Italské tažení
| Italské tažení | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| konflikt: Druhá světová válka | |||||||
 Vojáci USA střílejí bazookou na německé kulometné hnízdo, Lucca, 1944 | |||||||
| |||||||
| strany | |||||||
Spojenci: Spojené království
|
Osa: Velkoněmecká říše
| ||||||
| velitelé | |||||||
Allied Force Headquarters: Dwight D. Eisenhower (do ledna 1944) Henry Maitland Wilson (leden až prosinec 1944) Harold Alexander Mark W. Clark
|
Skupina armád C: Albert Kesselring Heinrich von Vietinghoff (říjen 44 až leden 45 a od března 45) Vittorio Ambrosio Rodolfo Graziani
| ||||||
| síla | |||||||
| až 1 333 856 (1945) | .svg){kind=small} 365 616 (1944) 332 524 (1945) 160 180 mužů 5 002 mužů
| ||||||
| ztráty | |||||||
114 000 mužů 198 000 mužů 15 197 mužůCelkem: 92 000 padlých a pohřešovaných, 220 000 zraněných a zajatců |
47 873 padlých 97 154 pohřešovaných a zajatců 163 600 zraněno  13 021 mužů 10 padlých a 15 raněných, zhruba 800 vojáků zběhlo
| ||||||
.svg){kind=small}
Italské tažení představuje hlavní část poslední fáze druhé světové války ve Středomoří, během které byla Osa systematicky vytlačována z oblasti, aniž by měla sebemenší šanci na zvrat. Zahrnuje tažení jednotek Spojenců napříč Sicílií a Apeninským poloostrovem.
Italské tažení zahájila Invaze na Sicílii (Operace Husky), která začala v noci z 9. na 10. července 1943, a po ovládnutí tohoto ostrova spojenci pokračovalo vyloděním přímo na Apeninském poloostrově v září téhož roku (první britské a kanadské jednotky se vylodily 3. září, hlavní fáze operace byla zahájena 9. září). Počáteční drtivé úspěchy Spojenců byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení a hodlali od Německa zběhnout, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek Osy ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunisko, odkud už je nedokázal dostat, takže v prvních fází bojů, zejména na Sicílii, neměla Osa dost jednotek na jakýkoliv smysluplný boj.
Spojenci zpočátku relativně rychle postupovali, ale postupem času, zejména po kapitulaci Itálie a rychlém obsazení severní a střední části Apeninského poloostrova německými jednotkami, se podoba bojů silně změnila. Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie k zdržovacím a ústupovým bojům. Tento postup byl potenciálně velice riskantní, pokud by se Spojenci rozhodli provést větší vylodění hluboko v jejich týlu a frontové jednotky prostě odříznout (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ovšem Spojenci se o to vážně pokusili jen jednou (viz vylodění u Anzia) a celá operace skončila takovým neúspěchem, že se už o nic podobného znovu nepokusili.
Boje v Itálii tak trvaly až do konce války, v době jejího ukončení se trosky Kesselringových jednotek nacházely v Pádské nížině a bránily zbytky Gótské linie.
Bitvy italského tažení[editovat | editovat zdroj]
Invaze na Sicílii[editovat | editovat zdroj]
Spojenecká invaze na Sicílii (krycí název Operace Husky) začala 10. července 1943 a skončila 17. srpna téhož roku. Během této doby Spojenci vytlačili jednotky Osy z ostrova. Což umožnilo otevřít lodní linky přes Středozemní moře. Ve svém důsledku operace vedla také ke svržení italského vůdce Benita Mussoliniho.
Invaze do Itálie[editovat | editovat zdroj]
3. září 1943 ráno se přes Messinský průliv začaly přepravovat 5. britská a 1. kanadská divize 8. britské armády pod velením Bernarda Montgomeryho. Po hladkém vylodění spojenecké jednotky téměř beze ztrát obsadily Reggio di Calabria a okamžitě zahájily postup na sever. 9. září 1943 se v okolí Salerna začala vyloďovat 5. americká armáda generála Marka Clarka. Celá operace byla nanejvýš riskantní. V prvním sledu se vylodily pouze 3 pěší divize. To znamenalo, že počítáme-li 2 pěší divize generála Montgomeryho, které ale byly daleko na jihu, v Itálii bylo 5 spojeneckých divizí, proti nimž stálo 18 divizí nepřítele.
Boje na Gustavově linii[editovat | editovat zdroj]
Začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma.[2] Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.
Ve dnech 26.–28. prosince 1944 přešly německo-italské jednotky v oblasti regionu Garfagnano do protiútoku (viz Bitva u Garfagnanu). Jednalo se o první frontové nasazení italských jednotek republiky Saló, které do té doby vedly protipartyzánské operace nebo se podílely na strážní a pořádkové službě. Vojsko Osy zastihlo Američany nepřipravené, způsobili jim ztráty přes 1000 padlých a nezvěstných a zajetí 300 vojáků, především Afroamerického původu. I když mussoliniovská propaganda garfagnanskou ofenzívu nafoukla do ohromných rozměrů (přirovnávajíc ji k probíhající německé protiofenzivě v Ardenách) a bezpochyby se jednalo o taktický úspěch, zvrátit průběh války to nemohlo.
Boje v severní Itálii[editovat | editovat zdroj]
Začátkem dubna 1945 zahájili Spojenci ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Do severní Itálie byla odvedena většina protektorátního Vládního vojska o velikosti jedenácti praporů (5 002 vojáků, z toho 272 důstojníků) za účelem strážní služby a pomocných prací. Zde bylo zřízeno odloučené velitelství, tzv. Zasazený generální inspektorát ve Veroně a tři jemu podřízené Zasazené inspektoráty v Bologni, Varese a Turíně. Operačně podléhalo Vládní vojsko oblastním velitelům SS Horní Itálie – Západ a Horní Itálie – Střed. Po příjezdu do Itálie byly jednotky dovyzbrojeny samopaly a kulomety. Vládní vojáci byli nasazeni do boje proti italským partyzánům.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, Libri, 2010, str. 707
- ↑ Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 336.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Italské tažení na Wikimedia Commons
