Typ VII
| Typ VII | |
|---|---|
 U-570 typu VIIC | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Kriegsmarine |
| Typ | ponorka |
| Lodě | 710 (další rozestavěny) |
| Osud | vyřazeny/potopeny v boji |
| Předchůdce | Typ II |
| Nástupce | Typ IX |
| Technické údaje Typ VIIC | |
| Výtlak | 769 t (na hladině) 871 t (pod hladinou) |
| Délka | 67,1 m |
| Šířka | 6,18 m |
| Pohon | 2 diesely, 2 elektromotory |
| Rychlost | 17 uzlů (na hladině) 7,6 uzlu (pod hladinou) |
| Posádka | 44 |
| Výzbroj | 1× 88mm kanón 1× 20mm kanón 5× 533mm torpédomet |
Typ VII byla třída středně velkých ponorek německé Kriegsmarine z období druhé světové války. Je to nejvíce vyráběná ponorka v dějinách.[1] Celkem jich bylo dokončeno 710 a řada dalších byla do konce války rozestavěna.
Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]
Vzorem pro vývoj této třídy byly německé ponorky typu UB III nasazené v první světové válce. Ponorky byly v řadě variant stavěny od roku 1935 až do konce války. První verze typ VIIA byla postavena v 10 kusech, verze typ VIIB byla postavena ve 24 kusech, přičemž nejznámější typ VIIC vznikl ve více než 600 kusech.[2]
Na stavbě se podílely loděnice Deschimag AG Weser v Brémách (6 jednotek), Germaniawerft v Kielu (80 jednotek), Bremer Vulkan v Brémách-Vegesacku (74 jednotek), Danzigwerft v Danzigu (42 jednotek), Flenderwerft v Lübecku (42 jednotek), Nordseewerke v Emdenu (30 jednotek), Flensburger Schiffsbau ve Flensburgu (28 jednotek), Howaldtswerke v Kielu (65 jednotek), Stülcken Sohn v Hamburku (26 jednotek), Schichauwerft v Danzigu (64 jednotek), Deutsche Werke v Kielu (30 jednotek), Blohm & Voss v Hamburku (181 jednotek), Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven ve Wilhelmshavenu (29 jednotek), Oder Werke ve Štětíně (2 jednotky), Stettiner Maschinenbau AG ve Štětíně (1 jednotka) a Neptunwerft v Rostocku (10 jednotek). Celkem tak bylo dokončeno 710 ponorek typu VII. Řada dalších se na konci války nacházela v různém stupni stavby.[3]
Varianty[editovat | editovat zdroj]
Typ VIIA[editovat | editovat zdroj]
První verze postavená v deseti kusech pojmenovaných U 27 až U 36. Jejich stavba probíhala od roku 1935 v loděnicích Germaniawerft a Deschimag.[4]
Typ VIIB[editovat | editovat zdroj]
Vylepšená verze postavená v sérii 24 jednotek v loděnicích Germaniawerft, Bremer Vulcan a Flenderwerft. Trup byl prodloužen o dva metry, takže ponorka pojmula více paliva. Kormidla byla zdvojena. Záďový torpédomet byl umístěn v tlakovém trupu a střílel mezi nimi.[5]
Typ VIIC[editovat | editovat zdroj]
Nejznámější verze této třídy. Měla prodloužený trup a zvětšenou velitelskou věž. Podtřída typ VIIC/41 měla zpevněný trup a větší hloubku ponoru.[6] Pouze na papíře vznikly podtřídy Typ VIIC/42 a VIIC/43.[7]
Typ VIID[editovat | editovat zdroj]
Varianta ponorky typu VII určená pro kladení min. Její trup byl prodloužen o 10 metrů. Dělostřelecká a torpédová výzbroj byla zachována. Min bylo neseno 15 kusů.[7]
Typ VIIE[editovat | editovat zdroj]
Nerealizovaná varianta s novými diesely Deutz.[7]
Typ VIIF[editovat | editovat zdroj]
Varianta určená k zásobování ostatních ponorek municí. Její trup byl prodloužen o více než 10 metrů. V tomto prostoru bylo uloženo 24 torpéd a chlazené potraviny. Loděnice Germaniawerft postavila pouze čtyři kusy této varianty pojmenované U 1059 až U 1062.[8]
Operační služba[editovat | editovat zdroj]
Ponorky typu VII tvořily po celou válku jádro německých ponorkových sil. Podnikly cca 2600 bojových plaveb a potopily 190 válečných a 1175 obchodních lodí.[9] Utrpěly však těžké ztráty; potopeno jich bylo okolo 400, přičemž na nich zahynulo 22 000 námořníků (73% celkových ztrát německých ponorkářů).[9]
Posádky ponorek této třídy dosáhly řady úspěchů. U 29 (Otto Schuhart) potopila v září 1939 britskou letadlovou loď HMS Courageous, U 47 (Günther Prien) v říjnu 1939 pronikla do Scapa Flow kde potopila bitevní loď HMS Royal Oak, U 331 (Hans-Dietrich von Tiesenhausen) v listopadu 1941 potopila britskou bitevní loď HMS Barham.[10] Sloužila na nich také řada es z řad ponorkových velitelů; například Heinrich Lehmann-Willenbrock (25 lodí), Adalbert Schnee (24 lodí), Erich Topp (35 lodí) či Joachim Schepke.[9]
Výskyt v kultuře[editovat | editovat zdroj]
Příběh ponorky U 96 je zápletkou německého filmu Das Boot režiséra Wolfganga Petersena z roku 1981.[11]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 92.[Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
- ↑ [Pejčoch, Novák a Hájek (1993), s. 93.]
- ↑ WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford: Osprey, 2002. Dostupné online. S. 20–21. (anglicky)[Dále jen Williamson (2002)]
- ↑ [Williamson (2002), s. 11.]
- ↑ [Williamson (2002), s. 12.]
- ↑ [Williamson (2002), s. 13.]
- ↑ a b c [Williamson (2002), s. 14.]
- ↑ [Williamson (2002), s. 15.]
- ↑ a b c [Williamson (2002), s. 22.]
- ↑ [Williamson (2002), s. 24.]
- ↑ [Williamson (2002), s. 23.]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3.
- WILLIAMSON, Gordon. Kriegsmarine U-boats 1939–45 (1). Oxford: Osprey, 2002. Dostupné online. S. 48. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Typ VII na Wikimedia Commons
