Venuše (mytologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Venuše
Detail Venušiny tváře z obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše
Detail Venušiny tváře z obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše
Původ římský
Symboly růže, myrta
Partner Vulkán, Mars
Děti Aeneas, Cupid
Oblast uctívání Římská říše
Řecký ekvivalent Héra

Venuše (latinsky Venus) je římská bohyně smyslnosti, krásy a lásky. Později byla ztotožňována s řeckou bohyní Afroditou. V římské mytologii představovala Venuše zrozená z pěny matku Aenea, bájného zakladatele římského národa. Tato postava z římské (zároveň i z řecké) mytologie inspirovala velkou řadu umělců. V současnosti je bohyně Venuše uctívána v rámci římského rekonstrukcionalismu.[zdroj?]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Římská bohyně krásy a lásky Venuše - její původ je odvozován od staroitalské bohyně jara a oživení přírody. Na její proměnu v bohyni lásky a krásy měl nejspíše vliv řecký kult Afrodíty provozovaný v jižní Itálii. Jak přesně došlo k proměně z bohyně jara a přírody na bohyni lásky, to nebylo jasné ani samotným Římanům. V otázce původu Afrodíty nebyly řecké mýty jednotné, za to původ římské Venuše je deklarován jednoznačně: jejím otcem je bůh nebe Caelus. Caelus - řecký Úranos (vládce nad světem po prvotním Chaosu) - byl převzat Římany od Řeků. Podle Římanů byl Caelus synem boha Aethera - podle Řeků byl Úranos synem matky země Gaie, ta jej porodila sama ze sebe, tedy bez otce. Římané Caela pokládali za otce nejen bohyně Venuše, ale i boha Saturn ( řeckého Krona).[1]

Mytologie[editovat | editovat zdroj]

Řecká bohyně Afrodíta, kterou si Římané přisvojili a nazvali ji Venuše, má původ v maloasijském náboženství a pochází pravděpodobně ze syrskofoinické bohyně Astarty. Astarta je odvozována od asyrsko-babylonské bohyně lásky Ištar. Řekové ji převzali už v nejstarších dobách. Do Řecka pronikla asi přes ostrovy Krétu a Kythéru, kde byl její kult nejsilnější. Byli jí zasvěceny myrta, růže, jablko, mák, holubice, delfín, vlaštovka a lípa. Své bohyni postavili Řekové velkolepé chrámy nejen na Knidu, Pafu, Korinthu, Alabandě, Kóu, ale i jinde. Z řeckých osad se pak kult Afrodíty rozšířil do Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, a jako Venuše uctívána podobně jako v Řecku Afrodíta.[1]

Uctívání[editovat | editovat zdroj]

Obzvláštní úctě se Venuše těšila za vlády Caesara a Augusta. Pocházeli z rodu Juliů a ti odvozovali svůj původ od Venuše. Podle pověsti byl zakladatelem tohoto rodu Iulus neboli Ascanius. Ascanius měl být synem vůdce trojských přistěhovalů do Itálie Aenea a vnukem bohyně Venuše a dardanského krále Anchísa. Venuše měla na Juliově fóru v Římě svůj chrám. Ten jí dal vystavět Caesar roku 48 př. n. l. jako Venuši Roditelce. Několik sloupů se z něj dochovalo dodnes. Poblíž Kolosea měla společný chrám s bohyní Romou. Tento společný chrám, dvojchrám, tedy vlastně dva chrámy pod společnou střechou byl největším chrámem na území antického Říma. Jeho míry byly: 110 m x 53 m. Tento svatostánek nechal vystavět císař Hadriánus, jenž ho v roce 121 n.l. osobně vysvětil. Do jeho pozůstatků je zčásti vestavěn chrám Santa Francesca Romana ze 12. století.[1]

Venuše v umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové s hrdinové antických bájí. Redakce Dana Bryndová, Helena Kynclová; ilustrace foto Petr Zamarovský. V jámě 1, Praha 1: BRÁNA, Knižní klub, 1996. ISBN 80-85946-29-7, ISBN 80-7176-380-2. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerd Scherm, Brigitte Tast Astarte und Venus. Eine foto-lyrische Annäherung (1996), ISBN 3-88842-603-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]