobně odolnější vůči zmijímu jedu než ostatní naši hlodavci (se zmijí často sdílí stejná kamenitá stanoviště).
Ochrana[editovat | editovat zdroj]
Tento živočišný druh patří mezi kriticky ohrožené druhy hlodavců v České republice. Jeho výskyt je pouze lokální s nízkou početností. Jedná se o jednoho ze zdejších nejvzácnějších savců. U nás se vyskytuje ještě plch lesní (Dryomys nitedula), který je také ohroženým druhem. Početnost plcha zahradního se rychle snižuje. Proto je zařazen v Červené knize Polska a v textu Bernské konvence je uveden v seznamu chráněných druhů. Plchů zahradních ubývá, protože ubývá i jejich přirozené prostředí, ve kterém žijí. Ochrana tohoto druhu znamená hlavně důsledně uchovat vhodná a osídlená stanoviště. Na podporu populace lze vyvěšovat budky, které mohou plchové využít.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
- ↑ a b HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Plch zahradní, s. 157.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu plch zahradní ve Wikimedia Commons
