Consolidated B-24 Liberator

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
B-24 Liberator
B-24D Liberator na Maxwell Field v Alabamě.
B-24D Liberator na Maxwell Field v Alabamě.
Určenístrategický bombardér
VýrobceConsolidated Aircraft
První let29. prosince 1939
Zařazeno1941
Vyřazeno1968 (indické letectvo)[1]
UživatelUSAAF
United States Navy
Royal Air Force
Royal Australian Air Force
Výroba1940 - 1945
Vyrobeno kusů18 188 ks[2]
VariantyConsolidated PB4Y-2 Privateer
Consolidated C-87 Liberator Express
Consolidated XB-41 Liberator
Další vývojConsolidated R2Y
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Consolidated B-24 Liberator (Osvoboditel) byl americký čtyřmotorový bombardovací letoun, vyvinutý ve společnosti Consolidated Aircraft ze San Diega v Kalifornii. V továrně byl známý jako Model 32 a některá počáteční výrobní letadla určená na export nesla různá označení LB-30 (konstrukční kategorie Land Bomber).

Ve svých začátcích byl B-24 moderní stroj s hornoplošnou konstrukcí s vysokou štíhlostí křídla (Davisovo křídlo), díky čemuž měl vysokou cestovní rychlost, dlouhý dolet a velkou nosnost. Rané Liberatory ve službách RAF byly prvními letadly, která v rámci rutinních úkolů během druhé světové války běžně přeletála nad Atlantským oceánem. Ve srovnání s jeho současníky byl však B-24 relativně obtížný na pilotáž a při nízkých rychlostech trpěl horšími výkony. Měl také nižší dostup a oproti letounu Boeing B-17 Flying Fortress byl méně robustní. Zatímco posádky měly tendenci upřednostňovat B-17, generální štáb upřednostňoval B-24 a obstarával jej ve velkých počtech pro širokou paletu úkolů.[3][4] Celkem vzniklo přibližně 18 500 letounů B-24, včetně více než 4 600 vyrobených společností Ford Motor Company, čímž drží rekord jako nejvíce vyráběný bombardér, těžký bombardér, vícemotorový letoun a americký vojenský letoun v historii.

B-24 Liberator se za druhé světové války dočkal značného nasazení. Sloužil ve všech odvětvích amerických ozbrojených sil, jakož i v několika spojeneckých leteckých a námořních silách na všech bojištích. Spolu s B-17 byl B-24 hlavním pilířem amerických strategických bombardovacích sil na západoevropském bojišti. Díky svému doletu se osvědčil i při operacích v Tichomoří, včetně bombardování Japonska. Protiponorkové stroje s dlouhým doletem sehrály důležitou roli při uzavírání "mezery" uprostřed oceánu během bitvy o Atlantik. Z B-24 byl odvozen i transportní letoun C-87 Liberator Express, který s delším doletem a vyšší kapacitou sloužil jako protějšek letounu Douglas C-47 Skytrain.

Technologické pokroky letounu Boeing B-29 Superfortress a dalších moderních typů bombardérů na konci druhé světové války stroje, které sloužily už od počátku války, překonaly. Tím pádem byl B-24 z amerických služeb rychle vyřazen, ačkoli z B-24 odvozený námořní hlídkový letoun PB4Y-2 Privateer, pokračoval u amerického námořnictva ve službě během korejské války.

Na strojích B-24 Liberator létali od května 1943 i letci 311. československé bombardovací perutě RAF.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp XB-24 za letu
Kokpit B-24
Consolidated B-24J-55-CO Liberator
Výroba B-24 ve Fordově továrně Willow Run
LB-30A 'Diamond Lil'
Consolidated LB-30A sériového čísla AM260 používaný Atlantic Ferry Command[5]

Roku 1935 byl v USA zadán vývoj nového čtyřmotorového bombardovacího letounu s velkým doletem. Kalifornská firma Consolidated Aircraft Corporation vypracovala projekt bombardéru, který byl označen jako Model 32.

Prototyp XB-24 vzlétl poprvé 29. prosince 1939 z letiště v San Diegu v Kalifornii, ale očekávané výkony nepodal. Přesto Francouzi a Britové o tento stroj projevili zájem, avšak dodávkám do Francie zabránila její rychlá porážka nacistickým Německem. XB-24 byl poháněn čtyřmi hvězdicovými čtrnáctiválci Pratt & Whitney R-1830-33 Twin Wasp s mechanickými kompresory s maximálním výkonem 1200 hp (895 kW).

Americké letectvo brzy objednalo sérii sedmi ověřovacích strojů YB-24, které se od prototypu odlišovaly jen minimálně, a 38 sériových B-24A. Na jaře roku 1941 bylo do Británie dodáno šest YB-24 s označením LB-30A, které sloužily jako dopravní u Atlantic Return Ferry Service a 19 B-24A, které se jako nevyzbrojené dopravní letouny označovaly LB-30B, s výzbrojí u Velitelství pobřežního letectva pak Liberator Mk.I.

Výroba letounů označených LB-30 s prodlouženým trupem o 0,79 m, určených po porážce Francie pro Velkou Británii, byla zastavena po dokončení 139 strojů. Z nich Royal Air Force odebralo mezi srpnem 1941 a červencem 1942 86 většinou nevyzbrojených Liberatorů, ostatní převzalo americké armádní letectvo. Některé kusy z LB-30 byly ve Velké Británii vyzbrojeny čtyřkulometnými střeleckými věžemi Boulton-Paul dvou typů instalovanými na hřbetě trupu a na zádi a jako takové nesly označení Liberator Mk.II.

Američané využívali LB-30 a B-24A převážně k dopravním účelům. Ve Velké Británii pak tyto letouny s instalovanými čtyřmi kanóny ráže 20 mm ve výstupku pod přední částí trupu a s radiolokátorem pro vyhledávání plavidel ASV Mk.I létaly jako Liberator GR Mk.I. Jeden LB-30 upravený jako salónní dopravní letoun využíval ministerský předseda Winston Churchill.

Roku 1940 byla testována nová varianta XB-24B se samosvornými nádržemi, která byla osazena čtyřmi motory Pratt & Whitney R-1830-41 (S4C4G) s turbokompresory, které udržely výkon motorů 895 kW (1200 hp) až do výšky 25,000 stop (7620 metrů).

Z tohoto prototypu byla odvozena verze B-24C, která nesla střeleckou věž Martin těsně za kabinou pilotů a další tři kulomety v přídi a v bocích trupu. V zádi byla instalovaná otočná věž Consolidated A-6.

Počátkem února 1942 začaly být dodávány modernizované letouny B-24D, jejichž vybavení se neustále zlepšovalo a zdokonalovalo. Poslední B-24D nesly novou kulovitou střeleckou věž Sperry pod trupem. Z celkové produkce 2738 kusů odebralo RAF a Coastal Command od dubna 1942 366 exemplářů jako Liberator Mk.III. Dalších 147 letounů upravených pro námořní hlídkovou službu s označením Liberator GR Mk.V převzalo RCAF, RAAF a Coastal Command.

Dne 7. července 1942 podepsal náčelník generálního štábu generál George Catlett Marshall dokument uvolňující část sérií Liberatorů pro potřeby amerického námořnictva. Od srpna 1942 tak začlenilo verzi B-24D do své výzbroje také US Navy pod označením PB4Y-1 Liberator. Byly používány k námořním hlídkovým letům a protiponorkovému boji. Nejstarší stroje poháněla čtveřice motorů Pratt And Whitney R-1830-43 Twin Wasp po 1200 hp (895 kW). Výzbroj tvořil jeden kulomet v přídi a po dvou ve věžích na hřbetě trupu a zádi ráže 12,7 mm. Osádku tvořilo 9 až 10 mužů. Od dalších výrobních bloků byla zaváděna nová příďová věž s dvojkulometem a následně i boční střeliště a pohonné jednotky R-1830-65. Místo spodní kulové věže Sperry armádních B-24 zaujal protilodní radar. První německou ponorku pak PB4Y-1 amerického námořnictva se základnou na Islandu potopil již 5. listopadu 1942. Po zkušenostech s PB4Y-1 si americké námořnictvo vyžádalo novou konstrukci, která vycházela z Liberatoru, s označením Consolidated PB4Y-2 Privateer.

V průběhu války docházelo k postupným modernizacím, čímž se množství typů letounu B-24 Liberator značně rozšířilo. Kromě bojových letounů bylo vyrobeno také 291 kusů dopravních C-87 Liberator Express bez střeleckých věží s pumovnicí upravenou k přepravě cestujících a nákladu, cisternové C-109, fotoprůzkumné F-7, námořní dopravní RY-1 a RY-2, cvičné TB-24 a naváděcí CB-24. S jedinou svislou ocasní plochou byl v roce 1943 postaven prototyp varianty XB-24K továrnou Ford ve Wilow Run v Michiganu. Poháněly jej motory Pratt and Whitney R-1830-75 Twin Wasp 1350 hp (po 1006,7 kW).

Stejný výrobce vyprodukoval i 791 kusů verze B-24E (Liberator Mk.V), které se společně s 430 letouny varianty B-24G od „déčka“ odlišovaly délkou trupu a variantami výzbroje. První otočná věž v přídi prodloužené o 0,254 m se objevila u verze B-24G-1.

3100 letounů B-24H (Liberator Mk.VI) mělo v upravené přídi instalovánu věž Emerson A-15 nebo Consolidated A-6A. Verze B-24J (Liberator B/GR Mk.V) byla vyrobena v počtu 6678 kusů s řadou dílčích úprav. V případě instalace radiolokátoru bylo označení změněno na Liberator B/GR Mk.VIII.

1667 vyrobených B-24L mělo zlepšené turbokompresory a zjednodušenou střeleckou věž Consolidated M-6A v zádi, 2593 B-24M mělo zadní střeliště vybaveno odlehčenou střeleckou věží Motor Product.

Na počátku roku 1945 bylo dokončeno sedm tvarově pozměněných YB-24N s jednou svislou ocasní plochou, následně však byla 31. května 1945 výroba Liberatorů ukončena. Produkce probíhala v Consolidated Aircraft Corporation, San Diego, Kalifornie, USA, vyráběn byl také ve firmách Douglas v Tulse, Ford a North American Aviation.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

B-24M ze 448. bombardovací skupiny, s. č. 44-50838, sestřelený stíhačem Messerschmitt Me 262
Flakem zasažený americký B-24L Liberator nad Itálií, 10. dubna 1945
Consolidated Liberator Mk.I od 120. perutě Velitelství pobřežního letectva RAF vybavený pro protiponorkovou činnost. Peruť jej používala od prosince 1941[6]

První Liberatory Mk.I, dodané v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu z USA do Velké Británie, převzala v září 1941 120. squadrona RAF dislokovaná u Belfastu. Operovaly jako protiponorkové ve středních oblastech Atlantiku.

V srpnu 1943 předalo USAAF US Navy všech svých 20 squadron vyzbrojených B-24D i s technickým vybavením a částí personálu, výměnou za shodný počet Liberatorů novějších verzí dodávaných z výroby ve standardní bombardovací podobě. Koncem léta pak USAAF své protiponorkové velitelství rozpustilo úplně. Čtyři z předaných squadron byly vybaveny upravenými fotoprůzkumnými PB4Y-1P s kamerami v pumovnicích. PB4Y-1 US Navy byly umístěny také ve Velké Británii u squadron VB-103, VB-105, VB-110 a krátce také VB-114 s reflektorovými letouny. Společně s RAF operovaly i v Biskajském zálivu.

Letoun B-24 se díky svému dlouhému doletu stal významným strojem na tichomořském bojišti, v Evropě se spolu s Boeingem B-17 stalo hlavním strojem amerického strategického letectva při bombardování Říše. Nálety na cíle v samotném Německu zahájila 8. letecká armáda startující z britských základen 27. ledna 1943 vysláním 27 strojů B-24 a 64 B-17 nad přístav Wilhelmshaven a muniční sklad v blízkém Mariensielu.

Byl používaný i britskou RAF pří hlídkování nad Atlantským oceánem, byla jimi vyzbrojena i 311. čs. bombardovací peruť v rámci československých jednotek v RAF. Ta během působení u Pobřežního velitelství potopila jednu velkou nákladní loď (Alsterufer), poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Dále zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů. Z celkového počtu 212 ponorek zničených Coastal Command připadlo do kapitulace Německa na posádky Liberatorů 71 zničených a 27 vážně poškozených ponorek.

O významu B-24 svědčí i počet vyrobených kusů, který do roku 1945 dosáhl úctyhodných 18 188.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Pilotky WASP s letounem B-24. Zleva: Eloise Huffines Bailey, Millie Davidson Dalrymple, Elizabeth McKethan Magid a Clara Jo Marsh Stember
Liberator 311. peruti při předletové přípravě
B-24M nad Mühldorfem, 19. března 1945

Specifikace (B-24J)[editovat | editovat zdroj]

Quest for Performance,[7] Jane's Fighting aircraft of World War II,[8] General Dynamics aircraft and their predecessors[9]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 11 mužů (pilot, druhý pilot, navigátor, bombometčík, rádista, střelci - příďová věž, horní věž, 2 boční střelecká stanoviště s kulomety na kloubových závěsech, spodní a zadní věž)
  • Rozpětí: 33,528 m
  • Délka: 20,47 m
  • Výška: 5,372 m
  • Nosná plocha: 97,36 m²
  • Prázdná hmotnost: 16 556 kg
  • Vzletová hmotnost : 24 948 kg
  • Maximální vzletová hmotnost : 29 484 kg
  • Pohonná jednotka: čtyři dvouhvězdicové čtrnáctiválce Pratt & Whitney R-1830-65 Twin Wasp přeplňované turbokompresorem, každý o maximálním výkonu 1200 hp (895 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 478 km/h
  • Cestovní rychlost: 346 km/h
  • Pádová rychlost: 153 km/h
  • Dolet: 2 480 km (1 340 nmi) při rychlosti 381 km/h a 7 600 m s běžnou kapacitou paliva a maximálním vnitřním nákladem pum
  • Přeletový dolet: 6 000 km (3200 nmi)
  • Dostup: 8 500 m
  • Počáteční stoupavost: 274 m/min (1,025 ft/min, tj. cca 5,21 m/s)
  • Plošné zatížení: 256 kg/m²
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,1435 kW/kg

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 10× kulomet Browning ráže 12,7 mm (8 umístěno v párech v motoricky ovládaných střeleckých věžích typu Consolidated/Motor Product nebo Emerson v přídi, typu Martin na hřbetu trupu, v kulovité spodní věži typu Briggs-Sperry a ve věži Consolidated/Motor Product na zádi, 2 kulomety ručně ovládané střelci v bocích přední části trupu)
  • 2 pumovnice pro až 3629 kg pum, 2 pumy o hmotnosti až 2980 kg mohly být podvěšeny pod křídlo namísto interního nákladu pum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bhargava, Kapil, Group Captain (ret'd). "India's Reclaimed B-24 Bombers". Archivováno 12. 12. 2009 na Wayback Machine bharat-rakshak.com. Retrieved: 16 June 2010.
  2. Munson, Kenneth, "Bombers 1939-45, Patrol and Transport Aircraft", Macmillan Publishing Company, Inc., New York, Blandford Press Ltd., 1969, LCCN 77-92035, page 156.
  3. Birdsall 1968, p. 3.
  4. The Boeing B-17 Flying Fortress vs. the Consolidated B-24 Liberator [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ŠNAJDR, Miroslav. První Liberatory Jeho Veličenstva. NV Military revue. 25.9.2014, roč. 2014, čís. 10, s. 12–15. 
  6. ŠNAJDR, Miroslav. První Liberatory Jeho Veličenstva. NV Military revue. 27.8.2014, roč. 2014, čís. 9, s. 8–11. 
  7. LOFTIN, L.K. Jr. Quest for Performance: The Evolution of Modern Aircraft. NASA SP-468. [s.l.]: NASA Scientific and Technical Information Branch, 1985. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Jane's Fighting aircraft of World War II. Redakce Bridgman Leonard. 1995. vyd. New York: Military Press, 1989. ISBN 0517679647. S. 215–216. (anglicky) 
  9. WEGG, John. General Dynamics aircraft and their predecessors. 1st. vyd. Annapolis, Md.: Naval Institute Press, 1990. ISBN 0-87021-233-8. S. 82–90. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 14, 38, 184 a 191. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka & Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. S. 362 až 364. 
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 134 a 135. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Junkers Ju 52, s. 60. (česky) 
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. 
  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s. 
  • ŠOREL, Václav. Češi a Slováci v oblacích. 1.. vyd. Plzeň: Mustang, 1993. ISBN 80-85831-02-3. S. 82 až 84, 90. 
  • BALOUS, Miroslav. Consolidated PB4Y-1 Liberator. Letectví a kosmonautika. Září 2002, roč. 78., čís. 19, s. 43. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]