Italské tažení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Italské tažení
Konflikt: Druhá světová válka
ilustrační obrázek
ilustrační obrázek
Trvání: 10. července - 1943 – 2. května 1945
Místo: Sicílie, apeninský poloostrov
Výsledek: Vítězství spojenců avšak z hlediska dlouhodobého neúspěch
Strany
Spojenci:
Spojené království Spojené království

Flag of the United States (1912-1959).svg Spojené státy americké
Flag of Italian Committee of National Liberation.svg Italský odboj
Italské království Italské království
(po 8. září 1943)
Kanada Kanada
Jihoafrická republika Jižní Afrika
Nový Zéland Nový Zéland
Austrálie Austrálie
Flag of Free France (1940-1944).svg Svobodná Francie
Flag of Poland (1928-1980).svg Polsko
Řecké královstvíŘecké království Řecké království
Flag of Belgium (civil).svg Belgie
Brazílie Brazílie
Syria (1932-1958; 1961-1963) Sýrie
Československo Československo[1]

Osa:
Nacistické Německo Velkoněmecká říše

Italské království Italské království
(do 8. září 1943)
Flag of Italy.svg Italská sociální republika
(od 18. září 1943)

Velitelé
Allied Force Headquarters:
Flag of the United States (1912-1959).svg Dwight D. Eisenhower (do ledna 1944)
Spojené království Henry Maitland Wilson (leden až prosinec 1944)
Spojené království Harold Alexander
Flag of the United States (1912-1959).svg Mark W. Clark
Skupina armád C:
Nacistické Německo Albert Kesselring
Nacistické Německo Heinrich von Vietinghoff (říjen 44 až leden 45 a od března 45)
Italské království Vittorio Ambrosio
Flag of Italy.svg Rodolfo Graziani

Síla
1 333 856 (1945) Válečná vlajka nacistického Německa 1 000 000 (1944)
Protektorát Čechy a Morava 5 002
Ztráty
Flag of the United States (1912-1959).svg 114 000 mužů
Spojené království 198 000 mužů
Flag of Italian Committee of National Liberation.svg 15 197 mužů
Celkem: 92 000 padlých a pohřešovaných, 220 000 zraněných a zajatců
47 873 padlých
97 154 pohřešovaných a zajatců
163 600 zraněno
Itálie 13 021 mužů
Protektorát Čechy a Morava 10 padlých a 15 raněných, zhruba 800 vojáků zběhlo

Italské tažení představuje hlavní část poslední fáze druhé světové války ve Středomoří, během které byla Osa systematicky vytlačována z oblasti, aniž by měla sebemenší šanci na zvrat. Zahrnuje tažení jednotek Spojenců napříč Sicílií a Apeninským poloostrovem.

Italské tažení zahájila Invaze na Sicílii (Operace Husky), která začala v noci z 9. na 10. července 1943, a po ovládnutí tohoto ostrova spojenci pokračovalo vyloděním přímo na Apeninském poloostrově v září téhož roku (první britské a kanadské jednotky se vylodily 3. září, hlavní fáze operace byla zahájena 9. září). Počáteční drtivé úspěchy Spojenců byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení a hodlali od Německa zběhnout, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek Osy ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunisko, odkud už je nedokázal dostat, takže v prvních fází bojů, zejména na Sicílii, neměla Osa dost jednotek na jakýkoliv smysluplný boj.

Spojenci zpočátku relativně rychle postupovali, ale postupem času, zejména po kapitulaci Itálie a rychlém obsazení severní a střední části Apeninského poloostrova německými jednotkami, se podoba bojů silně změnila. Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie k zdržovacím a ústupovým bojům. Tento postup byl potenciálně velice riskantní, pokud by se Spojenci rozhodli provést větší vylodění hluboko v jejich týlu a frontové jednotky prostě odříznout (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ovšem Spojenci se o to vážně pokusili jen jednou (viz vylodění u Anzia) a celá operace skončila takovým neúspěchem, že se už o nic podobného znovu nepokusili.

Boje v Itálii tak trvaly až do konce války, v době jejího ukončení se trosky Kesselringových jednotek nacházely v Pádské nížině a bránily zbytky Gótské linie.

Bitvy italského tažení[editovat | editovat zdroj]

Invaze na Sicílii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze na Sicílii.

Spojenecká invaze na Sicílii (krycí název Operace Husky) začala 10. července 1943 a skončila 17. srpna téhož roku. Během této doby Spojenci vytlačili jednotky Osy z ostrova. Což umožnilo otevřít lodní linky přes středozemní moře. Ve svém důsledku operace vedla také ke svržení italského vůdce Benita Mussoliniho.

Invaze do Itálie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vylodění v Itálii.

3. září 1943 ráno se přes Messinský průliv začaly přepravovat 5. britská a 1. kanadská divize 8. britské armády pod velením Bernarda Montgomeryho. Po hladkém vylodění spojenecké jednotky téměř beze ztrát obsadily Reggio di Calabria a okamžitě zahájily postup na sever. 9. září 1943 se v okolí Salerna začala vyloďovat 5. americká armáda generála Marka Clarka. Celá operace byla nanejvýš riskantní. V prvním sledu se vylodily pouze 3 pěší divize. To znamenalo, že počítáme-li 2 pěší divize generála Montgomeryho, které ale byly daleko na jihu, v Itálii bylo 5 spojeneckých divizí, proti nimž stálo 18 divizí nepřítele.

Boje na Gustavově linii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích bitva o Monte Cassino a Vylodění u Anzia.

Začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma.[2] Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.

Ve dnech 26.–28. prosince 1944 přešly německo-italské jednotky v prostoru Garfagnana do protiútoku. Jednalo se o první frontové nasazení italských jednotek republiky Saló, které do té doby vedly protipartyzánské operace nebo se podílely na strážní a pořádkové službě. Vojsko Osy zastihlo Američany nepřipravené, způsobili jim ztráty přes 1000 padlých a zajmuli 300 vojáků, především Afroamerického původu. I když mussoliniovská propaganda garfagnanskou ofenzívu nafoukla do ohromných rozměrů (přirovnávajíc ji k probíhající německé protiofenzivě v Ardenách) a bezpochyby se jednalo o taktický úspěch, zvrátit průběh války to nemohlo.

Boje v severní Itálii[editovat | editovat zdroj]

Začátkem dubna 1945 zahájili Spojenci ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Do severní Itálie byla odvedena většina protektorátního Vládního vojska o velikosti jedenácti praporů (5 002 vojáků, z toho 272 důstojníků) za účelem strážní služby a pomocných prací. Zde bylo zřízeno odloučené velitelství, tzv. Zasazený generální inspektorát ve Veroně a tři jemu podřízené Zasazené inspektoráty v Bologni, Varese a Turíně. Operačně podléhalo Vládní vojsko oblastním velitelům SS Horní Itálie – Západ a Horní Itálie – Střed. Po příjezdu do Itálie byly jednotky dovyzbrojeny samopaly a kulomety. Vládní vojáci byli nasazeni do boje proti italským partyzánům.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, Libri, 2010, str. 707
  2. Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha : Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 336.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]