Druhá bitva o Atlantik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Druhá bitva o Atlantik
konflikt: Druhá světová válka

Důstojníci na můstku doprovodného britského torpédoborce vyhlíží nepřátelské ponorky, říjen 1941
trvání: 3. září 1939 – 8. května 1945
místo: Atlantský oceán, Río de la Plata, Severní moře, Irské moře, Labradorské moře, Záliv svatého Vavřince, Karibské moře, Mexický záliv, Severní ledový oceán
výsledek: Spojenecké vítězství
strany
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Canada 1921 Kanada
Spojené státy americké USA (od 1941)
NorskoNorsko Norsko
PolskoPolsko Polsko
Svobodná Francie Svobodná Francie
BelgieBelgie Belgie
Brazílie Brazílie (od 1942)
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko
Francie Francie (1939-40)
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Italské královstvíItalské království Italské království (1940-1943)
Francie Vichistická Francie (1940-1942)
velitelé
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Dudley Pound
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Martin Dunbar-Nasmith
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Percy Noble
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Max Horton
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Frederick Bowhill
Naval Ensign of the United Kingdom.svg Philip de la Ferté
Naval Ensign of the United Kingdom.svg John Slessor
Canada 1921 Leonard W. Murray
Spojené státy americké Royal E. Ingersoll
Spojené státy americké Jonas H. Ingram
Znak Kriegsmarine Erich Raeder
Znak Kriegsmarine Karl Dönitz
Znak Kriegsmarine H.G. von Friedeburg
Znak Kriegsmarine Martin Harlinghausen
Znak Kriegsmarine Günther Lütjens
Znak Kriegsmarine Robert Gysae
Italské království Angelo Parona
Italské království Romolo Polacchini

ztráty
36 200 mrtvých námořníků[1][2]
36 000 námořníků obchodních lodí zabito[1][2]
3 500 obchodních plavidel
175 bojových lodí
741 pobřežních velitelských letadel RAF ztraceno v protiponorkových úkolech[3]
Nazi Germany~30 000 mrtvých námořníků ponorek[4]
783 ponorek
47 ostatních bojových lodí[5]
Italské království~500 padlých
17 ponorek[6]

Druhá bitva o Atlantik je nejdelší a jedna z nejdůležitějších kampaní[7][8] druhé světové války. Trvala po celý konflikt a z hlediska vývoje války v Evropě ji lze považovat za rozhodující střetnutí. Za její vrcholnou gradaci a rozhodující část se považuje období od půle roku 1940 do půle (resp. konce) roku 1943, kdy vyvrcholilo gigantické střetnutí německých ponorek se spojeneckými zásobovacími konvoji.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Rozložení ztrát spojeneckých a neutrálních obchodních lodíhrubá lodní prostornost (v BRT), v jednotlivých letech (samostatně severní a jižní Atlantik, Středomoří, Tichý a Indický oceán)

Bitva o Atlantik začala 3. září 1939 kdy německá ponorka U-30 potopila britský parník SS Athenia. Postupně německé ponorky začaly operovat dále od Anglie, v severním Atlantiku a s podporou dálkových letounů Focke-Wulf Fw 200 Condor. Zlaté období německých ponorek začalo po vstupu USA do války v prosinci 1941, kdy potopily mnoho lodí u východního pobřeží Spojených států a v Karibském moři. Jedna ponorka dokonce ostřelovala ústí řeky Mississippi. Z této oblasti se německé ponorky stáhly zhruba v červnu 1942, ale poslední loď byla u New Yorku německou ponorkou potopena 8. května 1945.

Zhruba v dubnu a květnu 1943 došlo k definitivnímu obratu ve vývoji konfliktu, kdy masivní nasazení letounů B-24 Liberator a Short Sunderland, doprovodných letadlových lodí, nových verzí radaru, ASDICu, vrhačů hlubinných náloží a min (zejména typu hedgehog) a přístrojů umožňujících určit přesnou lokaci vysílající ponorky (H/F D/F) definitivně zvrátilo poměr sil ve prospěch Spojenců. Německá vylepšení ponorek (výkonnější ponorky typů XXI a XXIII, protiletadlové ponorky, Schnorchel a vylepšené typy torpéd) nedokázaly situaci zvrátit a stále se zhoršující situace nakonec vyústila v něco, co už ani nepřipomínalo válku, ale spíše hon na německé ponorky. Velkou roli též hrála schopnost Spojenců číst německé zprávy šifrované přístrojem ENIGMA.

Operace Fork[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1940, ze strachu, aby Němci neobsadili Island, podniklo Spojené království bleskovou operaci "Fork" a obsadila do té doby neutrální Island. Roku 1941 převzali obranu Islandu od Britů zatím neutrální Spojené státy americké. Na to přistoupili Islanďané s podmínkou vyklizení Islandu ihned po skončení války a respektování suverenity Islandu. USA na Islandu vybudovaly především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.

Námořní část operací[editovat | editovat zdroj]

Bitva z pohledu pilotů[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JORDAN, Roger W. The World's Merchant Fleets, 1939 The Particulars And Wartime Fates of 6,000 Ships. [s.l.]: Naval Institute Press, 2000. 624 s. ISBN 9781591149590. (anglicky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b WHITE, David. Bitter Ocean: The Battle of the Atlantic, 1939–1945. New York, United States: Simon & Schuster, 2008. ISBN 978-0-7432-2930-2. S. 2. (anglicky) 
  2. a b BENNETT, William J. America: The Last Best Hope, Volume 2: From a World at War to the Triumph of Freedom 1914–1989. United States: Nelson Current, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-59555-057-6. S. 301. (anglicky) 
  3. Bowyer 1979, p. 158
  4. BENNETT, William J. America: The Last Best Hope, Volume 2: From a World at War to the Triumph of Freedom 1914–1989. United States: Nelson Current, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-59555-057-6. S. 302. (anglicky) 
  5. BRITISH LOSSES & LOSSES INFLICTED ON AXIS NAVIES. National Museum of the Royal Navy. Retrieved Feb. 24, 2018.
  6. Giorgerini 2002, p. 424
  7. Blair 1996a, s. xiii.
  8. Woodman 2004, p. 1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]