Orel jestřábí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxOrel jestřábí
alternativní popis obrázku chybí
Orel jestřábí v letu
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád dravci (Accipitriformes)
Čeleď jestřábovití (Accipitridae)
Rod orel (Aquila)
Binomické jméno
Aquila fasciata
(Vieillot, 1822)
Rozšíření orla jestřábího
Rozšíření orla jestřábího
Synonyma
  • Hieraaetus fasciatus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Orel jestřábí (Aquila fasciata, dříve Hieraaetus fasciatus) je středně velký druh orla (dravec z čeledi jestřábovitých).

Mladý pták v letu
Pár na hnízdě

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • rozpětí samice: 165–180 cm
  • rozpětí samec: 145–165 cm
  • výška samice: 65–73 cm
  • výška samec: 55–65 cm[2]

Je větší než samice jestřába. Dospělí ptáci mají tmavý hřbet s bělavou skvrnou (u některých jedinců chybí), spodek těla je světlý, s podélným skvrněním. Středem spodní strany křídla se táhne široký tmavý pruh. Ocas je dlouhý, se širokou koncovou páskou. Spodní křídelní krovky jsou při bližším pohledu bělavé a kořeny letek světlejší. Mladí ptáci mají vrch těla tmavohnědý, spodek světlejší; spodina křídel je světlá, špičky křídel černé. Postupně je zbarvení skvrnitější, plně vybarveni jsou ve třetím roce života.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Stálý druh. Poddruh orel jestřábí středomořský (A. f. fasciata) obývá roztroušený areál od severní Afriky, Středomoří, přes Přední Asii po Indii, Barmu a Čínu. V Evropě se hojněji vyskytuje pouze ve Španělsku, méně hojný je v Portugalsku a v dalších zemích kolem Středozemního moře. Evropská populace čítá do 900 párů. Poddruh A. f. renschi je endemitem Malých Sund.[3]
Vzácně zalétl také do České republiky, potvrzen byl pouze pětkrát.[4]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Většinou obývá méně zalesněné oblasti (stepi, polopouště). Hnízda staví na skalách, řidčeji na stromech. Od února snáší obvykle dvě vejce, na kterých sedí většinou samice, a to 37–41 dní. Na hnízdě rodiče krmí 60–65 dní. Mláďata zůstávají s rodiči do příštího jara. Dospívají ve 4. nebo 5. roce života. Nejvyšší věk v zajetí je 18 let.[3] Thiede uvádí dobu hnízdní péče 50–55 dní, z toho první čtyři týdny přináší potravu na hnízdo téměř výhradně samec.[2] Potravu tvoří větší ptáci (orebice, holubi), savci (zajíc, králík, drobnější hlodavci), méně často ostatní obratlovci. Loví podobně jako jestřáb; je schopen několika způsobů lovu (ve vzduchu, na zemi...)

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

  • poddruh Aquila fasciata fasciata (Vieillot, 1822) – orel jestřábí středomořský
  • poddruh Aquila fasciata renschi (Stresemann, 1932)

Jako další poddruh býval uváděn i orel savanový (Aquila spilogaster). Všechny tyto taxony jsou v některých jiných systémech řazeny do rodu Hieraaetus.[3]

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Historický český název je orel Bonellův.[5]
Historie jména „orel“ sahá do období indoevropštiny; význam indoevropského základu slova (*er-, *or-, *orilo- aj.) je „orel“ nebo také „velký pták“, význam středohornoněmeckého Adel-ar je „vznešený orel“, příp. „vznešený pták“. Staročeské slovo „orlice“ neznamenalo samici orla, ale druh ptáka (orel). Dodnes se tohoto výrazu užívá v heraldice k označení jednohlavého orla.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. a b THIEDE, Walther. Poznáváme dravce a sovy. Praha: Víkend, 2007, s. 54.
  3. a b c POŘÍZ, Jindřich. Orel jestřábí. In: BioLib [online]. ©1999–2018 [cit. 6. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8537/
  4. Pozorování posuzovaných druhů. In: Faunistická komise ČSO [online]. B. r. [cit. 6. 2. 2018]. Dostupné z: http://fkcso.cz/fk/posuzovane.html
  5. Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  6. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 26–28. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • THIEDE, Walther. Poznáváme dravce a sovy. Překlad Karel Hudec. Praha: Víkend, 2007. 95 s. ISBN 978-80-86891-53-8.
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Překlad Robert Doležal. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
  • Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  • FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 32–33. Diplomová práce. Ved práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.</

Související články[editovat | editovat zdroj]

Orel

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]