Parthská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Parthská říše
 Parthské království
 Seleukovská říše
 Atropatené
247 př. n. l.224 n. l. Sásánovská říše 
Kušánská říše 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
Parthská říše kolem roku 60 př. n. l.
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
drachma
vznik:
zánik:
224 n. l.
státní útvary a území
Předcházející:
Parthské království Parthské království
Seleukovská říše Seleukovská říše
Atropatené Atropatené
Nástupnické:
Sásánovská říše Sásánovská říše
Kušánská říše Kušánská říše

Parthská říše (persky شاهنشاهی پارت‎, v soudobé perštině اشکانیان, Aškāniān a İmparatoriya-Ashkâniân), resp. Parthské království (latinsky Regnum Parthorum), též Arsakovská říše (dle dynastie Arsakovců), byla starověkým státním útvarem s centrem v moderním Íránu. Existovala zhruba v letech 247 př. n. l. – 224 n. l. Zformoval ji Arsaka I., původně náčelník skythského etnika Parnů, velmocenského postavení na Předním východě však dosáhla až o sto let později, za Mithradata I. Historie parthské říše byla provázena neustálým vedením válek, především s Římany o Malou Asii, Kavkaz a moderní Blízký východ, ale také s kočovníky na východě. Potenciál říše se však postupně vyčerpal. Kolem roku 220 n. l. zahájil Peršan Ardašír I. z rodu Sásánovců povstání proti králi Artabanovi IV. a po několikaletých bojích převzal kontrolu nad Íránem.

Kromě Íránu zahrnovala parthská říše v době svého největšího rozmachu i většinu moderního Iráku a části Pákistánu, Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Saúdské Arábie. Hlavním městem byl původně Hekatompylos jihovýchodně od Kaspického moře, později Ktésifón na Tigridu.

Poloha satrapie Parthie[editovat | editovat zdroj]

Státní útvar, založený dynastií Arsakovců, vznikl na území, které původně náleželo Médii a po dobytí perským králem Kýrem II. Velikým dostalo perský název Parthava. Po porážce krále Dareia III. Alexandrem Velikým (Makedonským), Parthava (řecky Partaie) se stala součástí Alexandrovy říše. Po jeho smrti v roce 323 př. n. l., Parthie připadla králi Seleukovi I. Nikátorovi (311-281 př. n. l.) a jeho synovi Antiochovi I. Sotérovi (281-261 př. n. l.). Antiochos I. byl od roku 295 př. n. l. místodržícím pro východní oblasti seleukovské říše.

Parthie ležela v severních a západních částech moderní íránské provincie Khorásán. Území bylo na severu ohraničeno pohořím Kopet Dágh (na hranici s moderním Turkmenistánem), na jihu od Parthie se rozprostíraly pouštní oblast Dašt-e Kavir a pohoří Bínálúd. Parthie sousedila se seleukovskými satrapiemi Hyrkánií (na severozápadě), Médií (na jihozápadě), Margianou a Árií (na východě). Na západě se nacházela tzv. Kaspická brána. Jen málo oblastí na území Parthie byly vhodné pro zemědělství, převažovaly stepi a lesy.[1]

Severoíránský kmen Parnů[editovat | editovat zdroj]

Kmen Parnů, který v roce 247 nebo 238 př. n. l. dobyl seleukovskou satrapii Parthii, patřil k severoíránským kmenům Skythů. Přes různá pojmenování (Číňané jim říkali Jüe-č´, Indové Šakové, Peršani Sakové, Řekové rozlišovali Skythy, Sarmati a Massagety), severoíránské kmeny si byly velmi blízci jazykově i kulturně a proto je bylo možné označit všechny za Skythy.[2]K Massagetům patřil i kmen Parnů s náčelníkem Ardaširem (řecky Arsakem). Massageti žili v oblastech východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera, další kmeny Massagetů, tzv. saksko-massagetské, obývali deltu řeky Syrdarji. Oblasti severně od Kaspického moře a Aralského jezera, v moderním Kazachstánu, obývali Sarmati. Dále na východ v pohoří Tchien-šan ležela sídla Saků.[3]Kmeny Jüe-č´sídlili ještě na počátku 2. st. př. n. l. v oblasti Sin-tängu (Čínského nebo též Východního Turkestánu) a na území čínské provincie Kan-su (v čínských pramenech nazýváno Jüe-č´).[4]Skythové sami si říkali Skoloti ze severoíránského slova iškuzi, což znamenalo střelci, lučištníci. Massagety popisovali Hérodotos, Strabón a Ktésias: vynikali ve vojenském umění. Dokázali přesně střílet z luku za jízdy na koních, dokonce i směrem dozadu. Jezdci chránili sebe i koně šupinkovým nebo později kroužkovým pancířem z bronzových, posléze ze železných destiček (římští legionáři v čele s Marcem Liciniem Crassem viděli poprvé takové pancíře při bitvě s Parthy u Karrh v roce 54 př. n. l.). Massagetské ženy se účastnily bojů spolu s muži (také mohly mít vysoké postavení, např. královny Tomyris a Sparetra). Úmění boje Massagetů bylo založeno na nenadálém zvratu událostí: zpočátku zaútočila lehká jízda a vyčerpala protivníka (masivním zasýpáváním šípy na velkou vzdálenost), následoval čelní útok těžké jízdy s cílem rozbít formaci nepřítele. Pokud první útok nevyšel, následoval předstíraný útěk. Když se nepřítel nechal vylákat k pronásledování, byly jeho jednotlivé oddíly obklíčeny, postupně rozstříleny a nakonec doraženy těžkou jízdou. Těžká jízda byla tvořena z tzv. katafraktů, tj. z obrněných jezdců na obrovitých obrněných koních ve větších útvarech. Hlavní zbraní katafraktů byla jezdecká kopí, dlouhá až 4,5m. Ta byla provazem přichycena ke koňské šiji, aby se umocnil náraz. Jezdec je držel oběma rukama. Pomocnými zbraněmi byl luk a meč. Pozdější nejvyšší šlechta (příslušníci 240 aristokratických rodů) nastupovala do bitvy jako těžká kavalerie, podporována rychlou lehkou jízdou nižší šlechty, ozbrojenou silnými luky.[5] [6] Už perský král Kýros II. Veliký bojoval s kočovními Massagety. V době krále Dareia saksko-massagetská jízda i pěchota sloužila v perské armádě za řecko-perských válek a účastnila se bitev u Marathónu, Thermopyl a Platají. Také Alexandr Makedonský opakovaně bojoval s válečníky severoíránských kmenů, nechal popsat způsob jejich boje a později je začlenil jako těžkou jízdu do svého vojska.[7]

Vznik Parthského království[editovat | editovat zdroj]

Kolem poloviny 3 st. př. n. l. Seleukovci byli oslabeni konflikty s Ptolemaiovci a spory o trůn. V rozsáhlé seleukovské říši (od západní Anatólii po Východní Írán) se objevovaly decentralizační snahy a seleukovští místodržící měli tendenci se osamostatňovat a zakládat vlastní království.[8] Po smrti krále Antiocha II. Thea (261-246 př. n. l.), satrapa Parthie a Hyrkánie, Andragoros, vyhlásil v roce 247 př. n. l. nezávislost a začal razit své vlastní mince. V témže roce nebo podle dalšího údaje v roce 238 př. n. l. do severní části Parthie, Astauene, vtrhl polonomádský kočovní kmen íránských Parnů (Arpanů) a postupně dobyl celou Parthii. Obyvatelé tu byli blízce příbuzní, obě skupiny (hovořící íránsky) brzy splynuly.[9] [10] [11] Pod vedením svého vůdce Aršaka (řecky Arsaka) dobyli v roce 235 př. n. l. seleukovskou provincii Hyrkánii, ležící u jižního pobřeží Kaspického moře s městem Zadrakarta (řecky Syrinx, mod. Sari v severním Íránu). Hyrkánie po mnoha revoltách a za pomocí římské říše získala nezávislost až v době římského císaře Antonina Pia (138-161 n. l.). Arsakés I. (247/238 -217/212 př. n. l.) odvozoval svůj původ od Achaimenovců, považoval se za dědice perské říše a nechal se korunovat v městě Assak v Astauene. Vybral si za hlavní město Hecatompolys (řecky Ekatómpulos, mod. Shahr-e Qumis v západním Khórasánu). Strabón, Plinius a Ptolemaios popisovali toto město, ve kterém se zastavil Alexandr Veliký v roce 330 př. n. l. na svém tažení Asií. Za Seleukovců tam strážila vojenská posádka. Arsakés I. reorganizoval armádu, stavěl pevnosti a zakládal města. Od roku 256/250 př. n. l. Parthie sousedila s nezávislým řecko-baktrijským královstvím. Král Diodotos I. (256/250-239/230 př. n. l.) podnikal neuspěšné pokusy o podmanění území Parthie. Jeho syn, Diodotos II. (230/228-223 př. n. l.) naopak uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem. Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát vůči západním seleukovským satrapiím v Íránu. Král Seleukos II. Kallinikos (246-226 př. n. l.) v letech 230-228 př. n. l. podnikl vojenské tažení proti Parthům. Arsakés I. v počáteční fázi utrpěl porážku a uprchl k Massagetům, avšak po krátké době a s jejich pomocí, dobyl ztracená území.Král Seleukos II. musel přerušit tažení kvůli válce, kterou proti němu rozpoutal jeho nevlastní bratr Antiochos Hiérakos. Syn Seleuka II., Antiochos III. Veliký (223-187 př. n. l.) podnikl vojenské tažení v letech 212-204/205 př. n. l. a svedl v roce 209 př. n. l. úspěšné boje v Hyrkánii (obléhl a dobyl města Zadrakarta a Tambrax) a v Parthii (rozbořil město Hecatmpolys). Parthský král Arsakés II. (217-191 př. n. l.) musel uznat seleukovskou moc a poté byl ponechán ve svém úřadě jako vazalský král. V roce 190 př. n. l., poté co seleukovský král Antiochos III. Veliký byl poražen u Magnesie Římany, Parthie se osamostatnila.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAGNALL, Roger S.; BRODERSEN, Kai. Encyclopedia of ancient history, volume II.. Pondicherry, India: Blackwell Publishing Ltd., 2013. 5092 s. S. 761, 5068-5073. 
  2. ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků (Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). 1. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2015. 280 s. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 15. 
  3. ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků (Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). 1. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2015. 280 s. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 19, 29, 31, 37, 38. 
  4. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 83, 90. 
  5. Zaniklé civilizace. 1. vyd. Praha: Reader's Digest Výběr, 2003. 320 s. ISBN 80-8619-65-8. S. 230. 
  6. MC INTOSH, Jane; TWIST, Clint. Civilizace: deset tisíc let starověké historie. Praha: Ottovo nakladatelství a vydavatelství, 2002. 240 s. ISBN 80-7181-741-4. S. 129, 138. 
  7. ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků (Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2015. 280 s. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 19, 20, 36-38, 40-46. 
  8. Dějiny světa. Globální dějiny od počátků do 21. století, Díl 2: Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr.. 1. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2012. 478 s. ISBN 978-80-7429-292-7. S. 186, 190, 191. 
  9. MAŠEK, Michal. Encyklopedie řecko-baktrijských panovníků z pohledu jejich mincí. 1. vyd. Praha: nakladatelství Libri, 2010. 395 s. ISBN 978-80-7277-450-0. S. 40, 93. 
  10. BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. S. 290, 354, 355, 483, 484. 
  11. BAGNALL, Roger S.; BRODERSEN, Kai. Encyclopedia of ancient history, volume II.. Pondicherry, India: Wiley-Blackwell Ltd., 2012. 5095 s. S. 761, 5068-5073. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]