Bell P-39 Airacobra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
P-39 Airacobra
Bell P-39Q-1-BE (42-19447, „Saga Boy II“) USAAF
Bell P-39Q-1-BE (42-19447, „Saga Boy II“) USAAF
Určení stíhací letoun
Výrobce Bell Aircraft Corporation
Šéfkonstruktér Robert J. Woods
První let 6. dubna 1939[1]
Zařazeno 1941
Uživatel USAAF
SSSR, RAF, RAAF
Výroba 1940-květen 1944
Vyrobeno kusů 9 584 ks
Varianty Bell XFL Airabonita
Bell P-63 Kingcobra

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné – v letectvu USA a Velké Británie mělo velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci bylo hodnoceno výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj.

Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku. Tyto prvky (ač z druhé strany znamenaly jistý prodělek na hmotnosti prázdného letounu) zaujaly potenciální kupce — vojenská letectva, zvláště když firma Bell (nováček mezi leteckými výrobci, ovšem velice průbojný a dravý) v reklamních materiálech slibovala velice zajímavé výkony — maximální rychlost se měla u sériových letounů pohybovat kolem 400 mph (miles per hour, tj. mil za hodinu), tedy kolem 644 km/h. (Z tohoto také vycházelo typové označení P-400, které bylo použito u původně britských letadel modelu Airacobra, které po útoku na Pearl Harbor Američané neprodleně zabavili a zařadili do výzbroje USAAF).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Detail trupu

První prototyp letounu XP-39 vzlétl 6. dubna 1939 na letišti Wright Field v Ohiu.

Dne 27. dubna 1939 objednalo velitelství US Army Air Corps předsérii 12 letounů YP-39. Neozbrojený prototyp poháněný řadovým motorem Allison V-1710-39 o výkonu 802 kW s turbokompresorem, bez pancéřování a ochranných (samosvorných) obalů nádrží, byl velice rychlý a dobře stoupal. Firma Bell hleděla jeho úspěchů využít a spustila přehnanou reklamní kampaň. Armádní letectvo letouny objednalo, ale později, kvůli potížím s doposud nevyzrálou konstrukcí turbokompresoru firmy General Electric, trvala na použití přeplňovaného motoru bez turbokompresoru. Než se továrna propracovala k podobě skutečného sériového stroje, narostla hmotnost a tím se pochopitelně snížily výkony.

Detail zabudované výzbroje v přídi stroje P-39Q-5-BE Airacobra (42-19993)

13. září 1940 byl zalétán první stroj z ověřovací série YP-39 s motorem Allison V-1710-37. Letoun byl vyzbrojen jedním kanónem Oldsmobile M 4 ráže 37 mm a po dvojici kulometů ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Pilot byl chráněn lehkým pancéřovým štítem.

Po dvacetikusové sérii P-39C následovala verze P-39D, která byla shodně s verzí C vyzbrojena čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm, dvěma kulomety ráže 12,7 mm a kanónem ráže 37 mm, ale navíc dostala (na základě bojových zkušeností z Evropy) další pasivní ochranu — samosvorné nádrže. Stroj mohl nést na centrálním závěsu pumu o hmotnosti 227 kg, nebo odhazovatelnou přídavnou palivovou nádrž s kapacitou 283 l. Výkony tohoto stroje byly nad 5000 m slabé. Celková produkce „déčka“ dosáhla počtu 923 kusů.

Zájem o nákup Airacobry projevila Francie a Velká Británie, avšak nakonec je odebrali pouze Britové, kteří je do služby v RAF zařadili pod bojovým jménem Airacobra Mk.I. Tato verze byla téměř identická s verzí P-39D s tím rozdílem, že v letounu byl zabudován kanón M1 ráže 20 mm a motor Allison V-1710-E4 s výkonem 1 150 koní (ten je ovšem identický s motorem V-1710-35 — jedná se pouze o firemní označení firmy Allison, která tytéž motory dodávala americkému letectvu, které pro ně používalo výše zmíněné označení), šest kulometů mělo ráži 7,7 mm.

P-39Q Airacobra

Verze P-39D se vyráběla v několika modifikacích. P-39D-1 (336 kusů) měla zaoblený přechod z kýlové plochy do hřbetu trupu a nesla kanón M 1. P-39D-2 (156 kusů) měla pohonnou jednotku Allison V-1710-63 o výkonu 975 kW. Bitevní P-39D-3 a D-4 měly pancéřování chladiče oleje a glykolu. Vznikly také tři experimentální XP-39E a určitý počet dvoumístných strojů TP-39.

Dalším vývojem vznikla varianta P-39F, jejíž 229 vyrobených exemplářů mělo dvanáct výfuků na každé straně a vrtuli Aeroproducts místo původní Curtiss Electric. U jednotek tyto stroje upravovali instalací pancéřové desky pod trup a dvou fotokamer do zádě trupu. Takto upravené letouny nesly označení P-39F-2. Pětadvacet strojů P-39J bylo navíc vybaveno automatickým regulátorem plnicího tlaku a motorem Allison V-1710-59.

Verze P-39KN se lišily instalovanými motory a vrtulemi, přičemž varianta -N měla motor V-1710-85 o výkonu 1044 kW. Verze P-39Q byla určena pro dodávky do SSSR, jejíž výroba byla zadána v září 1942. První letouny vyšly z výroby v březnu 1943 a byly osazeny pohonnými jednotkami V-1710-85. Výzbroj tvořil kanón ráže 37 mm a celkem čtyři kulomety ráže 12,7 mm, které byly po dvou v přídi a v pouzdrech pod křídlem. Jednotlivé subvarianty P-39Q byly označovány P-39Q-1P-39Q-30.

Výroba Airacober skončila v září roku 1944. Celkem bylo postaveno 9558 Airacober všech verzí.

Bojové použití[editovat | editovat zdroj]

Airacobra Mk.I (AH589), 601. peruť RAF

Prvních 11 Airacober Mk.I RAF bylo v září 1940 předáno 601. peruti „County of London“, u níž tehdy sloužilo několik československých pilotů, např. F/Lt Jaroslav Himr a F/Lt. Jiří Maňák. Čtveřice strojů zahájila bojové operace nad Francií, Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly 11. října 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů bylo odesláno do SSSR.

Letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří při útocích na pozemní cíle, na Aljašce, v Itálii a na Islandu, další stroje koupilo v roce 1942 australské letectvo, portugalské letectvo pak používalo 18 internovaných Airacober. Letouny používalo též letectvo Svobodné Francie a od května 1944 i spojenecké Itálie, která své Airacobry vyřadila až v roce 1951.

V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es jako např. Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Rečkalov, Alexandr Klubov, Vladimir Lavriněnkov, Vladimir Bobrov, Nikolaj Gulajev, Alexej Aleljuchin, Dmitrij Borisovič Glinka, Alexej Smirnov, Sultan Amet-Chan, Michail Tveleňov, Arkadij Fjodorov, Fjodor Archipenko, Pavel Čepinoga, Čičiko Bendeliani, Boris Glinka a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů – 4 578 kusů.

Specifikace (P-39L)[editovat | editovat zdroj]

Nákres

Data podle[1]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 10,36 m
  • Délka: 9,19 m
  • Výška: 3,63 m
  • Plocha křídla: 19,79 m²
  • Plošné zatížení: kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 2540 kg
  • Vzletová hmotnost : 3530 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec typu Allison V-1710-63
  • Výkon pohonné jednotky: 1325 hp (988 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 612 km/h ve výšce 3350 m
  • Dolet: 2360 km (s přídavnou nádrží s kapacitou 283 l při rychlosti 256 km/h)
  • Dostup: 10 650 m
  • Počáteční stoupavost: 1220 m/min (udáváno také 19 m/s)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Sovětská P-39Q Airacobra

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň : Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc : Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.  
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha : Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Bell P-39 Airacobra, s. 98-101. (česky)  
  • ŠOREL, Václav. Češi a Slováci v oblacích. 1. vyd. Plzeň : Mustang, 1993. ISBN 80-85831-02-3. S. 72.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 85 a 99.  
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha : Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Bell P-39 Airacobra, s. 30. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]