Přeskočit na obsah

Douglas DC-1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
DC-1
UrčeníPrototyp dopravního letounu
PůvodSpojené státy americké
VýrobceDouglas Aircraft
První let1. července 1933
Zařazenoprosinec 1933
UživatelTranscontinental & Western Air
Líneas Aéreas Postales Españolas
SATA
Vyrobeno kusů1
Další vývojDouglas DC-2
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Douglas DC-1 byl dopravní letoun vyvinutý americkým výrobcem Douglas Aircraft. Byl to první model ze slavné typové řady DC (Douglas Commercial).[1] Vyroben byl jediný letoun, který poprvé vzlétl roku 1933. Ustavil 22 leteckých rekordů.[2] V letech 1933–1936 jej provozovaly aerolinky TWA. V letech 1936–1938 jej vlastnil podnikatel Howard Hughes, který jej upravil pro dálkové lety, ale nakonec upřednostil jiný letoun. Následně měl krátce britského vlastníka a následně skončil ve Španělsku, kde byl roku 1940 odepsán po nouzovém přistání. Dalším vývojem DC-1 vznikly velice úspěšné letouny Douglas DC-2 a Douglas DC-3.[3]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
DC-1 s označením aerolinek TWA
DC-1 (NC223Y) s označením aerolinek TWA na letišti Grand Central Air Terminal v kalifornském Glendale v roce 1934

Počátky Douglasu DC-1 se dají vystopovat k nehodě letounu Fokker F-10 společnosti TWA (Transcontinental and Western Air, později Trans World Airlines) 31. března 1931. Po této nehodě, způsobené selháním dřevěného křídla, americký úřad pro civilní letectví ustanovil, že dopravní letadla musí mít kovová křídla. Aerolinky United Airlines získaly dvoumotorový Boeing 247, který ale nebyl dostupný pro konkurenční TWA.[4] TWA proto 2. srpna 1932 vydala specifikace na nový třímotorový letoun pro dvanáct cestujících s nejvyšší rychlostí 250 km/h a doletem 1600 km, kterým chtěla modernizovat svůj letadlový park.[1] Zaujaly pět leteckých výrobců: Consolidated, Curtiss-Wright, Douglas, Fokker, Martin.[2] Společnost Douglas vývoj letounu zahájila v srpnu 1932.[1] Rozhodnutím zakladatele Donalda Douglase se odchýlila od zadání a nabídla dvoumotorový letoun s aerodynamicky propracovaným a technologicky pokročile řešeným drakem. Zásadní pro to bylo, že nové pohonné jednotky už byly dostatečně výkonné. Cílem bylo i překonat Boeing 247. Dne 20. září 1932 TWA objednala vývoj a stavbu prototypu DC-1 za 125 000 dolarů (nakonec vývoj celkově stál 306 778 dolarů). Zájem měla až o šedesát letounů.[5]

Vývoj DC-1 vedl šéfkonstruktér James H. Kindelberger s asistentem Arthurem E. Raymondem. Vedoucí aerodynamik byl W. Bailey Oswald. Důležitou roli měl i konstruktér Jack Northrop, mající zkušenosti s celokovovými letadly. V době hospodářské krize jeho továrnu pohltil Douglas.[2] Northrop měl velký vliv například na řešení křídla letounu. Prototyp byl stavěn od počátku roku 1933.[6] Jeho slavnostní roll-out proběhl 22. června 1933.[7]

Douglas navrhl dvoumotorový dolnoplošník pro dvanáct cestujících a dvoučlennou posádkou. Měl kovové křídlo, zatahovací podvozek, motory s třílistými stavitelnými vrtulemi a schopností vzletu a přistání při poruše jednoho z motorů.[3] Pro cestující byl vybaven i kuchyňkou a toaletou. Se dvěma motory překonával požadavky TWA.[4]

Prototyp letounu DC-1 (X223Y) poprvé vzlétl 1. července 1933 ve 12:36 z letiště Clover Field u Santa Monica v Kalifornie. Pilotovali jej Carl Anson Cover a Fred Herman. Kvůli problémům s motory, které se opakovaně zastavily, let trval pouhých dvanáct minut. Kontrola ukázala, že špatně namontované plovákové karburátory přerušovaly přívod benzínu. Po opravě se letoun ukázal, jako výkonný a spolehlivý.[3][8] Během půlročního testovacího období bylo provedeno přes 200 zkušebních letů. DC-1 prokázal svou výkonnostní převahu nad tehdejšími dopravními letouny, jako byly třímotorové Ford 5-AT Tri-Motor a Fokker F.VII.[3][4]

Dne 4. září 1933 letoun předvedl i bezpečnost dvoumotorové koncepce, kdy na jeden motor přelétl z Winslow v Arizoně do Albuquerque v Novém Mexiku.[2]

DC-1 ustavil celkem 22 rekordů.[2] Například 18.–19. února 1934 DC-1 uskutečnil rekordní transkontinentální přelet ze západu na východ Spojených států amerických z Glendale v Kalifornii do Newarku ve státě New Jersey. Potřebovaly na to třináct hodin a dvě minuty let a dvě mezipřistání. Pilotovali prezident TWA Jack Frye a ředitel Eastern Air Lines Eddie Rickenbacker. V jiném případě DC-1 uletěl trasu 5000 km s nákladem 1000 kg za osmnáct hodin 22 minut a 49 sekund průměrnou rychlostí 272,03 km/h. Pro rekordy byl vybaven výkonnější verzí motorů Wright Cyclone SGR-1820F-25 (652 kW).[2][9]

Služba

[editovat | editovat zdroj]
DC-1 (EC-AGN) s označením španělské společnosti LAPE

Společnost TWA typ DC-1 oficiálně přijala 15. září 1933.[3] Vyžádala si několik úprav: kapacitu zvýšenou na čtrnáct cestujících a silnější motory Pratt & Whitney R-1690 Hornet o výkonu 515 kW, se kterými se označení dočasně změnilo na DC-1A. S motory Hornet létal asi měsíc a v listopadu 1933 je nahradily výkonnější motory SGR-1820F-3 Cyclone s výkonem 520 kW.[8] Jedinou DC-1 (imatrikulace NC-223Y) aerolinky TWA převzaly v prosinci 1933.[3] Dne 8. listopadu 1933 mohl letoun přepravovat cestující na zkušebních linkách, přesto nikdy nezískal plné osvědčení o letové způsobilosti.[9] V září 1933 TWA objednaly dalších 20 letounů, tyto sériové stroje ale byly vyrobeny ve vylepšené verzi Douglas DC-2 (mimo jiné unesly čtrnáct cestujících).[8]

V roce 1936 DC-1 koupil Howard Hughes s cílem upravit jej pro dálkové přelety, včetně obletu světa. Instalace přídavných nádrží zvětšina dolet na 9645 km. Rekordní let Hughes nakonec uskutečnil s letounem Lockheed Vega. Nadbytečný DC-1 v červnu 1938 prodal do Velké Británie vikomtu Forbesovi, který s ním létal mezi Velkou Británii a Evropou. V té době nesl označení G-AFIF.[2][8]

V listopadu 1938 letoun koupila španělská společnost Líneas Aéreas Postales Españolas (L.A.P.E.) (imatrikulace EC-AGN, později u společnosti SATA imatrikulace EC-AAE). Od července 1939 jej provozovaly aerolinie Iberia.[3] V dubnu 1940 dopravil španělskou vládu do exilu.[2] Dne 4. října 1940 havaroval kvůli selhání motoru při startu v Malaze a již nebyl opraven. Pilotoval jej Rudolfo Bay. Nehoda si nevyžádala oběti na životech.[10]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Vrak DC-1 ve Španělsku dne 4. října 1940

DC-1 byl aerodynamicky vytříbený celokovový dvoumotorový dolnoplošník se zatahovacím záďovým podvozkem. Kromě dvoučlenné posádky pojmul dvanáct cestujících (o dva více, než Boeing 247). Nosník centroplánu procházel trupem pod podlahou kabiny, která díky tomu měla výšku 1,83 m a cestující jí mohli procházet vzpřímeně (na rozdíl od Boeingu 247). Na každé straně uličky bylo šest sedadel pro cestující. Zvukovou a tepelnou izolaci stěn navrhl Stephen J. Zand ze společnosti Sperry. Letoun poháněly dva hvězdicové motory Wright Cyclone SGR-1820F (507 kW), roztáčející třílisté stavitelné vrtule. Pro snížení odporu vzduchu byly opatřeny motorovými kryty NACA. Hlavní podvozková kola se zatahovala do motorových gondol. Kola po zatačení částečně vyčnívala.[2] Křídlo mělo poloskořepinovou konstrukci, v kořenové části štíhlý profil NACA 2215 a u okrajových oblouků profil NACA 2209. Mělo obdelníkový centroplán a vnější části se vzepětím 3°. Náběžná hrana měla úhel šípu 15° u vnějších konců. Vybaveno bylo odštěpnými klapkami.[6]

Specifikace (DC-1)

[editovat | editovat zdroj]

Citováno dle[8]

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]
  • Posádka: 2
  • Kapacita: 12 cestujících
  • Délka: 18,29 m
  • Rozpětí: 25,91 m
  • Výška: 4,88 m
  • Hmotnost prázdného letounu: 5343 kg[2]
  • Maximální vzletová hmotnost: 7938 kg
  • Nosná plocha: 87,51 m2[2]
  • Pohonná jednotka: 2× hvězdicový motor Wright Cyclone SGR-1820F3, každý o výkonu 720 hp (530 kW)

Výkony

[editovat | editovat zdroj]
  • Maximální rychlost: 338 km/h[2]
  • Cestovní rychlost: 306 km/h
  • Stoupavost u země: 5,3 m/s
  • Dostup: 7010 m
  • Dolett: 1610 km

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 TÝC, Pavel. 70 let od vzletu DC-1. Letectví a kosmonautika. Květen 2003, roč. 79., čís. 14, s. 10–13. ISSN 0024-1156.
  2. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha: NADAS, 1984. 48–49 s.
  3. 1 2 3 4 5 6 7 HANCOCK, Austin. Today in Aviation History: First Flight of the Douglas DC-1 [online]. Vintage Aviation News, 2025-07-01 [cit. 2026-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
  4. 1 2 3 FINLAY, Mark. The Prototype That Started It All: The Story Of The Douglas DC-1 [online]. Simple Flying, 2023-02-15 [cit. 2026-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ MUSIL, Lukáš. Douglas DC-1 [online]. Czechairliners.net [cit. 2026-05-22]. Dostupné online.
  6. 1 2 Týc, 2003, s. 11.
  7. ↑ Týc, 2003, s. 12.
  8. 1 2 3 4 5 The Beginning of an Era: The DC-1 [online]. DC3 History [cit. 2026-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
  9. 1 2 Týc, 2003, s. 13.
  10. ↑ Friday 4 October 1940 [online]. Aviation Safety Network [cit. 2026-05-22]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha: NADAS, 1984. 48–49 s. 
  • TÝC, Pavel. 70 let od vzletu DC-1. Letectví a kosmonautika. Květen 2003, roč. 79., čís. 14, s. 10–13. ISSN 0024-1156. 
  • TÝC, Pavel. DC-3 / Dakota / C-47 a Československo. Praha: Svět křídel, 1999. 6–17 s. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Douglas_DC-1&oldid=25911822“