Krahujec obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxKrahujec obecný
alternativní popis obrázku chybí
Krahujec obecný (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dravci (Accipitriformes)
Čeleď jestřábovití (Accipitridae)
Rod jestřáb (Accipiter)
Binomické jméno
Accipiter nisus
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření krahujce obecného (červeně hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)
Rozšíření krahujce obecného (červeně hnízdiště, zeleně celoroční výskyt, modře zimoviště)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Krahujec obecný (Accipiter nisus) je malý druh dravce z čeledi jestřábovitých (Accipitridae). Dříve nazýván též krahulec[2].

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se 6 poddruhů:[3]

  • A. n. nisus (Linnaeus, 1758) – Evropa, Malá Asie, západní Sibiř
  • A. n. nisosimilis (Tickell, 1833) – Asie od západní Sibiře dále na východ
  • A. n. melaschistos Hume, 1869 – střední Čína, severní Indie
  • A. n. wolterstorffi Kleinschmidt, 1901 – Korsika a Sardinie
  • A. n. granti Sharpe, 1890 – Kanárské ostrovy a Madeira
  • A. n. punicus Erlanger, 1897 – severní Afrika

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samice

Krahujec obecný je štíhlý dravec s krátkými širokými křídly a dlouhým ocasem, umožňujícími rychlé manévrování v hustém porostu. Samice je zřetelně větší než samec a může dosahovat až dvojnásobné hmotnosti. Samec dorůstá délky 29–34 cm a v rozpětí křídel měří 58–65 cm, samice je dlouhá 35–41 cm a v rozpětí křídel dosahuje 67–80 cm. Hmotnost samce je 105–196 g, samice 185–350 g.

Samec má břidlicovitě šedý hřbet a křídla, rezavé tváře a hruď a bílé, rezavě pruhované břicho. Samice je zespodu hnědošedě pruhovaná a rezavé zbarvení na tvářích a hrudi zpravidla postrádá (někdy je však v malé míře patrné i u ní). Mladý pták je svrchu tmavohnědý s rezavými lemy per na „předloktí“. Proužkování na spodině těla má řidší, na hrudi často přerušované a nepravidelné. Zobák je šedý se žlutým ozobím, nohy žluté a duhovka tmavožlutá až oranžově červená.

Samice může být zaměněna za samce jestřába lesního, od kterého se liší menší velikostí, menším zobákem, tenčíma nohama (u krahujce je běhák tenčí než průměr oka, u jestřába naopak) a štíhlejším spodkem těla. V letu se pozná podle mírně zvlněné (nikoliv rovné) letové dráhy a odlišné siluety, protože má hranatější ocas s ostřejšími cípy a užším koncem, poměrně kratší vnitřní část křídla, štíhlejší tělo, kratší krk a větší hlavu.[3][4][5]

Nijak často se neozývá, a to ani u hnízda. Nejčastěji lze zaslechnout rychlé štěbetavé nebo chichotavé „kjukjukjukjukju“ nebo „kekekekekeke“.[4][6]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Krahujec obecný je druh s palearktickým typem rozšíření obývající severní Afriku, Evropu a Asii. V Evropě jde po káni lesní o nejběžnějšího dravce. Jeho početnost silně závisí na přímém pronásledování, vlivem kterého se od 19. století výrazně snižovala. V první polovině 20. století došlo díky ochranným opatřením k opětovnému nárůstu stavů, ale v letech 1950–1970 přišel další pokles zaviněný používáním pesticidů.[5] Nejvýrazněji početnost ovlivnil insekticid DDT, který způsobuje ztenčení skořápky u vajec a vede tak k jejich puknutí pod sedícím ptákem.[7] V roce 2004 byla velikost evropské populace odhadována na více než 340 000 párů.[8] Žije v lesích všech typů, také v parcích a zahradách ve městech.[4][5]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na celém území do 900–1150 m n. m. Celková početnost se v posledních desetiletích mírně zvyšuje; v letech 1985–1989 byla odhadována na 3200–3900 párů a v období let 2001–2003 na 3500–4500 párů.[5]

Tah[editovat | editovat zdroj]

Částečně tažný druh. Ptáci z izolovaných středoasijských populací, Sibiře a severní Evropy jsou převážně tažní, populace v Anglii a Belgii téměř výlučně stálé a ptáci ve zbytku areálu v různé míře tažní, stálí nebo přelétaví. Zimoviště ptáků ze severní Evropy leží hlavně v západní a střední Evropě a zčásti také ve Španělsku, Francii a Itálii.[5] Ptáci vyskytující se v ČR jsou přelétaví až tažní, směřují vesměs k jihozápadu.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu tvoří z téměř 98 % ptáci, vzácně se v ní objevují také savci, plazi a hmyz. Během analýzy 157 žaludků českých a 30 žaludků slovenských krahujců bylo v potravě zjištěno celkem 182 ptáků, 31 drobných savců, 1 veverka, netopýr a ještěrka a ve 13 žaludcích také hmyz. Ptáci byli nejčastěji zastoupeni vrabcem domácím a vrabcem polním (dohromady 45 kusů), strnadem (16 kusů), sýkorami (13 kusů) a chocholoušem (8 kusů). Samec běžně loví kořist o hmotnosti do 40 g, příležitostně do 120 g (hlavně z čeledí pěnkavovití, vrabcovití, strnadovití, sýkorovití), samice pravidelně do 150 g, příležitostně i nad 500 g (hlavně z čeledí drozdovití a špačkovití); dokáže ulovit i sojku.

Lovecký revír měří v průměru 2–5 km. Na kořist číhá skryt ve větvích stromů, méně často se uchyluje k aktivnějšímu způsobu lovu, kdy prolétává svým revírem a snaží se zaskočit nic netušící kořist nečekaným vpádem. Zaměřuje se především na nepřehledné a členité úseky (křoviny, husté lesy, zastavěná území…). Létá skrytě (těsně nad zemí, podél stěn, prolétává křovinami a stromy…), aby byl kořistí spatřen co možná nejpozději a mohl se jí zmocnit dříve, než stihne zareagovat. Uchvacuje ji obvykle v letu do napřažených pařátů a následně oškubává na tzv. trhaništi, které se nachází na pařezu nebo jiném vyvýšeném místě. Samec spotřebuje denně 2–3 ptáky velikosti vrabce, samice 3–4. Během hnízdění je denní spotřeba jedné rodiny s mláďaty zhruba 12–15 ptáků.[5]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo s mláďaty

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně se objevují i případy bigamie. Někdy spolu páry setrvávají pouze jednu hnízdní sezónu, jindy několik let. Hnízdní revír samec obsazuje často již v březnu, někdy v průběhu dubna nebo počátkem května, samice se zde objevuje o pár dnů později. Hnízdiště bývá za příhodných podmínek využíváno opakovaně, hnízdo však stavějí vždy nové. Součástí toku jsou svatební lety, při kterých oba ptáci za širokých rozmachů křídel vystoupají vzhůru a poté prudce klesají.

Hnízdo je na větvích stromů těsně při kmeni, obvykle na jehličnanech ve výšce 5–10 m. V ČR bývá většinou na smrku, méně často na borovici nebo jedli. Je dosti velké, až 70 cm široké a 30 cm vysoké, postaveno z větviček a vystláno jemnějšími částmi téhož materiálu, mechem, kůrou a peřím. Stavba trvá zhruba dva týdny, obvykle staví více samec než samice. Krahujci někdy využívají i stará hnízda vran, sojek nebo veverek.

Hnízdí 1× ročně od dubna do července. Snůška čítá 3–6 (1–7) bílých, hnědavě skvrnitých vajec o rozměrech 40,5 × 32,5 mm a hmotnosti 20–24 g. Samice snáší vejce v intervalu 2–3 dny a sedí na nich jen ona. Inkubační doba je 31–35 dnů. Mláďata se líhnou postupně a prvních 8–14 dnů je zahřívá samice, která jim také trhá potravu přinášenou samcem. Později odlétá lovit i ona. Samec mláďata nikdy nekrmí. Hnízdní péče trvá 3–4 týdny, mladí ptáci dosahují vzletnosti ve stáří pěti týdnů a po dalších 3–4 týdnech se rodina rozpadá.

Pohlavní dospělosti dosahuje ve stáří 1–3 let. Průměrná délka života je 3–4 roky,[7] nejvyšší známý věk kroužkovaného ptáka v ČR je 15 let.[5] Z 1868 českých hnízd bylo vyvedeno nejčastěji pět mláďat (513 hnízd), ztráty činily 27,5 % (355 hnízd). Příčinami byla neoplozená nebo zachlazená vejce, nedostatek potravy, kanibalismus mezi mláďaty a predace (nejčastěji jestřábem, puštíkem a kunou lesní).

Význam[editovat | editovat zdroj]

Krahujec obecný byl lidmi odpradávna pronásledován jako škůdce drobného ptactva a pernaté zvěře, z výzkumů však vyplývá, že jejich celkové početní stavy nijak vážněji neohrožuje. Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je v České republice zvláště chráněn jako silně ohrožený druh.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 10. 2017]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  3. a b Thiollay, J. M. (1994): Family Accipitridae (Hawks and Eagles). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.2: New-World Vultures to Guineafowl). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-15-3
  4. a b c SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  5. a b c d e f g h HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  6. VLASÁK, Petr. Krahujec obecný. In: Český rozhlas. 24. srpna 2001 [cit. 28. 10. 2017]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/dravci/_zprava/krahujec-obecny--13974
  7. a b STEVENS, M.. Accipiter nisus [online]. University of Michigan, [cit. 2014-09-01]. Dostupné online.  
  8. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]