Bitva u Abrittu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Abrittu
konflikt: Římsko-gótské války
Mapa Knivova vpádu v letech 250 až 251
Mapa Knivova vpádu v letech 250 až 251
trvání: červen 251
místo: Abrittus (dnešní Razgrad v Bulharsku)
výsledek: vítězství Gótů
strany
Římské impérium Gótové
velitelé
Decius Kniva

síla
neznámá neznámá
ztráty
neznámé neznámé

V bitvě u Abrittu, svedené v červnu 251 v provincii Dolní Moesie, se Římané v čele s císařem Deciem srazili s Góty vedenými náčelníkem Knivou. Střetnutí vyústilo v pohromu římského vojska, v níž prišel o život císař i jeho syn Herennius Etruscus. Decius se tak stal prvním římským císařem, který padl v boji s cizím nepřítelem. Porážka v této bitvě symbolizuje počátek období politické a vojenské krize v římské říši, ačkoli její příznaky se objevovaly již v předcházejících desetiletích.

Předchozí vývoj[editovat | editovat zdroj]

Od konce třicátých let 3. století docházelo v oblasti dolního Dunaje k pohybům barbarů, zejména Gótů a Karpů, útočících ze severního břehu řeky na římské území.[1] Poté, co germánští Gótové v roce 238 vyplenili na břehu Černého moře město Histria,[2] císař Maximinus Thrax se pokusil odvrátit hrozbu jejich vpádu do balkánských provincií říše vyplácením pravidelného ročního poplatku.[3] Přechodná stabilita pominula koncem roku 243, kdy Karpové obnovili své nájezdy.[4] Císař Philippus Arabs nad nimi po několika letech válčení dosáhl vítězství a krátce nato přestal odvádět platby Gótům.[5] Konflikt s Karpy znatelně oslabil obranu římské Dácie a okolních provincií.[6] Nedlouho po Philippově návratu do Říma došlo navíc v Panonii k uzurpaci Pacatiana.[7] Povstání sice záhy skončilo, když uzurpátora zavraždili vlastní vojáci.[6] Celkově neklidné situace ale využili Gótové, nespokojení se zastavením finanční podpory,[8] a v roce 248 napadli Moesii.[6] Philippus na to zareagoval pověřením senátora Decia velením na Balkáně.[9] Decius obnovil poměry zjitřené Pacatianovou revoltou a zatlačil barbary zpět za Dunaj.[10] Pod vlivem těchto úspěchů ho vojáci, údajně proti jeho vůli, prohlásili za císaře.[11] Vzbouřený Decius vyrazil následně s vojskem do Itálie, kde zřejmě v září 249 přemohl Philippa a zmocnil se trůnu.[12]

Přesnou chronologii dalšího vývoje událostí lze rekonstruovat jen s velkými obtížemi.[13] Nesvornost mezi Římany podnítila Karpy k útoku do Dácie a Moesie, k němuž došlo nejspíš na jaře 250.[14] Zhruba v téže době podnikly dvě skupiny Gótů, v čele s Knivou, rozsáhlý vpád do Dolní Moesie.[15] Tuto invazní sílu patrně netvořili jenom Gótové, přičemž nelze vyloučit, že se mohlo jednat o širší koalici kmenů.[16] Její identifikaci ztěžuje skutečnost, že soudobý historik Dexippos, popisující průběh těchto válek, užíval pro označení barbarů sídlících na sever od dolního Dunaje archaizujícího termínu Skythové (Skythai).[1] Zdá se tedy pravděpodobné, že útočníci sestávali i z příslušníků jiných kmenů, jako byli Bastarnové, Taifalové, vandalští Hasdingové a Karpové.[17] Jméno jejich vůdce je však nepochybně gótského původu.[1]

Jedna část Knivova vojska, vedená zřejmě náčelníky Argaithem a Guntherichem, neúspěšně oblehla město Marcianopolis, metropoli Dolní Moesie.[18] Poté zamířili na jih do Thrákie, kde sevřeli město Philippopolis (dnešní Plovdiv).[19] Kniva s jádrem vojska zatím překonal Dunaj u města Oescus, odkud vyrazil k Novae (Svištov).[20] Tam ho odrazil místodržitel provincie Trebonianus Gallus, načež se Gótové vydali jižním směrem k městu Nicopolis.[21] Decius se nejprve obrátil proti Karpům a v závěru léta 250 je vypudil z Dácie.[22] Potom vytáhl proti Knivovi, který před ním ustoupil dále na jih k pohoří Haemus.[23] Císař ho pronásledoval přes průsmyk Šipka.[24] Když se zastavil u města Beroea (Stara Zagora), Kniva Římany neočekávaně napadl a přivodil jim těžké ztráty.[25] Římské vojsko dočasně vyklidilo území na jih od Haemu a stáhlo se zpět k Oesku, kde strávilo zimu.[26] Kniva přitáhl k obležené Philippopoli, jež se po Deciově porážce u Beroje ocitla v bezvýchodné situaci.[24] Místní velitel, thrácký místodržitel Titus Julius Priscus, se prohlásil za císaře a chtěl se s Góty dohodnout.[27] Zřejmě ve snaze zabránit krveprolití jim v létě 251 Philippopolis vydal.[28] Jakmile však Gótové vstoupili do města, zmasakrovali tisíce jeho obyvatel a vojáků.[29] Ostatní, včetně řady senátorů, odvedli do zajetí.[30] Nato se obtíženi kořistí vydali na severovýchod, zpět do svých domovů.[31] Decius mezitím reorganizoval svoji armádu a v doprovodu syna Herennia Etruska a Treboniana Galla vytáhl podél Dunaje vstříc pomalu ustupujícím Gótům.[31]

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Deciova mince

Patrně v červnu 251[32] Římané narazili na Góty v čele s Knivou u města Abrittus. Gótský vůdce rozdělil své síly do tří částí, z nichž jednu rozestavil na místě chráněném bažinou.[33] Jordanes a Aurelius Victor tvrdí, že Herennius Etruscus před zahájením bitvy zahynul v potyčce, při níž ho zasáhl nepřátelský šíp.[34] Zarmoucený Decius se prý pokusil povzbudit morálku svých mužů slovy: „Nikdo ať netruchlí, záhubou jednoho vojáka není stát poškozen.“[35] Jiné prameny uvádí, že Herennius padl společně s otcem.[36]

Knivovi se podařilo vlákat Římany do bažinatého a zrádného terénu.[37] Decius nejprve přemohl čelo nepřátel a zahnal na útěk i další skupinu Gótů.[38] Když se je vydal pronásledovat, ocitl se se svými vojáky v bažině, načež se na ně vrhli Gótové.[38] Nastalému masakru padla za oběť značná část římského vojska.[39] Sám Decius přišel při této katastrofě o život a jeho tělo se nepodařilo nikdy najít.[40]

Pohanský historik Zosimos popisuje císařovy poslední okamžiky následovně:

„Decius postupoval dopředu, aniž prozkoumal terén, uvázl však v bažině s celým svým vojskem a zahrnut deštěm střel ze strany nepřátel, zahynul společně se svými vojáky, z nichž se nepodařilo nikomu se zachránit. Tak tedy skončil vynikající císař Decius.“[38]

Církevní otec Lactantius líčí okolnosti císařovy smrti vzhledem k jeho pronásledování křesťanů o poznání méně příznivě:

„… byl okamžitě obklíčen barbary a poražen s velkou částí svého vojska. Nedostalo se mu ani řádného pohřbu. Byl svlečen do naha a ponechán napospas divé zvěři a jako potrava ptákům, tak jak si to zaslouží nepřítel Boha.“[41]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Trebonianus Gallus jen s velkými obtížemi zachránil to, co zbylo z armády.[42] Otřesené legie ho vzápětí provolaly císařem. Dexippos mu nicméně vytýká, že se dopustil zrady vůči Deciovi, protože se měl spiknout s Góty a nechat císaře vlákat do pasti.[43] Tato obvinění nejsou ale považována za věrohodná, neboť lze stěží předpokládat, že by poražené vojsko prohlásilo za císaře strůjce své pohromy.[44] Gallus nadto po návratu do Itálie adoptoval Deciova mladšího syna Hostiliana.[45] Ihned po získání trůnu uzavřel s vítěznými Góty dohodu, na základě níž se jim zavázal vyplácet vysoký roční tribut.[46] Zároveň jim dovolil, aby se svou kořistí a obrovským zástupem zajatců odtáhli za Dunaj.[47] Třebaže prameny přičítají Gallovi vinu za tuto ponižující smlouvu, někteří moderní badatelé spatřují pochybení na straně Decia.[1] Sled pohrom na Balkáně, utrpěných za jeho panování, narušil rovnováhu sil na hranicích impéria.[1] Počínající krizi říše dále prohlubovala devastující epidemie moru a nejistá situace ve východních provinciích, ohrožovaných agresivní sásánovskou Persií.[48]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Potter (2004), s. 245.
  2. Dexippos fr.14; Heather (2002), s. 50.
  3. Southern (2001), s. 347; Heather (2002), s. 57.
  4. Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 36; Christ (1995), s. 659.
  5. Jordanes. Getica XVI.89; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 37.
  6. a b c Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 37.
  7. Clauss (2001), s. 215; Southern (2001), s. 73.
  8. Jordanes. Getica XVI.89.
  9. Christ (1995), s. 659.
  10. Clauss (2001), s. 215.
  11. Zosimos I.22.
  12. Clauss (2001), s. 216; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 38.
  13. Potter (2004), s. 246.
  14. Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 38.
  15. Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 38; Christ (1995), s. 661.
  16. Potter (2004), s. 246; Wolfram (1990), s. 45; Southern (2001), s. 222.
  17. Jordanes. Getica XVI.91; Wolfram (1990), s. 45.
  18. Podle Jordana podléhali tito náčelníci jednomu z Knivových předchůdců. Novodobí badatelé se ale domnívají, že jejich tažení tvořilo součást Knivova vpádu. Jordanes. Getica XVI.91, 92, 101; Wolfram (1990), s. 45, 397; Potter (2004), s. 246.
  19. Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 38-39.
  20. Jordanes. Getica XVIII.101; Clauss (2001), s. 221.
  21. Jordanes. Getica XVIII.101.
  22. Christ (1995), s. 662; Clauss (2001), s. 221; Southern (2001), s. 75.
  23. Jordanes. Getica XVIII.101, 102.
  24. a b Christ (1995), s. 662.
  25. Jordanes. Getica XVIII.102.
  26. Jordanes. Getica XVIII.102; Clauss (2001), s. 221; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 39.
  27. Christ (1995), s. 662; Potter (2004), s. 246.
  28. Southern (2001), s. 222; Potter (2004), s. 246.
  29. Jordanes. Getica XVIII.103; Christ (1995), s. 662.
  30. Wolfram (1990), s. 46.
  31. a b Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 39; Wolfram (1990), s. 46.
  32. Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 39; Christ (1995), s. 662.
  33. Zosimos I.23; Potter (2004), s. 245.
  34. Jordanes. Getica XVIII.103; Aurelius Victor 29.4-5.
  35. Jordanes. Getica XVIII.103.
  36. Ammianus Marcellinus XXXI.5.16; Dexippos fr.22; Zonaras 12.20.
  37. Clauss (2001), s. 221.
  38. a b c Zosimos I.23.
  39. Clauss (2001), s. 221; Potter (2004), s. 245.
  40. Ammianus Marcellinus XXXI.13.13.
  41. Lactantius. De Mortibus Persecutorum 4.
  42. Wolfram (1990), s. 46; Clauss (2001), s. 221.
  43. Potter (2004), s. 247.
  44. Potter (2004), s. 247; Clauss (2001), s. 222.
  45. Potter (2004), s. 247; Christ (1995), s. 664.
  46. Christ (1995), s. 662; Southern (2001), s. 75-76.
  47. Potter (2004), s. 247; Clauss (2001), s. 221.
  48. Potter (2004), s. 248; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 40.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • AMMIANUS MARCELLINUS. Dějiny římské říše za soumraku antiky. Praha : Arista : Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
  • SEXTUS AURELIUS VICTOR. Kniha o císařích v Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975
  • JORDANES. Gótské dějiny; Římské dějiny. Praha: Argo, 2012 ISBN 978-80-257-0744-9
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The Cambridge Ancient History XII: The Crisis of Empire, A.D. 193-337. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 978-0-521-30199-2
  • CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
  • CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-36316-4
  • HEATHER, Peter. Gótové. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
  • POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. ISBN 0-203-67387-5
  • SOUTHERN, Pat. The Roman Empire from Severus to Constantine. London: Routledge, 2001. ISBN 0-203-45721-8
  • WOLFRAM, Herwig. History of the Goths. University of California Press, 1990. ISBN 978-0-520-06983-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]