Admiral Graf Spee

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bundesarchiv DVM 10 Bild-23-63-06, Panzerschiff "Admiral Graf Spee".jpg
Základní údaje Vlajka
Jméno podle: Maximilian von Spee
Zahájení stavby: 1. října 1932
Spuštěna na vodu: 30. června 1934
Uvedena do služby: 6. ledna 1936
Osud: Potopena 17. prosince 1939
Takticko-technická data
Výtlak: 12 100 t (standard)

16 200 t (plný)

Délka: 186 m
Šířka: 21,6 m
Ponor: 7,4 m
Pohon: 8 vznětových motorů MAN, pohánějících 2 lodní šrouby
53 650 k

(39 460 kW)

Rychlost: 28,5 uzlu (52,7 km/h)
Dosah: 8 900 námořních mil při 20 uzlech (16 500 km při 37 km/h)

19 000 námořních mil při 10 uzlech (35 000 km při 18,5 km/h)

Posádka: 1 150 námořníků
Pancíř: dělové věže: 160 mm
boky: 80 mm
paluba: 40 mm
Výzbroj: 6 děl ráže 280 mm

(po třech ve dvou věžích)
8 × 150 mm
6x 105 mm
8x 37 mm PL
10x 20 mm PL
8x torpédomet ráže 533 mm

Letadla: 2 x Arado Ar 196, 1 katapult

Admiral Graf Spee byla takzvaná kapesní bitevní loď sloužící v Kriegsmarine. Jméno nesla podle admirála Maximiliana von Spee a byla druhou lodí tohoto jména (resp. první lodí tohoto jména, která byla zařazena do služby; bitevní loď SMS Graf Spee, stavěná během první světové války, nebyla dokončena).

Stavba bitevních lodí třídy Deutschland, tvořené loďmi Deutschland, Admiral Scheer a právě Admiral Graf Spee, byla pokusem, jak obejít omezení výtlaku bitevních lodí na 10 000 tun, stanovené Německu smlouvou z Versailles. Loď měla být schopná zničit jakýkoliv křižník a díky vyšší rychlosti uniknout konfrontaci s klasickou bitevní lodí. Tomu odpovídala silná hlavní výzbroj šesti děly ráže 280 mm (které byly z nouze použity i u následující třídy Scharnhorst), a sekundární výzbrojí osmi děly ráže 150 mm. Třída Deutschland, vymykající se běžné klasifikaci, je některými autory řazena mezi těžké křižníky, které však v mnoha parametrech (pancéřování a palebná síla) překonala (fakticky je zařazení mezi křižníky snadno zpochybnitelné, protože pro křižníky lehké platilo omezení ráže děl na 6,1 palce — tedy 155 mm, zatímco těžké byly omezeny ráží děl 8 palců; mimo to pro všechny křižníky platil limit standardního výtlaku plavidla na 10 tisíc angl. tun). Novinkou bylo použití svařování na místo nýtování, což vedlo k úspoře hmotnosti konstrukce plavidla.

Unikátní (tedy v případě velké válečné lodi) byla také koncepce jejich pohonného soustrojí, kdy byl poprvé u takto velkých a rychlých válečných plavidel použit vznětový motor — tam zcela bezkonkurenčně dominovaly hnací soustrojí s reduktorovými parními turbínami. (Samotné použití vznětového motoru k pohonu lodí v té době už rozhodně nebylo novinkou — první námořní lodí s tímto pohonem byla dánská motorová nákladní loď MS Selandia, kterou majitel převzal již 17. února 1912. Tu poháněly dva vznětové motory, které postavila domácí firma Burmeister og Wain; ta již roku 1895 zakoupila licenci na stavbu těchto motorů od Rudolfa Diesela. Ovšem u těchto plavidel vesměs šlo o použití pomaluběžných dieselů s přímým náhonem vrtule, sice ekonomických, ovšem celkovými zástavbovými rozměry i hmotností tyto nemohly konkurovat turbínovému soustrojí.)

Praktické důvody, mj. výše zmíněné malé rozměry a hmotnost paroturbínových hnacích soustrojí (či omezený prostor který je k dispozici na válečné lodi, vedle z důvodu ochrany hnacích strojů omezené výšky strojovny), spolu s relativně nízkým výkonem tehdy existujících vznětových motorů, si vynutilo instalaci osmi (!) motorů, které přes převodové skříně poháněly dvě lodní vrtule (tj. na každé hřídelové vedení byly přes převodovou skříň, výrobek firmy Vulcan, připojeny čtyři motory). Šlo o středně rychloběžné řadové stojaté motory firmy MAN, dvoudobé dvojčinné devítiválce se symetricky časovaným rozvodem, řízeným hranou pístu (v tomto případě jde o tzv. rovinné vratné vyplachování). Každý motor měl zdvihový objem 723,20 litru, jmenovitý výkon byl 6750 koní (cca 4965 kW) při 450 ot/min. Poměrně vysoké otáčky motorů si současně vynutily použití reduktoru (převodu do pomala) s převodovým poměrem 1,80÷1 (tj. poměr otáček hnací÷hnaný hřídel), takže při 450 otáčkách motorů měla lodní vrtule 250 ot/min.

Válečná služba[editovat | editovat zdroj]

Po vstupu do služby v roce 1936 se za občanské války ve Španělsku Graf Spee podílel na jeho námořní blokádě. Před vypuknutím druhé světové války bylo rozhodnuto použít sesterské lodě Deutschland a Admiral Graf Spee jako korzáry v Atlantiku.

Dne 21. srpna 1939 opustil Admiral Graf Spee přístav Wilhelmshaven, aby se včas dostal do Atlantiku, kde měl po velením námořního kapitána Hanse Langsdorffa a s podporou zásobovací lodě Altmark, ničit nepřátelské obchodní lodě. Tím měl poškodit námořní provoz a vázat na sebe síly Royal Navy.

V následujících měsících se mu podařilo potopit těchto devět lodí.

  • 30. září potopil svou první kořist – britský parník Clement.
  • 5. října zajal britský parník Newton Beech (4651 brt), plující s nákladem kukuřice.
  • 7. října potopil britský parník Ashlea (4222 brt) s nákladem cukru.
  • 10. října zajal britský parník Huntsmann (8000 brt).
  • 22. října potopil motorovou loď Trevanion (5291 brt) s nákladem 9 tun železné rudy a zinku.
  • 15. listopadu potopil v Indickém oceánu britskou cisternovou loď Africa Shell (7006 brt).
  • 2. prosince potopil opět v Atlantiku britskou chladírenskou loď Doric Star.
  • 3. prosince potopil britský parník Tairoa (7983 brt).
  • 6. prosince proběhlo poslední setkání s Altmarkem.
  • 7. prosince potopil britský parník Streonshalm (3865 brt).

Po Grafu Spee pátralo několik britských stíhacích skupin, čítajících celkem 3 bitevní lodě, 2 bitevní křižníky, 4 letadlové lodě a 16 křižníků.

Hořící a potápějící se Admiral Graf Spee

13. prosince byl Graf Spee nalezen skupinou 3 britských křižníků HMS Ajax, HMS Achilles a HMS Exeter pod vedením komodora Henryho Harwooda – následovala bitva, známá jako Bitva u ústí Rio de La Plata. Přestože měl Exeter 6 děl ráže 203mm a Achilles s Ajaxem dalších 16 ráže 152mm, disponoval Graf Spee mnohem větší palebnou silou (váha boční salvy 2 164 kg ku 1 420 kg).

V bitvě se německé lodi podařilo těžce poškodit vlajkový Exeter. Po utrpěných škodách a vyčerpání části munice a paliva loď zamířila do neutrálního Montevidea k opravám. Poškození zmenšovalo šance lodi na únik. Kapitán Langsdorff předpokládal, že Britové mají převahu, silné posily připlouvají a jeho úniková cesta je odříznuta. Proto když 17. prosince 1939 vypršelo ultimátum k opuštění přístavu, vyplul Admiral Graf Spee za hranice třímílové zóny a tam byl vyhozen do povětří. Kapitán Hans Langsdorff se 19. prosince v Buenos Aires zastřelil a posádka lodi byla internována v Argentině, kde mnoho z nich zůstalo i po roce 1945.

Vrak[editovat | editovat zdroj]

Vrak v roce 1940

Po svém potopení vyčníval Graf Spee z velké části z hladiny, ale postupně se zabořoval do měkkého dna, až se téměř úplně ponořil. Během války týmy britské tajné služby vyzvedly z vraku jeho vysoce pokročilý radar. V únoru 1940 vrak prozkoumali potápěči z lehkého křižníku amerického námořnictva USS Helena.

V roce 1997 bylo z vraku vyzvednuto jedno z děl ráže 150 mm, které bylo restaurováno a vystaveno v Montevideu v národním námořním muzeu.

Od února 2004 probíhá postupné vyzvedávání vraku, financované společně vládou Uruguaye a privátním sektorem. Důvodem je nebezpečnost vraku pro námořní dopravu. Dne 25. února 2004 bylo vyzvednuto kontrolní stanoviště těžkých děl o váze 27 tun. Záchranné práce natáčí režisér James Cameron. Předpokládá se, že celý vrak bude vyzvednut během několika let a pak bude restaurován a vystaven v Montevideu. Mnoho německých veteránů,[kdo?] považujících vrak za hřbitov, jeho vyzvednutí odmítá.[zdroj?]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku German pocket battleship Admiral Graf Spee na anglické Wikipedii.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu