Sojka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSojka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Sojka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď krkavcovití (Corvidae)
Rod sojka (Garrulus)
Binomické jméno
Garrulus glandarius
Linné, 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sojka obecná (Garrulus glandarius) je pták velikosti holuba z čeledi krkavcovití, rozšířený v celé Evropě, Asii a v severozápadní Africe.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sojka obecná středně velký pták, délka jejího těla dosahuje 32-35 cm, rozpětí křídel 52-58 cm a hmotnost 150–180 g. Je to nejpestřejší evropský zástupce čeledi krkavcovitých. Je celkově oranžovohnědá s černým ocasem a zobákem, růžovooranžovými končetinami, hnědýma očima a bílým kostřecem, který je zvlášť nápadný při letu. Na černobílých křídlech má sojka známá modrá pírka s černými příčnými proužky, která sloužila jako častá ozdoba mysliveckých klobouků. Na hlavě má malou chocholku, jejíž pera zpravidla mají černé špičky. Vztyčuje ji při rozčílení. Pod okem směrem k zobáku má černou oválnou skvrnu, připomínající vous. Některé poddruhy (např. z Turecka, Kavkazu, Íránu a severní Afriky) mají na hlavě černou čepičku, ostře kontrastující s bílými lícemi. Sojka létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, mladí ptáci jsou tmavší a mají méně výrazná modrá pírka na křídlech.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Sojka obecná se celoročně vyskytuje ve smíšených, listnatých i jehličnatých lesích, parcích, zahradách, sadech a v poslední době řidčeji i ve městech. Ztrácí svou přirozenou plachost a navštěvuje městské parky a zahrady.[2]

Obvykle se ozývá chraptivým „kšréé“, mňoukavým „pijé“, které je pro laika k nerozeznání od volání káně lesní nebo svižným „kuit“, podobným hlasu puštíka obecného.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Potravu si vyhledává jak na stromech, tak na zemi. Živí se především rostlinnou stravou, zvláště pak žaludy a bukvicemi, které si uschovává do svých skrýší na zimní období, ale též lískovými ořechy, obilím, různými bobulemi a semeny, ostružinami, jeřabinami aj. Živočišnou stravu tvoří především větší bezobratlí (hmyz, larvy, housenky, červi, plži, slimáci), částečně i malí obratlovci jako mladí ptáci (a vejce), myši, různí plazi, např. ještěrky nebo malí nejedovatí hadi, z větších obratlovců mršiny. Role sojky při plenění hnízd jiných ptáků bývá většinou zveličována.[3] Nevyhledává je instinktivně.[4]

Sama se stává častou kořistí větších dravců, např. jestřábů lesních, puštíků obecných nebo sokolů stěhovavých. Její hnízdo mohou vyloupit například kuny a kočky.[4]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vejce sojky obecné

Hnízdí od konce května do počátku června. V případě ztráty první snůšky hnízdí obvykle během června ještě jednou. Hnízdo z větviček a vystlané mechem nebo trávou si staví na větvích stromů nebo vysokých keřích obvykle zhruba 5 m nad zemí. V jednotlivých intervalech klade samice 5–7 žlutošedých 40×33 mm velkých vajec; druhá snůška párů, které přišly o první, čítá obvykle 3–4 vejce. Inkubační doba trvá zhruba 16–17 dní.

Krmení mláďat se zúčastňují oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba ve 21–22 dnech života, ale ještě po dobu 3 týdnů jsou svými rodiči přikrmována. V přírodě se může sojka obecná dožít i více než 15 let.

Výskyt a početnost v ČR[editovat | editovat zdroj]

V České republice se sojka obecná vyskytuje v poměrně hojném počtu. V posledních desetiletích se počet volně žijících jedinců mírně zvýšil. V letech 20012003 v Česku hnízdilo 170–340 000 párů.[5] V minulosti byla na českém území běžně lovena a pojídána.[6] Nyní je celoročně hájená.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme přibližně 42 poddruhů sojky obecné (kompletní přehled na Biolibu), ve střední Evropě žije poddruh sojka obecná středoevropská (G. g. glandarius). Poddruhy se od sebe liší zbarvením a někdy i velikostí. Např. sojky ze Sibiře (G. g. brandti) jsou velké a nápadně světlé, poddruh z Japonska má tmavé zbarvení, severoafrické sojky (G. g. cervicalis) jsou rezavé s černou čepičkou na hlavě a sojky z Kavkazu, Turecka a Íránu mají světlé zbarvení s černou čepičkou ostře

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eurasian Jay na anglické Wikipedii a Sójka na polské Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-11]
  2. Mladá fronta Dnes, 24. července 2008.
  3. Bezzel
  4. a b http://animaldiversity.ummz.umich.edu/accounts/Garrulus_glandarius/
  5. Šťastný, K., Bejček, V., Hudec, K., 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice, Praha, Aventinum.
  6. Komárek, S., 2007: Ptáci v Čechách v letech 1360–1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha. Praha, Academia; s. 136.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]