Bell P-63 Kingcobra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
P-63 Kingcobra
Určení stíhací letoun
Výrobce Bell Aircraft Corporation
Šéfkonstruktér R. J. Woods
První let 7. prosince 1942
Zařazeno říjen 1943
Uživatel United States Army Air Forces
Sovětské letectvo, Armée de l'Air, Brazilské letectvo[zdroj?]
Výroba 1943-1945
Vyrobeno kusů 3 303 ks

Bell P-63 Kingcobra byl americký jednomotorový dolnoplošný stíhací letoun používaný během druhé světové války. Nejvíce užíván však byl v Sovětském svazu, kam byl dodáván v rámci tzv. Zákona o půjčce a pronájmu (Lend & Lease Act).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Výrobní linka firmy Bell poblíž Niagara Falls, New York

Počátkem roku 1941 byly ve firmě Bell Aircraft Corporation zahájeny práce na konstrukci stíhacího letounu, který koncepčně vycházel z typu Bell P-39 Airacobra. Konstruktéři firmy Bell tehdy souběžně pracovali na dvou projektech — Model 23, což byl budoucí XP-39E, a Model 24, z nějž nakonec vykrystalizoval XP-63 (AAF postupně objednalo stavbu tří prototypů XP-39E, s/n 41-19501, 41-19502 a 42-71464, spolu se třemi prototypy XP-63 — šlo o dva stroje XP-63 se sériovými čísly 41-19511 a 41-19512, třetím byl XP-63A s/n 42-78015 zalétaný v dubnu 1943). Oba typy (Model 23 i Model 24) poháněly motory Allison V-1710-47 o výkonu 975 kW, což byla první verze tohoto motoru, která dostala dvoustupňový kompresor. Model 24, který navíc dostal laminární profil křídla (po typu P-51 firmy North American Aviation jako druhý v USA), se ukázal jako perspektivnější, takže nakonec sešlo z uvažované výroby XP-39E (byla zadána nakonec stornovaná objednávka na stavbu 4000 kusů, které měly být zařazeny do výzbroje pod novým označením P-76). USAAF, tedy vojenské letectvo Spojených Států, které potřebovalo na začátku války každý vhodný letoun, objednalo v září 1942, tedy ještě před zalétáním XP-63 7. prosince 1942, sériovou výrobu. Nakonec ale stroj, který dostal označení Bell P-63 Kingcobra, nikdy nenasadilo do bojů. Většina vyrobených strojů tak byla dodána do SSSR, který dostal 2421 kusů. Výroba typu P-63A-1 byla zahájena na podzim 1943.

Bell P-63A byl vyzbrojen automatickým kanónem M4 ráže 37 mm střílejícím dutou osou vrtule a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm. Letoun mohl nést až tři pumy s hmotností do 227 kg. V průběhu výroby byly prováděny různé úpravy a vylepšení. Verze P-63A-6 mohla nést pod křídlem zavěšené pumy nebo přídavné nádrže s kapacitou 283 l a puma či přídavná nádrž mohla být podvěšena i pod trupem. Čtyřlistou vrtuli Aeroproducts s menším průměrem obdržela varianta P-63A-7, P-63A-9 nesla kanón M 10 ráže 37 mm. P-63A-10 měla zvětšenou hmotnost pancéřování na 113 kg.

Verzi P-63C poháněl motor Allison V-1710-117 o maximálním výkonu 1103 kW, který mohl být krátkodobě zvýšen až na 1324 kW vstřikováním vody do válců. S výjimkou pohonné jednotky a aerodynamického kýlu pod trupem bylo „céčko“ shodné s verzí P-63A-10.

Začátkem roku 1945 poprvé vzlétl jediný kus varianty P-63D poháněný motorem V-1710-109, zvětšeným rozpětím křídel a vzad odsouvatelným kapkovitým krytem kabiny.

Následný typ P-63E měl opět původní kryt kabiny s bočními dvířky (13 kusů) a v jediném exempláři postavený P-63F dostal zabudovanou pohonnou jednotku V-1710-135 s výkonem 1048 kW. Celkem bylo vyrobeno 3362 strojů všech verzí (jiné prameny udávají 3303 kusů).

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Americká P-63A

V Sovětském svazu čekal Kingcobru šťastný osud.[zdroj?] Po dobrých zkušenostech s P-39 byla i ona nasazena u stíhacího letectva. Dočkala se i střetů s nepřátelskými letouny, byť již ne v tak hojném počtu, protože k jejímu nasazení došlo až v závěru války. Její výsledky jsou následující —

85. gardový stíhací pluk (GIAP): 15. 11. 1944 — dvě P-63 zaútočily na formaci 6 německých letadel (piloty byly identifikovány jako Bf 110). Dosaženo dvou sestřelů bez vlastních ztrát.

67. gardový stíhací pluk (GIAP): 19. 1. 1945 — 4 stroje P-63 se střetly s 8 německými letouny (identifikované jako Fw 190F). 2 letouny sestřeleny, bez vlastních ztrát. Další 4 P-63 téhož dne na tom též místě bojovaly s další skupinou Fw 190F (počet není udáván) a jeden sestřelily, beze ztrát.

7. 3. 1945 — Roj P-63 doprovázel Iljušiny Il-2. Skupina čtyř Bf 109 na ně zaútočila. Dosaženo 3 sestřelů beze ztrát. Ten týž den udeřily dvě P-63 na letiště poblíž Berlína, kde překvapily skupinu Fw 190F při startu. Dva sestřelily. Při zpáteční cestě zaútočily na Me 262, ten jim ale ulétl. Ten týž den 8 strojů P-63 doprovázelo Pe-2. Střetly se s 10 Bf 109 a 2 Fw 190. Sestřelily jeden Focke-Wulf při ztrátě jedné Kingcobry. 67. gardový stíhací pluk (GIAP) ztratil ještě dvě další P-63, které sestřelil flak (15. 4. 1945 při průzkumu a 22. 4. 1945 při bojovém letu).

Poslední boj P-63 měl proběhnout 15. 8. 1945 v Mandžudsku, kde dvě Kingcobry od 17. stíhacího pluku (IAP) zaútočily na dva stroje Nakadžima Ki-43 a jeden sestřelily.

Sovětští piloti si na nich cenili jejich skvělé manévrovací schopnosti a schopnost vydržet velká poškození (podobně jako u P-39) a navíc oceňovali, že oproti jejich starším sourozencům měly lepší letové vlastnosti a při pilotáži byly méně záludné. Po válce podle některých zdrojů byly v záloze drženy až do konce 40. let. V NATO tyto „potenciálně nepřátelské“ stroje dokonce obdržely kódové jméno Fred.

Ze sovětských stíhacích es na P-63 koncem války létali Alexej Michailovič Rešetov, Ivan Ivanovič Kobyleckij a Nikolaj Fjodorovič Kuzněcov.

Bell P-63 Kingcobra, VVS RKKA

V roce 1944 obdržela dva stroje Bell P-63A-9-BE Kingcobra Velká Británie, používané v Royal Aircraft Establishment k výzkumu laminárního proudění a mezní vrstvy na křídle. Oba dva stroje sériových čísel FR408 (původní USAAF 42-68937) a FZ440 (42-69423) byly v roce 1948 sešrotovány.

Celkem 332 strojů Kingcobra bylo přestavěno na pilotované cílové letouny. Stroje Bell RP-63G-1 „Pinball“ nenesly žádnou výzbroj, byly však opatřeny zesíleným potahem, chránícím letoun i pilota před zásahy střel speciální cvičné munice, vyrobené ze snadno se tříštícího materiálu (vývoj této munice byl poměrně komplikovaný, protože z jedné strany bylo nutno zajistit neškodné roztříštění střely na zesíleném potahu letounu, ale z druhé strany střely musely mít srovnatelné balistické vlastnosti jako běžné střelivo, aby výcvik ve střelbě na letící cíl byl realistický). Dopad střel byl snímán čidly a signalizován světelným zařízením. V roce 1948 se ještě řada terčových Kingcober dočkala přeznačení, takže z RP-63A-12, RP-63C-2 a RP-63G-1 se staly QF-63A, QF-63C a QF-63G.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Bell P-63C-5-BE Kingcobra (43-11666), 5e Escadre de Chasse, Armée de l'Air

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

P-63E-1BE 43-11728 "Pinball" z Air Force Museum

Hlavní technické údaje (P-63A)[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 11,684 m
  • Délka: 9,957 m
  • Výška: 3,835 m
  • Nosná plocha: 23,04 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2892 kg
  • Vzletová hmotnost (bez podvěsů): 3991 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 4763 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × zážehový kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec přeplňovaný dvoustupňovým radiálním kompresorem, Allison V-1710
    • P-63A: V-1710-93 o vzletovém výkonu 1325 hp (988 kW)
    • P-63C: V-1710-117 o bojovém výkonu 1800 hp (1342 kW) ve výšce 7315 m (při 3000 ot/min. a plnicím tlaku 76 in Hg, se vstřikováním vody).

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 660 km/h (ve výšce 7620 m)
  • Operační dostup: 13 106 m
  • Čas výstupu do výšky 7620 m: 7,3 minuty
  • Maximální dolet (předávací): 4143 km (s přídavnými nádržemi)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1 × kanón Oldsmobile M4 ráže 37 mm se zásobou 30 nábojů (později 37mm kanón M10 s 58 náboji)
  • 2 × synchronizovaný kulomet Colt-Browning M2 ráže 12,7 mm v trupu
  • 2 × nesynchronizovaný kulomet Colt-Browning M2 ráže 12,7 mm v gondolkách pod křídlem
  • 227 kg pum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Šnajdr, Airacobra v amerických službách (USAAF, 1941-1944), nakl. Votobia, 1996, ISBN 80-7198-092-7
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. 
  • Daniel D. Whitney, Vee’s For Victory!, Schiffer Military History, 1998, ISBN 0-7643-0561-1
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. 3. vyd. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-022-2. S. 16-19. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 88. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]