Operace Weserübung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Operace Weserübung
Konflikt: druhá světová válka
ilustrační obrázek
ilustrační obrázek
Trvání: 9. dubna 1940 - 10. června 1940 (62 dní)
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Dánsko, Norsko
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Německé vítězství
Změny území: {{{území}}}
Strany
Germany 1933 Třetí říše Dánsko Dánsko
Norsko Norsko
Francie Francie
Spojené království Spojené království
Polsko Polsko
Velitelé
Germany 1933 Nikolaus von Falkenhorst
Germany 1933 Hans Ferdinand Geisler
Dánsko William Wain Prior
Norsko Kristian Laake
Norsko Otto Ruge
Síla
Ztráty
Německo:[1]
4 950 mrtvých
616 pohřešovaných
1 600 zraněných
Norsko[2]
1 335 mrtvých
? pohřešovaných
Spojenci:[2]
4 765 mrtvých
Celkem:[2]
6 100 mrtvých
{{{poznámky}}}

Operace Weserübung (česky: Cvičení na Vezeře) je kódové jméno pro přepadení Dánska a Norska hitlerovským Německem za II. světové války. Hitler se k tomuto kroku odhodlal poté, co Spojené království a Francie chtěli zablokovat dodávky švédské železné rudy do Německa. Jelikož železná ruda ze Švédska byla pro německý válečný průmysl naprosto nepostradatelná, nezbylo mu než jednat. Jako nejlepší formu reakce pak zvolil vlastní úder.

Před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Erich Raeder, původce operace Weserübung

Někdy na jaře roku 1939 začali kompetentní důstojníci britského námořnictva uvažovat o tom, že se Skandinávie stane bojištěm budoucího konfliktu s Německem. Jako ve většině zemí, které nesly tíhu první světové války si však britská vláda ani valná část armády neuměla představit jiný průběh bojů než vleklou zákopovou válku a s tím spojené obrovské ztráty na životech. Proto začali rozpracovávat možnost blokády, která by oslabila Německo nepřímo. Německá vojenská mašinérie byla totiž do značné míry závislá na dodávkách železné rudy ze Švédska. Velká část této rudy se do Německa dostávala přes norský přístav Narvik. Kontrola norského pobřeží, včetně tohoto přístavu měla být rozhodující částí námořní blokády Německa.

Krátce po vypuknutí války, v říjnu 1939 veľkoadmirál Erich Raeder tlumočil Hitlerovi existenci potenciálního nebezpečí, v případě, že by Norsko souhlasilo s přítomností námořních základen britského námořnictva na svém území. Stejně vyjádřil nutnost likvidace tohoto potenciálního nebezpečí v následujícím období. Proto navrhoval připravit návrh vojenské operace, která by další činnosti Britů, případně jejich spojenců zabránila. V té době se však hlavní důraz kladl na přípravu útoku na Francii, přes země Beneluxu.

Koncem listopadu 1939, Winston Churchill, jako první lord admirality a nový člen válečného kabinetu, navrhl zaminovat Norské pobřežní vody, což by přimělo německé obchodní lodě k plavbě přes otevřené moře, kde by bylo poměrně snadné je stíhat. Tento návrh však Neville Chamberlain a Lord Halifax zamítli pro možnou negativní reakci neutrálních zemí jakými byly i Spojené státy. Následnou situaci dále zkomplikoval začátek zimní války mezi SSSR a Finskem v listopadu 1939.

V prosinci 1939 Spojené království začalo s Francií připravovat posílání vojenské pomoci sužovanému Finsku. Tento plán zahrnoval vylodění množství vojska v Narviku v severním Norsku, poblíž hlavních důlních oblastí Švédska. Následně by umožnil spojeneckým vojskům kontrolu nad důlními oblastmi i důležitými přístupovými cestami rudy do Norska. Řešení okamžitě získalo podporu Chamberlaina i Halifaxe. Ti se navíc spoléhali na spolupráci s Norskem, které stejně jako spojenci pomáhalo Finsku. Tato spolupráce by pak mohla být právním i morálním odůvodněním případných bojových operací na tomto území. Ale v Norsku i Švédsku existovala proti takovému plánu velká opozice, která spolu s ukončením zimní války v březnu 1940, zlikvidovala poslední naděje Spojenců na dohodu s skandinávskými zeměmi.

Plány stran[editovat | editovat zdroj]

Možnost zásahu spojenců ve Skandinávii byla pro Německo natolik nebezpečná, že 14. prosince 1939, požádal Hitler vrchní velení armády o rozpracování plánu "Studie Nord" na zásah v Norsku a Dánsku. V následujících dnech byl plán doplněn německým námořnictvem. Opíral se hlavně o energické a překvapivé útoky vojsk na důležité cíle. Za využití silnějších vojsk, než se původně počítalo. Změnil se i název. Operace se měla jmenovat "Operation Weserübung". Hlavní složkou pozemního vojska v ní měl tvořit XXI. armádní sbor, který zahrnoval jednu horskou a 5 pěchotních divizí, z nichž ani jedna nebyla dosud nasazena v boji. Bojí se měli účastnit i výsadkové oddíly, jejichž úkolem měla být obsazení norských letišť. Později bylo německé vojsko doplněno o 1 horskou divizi. Území Dánska mělo být původně získáno pro potřeby Hitlera diplomatickou cestou, ale 1. března Hitler změnil názor a pro útok na Dánsko vybral XXXI. armádní sbor. Celou operaci mělo podporovat asi 1000 letadel různého druhu, spadajících pod X. letecký sbor.

Ve únoru 1940 britský torpédoborec HMS Cossack v norských vodách zastavil německou obchodní loď Altmark a vysvobodil britské válečné zajatce, které loď odvážela. Tento incident byl pro Hitlera známkou toho, že Spojené království nebude dále respektovat svrchovanost Norských výsostných vod a dále urychlil přípravu invaze, o které zatím neměli Spojenci přesné nebo žádné informace.

12. března Spojené království rozhodlo o vyslání expedičního sboru na pomoc Finům. Tyto jednotky se začaly naloďovat následující den, jenže operace byla brzy zrušena v důsledku skončení zimní války. Namísto toho britský válečný kabinet rozhodl o zaminovaných norských pobřežních vod. První miny Britové umístili 8. dubna, ale to už bylo pozdě.

Je evidentní, že napadené země nečekaly německý útok a stejně tak je zjevné, že Winston Churchill (tehdy první lord admirality) a jeho vojenští poradci hrubě podcenili možnosti Německa. Známý je Churchillův výrok, který pronesl 2 dny po zahájení německého útoku:

„Podle mého názoru, který sdílejí i moji zkušení odborní poradci, se Herr Hitler právě dopustil vážné strategické chyby… (…) mám dojem, že můžeme velmi vytěžit z hrubé strategické chyby, ke které byl dohnán.“

Toto zhodnocení situace možná i bylo realistické, ovšem faktem je, že německé akce, byť přehnaně velkorysé a v mnohém ohledu až fušersky velkomyslné (viz útok na Oslo), byly relativně solidně naplánovány a energicky provedeny, a že součinnost Royal Navy a jednotek expedičního sboru byla natolik špatná a zmatená, že byl nakonec německý úspěch (s malou mezihrou u Narviku) téměř úplný.

Provedení[editovat | editovat zdroj]

Operace byla zahájena v ranních hodinách 9. dubna 1940. Dánsko bylo obsazeno bez boje, ale Norové vzdorovali. Německé síly určené k vylodění v Norsku byly rozděleny do 6 skupin. Těch doplňovaly německé vzdušné výsadky. Luftwaffe brzy získala absolutní nadvládu ve vzduchu.

Útok na Dánsko[editovat | editovat zdroj]

Německé tanky v Dánsku

Dánsko bylo pro Německo v podstatě nepříliš důležitým cílem, jeho největší význam spočíval v tom, že bylo ideálním odrazovým můstkem při útoku na Norsko. Celá tato země je poměrně malá a rovinatá, což z ní dělalo ideální bojiště. Malá dánská armáda neměla velkou šanci německým vojskům vzdorovat. Ráno 9. dubna se však několik jednotek postavilo útočníkům na odpor, ale než byli přinuceni se vzdát, ztratily tyto jednotky několik desítek vojáků.

Poté, co se asi 1 000 německých vojáků ráno vylodilo v kodaňském přístavu pustil se s nimi do boje oddíl královské gardy. Jakmile se rozhořely první boje, několik letek bombardérů Heinkel He 111 a Dornier Do 17 začalo bombardovat město. Dánská vláda, která nechtěla riskovat ztráty na civilním obyvatelstvu okamžitě kapitulovala. Hitler následně ponechal Dánům poměrně velkou míru samostatnosti, která přetrvala až do léta roku 1943.

Útok na Norsko[editovat | editovat zdroj]

Německé síly se vyloďují u břehů Norska
Německé jednotky horských myslivců postupují severně poblíž vesnice Snåsa
Německá pěchota postupující hořící norskou vesnicí

Obsazení Norska už však tak snadné nebylo. Hned na začátku útoku na Oslo Němci ztratili při vstupu do Oslofjordu těžký křižník Blücher, který těžce poškodila norská pobřežní dělostřelecká baterie, a torpéda z pobřežních torpédových baterií ho už jen "dorazily" a poslali ke dnu.[3] Na křižníku Blücher při tom zahynulo asi 600 - 1 000 námořníků. Obránci hlavního města získali čas pro královskou rodinu a parlament, kteří byli evakuováni z města spolu se státní pokladnou. To mělo za následek, že se Norsko nikdy nevzdalo okupantům a ponechalo zemi napospas Quislingové nelegitimní vládě, která uzavřela s Německem spojenectví. Navíc byly norské síly zcela odříznuty od pomoci západních spojenců a mnoho na tom nezměnilo ani britské vylodění okolo Narviku, které přineslo jen částečný úspěch, jednak díky hrubým chybám britského velení, jednak díky faktu, že Německo mělo prakticky po celou dobu bojů v Norsku výraznou až absolutní vzdušnou převahu.

Mezitím přistály německé výsadkové jednotky na letištích Fornebu v Oslo, dále u Kjeviku a Stavangeru. Uskutečnily tak první bojový výsadek v historii. Jedním z letců, kteří se zúčastnili výsadku a přistáli na letišti Kjevik byl i Reinhard Heydrich, pozdější říšský protektor Čech a Moravy. Města Bergen, Stavanger, Egersund, Kristiansand, Arendal, Horten, Trondheim i Narvik se útočníkům podařilo obsadit během 24 hodin.

V Ofotfjordu u Narviku však v následujících dnech proběhlo několik námořních střetů. Nejprve mezi pobřežní ochranou a německými útočníky a později při setkání německých lodí s královským námořnictvem. Torpéda s magnetickou roznětkou na německých ponorkách se ukázala být v arktických podmínkách neúčinná a nemalou měrou přispěla k německým neúspěchům. Němci ztratili prakticky všechny torpédoborce v okolí Narviku, Britové však zase neměli žádnou pěchotu, která by vyhnala Němce z města. Pozemní boje následně začaly v polovině dubna. Němci soustředili, kromě asi 2 000 vyložených vojáků generála Dietla, i posádky potopených lodí a postavili se Spojencům na účinný odpor. Britské, francouzské, norské a polské vojsko sice postupně zatlačilo Němce do velmi nevýhodné pozice a téměř je přinutilo ke stažení z oblasti, ale své dílo nedokonalo. Poprvé se zde projevilo Hitlerovo zasahování do bojových operaci, kdy v obavě před zničením jednotek u Narviku vydal příkaz na ústup německých jednotek do Švédska, kde by byly internovány.[4]. Hitlerův nesmyslný rozkaz byl brzy zrušen, 24. května totiž britské a francouzské nejvyšší velení rozhodlo o stažení vojsk z oblasti v důsledku neúspěchů na frontě ve Francii k ochraně vlastního území před hrozícím vyloděním. Němci znovu získali Narvik 10. června, v den, kdy Norsko kapitulovalo.

Při evakuaci Němci napadli britské lodě a potopili letadlovou loď HMS Glorious.

Výsledky operace[editovat | editovat zdroj]

Hawker Hurricane Mk.I od 46. perutě RAF v době norské kampaně, květen 1940. Stroj byl zanechán na letišti v Norsku[5]

Je nepochybné, že Hitler byl k této akci dohnán a že za ni krutě zaplatil – německé hladinové loďstvo utrpělo strašlivé ztráty (včetně těžkého křižníku Blücher a dvou lehkých křižníků, Königsberg a Karlsruhe) a jeho zbrusu nová flotila torpédoborců byla téměř vyhlazena (Německo jich ztratilo celkem 10). Na druhé straně i přes tyto nepříznivé výsledky bylo německé vítězství jednoznačné – i britské námořnictvo utrpělo těžké ztráty (včetně letadlové lodi HMS Glorious) a pozemní a vzdušná střetnutí pak skončila naprosto jednoznačně – britské síly i norské vládní jednotky byly deklasovány a Británie mohla být ráda, že se jí podařilo většinu jednotek z Norska evakuovat. Německo ve výsledku získalo spoustu výhodných základen pro operace leteckých a námořních sil, které pak používalo k boji proti spojeneckým konvojům (viz Druhá bitva o Atlantik).

Mezinárodní důsledky[editovat | editovat zdroj]

Okupace Dánska a Norska vedla k naprosté izolaci Švédska a Finska od západních Spojenců. Zatímco pro Švédsko to pouze znamenalo, že bude muset učinit určité ústupky Němcům, pro Finsko představovala vzniklá situace mnohem bezprostřednější hrozbu. Za nové situace bylo totiž odříznuto od vojenských dodávek z Británie a Francie a ztracena byla i možnost, že by mu tyto státy v budoucnu mohly poslat na pomoc vojenské jednotky (navíc bylo logické, že po porážkách v Norsku a Francii začali mít Finové pochybnosti o jejich schopnosti komukoliv účinně pomoci). Jelikož SSSR i nadále představoval pro tuto zemi smrtelnou hrozbu a stupňoval napětí, mělo Finsko jen dvě možnosti: buďto mohlo čelit SSSR samo, nebo se spojit s Německem. Jelikož první možnost byla shledána zcela nerealistickou, nezbyla mu nakonec než druhá možnost.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Feldgrau.com: Statistics
  2. a b c Feldgrau.com: Invasion of Norway
  3. Stránka o těžkém křižníku Blücher
  4. Correlli Bernett. Brno : Jota, 1997.  
  5. BOUZEK, Tomáš. Abeceda smrti. NV Military revue. 26. 4. 2014, roč. 2014, čís. 5, s. 8-11. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HART, Liddell: Dějiny druhé světové války, Jota, s.r.o. 2000, (ISBN 80-7217-117-8)
  • RAŠÍN, Milan. Operace Weserübung. Historický obzor, 2007, 18 (11/12), s. 261-272. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]