Bitva u Argentorate

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bitva u Argentorate proběhla v roce 357 mezi římskou armádou pod velením caesara Juliana a alamanskou kmenovou konfederací pod velením krále Chodomara poblíž Štrasburku, který v té době nesl název Argentoratum (Argentorate).

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Na jaře se caesar rozhodl své jednotky rozdělit, lehkou jízdu poslal na jih do okolí města Lugdunum (Lyon, Francie) a sám se s hlavním vojem a generálem jezdectva Severem vydal přes Remi (Remeš, Francie) do pevnosti Tres Tabernae, ve které si zřídili tábor. Z druhé strany řeky se blížil generál Barbatio, který byl vyslán císařem Constantiem II. na pomoc Julianovi s vojenskými operacemi. Měl operovat na druhém břehu Rýna. Nedlouho po zřízení tábora překročili alamanští králové Rýn a přikázali Julianovi, aby okamžitě opustil dobyté území. To Julianus odmítl a Alamani mu tedy vyhlásili válku.

Julianus doufal, že se bude moci spolehnout na Barbatia, ten mu ovšem pomoci nehodlal. Nechtěl se dělit o zásluhy. Julianus tedy stál proti Alamanům sám s pouhými 13000 vojáky. Což znamenalo proti zhruba dvojnásobné početní přesile.

Bitva u Argentorata[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli se však jeho postavení zdá být zcela bezvýchodné, není to tak úplně pravda. Je sice pravdou, že Alamané měli výraznou početní převahu, na druhou stranu jim však chyběla kvalita. Jejich jednotky byly velké části složeny z čerstvých branců. Naproti nim stáli Julianovi profesionální vojáci, kteří byli speciálně cvičeni a byli schopni různých vojenských manévrů. Velkou Julianovou výhodou pak byla jízda. Nebyla sice velmi početná – asi 3000 mužů. Ale i přesto měla oproti Alamanům početní výhodu, počet alamanských jezdců byl zhruba 1500 mužů. A zatímco alamanská jízda byla pouze jízdou lehkou, Julianova jízda se dělila na 2 jednotky cataphartů (těžká jízda), 2 jednotky střední jízdy, jednu jednotku lehké jízdy a jednu jednotku jízdních lučištníků. Jezdci měli většinou další meč zvaný spatha, který byl praktičtější v boji z koně. Pokud jde o pozemní jednotky i zde měl Julianus kvalitativně jednoznačně navrch. Alamané měli hlavně lehké pěšáky, kteří byli nedávno rekrutováni, menší část pak tvořili zkušenější válečníci, kteří však také měli jen lehčí zbroj. Poměrně rozšířenou zbraní byl meč (kratší jak spatha), pak pravděpodobně sekery a oštěpy. Alamané spoléhali na prudký útok a svá oproti Římanům větší těla, kterými chtěli prorazit jejich linie a uvést je ve zmatek. Římané naproti nim se dělili na hlavní tři části, římské legie, které stály v centru a v zadním šiku. To byla těžká pěchota. Poté z pomocných sborů, ti stáli na křídlech, již neměli tak kvalitní zbroj, ale stále byla jak ta alamanská. Římští pěšáci měli většinou krátký meč gladius a oštěpy na házení. A nakonec, lučištníci, kteří stáli za hlavním vojem. Alamanský vůdce Chnodomarius si byl vědom římské převahy v jízdě. Rozhodl se proto, že mezi svou jízdu rozestaví lehké pěsáky, kteří budou bodat nepřátelské koně do slabin a dobíjet z nich spadnuvší jezdce. Části svého vojska také nařídil, aby se ukryla do lesa, který byl na jejich pravém křídle. Bitva nezačala pro Římany nejlépe, Chnodomariův tah s pěšáky rozestavěnými mezi jízdou se osvědčil. Římská jízda díky nim utrpěla nepříjemné ztráty. Mezi padlými byli i dva její velitelé. Poté co si smrti svých nadřízených všimli ostatní jezdci, pustili se k zoufalému útěku, kterým odhalili římské pravé křídlo. Naštěstí pro Juliana, jednotky, které se zde nacházely, byly natolik zkušené, že zvládly nápor Alamanů po nezbytně nutnou dobu udržet. Julianus se nehodlal vzdát. Proto se ihned rozjel za prchající jízdou, a jakmile je dohnal, povzbudil je k návratu na bojiště. Mezitím se hlavní voj Alamanů povzbuzen útěkem římské jízdy rozběhl vstříc římské pěchotě. Neuspořádaně se rozběhli a zastavili se až o štíty protivníka. Alamanům se na jednom místě podařilo římskou linii prorazit. Naštěstí pro Římany si toho dostatečně rychle všimly jednotky v zadním voji a proniknuvší Alamany zatlačily zpět. Na římském levém křídle pak velel generál Severus. Ten předvídal, že se Alamané ukryjí v lese a v příhodně chvíli na Římany zaútočí. Proto se rozhodl čekat a připravit je tak o výhodu překvapení. Je pravděpodobné, že Alamané toto čekání nevydrželi a nakonec zaútočili na připravené Severovi jednotky, které je pravděpodobně díky své vyšší kvalitě potřely. Ve středu se začala situace pomalu obracet. Alamané postupně začali ztrácet síly. Také se začal ukazovat tvrdý římský trénink, jelikož Římané nebyli ani zdaleka takto vyčerpáni jako Alamané. Římané převzali iniciativu a zatlačovali Alamany zpět. Ti tlačeni svými druhy zezadu a Římany zepředu začali panikařit a nakonec se (pokud se jim to podařilo a nebyli ušlapáni) dali na útěk. Prchající Alamany pak pronásledovala navrátivší se římská jízda. Prchajícím Alamanům nezbylo nic jiného, než se pokusit přeplavat Rýn. Vzhledem k tomu, že ne všichni uměli plavat, a že brnění, které na sobě měli, je táhlo ke dnu, se mnoho Alamanů utopilo.

Konec bitvy a její důsledky[editovat | editovat zdroj]

Vůdci Alamanů, králi Chnodomariovi se také podařilo uniknout. S družinou dvoustovek jezdců mířil na sever, kde měl nachystané lodě pro případ neúspěchu. S těmi se pak chtěl přeplavit přes Rýn na své území, kde by shromáždil zbylé síly. Bohužel pro něj jej však dostihli Římané, kteří jej obklíčili na jednom návrší. Chnodomarius se v bezvýchodné situaci vzdává a je poslán k soudu do Mediolana. Zde také zanedlouho umírá. Na straně Alamanů zemřelo na bitevním poli zhruba 6000 mužů. Další zhruba 2000 se utopili v Rýnu. Na římské straně zemřelo údajně pouhých 234 mužů. Alamanům se stalo osudným, že se jim nepodařilo využít odkrytí pravého křídla po útěku jízdy, a ani průlom ve středu pole, kde byli nazpět zatlačeni římským zadním vojem. Další věc, kterou se Alamanům nepodařilo využít, byl překvapivý útok z lesa, jelikož jej římský velitel prokoukl. Římanům se však všechny vlastní chyby, či nezdary podařilo opravit a to bitvu rozhodlo. Tato bitva byla rozhodující pro další vývoj v této oblasti. Po bitvě se zbytek Alamanů žijících na římském území stáhl za Rýn.

Literatura[editovat | editovat zdroj]