Typ XXI

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Typ XXI
Německá ponorka U-3008 během testování v USA
Německá ponorka U-3008 během testování v USA
Obecné informace
Uživatelé Kriegsmarine
Německé námořnictvo
Typ ponorka
Lodě 136
Osud vyřazeny
Předchůdce typ XIV
Následovník typ XXIII
Technické údaje
Výtlak 1621 t (na hladině)
1819 t (pod hladinou)
Délka 76,7 m
Šířka 6,6 m
Pohon 2 diesely, 2 elektromotory
Rychlost 15,6 uzlu (na hladině)
17,2 uzlu (pod hladinou)
Posádka 57
Výzbroj 6× 533mm torpédomet
4× 20mm kanón

Typ XXI je třída oceánských diesel-elektrických ponorek vyvinutých pro německou Kriegsmarine na sklonku druhé světové války. Ponorky typu XXI, které měly pomoci zvrátit druhou bitvu o Atlantik, představují díky svým vynikajícím nautickým vlastnostem, vysoké rychlosti pod hladinou a vysoké kapacitě akumulátorů, nejlepší druhoválečnou třídu ponorek.[1] Po válce se tyto ponorky staly, pro svou vyspělou technickou koncepci, vítanou kořistí Spojenců a ovlivnily vývoj ponorek hluboko do 50. let.[2]

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Nákres ponorky typu XXI
Detail věže ponorky U 3008 s dělovou věží

V prvních letech druhé světové války se německým ponorkám podařilo způsobit spojenecké námořní plavbě značné ztráty. Postupně však protiponorková obrana získávala důležité výhody – podařilo se prolomit německou šifru Enigma, lodě byly vybaveny radarem, sonarem a lepšími protiponorkovými zbraněmi (např. salvovým vrhačem hlubinných pum Hedgehog), zvětšoval se počet letadel nasazených k hlídkování, stejně jako počet protiponorkových plavidel bránících konvoje, včetně eskortních letadlových lodí. Mnoho eskortních lodí přitom tvořily ozbrojené rybářské trawlery či korvety třídy Flower, které nedosahovaly příliš velkých rychlostí.[3]

Kriegsmarine se tak postupně dostávala do krize a stávající ponorky typů typ VIIC a typ IX již svými výkony nedostačovaly. Německá admiralita a především velkoadmirál Karl Dönitz proto prosazovaly stavbu nového typu ponorek, které by měly lepší šanci uniknout svým pronásledovatelům díky vysoké rychlosti a velké vytrvalosti při plavbě pod hladinou.[2] Toho se podařilo dosáhnout, mimo jiné, proudnicovým tvarem trupu a bojové věže, instalací šnorklu a zvýšením kapacity akumulátorů. Ponorky tak dokázaly operovat v hloubce 133 metrů (maximálně 300 metrů) a mohly po dobu pěti hodin plout ponořené rychlostí 12 uzlů.[4]

O sériové výrobě typu XXI bylo rozhodnuto, z důvodu časové tísně, ještě před postavením prototypu a vyřešením dětských nemocí konstrukce.[4] K bojovým útvarům se jich proto dostalo jen omezené množství a do průběhu války již výrazněji nezasáhly.[1] Stavba ponorek probíhala revolučním způsobem; odděleně po jednotlivých sekcích, které byly poté vlakem přepraveny od subdodavatelů na místo konečné montáže.[1] První jednotka byla dokončena v roce 1944 a do konce války jich bylo postaveno 131 kusů (dalších nejméně pět ponorek po válce dokončili Sověti), z nichž 120 jich bylo potopeno Spojenci či vlastními posádkami a 11 se po válce vzdalo.[4] V různém stádiu rozpracovanosti přitom zůstalo dalších tisíc ponorek.[2]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Trojice ponorek typu XXI za války v Bergenu

K bojovým jednotkám se první ponorky typu XXI dostaly teprve v březnu 1945. Na skutečnou bojovou patrolu stihly do skončení války vyplout pouhé dvě – U 3008 pod velením kapitánporučíka Helmuta Mansecka a U 2511 pod velením kapitána Adalberta Schnee. Obě ponorky během plavby zastihla zpráva o kapitulaci Německa a vzdaly se Spojencům.[2]

Zahraniční uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Německá ponorka Wilhelm Bauer (Y-880)

Své ponorky typu XXI tak získala námořnictva Velké Británie, USA, SSSR a Francie. Další potopený kus se podařilo vyzvednout ve Švédsku. Všechny země použily ukořistěné ponorky k vlastnímu vývoji a experimentům, čímž ovlivnily podobu po válce stavěných ponorek.[4]

V USA tak byly postaveny typem XXI ovlivněné ponorky třídy Tang a řada vylepšení byla realizována, v rámci programu Guppy, rovněž na starších ponorkách tříd Gato, Balao a Tench.[5] Britové své poznatky zúročili u ponorek tříd Porpoise a Oberon, Francouzi u třídy Narval a Sověti u ponorek Projektu 613 a Projektu 611. Poválečné německé námořnictvo jednu ponorku typu XXI po válce vyzvedlo a používalo ji k experimentům a výcviku – ponorka Wilhelm Bauer (Y-880) se dochovala dodnes.[6]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Klasická děla byla z výzbroje ponorek vyřazena, protože bylo jejich použití v podmínkách nepřátelské vzdušné nadvlády příliš nebezpečné. Naopak protiletadlovou výzbroj tvořily čtyři 20mm či 30mm kanóny instalované v dvoudělových věžičkách, umístěných v přední a zadní části bojové věže. Každá ponorka byla vybavena šesti 533mm torpédomety s automatickým systémem nabíjení. Zásoba torpéd činila celkem 23 kusů. Pohonný systém tvořily dva diesely a dva elektromotory. Nejvyšší rychlost dosahovala 15,6 uzlu na hladině a 17,2 uzlu pod hladinou (spojenecké korvety přitom dosahovaly rychlosti pouze 16 uzlů).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 95.  
  2. a b c d PEJČOCH, Ivo. U-XXI, U-XXIII. HPM – Historie a plastikové modelářství. říjen 1990, roč. 0, čís. 1, s. 22. ISSN 46-642.  
  3. MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0766-8. S. 336.  [Dále Miller, Jordan (2005)]
  4. a b c d [Miller, Jordan 2005, s. 37.]
  5. [Miller, Jordan 2005, s. 38.]
  6. [Miller, Jordan 2005, s. 39.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-206-0766-8. S. 208.  
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo. U-XXI, U-XXIII. HPM – Historie a plastikové modelářství. říjen 1990, roč. 0, čís. 1, s. 21–23. ISSN 46-642.  

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Typ XXI ve Wikimedia Commons