Taal (sopka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Taal
Ostrov Volcano v jezeře Taal.
Ostrov Volcano v jezeře Taal.

Vrchol 311 m n. m.
Poloha
Světadíl Asie
Státy FilipínyFilipíny Filipíny
Souřadnice
Taal
Taal
Typ somma
Erupce 12. leden 2020
Hornina sopečné
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taal je aktivní sopka nacházející se v jižní části největšího ostrova Filipín, Luzonu. Vlastní vulkán spočívá na ostrově Volcano o průměru ~4 km, jenž je obklopen jezerem Taal. To vyplňuje kalderu, vzniklou po silné erupci v dávné minulosti. Taal je druhá nejaktivnější sopka Filipín, přičemž jejích 34 historicky doložených erupcí si vyžádaly zhruba 6 000 obětí. Je zapsána do tzv. „Decade Volcanoes“ – seznamu 16 nejnebezpečnějších vulkánů světa, ve kterém jsou také: Vesuv, Etna, Mount Rainier, Merapi, Sakuradžima aj.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Filipínská tektonická deska.

Ostrovy Filipín jsou součástí tzv. Pacifického ohnivého kruhu, obklopující téměř celý Tichý oceán. Jedná se o 40 000 km dlouhé pásmo ve tvaru podkovy, kde se nachází 452 sopek a odehrává 90% všech zemětřesení na Zemi. Pod Filipínami se střetávají dvě tektonické desky: sundská (část euroasijské) a filipínská. Pohyb těchto desek dosahuje až 84 mm za rok. V zemské kůře tak dochází k obrovskému napětí, jenž se uvolňuje tektonickou a sopečnou činností.

Sopka leží v jižní části ostrova Luzon, v provincii Batangas. Hlavní město Manila se nachází zhruba 60 km severním směrem. Samotný vulkán tvoří ostrov Volcano (o průměru ~4 km) v jezeře Taal, jenž vyplňuje kalderu (25×30 km), vzniklou během dávné erupce před 100–500 tis. lety. S rozměry 25×18 km činní rozloha vodní plochy 244 km².

Vulkanický ostrov má ve svém kráteru vlastní jezero a v něm se ještě nachází drobný ostrov Vulkan Point Island o velikosti ~50×80 m. To z něj dělá de facto trojnásobný ostrov (ostrov Luzon → ostrov Volcano → ostrov Vulkan Point Island).[1]

V roce 1996 bylo celé jezero Taal vyhlášeno jako národní park. Stálé osídlení na ostrově Volcano je Filipínským institutem pro vulkanologii a seismologii (PHIVOLCS) zakázáno. Ostrov prohlašuje za vysoce rizikovou oblast s trvalým nebezpečím. Navzdory zákazu se někteří chudí Filipínci na vulkanickém ostrově usadili a vydělávají si na své živobytí rybolovem či pěstováním plodin na popelem velmi zúrodněné půdě.

Geologický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Taal je součástí filipínského řetězce sopek, táhnoucí se podél západního okraje Luzonu. Před 100–500 tis. let došlo během velmi silné erupce ke vzniku kaldery. Poslední výbuch sopky, jež výrazněji zasáhl do formování kaldery, se odehrál asi před 5 400 lety. Následující erupce časem v jezeru vytvořily ostrov Volcano. Jeho rozloha dosahuje 23 km² a skládá se vzájemně překrývajících 35 kuželů (26 tufových, 5 sypaných a 4 maar) a 12 kráterů. Zároveň historické erupce vytvořily v okruhu sopky rozsáhlá ložiska ignimbritu, sahající až k hlavnímu městu, Manile.

Před 20. stoletím[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1572 bylo zaznamenáno 33 erupcí. Ve stejném roce založili augustiniánští mniši na břehu jezera město Taal. To se dnes ovšem nazývá San Nicolas. K dalšímu výbuchu došlo roku 1591. Na počátku 17. století opět vzrostla sopečná aktivita. Ta se mezi lety 17071731 přesunula mimo hlavní kráter. Činnost sopky se převážně soustředila v kráteru Binitiang Malaki. Menší erupce způsoboval i kráter Binintiang Munti v letech 17091729. Nejsilnější výbuch nastal 24. září 1716, při kterém byl kráter Calauit zcela zničen.

Roku 1749 vybuchla Taal silou VEI 4. O 5 let později přišla další erupce, trvající asi 200 dní. Kromě menší erupce roku 1790 zůstal vulkán neaktivní po dobu 54 let. Probudil se v březnu 1808 a okolí pokryl vrstva popela silná 84 cm. Dne 19. července 1874 zabil náhlý výbuch všechna zvířata, žijící na ostrově. Během erupce 1904 se v jihovýchodní části kráteru zformoval nový odtok.

Erupce roku 1911[editovat | editovat zdroj]

K jedné z ničivějších erupcí došlo v lednu 1911. Na konci měsíce začaly seismografy v manilské observatoři detekovat otřesy, se stále zvyšující frekvencí. Zemětřesení budila mezi obyvateli hlavního města znepokojení. Veřejnost byla ujištěna, že Manila není v nebezpečí, neboť leží 60 km od Taalu. V brzkých ranních hodinách 30. ledna 1911 nastala hlavní erupce. Mrak popela spolu s doprovodnými blesky se mohl sledovat až ze vzdálenosti 60 km. Po šesti hodinách dosáhl spad popela Manily a dohromady pokryl rozlohu 2 000 km². Síla výbuchu se stanovila na VEI 3,7. Katastrofa si dle oficiálních záznamů vyžádala 1 335 obětí a zranila 199 osob, ačkoliv je známo, že pravděpodobně zahynulo více lidí. Všech sedm vesnic na ostrově a několik vesnic na západním pobřeží jezera Taal bylo zcela zdevastováno.

V důsledku erupce poklesl sopečný ostrov o 2 metry. Částečný propad se prokázal i u jižní části jezera. Vědci s podivem nemohli najít žádné známky lávy či lávových proudů, které si objevovaly při každé erupci v minulosti. Dále nebyli schopní nalézt síru. Jediný materiál žluté barvy byly soli železa. Výrazné topografické změny potkaly taktéž samotný kráter. Před erupcí bylo jeho dno výše než hladina jezera Taal a nacházelo se v něm několik menších jezer. Některá s horkou vodou produkující emise páry, ovšem byla zde i vodní plochy s různými zabarveními: zelené, žluté či dokonce červené. Po erupci vyplnilo kráter sopky jedno jediné jezero, jehož dno bylo zhruba 3 metry pod úrovní Taalu.

Erupcí dočasně zformovaný kužel v kráterovém jezeru na ostrově Volcano. (1965)

Erupce 1965–1977[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 19651977 se sopečná aktivita soustředila v blízkosti hory Tabaro na jihozápadní straně ostrova. Erupce z roku 1965 byla klasifikována jako freatomagmatická, tedy generovaná interakcí magmatu s vodou, což způsobilo prudký výbuch. Vznikl specifický pyroklastický proud, v němž převažuje plynná složka. Překonal několik kilometrů napříč jezerem a v několika vesnicích zabil asi 100 lidí.

Po devíti měsících klidu se 5. července Taal opět probudila další freatomagmatickou erupcí z hory Tabaro, následovanou druhou podobnou erupcí 16. srpna 1967. Po pěti měsíců se aktivita zmírnila na strombolské erupce, při kterých se objevily lávové proudy. Poslední erupce nastaly v letech 1976 a 1977.

Nedávná aktivita[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1991 začal vulkán jevit známky neklidu. To se projevovalo seismickou aktivitou, poruchami v zemi a vznikem malých bahenních sopek.

2008[editovat | editovat zdroj]

Erupce 12. ledna 2020.

28. srpna oznámil PHIVOLCS všem příslušným orgánům a veřejnosti, že seismická síť zaznamenala během 10 hodin deset vulkanických zemětřesení. Dvě z nich od sebe dělilo jen 13 minut a dle mercalliho stupnice dosáhly otřesy síly II.

2020[editovat | editovat zdroj]

12. ledna došlo v hlavním kráteru k náhlé erupci a úroveň výstrahy byla stanovena na čtvrtý stupeň. Probuzení vulkánu doprovázel spad sopečného popela, vulkanické blesky a příslušné úřady vydaly pokyn k evakuaci. Tu ztěžovala všudypřítomná směs popela a dešťové vody.[2] Popel způsobil problémy i v hlavním městě, kde mezinárodní letiště muselo zrušit některé lety. Taktéž se vydalo varování před možnou vlnou tsunami, kterou by Taal mohla v jezeru vyvolat.[3][4]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]