Venuše (mytologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Venuše
Detail Venušiny tváře z obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše
Detail Venušiny tváře z obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše
Symbol růže, myrta
Partner Vulkán, Mars
Děti Aeneas, Cupid
Púvod římský
Oblast uctívání Římská říše

Venuše (latinsky Venus) je římská bohyně smyslnosti, krásy a lásky. Později byla ztotožňována s řeckou bohyní Afroditou. V římské mytologii představovala Venuše zrozená z pěny matku Aenea, bájného zakladatele římského národa. Tato postava z římské (zároveň i z řecké) mytologie inspirovala velkou řadu umělců. V současnosti je bohyně Venuše uctívána v rámci římského rekonstrukcionalismu.[zdroj?]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Římská bohyně krásy a lásky Venuše - její původ je odvozován od staroitalské bohyně jara a oživení přírody. Na její proměnu v bohyni lásky a krásy měl nejspíše vliv řecký kult Afrodíty provozovaný v jižní Itálii. Jak přesně došlo k proměně z bohyně jara a přírody na bohyni lásky, to nebylo jasné ani samotným Římanům. V otázce původu Afrodíty nebyly řecké mýty jednotné, za to původ římské Venuše je deklarován jednoznačně: jejím otcem je bůh nebe Caelus. Caelus - řecký Úranos (vládce nad světem po prvotním Chaosu) - byl převzat Římany od Řeků. Podle Římanů byl Caelus synem boha Aethera - podle Řeků byl Úranos synem matky země Gaie, ta jej porodila sama ze sebe, tedy bez otce. Římané Caela pokládali za otce nejen bohyně Venuše, ale i boha Saturn ( řeckého Krona).[1]

Mytologie[editovat | editovat zdroj]

Řecká bohyně Afrodíta kterou si Římané přisvojili a nazvali ji Venuše, má původ v maloasijském náboženství a pochází pravděpodobně ze syrskofoinické bohyně Astarty. Astarta je odvozována od asyrsko-babylonské bohyně lásky Ištar. Řekové ji převzali už v nejstarších dobách. Do Řecka pronikla asi přes ostrovy Krétu a Kythéru, kde byl její kult nejsilnější. Byli jí zasvěceny myrta, růže, jablko, mák, holubice, delfín, vlaštovka a lípa. Své bohyni postavili Řekové velkolepé chrámy nejen na Knidu, Pafu, Korinthu, Alabandě, Kóu, ale i jinde. Z řeckých osad se pak kult Afrodíty rozšířil do Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, a jako Venuše uctívána podobně jako v Řecku Afrodíta.[1]

Uctívání[editovat | editovat zdroj]

Obzvláštní úctě se Venuše těšila za vlády Caesara a Augusta. Pocházeli z rodu Juliů a ti odvozovali svůj původ od Venuše. Podle pověsti byl zakladatelem tohoto rodu Iulus neboli Ascanius. Ascanius měl být synem vůdce trojských přistěhovalů do Itálie Aenea a vnukem bohyně Venuše a dardanského krále Anchísa.Venuše měla na Juliově fóru v Římě svůj chrám. Ten jí dal vystavět Caesar roku 48 př. n. l. jako Venuši Roditelce. Několik sloupů se z něj dochovalo dodnes. Poblíž Kolosea měla společný chrám s bohyní Romou. Tento společný chrám, dvojchrám, tedy vlastně dva chrámy pod společnou střechou byl největším chrámem na území antického Říma. Jeho míry byly: 110 m x 53 m. Tento svatostánek nechal vystavět císař Hadriánus, jenž ho v roce 121 n.l. osobně vysvětil. Do jeho pozůstatků je zčásti vestavěn chrám Santa Francesca Romana ze 12. století.[1]

Venuše v umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové s hrdinové antických bájí. Redakce Dana Bryndová, Helena Kynclová; ilustrace foto Petr Zamarovský. V jámě 1, Praha 1 : BRÁNA, 1996. ISBN 80-85946-29-7, ISBN 80-7176-380-2 (Knižní klub).  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerd Scherm, Brigitte Tast Astarte und Venus. Eine foto-lyrische Annäherung (1996), ISBN 3-88842-603-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]