Douglas DC-3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
DC-3
Určení dopravní/transportní letoun
Výrobce Douglas Aircraft
Šéfkonstruktér Arthur E. Raymond
První let 17. prosince 1935
Zařazeno 1936
Vyřazeno okolo 400 ve službě (1998)
Charakter dopravní pro 21-28 cestujících
Uživatel American Airways
KLM, United Air Lines, Swissair, ČLS, ABA, LARES, Sabena, Air France, Aer Lingus, Malért, LOT, CNAC, PBA
Výroba 1936–1942, 1950
Vyrobeno kusů okolo 13 000 ks
Cena za kus od 79 500 dolarů
Vyvinuto z typu Douglas DC-2
Varianty C-47 Skytrain, Lisunov Li-2

Douglas DC-3 Dakota je dvoumotorový vrtulový letoun, dolnoplošník celokovové konstrukce, jehož výkony způsobily ve 30. a 40. letech revoluci v letecké dopravě. Pro svůj dlouhodobý vliv na letecký průmysl i druhou světovou válku bývá považován za jeden z nejvýznamnějších transportních letounů, které kdy byly vyrobeny.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Letoun DC-3 vznikl na požadavek techniků a obchodníků letecké společnosti American Airlines na lůžkovou úpravu typu Douglas DC-2, který by ve flotile dopravce nahradil na transkontinentálních linkách zastaralé dvouplošníky Curtiss AT-32 Condor. Prezident přepravce AA Cyrus R. Smith přesvědčil Donalda Douglase na zakázku a stavbu dvaceti kusů lůžkových DC-2.

Technický náměstek AA Bill Littlewood se svým zástupcem Kirchnerem navrhli po konzultaci s obchodníky základní požadavky na nový typ. Měl být rychlostí, nosností a doletem výkonnější než DC-2. Prostorností a komfortem měl odpovídat strojům Curtiss Condor. Za pohon byly vybrány hvězdicové motory Wright Cyclone SGR-1820-G5 o výkonu po 661 kW, které byly o 35% výkonnější, než dosavadní pohonné jednotky SGR-1820F. Trup měl být širší o 0,66 m a delší o jednu řadu sedadel. Celý projekt však zachovával 85% z původní konstrukce DC-2.

Návrhu nového typu se ujal tým pod vedením Arthura Raymonda, do nějž patřil statik Lee Atwood a aerodynamici dr. Balley „Doc“ Oswald a A. L. Klein. Oproti DC-2 vzrostlo rozpětí, plocha i štíhlost křídla. Po testech v aerodynamickém tunelu byla provedena další aerodynamická zlepšení. Zvětšena byla kýlovka a směrové kormidlo, poskytující dostatečný vyrovnávací moment pro případný let na jeden motor, i vodorovné ocasní plochy.

Na připomínky pilotů a uživatelů DC-2 se v novém typu objevilo plně zdvojené vybavení letovými přístroji a autopilot firmy Sperry. Přistávací reflektory se přestěhovaly z přídě trupu do náběžné hrany křídla, zvětšen byl také zdvih hydropneumatických tlumičů zesíleného podvozku.

Vnitřní vybavení kabiny pro cestující vzniklo, tak jako u typu Douglas DC-1, nejprve v maketě. Zvažovala se šířka sedadel a lůžek i umístění kuchyňky.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

DC-3S, Kenn Borek

První prototyp (X14988) nového letounu, označeného DST (Douglas Sky-Sleeper Transport), poprvé vzlétl 17. prosince 1935 na letišti v Santa Monice. Za řízení usedl pilot Carl Cover, který před dvěma lety zalétával DC-1. V DST mohlo v noci cestovat celkem čtrnáct osob na sedmi párech patrových postelí. Ráno se horní lůžka sklopila ke stropu a ze spodních vznikla sedadla, která v případě denního provozu pojala až 28 pasažérů.

Výroba DST pro American Airlines byla zahájena, avšak přepravce si již část první objednávky převzal v podobě čistě dopravní verze DC-3 v počtu 12 kusů, jejíž výroba začala téměř souběžně s verzí DST. Interiér DC-3 standardně pojal 21 cestujících.

DC-3 (G-ANAF)

Produkce prvních letounů zahrnovala také několik exemplářů DST-B pro 28 osob, s lůžky v přední části a běžnými sedadly vzadu. Verze DST-A byla poháněna dvojicí dvouhvězdicových pohonných jednotek Pratt & Whitney Twin Wasp. Navíc Douglas nabízel DC-3 jako luxusní ředitelskou variantu se čtrnácti otočnými klubovkovými křesly.

Verze DC-3A měla instalované motory Twin Hornet, DC-3B byla určena pro dopravce TWA.

10 655 ks bylo vyrobeno v Santa Monice a Long Beach v Kalifornii v civilních i armádních verzích. Přes 2000 ks bylo licenčně vyrobeno v SSSR jako Lisunov Li-2 (v kódu NATO: Cab). 485 ks bylo vyrobeno v Japonsku u firem Showa a Nakadžima jako L2D Typ 0, ve spojeneckém kódu Tabby. Ještě v roce 1998 bylo ve službě přes 400 letounů DC-3.

DC-3, Swissair

Název "Dakota" letounu přidělila britská RAF když si objednala jejich vojenskou verzi. V USA vojenská dopravní verze dostala jméno C-47 Skytrain, u USMC R4D.

Během výroby bylo na Dakoty namontováno mnoho variant motorů, nejrozšířenější byly ale hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1830 Double Wasp, Wright R-1820 Cyclone a Pratt & Whitney R-2000. Některé Dakoty používaly motory Rolls-Royce Dart nebo turbovrtulové Armstrong Siddeley Mamba.

První americkou vojenskou verzí DC-3 byl jediný C-41, dodaný jako štábní letoun v roce 1938. Podle kombinace motorů a vybavení nesly vojenské DC-3 označení C-47,C-48, C-49, C-50, C-51, C-52, C-58, C-84, C-117, R4D-5, R4D-2 a R4D-8 u námořní pěchoty, nebo osobní a výsadková varianta C-53 Skytrooper.

Po válce postavila společnost Douglas dalších 28 kusů civilních DC-3D. Byly to upravené draky nedodaných vojenských variant C-117, postavených v závodě v Oklahoma City. Dalších 21 kusů DC-3C vzniklo přestavbou vojenských strojů Douglas C-47 Skytrain, z nichž poslední převzala v březnu 1947 belgická Sabena.

Z Dakoty byl odvozen letoun Basler BT-67. Jde o renovaci Dakot, kdy se jim prodlouží trup o 3 stopy, na vybraných místech zesílí drak a jsou opatřeny turbovrtulvými motory PT-6.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

American Airlines nasadily DST na pravidelné linky 25. června 1936 na trase New York-Chicago. Mezi první zahraniční zákazníky se již v roce 1936 zařadil SSSR, který prostřednictvím výsadní obchodní organizace Amtrog v USA odebral 20 DC-3, společně s dvěma nesestavenými draky jako vzor pro zahájení licenční výroby.

Firma Fokker zprostředkovala prodej 63 letounů DC-3 a DC-3A do Evropy, mimo jiné i pro společnost ČLS. V roce 1938 převzala letouny OK-AIE, -AIF a -AIG, čtvrtý OK-AIH byl dodán těsně před okupací. Největším evropským uživatelem DC-3 se stala společnost KLM Royal Dutch Airlines s 22 letouny, následovaná Swissairem, ČLS a švédským dopravcem ABA se čtveřicí DC-3, na dalším místě používali po dvou strojích rumunský LARES a belgická Sabena.

Specifikace (DC-3)[editovat | editovat zdroj]

Nákres

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2–3
  • Kapacita: 21-32 cestujících
  • Rozpětí: 29 m
  • Délka: 19,7 m
  • Výška: 5,16 m
  • Nosná plocha: 91,7 m²
  • Plošné zatížení: 125 kg/m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 8300 kg
  • Vzletová hmotnost: 11 400 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 12 700 kg
  • Pohonná jednotka: 2× hvězdicový motor Pratt & Whitney Twin Wasp S1C3G
  • Výkon pohonné jednotky: 895 kW (1200 hp)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 381 km/h
  • Cestovní rychlost: 274 km/h
  • Dostup: 7 300 m
  • Stoupavost: 5,73 m/s
  • Dolet: 1 650 km
  • Poměr výkon/hmotnost: 157 W/kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kokpit Dakoty

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 397.  
  • NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha : Nadas, 1984. 176 s.  
  • VELEK, Martin. Změnila vzdušnou dopravu. Letectví a kosmonautika. prosinec 1985, roč. LXI., čís. 26, s. 17-19.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]