North American B-25 Mitchell

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
B-25 Mitchell
B-25C Mitchell v roce 1942
B-25C Mitchell v roce 1942
Určení střední bombardér
Výrobce North American Aviation
Šéfkonstruktér John Leland „Lee“ Atwood
První let 19. srpna 1940
Zařazeno 1941
Vyřazeno 1979 (Indonésie)
Uživatel USAAF
Royal Canadian Air Force
Royal Air Force
United States Navy
Vyrobeno kusů 9816
Cena za kus 96 000 dolarů
Další vývoj North American XB-28

North American B-25 Mitchell byl americký dvoumotorový bombardovací letoun s příďovým zatahovacím podvozkem a dvojitou SOP, používaný během 2. světové války. Je pojmenován po generálovi amerického letectva William "Billy" Mitchellovi, který se ve dvacátých letech i proti vůli svých některých nadřízených vehementně zastával letecké techniky.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Výroba B-25D v Kansas City, 1942

Letoun B-25 vznikl na základě objednávky amerického armádního letectva z roku 1937. Svůj projekt NA-40-1 zaslal také letecký výrobce North American Aviation Inc. z Inglewoodu v Kalifornii, podle něhož byl v lednu roku 1939 dokončen a zalétán první prototyp NA-40-1. Pilot společně s druhým seděli za sebou v protáhlé prosklené kabině, navigátor/bombometčík měl místo v prosklené přídi s pohyblivým kulometem ráže 7,62 mm.

Vzhledem k nízké dosahované rychlosti byla dvojice původních pohonných jednotek Pratt & Whitney Twin Wasp nahrazena silnějšími typu Wright Cyclone. Prototyp s novým označením NA-40B byl předán USAAC k provedení armádních zkoušek, během nichž byl stroj zcela zničen při havárii.

Armádní letectvo u výrobce prosadilo řadu změn, které byly realizovány v projektu NA-62. Kokpit nového stroje byl rozšířen, aby mohli piloti sedět vedle sebe, rozšířena byla také pumovnice. Z hornoplošné konstrukce se stal středoplošník, změnil se tvar motorových gondol a provedeny byly i další změny. Novému letounu bylo přiděleno vojenské označení B-25.

První ze 184 objednaných B-25 vzlétl 19. srpna 1940 poháněný dvojicí dvouhvězdicových čtrnáctiválců Wright R-2600-9 Double Cyclone o výkonu 1360 kW. Do konce roku bylo vyprodukováno celkem 25 kusů, z nichž od desáteho bylo zavedeno upravené křídlo, jehož vnější části měly nulové vzepětí.

B-25J s invazními pruhy

Následujících 40 exemplářů B-25A obdrželo samosvorné potahy palivových nádrží společně s prvky pancéřové ochrany osádky. Snížila se však zásoba pohonných hmot, hmotnost letounu vzrostla o 100 kg a mírně poklesla maximální rychlost.

Verze B-25B, v RAF značená Mitchell Mk.I, měla jinou skladbu obranné výzbroje. Sestávala z jednoho kulometu ráže 7,62 mm umístěného v pohyblivém závěsu v přídi a ze dvou párů velkorážných kulometů ráže 12,7 mm v horní a spodní střelecé věži Bendix. Horní byla prosklená, dolní byla zaměřována periskopem a mohla být zasunuta do trupu. V proskleném výběžku zádě již nebyl na rozdíl od B-25A umístěn kulomet. Nosnost pum činila 1360 kg.

Od ledna 1942 byly dodávány varianty B-25C vyráběné v Inglewoodu a B-25D vycházející z nové linky v Kansas City. Oproti svým předchůdcům byly vylepšeny autopilotem, silnějšími motory R-2600-13 s karburátory Holley, odledovacím zařízením, elektrickým rozvodem 24 V a zvýšenou kapacitou palivových nádrží. Pumovnice byla zvětšena a pumy mohly být neseny i pod křídlem. V přídi byl instalován jeden pevný a jeden pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm. Celková výroba dosáhla počtu 1619 „céček“ v sériích C-1 až C-25 a 2290 „déček“ v sériích D-1 až D-35. Další série C-30 až C-35 již měly boční a zadní střeliště shodná s pozdějšími B-25H a J. Z produkce bylo původně 595 kusů vyčleněno pro RAF pod označením Mitchell Mk.II, avšak řádově desítky jich převzala Kanada, Brazílie a Čína, větší počty pak VVS RKKA.

V Inglewoodu bylo dále vyrobeno 405 strojů B-25G se zabudovaným standardním kanónem M-4 ráže 75 mm, který byl ručně nabíjen ze zásoby 21 nábojů. Ve zkrácené neprosklené přídi byly navíc umístěny dva pevné kulomety ráže 12,7 mm.

B-25J „Pacific Prowler“

Pětimístné B-25H měly horní střeleckou věž přemístěnu za kabinu pilotů, spodní střeliště nebylo instalováno. V zadní části trupu bylo zřízeno střeliště pro sedícího střelce, opatřené klenutým průhledným krytem a zdvojeným kulometem ráže 12,7 mm. Na bocích trupu byla vystupující boční okna se závěsem pro kulomet, instalovaná již na některých předchozích strojích. Původní kanón byl zaměněn za odlehčený 75 mm T-13E1 a na přídi přibyly další dva kulomety. Letoun tak nesl až 14 kulometů včetně čtyř v pouzdrech přisazených k boku trupu v rovině motorů. B-25H s pohonnými jednotkami R-2600-13 nebo -29 mohl nést kromě 1451 kg pum nebo 907 kg torpéda příležitostně i 8 raket. Na 1000 vyrobených letounů bylo od jara 1944 využíváno především v Pacifiku.

V nejpočetnější sérii byl v počtu 4318 kusů vyroben B-25J, z nichž RAF převzalo 316 strojů jako Mitchell B Mk.III. S výjimkou prosklené přídě a skladby výzbroje byl téměř identický s B-25H. V tomto případě nesl v prosklené části přídě 1 až dva pevné a jeden pohyblivý kulomet. Kolem 800 B-25J bylo vybaveno neprosklenou přídí s baterií osmi velkorážných kulometů, celkem tedy až 18 v jednom letounu. Nosnost pum v pumovnici byla 1814 kg plus až 1000 kg pum, nebo osm raket zavěšených pod křídlem. Poslední dodávka byla realizována v srpnu 1945.

F-10 byla neozbrojená průzkumná verze s kamerami, CB-25 pak poválečný dopravní letoun. Válečné cvičné stroje AT-24 byly přejmenovány na TB-25 a po roce 1947 doplněny více než 900 bombardéry přestavěnými na TB-25J, K, L a M. Něktré dosloužily jako vlečné vzdušných střeleckých terčů.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

B-25 startující z letadlové lodi USS Hornet na Tokio

Letouny B-25 používalo zejména americké námořní vojenské letectvo v Pacifiku, ale i v oblasti Středozemního moře. Nejznámější akcí těchto letadel byl nálet na Tokio, který uskutečnilo 18. dubna 1942 šestnáct B-25B plukovníka Jimmyho Doolittla ze 17 BG, startujících z letadlové lodi USS Hornet.

Letectva US Navy a USMC převzala celkem 706 kusů B-25 různých verzí, z toho 202 B-25C a D jako PBJ-1C a PBJ-1D, dále 248 PBJ-1H a 255 PBJ-1J. Mnohé byly vybaveny radiolokátory a hlubinnými náložemi či raketami k boji proti ponorkám.

Po válce si stroje zakoupily některé státy Latinské Ameriky. Poslední Mitchelly dolétaly v pomocných službách v USA v roce 1960.

Další varianty[editovat | editovat zdroj]

ZB-25C
WB-25D
ZB-25D
XB-25E
ZXB-25E
XB-25F-A
XB-25G
CB-25J
VB-25J

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Příď letounu North American B-25 Mitchell

Údaje platí pro B-25J[1]

  • Rozpětí: 20,58 m
  • Délka: 16,10 m
  • Výška: 4,80 m
  • Nosná plocha: 56,67 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 9 580 kg
  • Vzletová hmotnost: 15 855 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 18 960 kg
  • Maximální rychlost v 4572 m: 443 km/h
  • Cestovní rychlost: 370 km/h
  • Přistávací rychlost: 155 km/h
  • Počáteční stoupavost: 338 m/min
  • Dostup: 7315 m
  • Dolet: 2170 km

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

B-25J-35 Mitchell (45-8811)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45. Plzeň : Fraus, 2000. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. Kapitola North American B-25 Mitchell, s. 106.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 18 a 27.  
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 138 a 139.  
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha : Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola North American NA-62 B-25 Mitchell, s. 440-445. (česky)  
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha : Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola North American B-25 Mitchell, s. 165. (česky)  
  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň : Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]