Italské tažení

Italské tažení
Konflikt: Druhá světová válka
Trvání: 10. července - 1943 – 2. května 1945 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Sicílie, apeninský poloostrov Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Vítězství spojenců avšak z hlediska dlouhodobého neúspěch Změny území: {{{Území}}}
Strany
USA Spojené království Britská Indie Kanada Jižní Afrika Nový Zéland Austrálie Svobodná Francie Polsko Brazílie Itálie (po 8. září) Italští partyzáni Československo	Třetí říše Itálie (do 8. září 1943) RSI
Velitelé
Dwight D. Eisenhower (do ledna 1944) Henry Maitland Wilson (leden až prosinec 1944) Harold Alexander Mark W. Clark	Albert Kesselring Heinrich von Vietinghoff (říjen 44 až leden 45 a od března 45)
Síla
Ztráty
USA: 114 000 jednotek Britský Commonwealth: 198 000 jednotek Celkem: 92 000 padlých a pohřešovaných, 220 000 zraněných a zajatců	47 873 padlých 97 154 pohřešovaných a zajatců 163 600 zraněno
{{{poznámky}}}

Italské tažení představuje hlavní část poslední fáze druhé světové války ve Středomoří, během které byla Osa systematicky vytlačována z oblasti, aniž by měla sebemenší šanci na zvrat. Zahrnuje tažení jednotek Spojenců napříč Sicílií a Apeninským poloostrovem.

Italské tažení zahájila Invaze na Sicílii (Operace Husky), která začala v noci z 9. na 10. července 1943, a po ovládnutí tohoto ostrova spojenci pokračovalo vyloděním přímo na Apeninském poloostrově v září téhož roku (první britské a kanadské jednotky se vylodily 3. září, hlavní fáze operace byla zahájena 9. září). Počáteční drtivé úspěchy Spojenců byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení a hodlali od Německa zběhnout, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek Osy ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunisko, odkud už je nedokázal dostat, takže v prvních fází bojů, zejména na Sicílii, neměla Osa dost jednotek na jakýkoliv smysluplný boj.

Spojenci zpočátku relativně rychle postupovali, ale postupem času, zejména po kapitulaci Itálie a rychlém obsazení severní a střední části Apeninského poloostrova německými jednotkami, se podoba bojů silně změnila. Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie k zdržovacím a ústupovým bojům. Tento postup byl potenciálně velice riskantní, pokud by se Spojenci rozhodli provést větší vylodění hluboko v jejich týlu a frontové jednotky prostě odříznout (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ovšem Spojenci se o to vážně pokusili jen jednou (viz vylodění u Anzia) a celá operace skončila takovým neúspěchem, že se už o nic podobného znovu nepokusili.

Boje v Itálii tak trvaly až do konce války, v době jejího ukončení se trosky Kesselringových jednotek nacházely v Pádské nížině a bránili zbytky Gótské linie.

Bitvy italského tažení

Invaze na Sicílii

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze na Sicílii.

Spojenecká invaze na Sicílii (krycí název Operace Husky) začala 10. července 1943 a skončila 17. srpna téhož roku. Během této doby Spojenci vytlačili jednotky Osy z ostrova. Což umožnilo otevřít lodní linky přes středozemní moře. Ve svém důsledku operace vedla také ke svržení italského vůdce Benita Mussoliniho.

Invaze do Itálie

Podrobnější informace naleznete v článku Vylodění v Itálii.

3. září 1943 ráno se přes Messinský průliv začaly přepravovat 5. britská a 1. kanadská divize 8. britské armády pod velením Bernarda Montgomeryho. Po hladkém vylodění spojenecké jednotky téměř beze ztrát obsadily Reggio di Calabria a okamžitě zahájily postup na sever. 9. září 1943 se v okolí Salerna začala vyloďovat 5. americká armáda generála Marka Clarka. Celá operace byla nanejvýš riskantní. V prvním sledu se vylodily pouze 3 pěší divize. To znamenalo, že počítáme-li 2 pěší divize generála Montgomeryho, které ale byly daleko na jihu, v Itálii bylo 5 spojeneckých divizí, proti nimž stálo 18 divizí nepřítele.

Boje na Gustavově linii

Podrobnější informace naleznete v článcích bitva o Monte Cassino a Vylodění u Anzia.

Začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.

Ve dnech 26.-28. prosince 1944 přešly německo-italské jednotky v prostoru Garfagnana do protiútoku. Jednalo se o první frontové nasazení italských jednotek republiky Saló, které do té doby vedly protipartyzánské operace nebo se podílely na strážní a pořádkové službě. Vojsko Osy zastihlo Američany nepřipravené, způsobili jim ztráty přes 1000 padlých a zajmuli 300 vojáků, především Afroamerického původu. I když mussoliniovská propaganda garfagnanskou ofenzívu nafoukla do ohromných rozměrů (přirovnávajíc ji k probíhající německé protiofenzivě v Ardenách) a bezpochyby se jednalo o taktický úspěch, zvrátit průběh války to nemohlo.

Boje v severní Itálii

Začátkem dubna 1945 zahájili Spojenci ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.