Douglas DC-3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
DC-3
Douglas DC-3 (001732).jpg
Určení dopravní/transportní letoun
Výrobce Douglas Aircraft
Šéfkonstruktér Arthur E. Raymond
První let 17. prosince 1935
Zařazeno 1936
Vyřazeno okolo 400 ve službě (1998)
Charakter Ve službě
Výroba 1936–1942, 1950
Vyrobeno kusů 607[1]
Cena za kus od 79 500 dolarů
Vyvinuto z typu Douglas DC-2
Varianty Douglas C-47 Skytrain
Lisunov Li-2
Basler BT-67
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Douglas DC-3 Dakota je dvoumotorový vrtulový dopravní letoun, jehož výkony způsobily ve 30. a 40. letech 20. století revoluci v letecké dopravě. Pro svůj dlouhodobý vliv na letecký průmysl i druhou světovou válku bývá považován za jeden z nejvýznamnějších transportních letounů, které kdy byly vyrobeny.

Byl vyvinut jako větší, vylepšená verze se 14 lůžky na spaní z typu Douglas DC-2. Jde o celokovový dolnoplošník s podvozkem s ocasním kolem, poháněný dvěma hvězdicovými motory Pratt & Whitney Twin Wasp o výkonu 1 200 koní (890 kW). Má cestovní rychlost 333 km/h (203 mph), kapacitu 21 až 32 cestujících nebo 2 700 kg (6 000 liber) nákladu, dolet 2 400 km (1 400 mil) a schopnost provozu z krátkých drah.

Před válkou byl průkopníkem na mnoha trasách, protože byl schopen přeletět kontinentální Spojené státy a dokázal, že jsou celosvětové lety možné, také poskytl cestujícím větší komfort, byl spolehlivý a snadný na údržbu. Je považován za první dopravní letadlo, které mohlo výnosně přepravovat pouze cestující.[2] Po válce byl trh s letadly zaplaven přebytečnými vojenskými transportními letadly a Douglas nemohl letouny DC-3 kvůli nákladům vylepšovat. Na hlavních trasách ho pokročilejší typy jako Douglas DC-6 a Lockheed Constellation učinily zastaralým, ale jeho konstrukce se ukázala být adaptabilní a užitečnou.

Výroba civilních letounů DC-3 skončila v roce 1942 s počtem 607 letadel. Vojenské verze včetně typu C-47 Skytrain, sovětských a japonských verzí dosáhly celkové produkce více než 16 000 letounů. Spousta z nich je nadále ve službě v různých specializovaných rolích: podle odhadů v roce 2013 stále létalo 2 000 letounů DC-3 a vojenských derivátů.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Kabina letounu DC-3 společnosti Swissair při pohledu z kokpitu (před rokem 1950)
Douglas Sleeper Transport (DST). DST byly vyráběny s další řadou oken, viz nápis společnosti na trupu
Douglas DC-3 společnosti Air India na letišti Heathrow v červenci 1958
DC-3-220 (OK-AIH) československé letecké společnosti na letišti Budaörs v Budapešti, 1939

Letoun DC-3 vznikl na požadavek techniků a obchodníků letecké společnosti American Airlines na lůžkovou úpravu typu Douglas DC-2, který by ve flotile dopravce nahradil na transkontinentálních linkách zastaralé dvouplošníky Curtiss AT-32 Condor. Prezident přepravce AA Cyrus R. Smith přesvědčil Donalda Douglase na zakázku a stavbu dvaceti kusů lůžkových DC-2.

Technický náměstek AA Bill Littlewood se svým zástupcem Kirchnerem navrhli po konzultaci s obchodníky základní požadavky na nový typ. Měl být rychlostí, nosností a doletem výkonnější než DC-2. Prostorností a komfortem měl odpovídat strojům Curtiss Condor. Za pohon byly vybrány hvězdicové motory Wright Cyclone SGR-1820-G5 o výkonu po 661 kW, které byly o 35% výkonnější, než dosavadní pohonné jednotky SGR-1820F. Trup měl být širší o 0,66 m a delší o jednu řadu sedadel. Celý projekt však zachovával 85% z původní konstrukce DC-2.

Návrhu nového typu se ujal tým pod vedením Arthura Raymonda, do nějž patřil statik Lee Atwood a aerodynamici dr. Balley „Doc“ Oswald a A. L. Klein. Oproti DC-2 vzrostlo rozpětí, plocha i štíhlost křídla. Po testech v aerodynamickém tunelu byla provedena další aerodynamická zlepšení. Zvětšena byla kýlovka a směrové kormidlo, poskytující dostatečný vyrovnávací moment pro případný let na jeden motor, i vodorovné ocasní plochy.

Na připomínky pilotů a uživatelů DC-2 se v novém typu objevilo plně zdvojené vybavení letovými přístroji a autopilot firmy Sperry. Přistávací reflektory se přestěhovaly z přídě trupu do náběžné hrany křídla, zvětšen byl také zdvih hydropneumatických tlumičů zesíleného podvozku.

Vnitřní vybavení kabiny pro cestující vzniklo, tak jako u typu Douglas DC-1, nejprve v maketě. Zvažovala se šířka sedadel a lůžek i umístění kuchyňky.

První prototyp (X14988) nového letounu, označeného DST (Douglas Sky-Sleeper Transport), poprvé vzlétl 17. prosince 1935 na letišti v Santa Monice. Za řízení usedl pilot Carl Cover, který před dvěma lety zalétával DC-1. V DST mohlo v noci cestovat celkem čtrnáct osob na sedmi párech patrových postelí. Ráno se horní lůžka sklopila ke stropu a ze spodních vznikla sedadla, která v případě denního provozu pojala až 28 pasažérů.

Výroba DST pro American Airlines byla zahájena, avšak přepravce si již část první objednávky převzal v podobě čistě dopravní verze DC-3 v počtu 12 kusů, jejíž výroba začala téměř souběžně s verzí DST. Interiér DC-3 standardně pojal 21 cestujících.

Produkce prvních letounů zahrnovala také několik exemplářů DST-B pro 28 osob, s lůžky v přední části a běžnými sedadly vzadu. Verze DST-A byla poháněna dvojicí dvouhvězdicových pohonných jednotek Pratt & Whitney Twin Wasp. Navíc Douglas nabízel DC-3 jako luxusní ředitelskou variantu se čtrnácti otočnými klubovkovými křesly.

Verze DC-3A měla instalované motory Twin Hornet, DC-3B byla určena pro dopravce TWA.

10 655 ks bylo vyrobeno v Santa Monice a Long Beach v Kalifornii v civilních i armádních verzích. Přes 2000 ks bylo licenčně vyrobeno v SSSR jako Lisunov Li-2 (v kódu NATO: Cab). 485 ks bylo vyrobeno v Japonsku u firem Showa a Nakadžima jako L2D Typ 0, ve spojeneckém kódu Tabby. Ještě v roce 1998 bylo ve službě přes 400 letounů DC-3.

Název "Dakota" letounu přidělila britská RAF když si objednala jejich vojenskou transportní verzi. V USA vojenská dopravní verze dostala jméno C-47 Skytrain, u US Navy a USMC R4D.

Během výroby bylo na Dakoty namontováno mnoho variant motorů, nejrozšířenější byly ale hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1830 Double Wasp, Wright R-1820 Cyclone a Pratt & Whitney R-2000. Některé později modernizované Dakoty používaly turbovrtulové Rolls-Royce Dart nebo Armstrong Siddeley Mamba.

První americkou vojenskou verzí DC-3 byl jediný C-41, dodaný USAAC jako štábní letoun v roce 1938. Podle kombinace motorů a vybavení nesly vojenské DC-3 u armádního letectva označení C-47, C-48, C-49, C-50, C-51, C-52, C-58, C-84, C-117, nebo osobní a výsadková varianta C-53 Skytrooper, a u námořnictva a námořní pěchoty R4D-5, R4D-2 a R4D-8.

Po válce postavila společnost Douglas dalších 28 kusů civilních DC-3D. Byly to upravené draky nedodaných vojenských variant C-117,[zdroj?] postavených v závodě v Oklahoma City. Dalších 21 kusů DC-3C vzniklo přestavbou vojenských strojů Douglas C-47 Skytrain, z nichž poslední převzala v březnu 1947 belgická Sabena.

Z Dakoty byl odvozen letoun Basler BT-67. Jde o renovaci Dakot, kdy se jim prodlouží trup o 3 stopy, na vybraných místech zesílí drak a jsou opatřeny turbovrtulovými motory PT6.

Služba[editovat | editovat zdroj]

American Airlines nasadily DST na pravidelné linky 25. června 1936 na trase New York-Chicago. Mezi první zahraniční zákazníky se již v roce 1936 zařadil SSSR, který prostřednictvím výsadní obchodní organizace Amtorg v USA odebral 20 DC-3, společně s dvěma nesestavenými draky jako vzor pro zahájení licenční výroby.

Firma Fokker zprostředkovala prodej 63 letounů DC-3 a DC-3A do Evropy, mimo jiné i pro společnost ČLS. V roce 1938 převzala letouny OK-AIE, -AIF a -AIG, čtvrtý OK-AIH byl dodán těsně před okupací. Největším evropským uživatelem DC-3 se stala společnost KLM Royal Dutch Airlines s 22 letouny, následovaná Swissairem, ČLS a švédským dopravcem ABA se čtveřicí DC-3, na dalším místě používali po dvou strojích rumunský LARES a belgická Sabena.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Douglas C-47 Skytrain

Lisunov Li-2

Basler BT-67

Specifikace (DC-3)[editovat | editovat zdroj]

Nákres
Kokpit Dakoty

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2–3
  • Kapacita: 21-32 cestujících
  • Rozpětí: 29 m
  • Délka: 19,7 m
  • Výška: 5,16 m
  • Nosná plocha: 91,7 m²
  • Plošné zatížení: 125 kg/m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 8300 kg
  • Vzletová hmotnost: 11 400 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 12 700 kg
  • Pohonná jednotka: 2× hvězdicový motor Pratt & Whitney Twin Wasp S1C3G
  • Výkon pohonné jednotky: 895 kW (1200 hp)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 381 km/h
  • Cestovní rychlost: 274 km/h
  • Dostup: 7 300 m
  • Stoupavost: 5,73 m/s
  • Dolet: 1 650 km
  • Poměr výkon/hmotnost: 157 W/kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 397. 
  • NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha: Nadas, 1984. 176 s. 
  • VELEK, Martin. Změnila vzdušnou dopravu. Letectví a kosmonautika. Prosinec 1985, roč. LXI., čís. 26, s. 17-19. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Francillon 1979, pp. 217–251.
  2. Šablona:Cite magazine

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]