Krakatoa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Krakatoa
Pohled na již zničený sopečný kužel Anak Krakatoa.
Pohled na již zničený sopečný kužel Anak Krakatoa.

Vrchol (Ostrov Rakata) 813 m n. m.
Prominence 110 m
Poznámka Jedna z nejničivějších sopek světa
Nejhlasitější výbuch v historii
Tsunami
Poloha
Světadíl Asie
Státy Indonésie Indonésie
Souřadnice
Krakatoa
Krakatoa
Typ stratovulkán
Erupce 1883 Krakatau
Hornina sopečné
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Indonéské vulkány.
Animace geolografického vývoje 1880–2005
Rakata ze severozápadu.

Krakatoa (indonésky Krakatau, dříve též Rakata) je název pro sopku a vulkanickou kalderu se čtyřmi drobnými ostrovy v Sundském průlivu, mezi indonéskými ostrovy Jáva a Sumatra. Vznikla sebezničením stejnojmenného ostrova při nechvalně proslulé katastrofální erupci roku 1883, kterou doprovázely obří pyroklastické proudy a čtyřicetimetrové tsunami, jenž v oblasti zahubilo 36 000 lidí. Na stejném místě se časem vynořil nový vulkanický ostrov, Anak Krakatoa ("Dítě Krakatoi"). Vzniklý sopečný kužel vysoký 338 m se při nevelké erupci 22. prosince 2018 sesunul a způsobené tsunami zahubilo přes 400 lidí. Místo něho zbylo kráterové jezero o průměru 400 metrů a celková výška ostrova se snížila na 110 metrů.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Tektonika[editovat | editovat zdroj]

V Indonésii se nachází až 130 aktivních sopek a je tektonicky jednou z nejaktivnějších oblastí světa. Leží na kraji tzn. Pacifického ohnivého kruhu, obklopující téměř celý Tichý oceán. V Indonésii se stýkají čtyři tektonické desky: Euroasijská, Pacifická, Australská a Filipínská. Sama Krakatoa se nachází zhruba 140 km od subdukce, kde se Australská deska noří pod Sundskou (část Euroasijské) rychlostí 50–75 mm za rok. Tím zde v zemské kůře dochází k obrovskému napětí a to se uvolňuje tektonickou a sopečnou činností.

Nutno zmínit, že stejné desky vyvolaly na severu Sumatry jedno z nejsilnějších zemětřesení v novodobých dějinách. Došlo k němu 26. prosince 2004 a magnituda byla stanovena na 9,2 stupňů Richterovy stupnice. Následné tsunami zasáhlo pobřeží celého Indického oceánu a zabilo 228 000 lidí, z čehož 170 000 v Indonésii.

Topografie[editovat | editovat zdroj]

Anak Krakatoa se rozkládá v Sundském průlivu, na půli cesty mezi Sumatrou a Jávou (36 km jižně od Sumatry, 46 km západně od Jávy). Hlavní město Indonésie leží pouhých 160 km východně. Ze správního hlediska náleží provincii Lampung (Sumatra). Členité souostroví Krakatoi se skládá ze čtyř ostrovů:

  • Anak Krakatoa - hlavní a jediný ostrov, kde se projevuje sopečná činnost. Situovaný je uprostřed mezi ostatními třemi, na okraji kaldery z roku 1883. Z vod Sundského průlivu se vynořil roku 1927 a od té doby neustále roste. Do prosince 2018 jeho nadmořská výška dosahovala 338 m, avšak po sesuvu se snížila na 110 m. Půdorysně má přibližně kruhový tvar o průměru 2 km a rozloze 3,5 km².
  • Rakata - nejjižnější a největší ostrov (17 km²) dosahujíc nadmořské výšky 813 m. Jedná se o pozůstatek původního ostrova Krakatoa, jehož zbylá severní část se při katastrofálním výbuchu zhroutila do vyprázdněného magmatického krbu.
  • Verlaten (Sertung) - ostrov o délce 6 km a výměře 12 km². Leží severozápadně, přibližně 2 km od Krakatoi a nejvyšší bod dosahuje výšky 187 m.
  • Lang (Panjang) - nachází se dva kilometry od vulkánu, plocha činní 3 km² a nejvyšší bod je 189 metrů nad mořem.[2]

Zaniklé ostrovy:

  • Krakatoa - původní ostrov o rozloze 30–40 km². Disponoval třemi krátery: na jihu Rakata (813 m), na severu Perboewatan (122 m) a uprostřed Danan (445 m). Současný ostrov Anak Krakatoa se začal formovat v místech mezi posledními dvěma zmíněnými, kde se patrně nachází přívod magmatu.
  • Poolsche Hoed (nizozemsky: Polský Klobouk) - byl drobný ostrůvek spočívající několik set metrů západně od Langu. Vegetací pokrytý kus pevniny si vysloužil svoje pojmenování díky svému špičatému tvaru. Byl zničen v průběhu erupce.
  • Calmeeyr - vznikl prostřednictvím masivního spadu pemzy, na místě 20 metrů hluboké mělčiny, asi 10 kilometrů od sopky. Hladinu moře přesáhl o 6,5 metru a dva roky po erupci byl zničen erozí vln.
  • Steers - ostrůvek, který se též vytvořil vlivem spadu sopečných materiálů. Ačkoliv převyšoval vody Sundského průlivu jen o tři metry, tak měl větší rozlohou než Calmeeyr. Taktéž zmizel po dvou rocích.

Fauna a flora[editovat | editovat zdroj]

Přehled fauny: baringtonie, šeflera, mořenovité, neonauclea+fíkus, neonauclea, přesličník, dysoxylum, mandlovník, fíkus (poddruh), bez vegetace, neznámá vegetace.

Do roku 1883 byla celá skupinka ostrovů pokryta bujnou vegetací. Tu bohužel kompletně zničila zmíněná erupce na konci 19. století. Život se začal vracet zpět poměrně brzy, pravděpodobně díky transportu semen mořskými proudy a trusem ptactva. Relativně rychlou kolonizaci způsobily dva faktory: tropické podnebí a fyzikální vlastnosti sopečného popela. Rostliny se na něm mnohem snadněji uchycují než na povrchu ztuhlých lávových proudů. Díky těmto skutečnostem se zde flora mnohem rychleji obnovuje než v oblastech mimo tropický pás. Teprve tři roky po katastrofě, potvrdili vědci uchycení 30 druhů rostlin. Na počátcích 20. let 20. století pokrývají okolní souostroví již husté tropické lesy a ve stejné době se nahlásilo 300 druhů rostlin plus 600 druhů zvířat. Následkem zvýšené sopečné činnosti roku 1953 došlo ke zničení 90% vegetace na Verlatenu a Langu.

V současnosti lze v oblasti nalézt 400 druhů rostlin, 54 druhů motýlů, 30 druhů ptáků, 17 druhů netopýrů, 9 druhů plazů a mnoho druhů hmyzu. Vrcholové partie Verlatenu pokrývají mořenovité rostliny, zatímco v těch nižší mandlovníky. Přesličníky se vyskytují pouze na severní straně, kdežto druh dysoxylum na jihovýchodní. Diverzita na sousedním Langu je podstatně chudší. Výhradně zde roste mandlovník a jen na jižním cípu převažují jiné rostliny: přesličník (západní část cípu) a fíkus (východní část cípu). Největší rozmanitost flory se však nachází na ostrově Rakata. V okolí samotného vrcholu (813 m) se nejvíce daří šefleře. O něco níže druhu neonauclea (většina rozloha Rakaty) a fíkusu. Ten dominuje i většině pobřeží, kromě severozápadní části (plus obřího útesu), kde je hojnější přesličník. Baringtonie roste v nejnižších partiích, na východním a severozápadním pobřeží. Oproti tomu Anak Krakatoa je skoro celý bez vegetace. Pouze v nejvzdálenějších místech od aktivního kráteru, to jest ve východní a severní části, se uchytil přesličník. Celá populace byla zlikvidována během sesuvu a následných freatomagmatických erupcí v prosinci roku 2018.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Klima Krakatoi je tropické, neboť leží 6° jižně od rovníku. Díky tomu je vlhké a teplé, bez většího teplotního kolísání během roku. Teploty se zde drží nejčastěji mezi 25–32 °C. Místo čtyř ročních období se tu střídají období sucha a dešťů. Suché období vrcholí v srpnu, kdy spadne jen 30 milimetrů srážek. V období deště průměrné srážkové úhrny dosahují nejvíce v lednu, až 350 mm.

Krakatoa – podnebí
Měsíc leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Průměrná teplota [°C] 27 27 27 28 28 28 27 27 28 28 28 27
Srážky [mm] 350 200 200 80 100 50 40 30 40 100 125 200
Zdroj: http://archive.wikiwix.com/cache/?url=http%3A%2F%2Fkrakmon.vsi.esdm.go.id%2F

Historie[editovat | editovat zdroj]

Erupce v roce 416 nebo 535[editovat | editovat zdroj]

Přesný rok první historicky zdokumentované erupce Krakatoi na konci starověku je stále předmětem vědeckých debat. Její síla se odhaduje na 400 megatun TNT a musela být nepochybně mohutnější než ta v roce 1883, ačkoliv se nedochovaly z dané doby žádné záznamy doprovodných jevů, jejich velikosti či míry destrukce. Výbuch původní sopečný kužel zničil a vytvořila se 7 km široká podmořská kaldera. Tím patrně došlo i k separaci ostrovů Verlaten a Lang od původního tělesa.

Dle archeologa Davida Keyse a geologa Kena Wohletza měla erupce, mnohem větší intenzitu (objem vyvrženého materiálu odhadují na 200 km³). Jejich hypotéza hovoří, že erupce (datují jí do roku 535) oddělila do té doby pevninou spojenou Sumatru a Jávu, Sundským průlivem. Ten má tvořit 50 kilometrů širokou kalderu této erupce.

Jestli katastrofa nastala kolem roku 535, vysvětlilo by se dvou roční ochlazení klimatu, největší za posledních 2 000 let. Popisy v historických zdrojích (mimořádně chladný rok 536, nedostatek slunečního svitu), včetně anomálií v letokruzích, mohou odpovídat účinkům vulkanického výbuchu. Mrak sopečného popela a aerosolů síry by dokázal blokovat a odrážet sluneční paprsky, způsobit kruté zimy, zničit úrodu a tím vyvolat hladomor. Existují spekulace, že právě ochlazení mohlo být příčinou stěhování národů, příchodu Avarů, rozpadu Sámovy říše a zániku kultury Nazca.[3]

Teorie Keyse a Wohletza je v rozporu, jak se současnými poznatky vzniku Sundského průlivu, tak i geologickými pozorování sopečného komplexu Krakatoi. Zároveň Ken Wohletz uznává, že se z geologické analýzy samotného vulkánu nemůže datovat jeho erupce mezi roky 6600 př. n. l. a 1215. Ochlazení v 6. století se k této sopce připisuje v souvislosti s klimatickými změnami, doloženými jinde ve světě. Pro dendrochronologa Mika Baillieho z Univerzity v Belfastu není teorie zmíněné dvojice podložena žádnými důkazy. Dle něho nebyla příčina vulkanická, nýbrž impaktní. Erupce takové velikosti zanechávají v ledovcích v polárních oblastech určité množství kyseliny sírové. Tvrdí, že taková anomálie nebyla ve vzorcích grónského ledu, pro roky 536-545, nalezena. Později však byla objevena v antarktidském ledu a původ stanoven pro rok 542 (±17 let). Nedávná publikace ukázala, že anomálie skutečně náleží k roku 535. Krakatoa ale není jediným kandidátem, uvažuje se i o sopce Rabaul v Papui-Nové Guinei. Otázka, co je skutečnou příčinou tehdejšího globálního ochlazení tak zůstává stále otevřená.

Doba před erupcí 1883[editovat | editovat zdroj]

Nejméně tři nizozemští průzkumníci nahlásili pozorování erupcí kráterů Danan a Perboewatan, ke kterým docházelo od května 1680 do února 1681. Od té doby veškerá aktivita ustala a pro dalších 200 let se vulkán považoval za vyhaslý.[4]

V červenci 1880 odebral geolog Rogier Verbeek vzorky na několika místech a vyhotovil první oficiální výzkum. Ten byl pro následné posuzování geologického dopadu erupce velmi důležitý.[5]

Výbuch v roce 1883[editovat | editovat zdroj]

Schéma erupce plinijského typu .
Popis: 1. plyno-popelový mrak, 2. přívod magmatu, 3. popelový spad, 4. vrstvy lávy a popela, 5. podložní nevulkanické vrstvy původních hornin, 6. magmatický krb.
Postup tsunami Indickým oceánem.
Přes sto tun vážící blok korálu, jenž byl vyrván obří vlnou tsunami.
Litografie výbuchu sopky.

Na počátku 80. let 19. století byl zdánlivě nečinný ostrov Krakatoa pokryt bujnou tropickou vegetací. S rozměry 9×5 km a nejvyšším bodem přes 800 metrů nad mořem, sloužil jako spolehlivý orientační bod pro proplouvající plavidla.

Několik let před výbuchem byla v oblasti Sundského průlivu četná zemětřesení. Dne 20. května 1883 začal severní kráter Perboewatan chrlit 6 km vysoký mrak popela a par, který byl viditelný až v Batávii (dnešní Jakartě), která je vzdálená asi 160 km východně. Koncem května sopečná aktivita ustala.

Sopka se znovu probudila 19. června 1883. Došlo k tomu pravděpodobně v nově vytvořeném kráteru mezi existujícími krátery Perboewatan a Danan, přibližně v místě dnešního Anak Krakatau. S 11. srpnem se aktivita ještě více zintenzivněla, přičemž lodě nadále využívaly Sundskou úžinu. Jednu z nich překvapil 14. srpna mrak popela, v němž po tmě plula 4 hodiny a následně nahlásila značný spad pemzy.

Skutečná katastrofa však započala dne 26. srpna ve 13 hodin, kdy se odehrála mohutná pliniovská erupce, slyšitelná až 50 km od sopky. Po hodině se ozvala druhá, ještě silnější a sopečný mrak vystoupal do výšky až 27 km. V tomto okamžiku byla erupce prakticky nepřetržitá a mohutné detonace se ozývaly každých 10 minut. V přilehlém okolí, v okruhu 160 km, nastala úplná tma. Lodě plující ve vzdálenosti 20 km zaznamenaly spad silné vrstvy popela a kusy horké pemzy o průměru až 10 cm. Mezi 18. a 19. hodinou zasáhlo břehy Sumatry a Jávy malé tsunami.

27. srpna začala finální fáze katastrofální erupce, se čtyřmi gigantickými výbuchy: v 5:30, 6:44, 10:02 a 10:41. Ráno v 5:30 vyslal mohutný výbuch kráteru Perboewatanu tsunami směrem k městu Bandar Lampung. V 6:44 se situace opakovala, tentokrát prostřední kráter Danan vyvolal vlnu, která zničila pobřeží na východě i západě. Do rozžhavených útrob magmatického krbu, postupně se rozpadajícího vulkánu, se hrnula mořská voda, jejíž náhlá a hromadná přeměna v páru vedla k enormnímu zvýšení tlaku a tím i ke zmíněné poslední, nejhlasitější a nejničivější třetí explozi. Ta proběhla v 10:02 a vygenerovala nejhlasitější zvuk v zaznamenaných dějinách. Slyšet byl až v západní Austrálii (3 110 km daleko) či dokonce poblíž Mauricia v Indickém oceánu (4 800 km daleko), kde dokonce vzniklo podezření na dělostřeleckou palbu nedaleké lodi. Značnou část průlivu zdevastovaly pyroklastické proudy, jenž hladinu moře snadno překonávaly díky tenkému polštáři horké páry. Během tohoto bouřlivého a náhlého chrlení sopečného materiálu z nitra ostrova došlo po vyprázdnění magmatického krbu k jeho zborcení, což vedlo k poslednímu výbuchu v 10:41.

Nejméně tři plavidla ustály běsnění sopky a jelikož se nacházely od Krakatoi relativně blízko, výpovědi jejich posádek výrazně pomohly k pochopení průběhu erupce. Jedním z nich byl i nizozemský poštovní a výletní parník 'Gouverneur Generaal Loudon', plující z Anyeru (Jáva) do města Telukbetungu (Sumatra). Jeho kapitán, Johan Lindemann, rozkázal před blížícím se tsunami (vzniklé třetím nebo čtvrtým výbuchem) otočit předek lodi čelem k němu. Obří vodní stěnu se štěstím zdolal a tím zachránil všechny na palubě. Cestujícím ještě předtím nařídil, aby se přemístili do nákladového prostoru. Snížením těžiště učinilo loď mnohem stabilnější, díky čemuž na rozbouřeném moři nehrozilo její převrhnutí, kterou přitěžovala mocná vrstva neustále padající pemzy.

Následujícího dne sopka utichla a až na malé výjimky do října 1883, se už neprobudila. Po výbuchu bylo zjištěno, že celá severní polovina ostrova byla zničena a zůstalo po ní pouze malé torzo jeho jižní části (ostrov Rakata) a 250 m hluboká kaldera.

Následky erupce[editovat | editovat zdroj]

Erupce Krakatoi poskytla nový životní prostor kriticky ohroženému Nosorožci jávskému.

Všechny čtyři zmíněné erupce následovalo až 40 metrů vysoké tsunami, jehož sekundární vlnění bylo později zaznamenáno až v Lamanšském průlivu. V důsledku výbuchu a vln zahynulo v postižené oblasti, dle nizozemských úřadů, 36 417 lidí. Celkem 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a dalších 132 vážně poškozeno. Některé z nich nebyly nikdy obnoveny a nechaly se na pospas džungli. Tlaková vlna 7x oběhla Zemi. Hlasitost slyšitelná ve vzdálenosti 160 km, byla stanovena na 180 dB (teoreticky 276 dB bezprostředně u Krakatoi, pokud se započítá vzrůst hlasitosti se zmenšující se vzdáleností ke zdroji). Následkem toho zhruba polovina posádek na palubách nedalekých plavidel, ohluchla. Síla této erupce je klasifikovaná indexem VEI 6 a do atmosféry bylo vyvrženo 25 km³ popela a prachových částic (25x víc než Svatá Helena a 2,5x víc než Pinatubo), které se rozptýlily ve stratosféře a v následujících několika letech způsobovaly rudě zbarvené západy slunce. Koncentrace kyseliny sírové v ovzduší se značně vzrostla a kromě kyselých dešťů zvýšila též albedo Země (odrazivost slunečního záření zpět do vesmíru). Průměrná roční teplota světa se následkem toho údajně snížila asi o 1,2 °C. Uvádí se, že se teploty navrátily k normálu přibližně okolo roku 1888.[6] Současné rekonstrukce globálních teplot takovouto změnu neobsahují. Již pár měsíců po tragédii byl na okolních ostrovech nalezen první pavouk.[7] Energie erupce se odhaduje na 200 megatun, což je 13 000x víc než výbuch atomové bomby nad Hirošimou. Erupce Krakatoi je od výbuchu Tambory roku 1815 tou nejsmrtonosnější a největší erupcí. Mrtvá těla byla rok po pohromě objevena dokonce až v Africe, kam je dopravily ostrůvky plovoucí pemzy.

Kromě negativních důsledků měla katastrofa i pozitivní vliv. Například dříve půda na jihu Sumatry (provincie Lampung) špatně plodila, avšak to se změnilo díky spadu sopečného popela, jenž je velice úrodný. Díky tomu se vegetace na souostroví Krakatoi vrátila velice brzy. Předpokládá se, že výbuch vulkánu mohl umožnit přežití nosorožců na Jávě, neboť zničila lidské osídlení na poloostrově Ujung Kulon, což kriticky ohroženému druhu poskytlo území nerušené člověkem.

Příčiny erupce[editovat | editovat zdroj]

Dodnes není zcela zodpovězena prudkost erupce. Vědecká komunita zastává čtyři teorie:

Obě výše uvedené teorie předpokládají, že část ostrova Krakatoa se zřítila a obnažily se cesty, kudy se mohla mořská voda dostat do nitra vulkánu. Poslední dvě s ní již nepočítají:

  • částečný sesuv ostrova oslabil stěny magmatické komory, či ji zcela obnažil.
  • z větších hloubek vystoupalo horké čedičové magma a smísilo se s tím lehčím a chladnějším, které již bylo uloženo v komoře pod sopkou. Tím se tam rychle a extrémně zvýšil tlak. Důkazem mají být nalezené vyvřeliny, skládající se z tmavé a světlé pemzy. Ty ale tvoří méně než 5% obsahu ignimbritu a někteří vyšetřovatelé tuto hypotézu zavrhli.

Formování Anak Krakatau[editovat | editovat zdroj]

Formování nového ostrova (1928).

Rogier Verbeek ve své zprávě o erupci predikoval, že jakákoliv nová aktivita sopky bude probíhat mezi bývalými krátery Perboewatan a Danan. Jeho předpověď se naplnila o 44 let později, kdy se během června 1927, přesně na odhadovaném místě, začaly objevovat známky vulkanické aktivity. Ta v prosinci přerostla v erupce surtseyjského typu. Po několika dnech dosáhl ostrov 9 metrů nad hladinu moře. Celý proces byl sledován vědci a geology. Vlivem erozním účinkům vln se rozpadl, protože zpočátku byl vyvrhován pouze sopečný popel a pemza. Stejný osud potkal další dva následující ostrovy. V srpnu 1930, u čtvrtého, se objevily lávové proudy, jež po ztuhnutí lépe odolávaly zvětrávání a od této doby ostrov neustále roste. Dostal název "Anak Krakatau" ("Dítě Krakatoi").

Pravidelné erupce zvětšovaly jeho rozlohu a výška rostla rychlostí zhruba 50 cm za měsíc. Nový sopečný kužel dosáhl v roce 1933 nadmořské výšky 67 m a po 17 letech 138 m. Po určité době nedokázalo těleso odolávat erozní síle vln a časem se rozpadlo. Zbylo jen kráterové jezero obklopeno okraji, jenž zvětrávání tak snadno nepodléhávaly. V něm se zformoval nový kužel. Roku 1960 dosáhl 30 m, po osmi letech 160 m a roku 1977 již 181 m.

Krakatoa je stále velmi aktivní.[8] Od 50. let až do prosince 2018 roste průměrnou rychlostí 13 cm za týden, což činí 6,8 metrů za rok.[9] Předposlední eruptivní epizoda sopky nastala v roce 1994 a od té doby se období klidu střídají s obdobími s téměř nepřetržitými vulkánskými erupcemi. V dubnu 2008 se sopka opět projevila a vědci dočasně varovali, aby se každý držel alespoň 3 km od ostrova.[10] V lednu 2012 vydal vulkanolog Thomas Giachetti z oregonské univerzity knihu o nebezpečí vzniku tsunami kolapsem tělesa vulkánu do moře. Bylo dobře známo, že sopečný kužel spočívá na podloží vzniklém před rokem 1960 a celý ostrov pak na kraji kaldery hluboké 250 metrů.[11] Poslední eruptivní fáze byla pozorována od června 2018. 21. prosince byla zaznamenána další erupce, trvající 2 minuty, při níž mrak popela dosáhl výšky 400 m.[12] Tento rok dosahoval Anak Krakatoa rozlohy 3,5 km² (kruhový tvar o průměru 2 km) a výšky 338 metrů.

Sesuv 22. prosince 2018[editovat | editovat zdroj]

22. prosince 2018 v 21:03 místního času došlo k nevelké erupci, při níž se sopečný kužel Anak Krakatau zhroutil do moře, což způsobilo tsunami, která se bez varování prohnala napříč Sundským průlivem.[13][14] Vlna o výšce 5 metrů zničila několik stovek domů, usmrtila 437 lidí a 14 059 jich zranila.[15]

Následky tsunami v prosinci 2018.

To z ní dělá erupci s největším počtem obětí v rámci 21. století. Původně se myslelo, že tsunami způsobil podmořský sesuv, ovšem satelitní snímky a záznamy z helikoptéry o den později potvrdily, že došlo k sesuvu samotné sopky směrem na jihozápad. Ta ztratila 2/3 své výšky a objemu, přičemž její výška se snížila z původních ~338 m na 113 m. Tím se odhalil přívod magmatu, což se projevilo několik dní trvajícími surtseyjskými erupcemi. [16]

Další pozorování odhalila, že sopka se během toho stále vyvíjela. Zpočátku byla na místě zničeného kužele zátoka, kde probíhaly zmíněné erupce. Přísun sopečných materiálů ji vyplnil a na jejím místě se vytvořilo kruhové kráterové jezero o průměru ~400 m. Díky přítomnosti vody se většina aktivity roku 2019 projevuje freatomagmatickými erupcemi.

Budoucí rizika[editovat | editovat zdroj]

Anak Krakatoa v květnu 2019.

Krakatoa patří mezi nejaktivnější sopky světa a vzhledem k její minulosti, i mezi ty nejnebezpečnější. Další problém představuje její zeměpisná poloha. Hustota zalidnění činí na jihu Sumatry 230 ob./km² a na západě Jávy dokonce 1 300 ob./km². To znamená, že v okruhu 50 km žije 275 000 osob a 100 km od sopky dokonce 5,8 milionů. Pouhých 160 km východně leží hlavní město Jakarta, kde žije 10 milionů lidí. Indonésie má obecně velmi nízký index lidského rozvoje, proto je citlivá vůči případnému poškození infrastruktury nebo přerušení zásobování potravin během katastrof. Hlavní riziko ale představují vlny tsunami, které jsou schopny překonat nevelký Sundský průliv za méně než hodinu a ohrozit tamější přístavy a turistické destinace. Dále ním prochází důležité lodní trasy, jejichž přerušení by mělo dopad na ekonomiku.

V současnosti je Krakatoa pod neustálým dohledem observatoře v Caritě, kam posílají data čtyři stálé vědecké stanice. Kromě zaznamenávání otřesů sledují taktéž změnu hladiny moře, deformaci terénu pomocí GPS, sopečné plyny, elektromagnetické vlny a počasí. Dalších šest stanic monitoruje širší okruh okolo průlivu. Shromážděná data umožňují vyhodnotit pravděpodobnost hrozící pohromy. Taktéž se sleduje obsah oxidu křemičitého ve vyvřelinách. Přítomnost této sloučeniny v magmatu zvyšuje jeho viskozitu a plyny v něm obsažené hůře unikají. V útrobách sopky může snadno dojít k nárůstu tlaku a erupce se pak vyznačují vyšší explozivitou. Čím déle je vulkán neaktivní, tím jsou silnější.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Věda[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska biologie představoval zničený povrch ostrovů, jedinečnou příležitost ke sledování návratu života zpět. První vědci stanuli na ostrovech teprve v květnu 1884, tedy 9 měsíců po katastrofě a již objevili jeden druh pavouka, konkrétně v jižní části ostrova Rakata. Postupem času oblast kolonizovalo mnoho druhů rostlin a živočichů, což pomohlo tento proces pochopit

Těžba[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1916 získal Johann Handl, původem z Německa, povolení k těžbě pemzy. To se týkalo východní poloviny Rakaty o výměře 8,7 km², po dobu 30 let. Během dobývání vyvřeliny objevil popelem pohřbené kusy stromů, rostoucí před rokem 1883, zároveň zjistil, že hladina podzemní vody je asi 5 metrů pod povrchem. Po čtyřech rocích však porušil smluvní podmínky, protože zasahoval do jižní poloviny ostrova a tím musel ukončit svou činnost.

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Sopka je turisticky vyhledávanou lokalitou a okolní vody jsou vhodné k potápění. Souostroví navštěvují nejen zahraniční turisté, ale i obyvatelé

Indonésie. 

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Obraz Výkřik od Edvarda Muncha.

Díky své velké erupci roku 1883 a své intenzivní aktivitě se Krakatoa stala mezi veřejností jednou z nejznámějších sopek. V literatuře inspirovala například českého spisovatele, Karla Čapka k napsání jeho významného díla, Krakatit. Podobně se tak stalo i u britského spisovatele Arthura C. Clarka, v jeho románu Zpěv vzdálené Země, ve kterém sopku, jež vyvolá vlnu tsunami, pojmenoval Krakan. Velkou část dětského románu 21 balónů od amerického spisovatele Williama Pene du Bois se odehrává právě na tomto vulkanickém ostrově, kde se nacházejí diamantové doly.

Ve filmovém průmyslu se jako první natočil film Krakatoa z roku 1933, přičemž v kategorii za nejlepší krátkou fikci získal Oscara. Roku 2006 došlo k vydání rekonstrukčního filmového dokumentu "Poslední dny sopky Krakatoa" popisující příběhy lidí, kteří zažili její erupci. Rovněž vznikly dokumenty jako například "Neuvěřitelná katastrofa" (1999) či "Krakatoa: Erupce století" (2005). Dále se vulkán objevuje ve filmech "Fair Wind to Java" (1953), indickém "Krakatau" (1977) a v jedné z epizod televizního seriálu "The Time Tunnel". Jsou hypotézy, že umístění mystického ostrova v seriálu Ztraceni, kde se odehrává většina děje, je právě v okolí Sundského průlivu.

Krakatoa taktéž ovlivnila hudební průmysl, jelikož se podle ní pojmenovala jazzová kapela ze západní Jávy a italské DJ duo. Podobně tak pro svoje písně učinili i kapely Saxon, The Brain Surgeons či kytarista Yngwie Malmsteen.

Existují teorie, že slavný obraz Výkřik z roku 1893, který namaloval norský malíř Edvard Munch, vznikl právě díky erupci Krakatoi. Ve svém deníku napsal:

Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.[17]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ze-sopky-anak-krakatoa-zbyla-jen-tretina-letecke-zabery-odhaluji-rozsah-sesuvu-64048
  2. https://books.google.cz/books?id=g9ZogGs_fz8C&pg=PA517&lpg=PA517&dq=sunda+strait+rakata+km2&source=bl&ots=1Ca22xQ_yu&sig=ACfU3U0yYrDZvFor6Q_IB_3lnEKkBvCcfw&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjW7euN1c3kAhXGxqQKHT1xDHIQ6AEwCnoECAkQAQ#v=onepage&q=sunda%20strait%20rakata%20km2&f=false
  3. https://library.lanl.gov/tsunami/ts214.pdf
  4. http://www.historickarevue.com/clanok/krakatoa_1883
  5. http://www.guidetokrakatau.com/krakatoa
  6. http://www.geo.umass.edu/faculty/bradley/bradley1988.pdf - Bradley, Raymond S. (June 1988). "The explosive volcanic eruption signal in northern hemisphere continental temperature records"
  7. KOLEKTIV AUTORŮ. Velký atlas živočichů – jedinečný obraz života na Zemi. české vydání: 2005. vyd. [s.l.]: Příroda 208 s. ISBN 80-07-01395-4. S. 170. 
  8. Global Volcanism Program | Krakatau. volcano.si.edu [online]. [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. PROTHERO, Donald R. When Humans Nearly Vanished: The Catastrophic Explosion of the Toba Volcano. [s.l.]: Smithsonian Institution 210 s. Dostupné online. ISBN 9781588346360. (anglicky) Google-Books-ID: opJLDwAAQBAJ. 
  10. https://www.youtube.com/watch?v=FUF3aD-9av4
  11. https://www.researchgate.net/publication/235225380_Tsunami_hazard_related_to_a_flank_collapse_of_Anak_Krakatau_Volcano_Sunda_Strait_Indonesia
  12. Deadly tsunami triggered by volcano. BBC News [online]. 2018-12-23 [cit. 2018-12-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. Tsunami v Indonésii si vyžádalo přes dvě stě mrtvých. Úřady si nejdřív myslely, že jde o příliv. ČT24 [online]. 2018-12-23 [cit. 2018-12-23]. Dostupné online. 
  14. Deaths as 'volcano tsunami' hits Indonesia. BBC News. 2018-12-23. Dostupné online [cit. 2018-12-23]. (anglicky) 
  15. Indonesia trims tsunami death toll to 426, number of people displaced nearly doubles to 40,000. The Straits Times [online]. 2018-12-28 [cit. 2018-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ze-sopky-anak-krakatoa-zbyla-jen-tretina-letecke-zabery-odhaluji-rozsah-sesuvu-64048
  17. WITTLICH, Petr. Edvard Munch. Praha: Odeon, 1985. S. 20. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]